Bibliofilie nebo též bibliofilské výtisky - a teď se přiznávám, že přesně nevím, zda je tato moje definice správná - jsou pro mě prostě knihy nějakým způsobem vzácné, cenné, krásné... Většinou tedy svou vazbou (často filigránskou ruční prací), která člověka natolik upoutá a zaujme, že si říká, že by právě tento „kousek“ mohl být ozdobou jeho knihovny. Pak se ale podívá na cenu a smutně knihu vrátí zpátky do regálu...
Je celkem logické, že takovéto bibliofilie se vyskytují v naprosté většině případů v antikvariátech a jde tedy o knihy jednak staré a zároveň takové, kterých si kdysi jejich majitelé cenili natolik, že je oblékli - nechali obléci - do nádherných kabátů. No jo, není ale v těchto mých řádcích cítit nostalgie po starých, zašlých časech, kdy si lidé knih ještě vážili a byli ochotni jim dopřávat takovéto slušivé ošacení? Asi ano, ale co nadělám - vždyť pokaždé, když vejdu do nějakého brněnského antikvariátu, tato nostalgie na mě dýchne bez toho, abych ji nějak vědomě přivolával, prostě je tady spolu s těmi knihami, patří zkrátka k sobě jako oheň a teplo.
Chci ale psát vlastně o něčem jiném. Ano, je pravda, co jsem již zmínil, že totiž takovéto vzácné a krásné knihy bývají drahé a že si je většinou jen prohlédnu a zase se s nimi rozloučím. Jsou ovšem situace či případy, kdy ony pomyslné misky vah - koupit vs. nekoupit - se tak nějak vyrovnají či se dokonce začnou vychylovat na stranu „koupit“. Ano, někdy narazím na knihu či knihy, které si prostě „musím“ koupit, i kdyby... jak to jen říct, aby to vyznělo co nejvíc přesvědčivě a dramaticky... jo, i kdybych měl chroupat suchý chleba!
Když se tak rozhlížím po své knihovně - je taková ani velká ani malá -, takovýchto exemplářů, za něž jsem utratil peníze vskutku nekřesťanské, vidím povícero. Na druhou stranu toho ale nelituji a dokonce si s odstupem času říkám, že to tenkrát nebyla nijak špatná investice, ba naopak. Čím jsem starší, tím víc se mi zdá, že „vrazit“ peníze do knih je asi to nejlepší, co s nimi člověk může udělat. Tedy člověk, kterému knihy něco říkají... Jistě, i dnes, když se podívám na částku, kterou jsem za ně neváhal (tedy váhal, ale neuváhal - viz Jan Skácel) „vysolit“ na tvrdé dřevo antikvářova dubového stolu, mě v první chvíli napadne, zda jsem normální. Tedy - jestli jsem byl normální tenkrát. Vzápětí mne ale uklidní ono připomenutí si, že ty knihy chleba nejí, místa zabírají tak zhruba přiměřeně a že jsem určitě nepochybil, když jsem tehdy před lety nebyl tak úplně normální...
Ale dost již suché a nezáživné teorie - je čas přejít k praxi, tj. ke konkrétnímu představení několika z těchto bibliofilských skvostů, které jsem uznal za hodna odnést si domů a ozdobit si jimi obývák. Takže, Nezval - Dílo J. A. Rimbauda a Štyrský - Život J. A. Rimbauda. Tento komplet dvou knih vydalo v roce 1930 nakladatelství Družstevní práce, jsou v nádherné vazbě a dokonce v takových těch pouzdrech - nevím, jak se jim správně říká. Jedna malá zajímavost - Vítězslav Nezval zde v sonetu Mrška má dva verše, které v následujících vydáních změnil. Kolik obě ty knihy stály, o tom pomlčím, ale jsem rád, že je mám...
Krásné jsou též Básnické spisy Otokara Březiny. Vyšly v r. 1929 patrně jako jednotlivé básnické sbírky v sešitové formě a někdo si je nechal zkompletovat do tohoto jediného svazku.s pevnou a přímo umělecky provedenou vazbou. A co teprve tyto tři! Vydalo je těsně po válce (té druhé) brněnské nakladatelství Atlantis. Původně brožované byly následně někým vyvázány, ale jak! Škoda, že nemám fotoaparát, abych je čtenářům mohl ukázat „naživo“... Dvě jsou od Williama Butlera Yeatse (Tajemná růže a Essaye), třetí od Jeana Lebraua (Kraj, kde se stýská po stínu).
Mám tady také čtyři básnické sbírky, podepsané jejich autory, vydané nakladatelstvím Melantrich. Asi to nejsou bibliofilie v klasickém smyslu slova, ale to nepovažuji za podstatné. Jeřáby Jana Zahradníčka s autorovými třemi podpisy a dvěma věnováními! „Panu MUDru Ottu Mátlovi tuto knížku, za kterou bych vcelku už nestál, kromě těch několika veršů... přátelsky J. Zahradníček - V Třebíči 19. 4. 1941.“ Nabízí se otázka, o jakých „několik veršů“ se jedná - zkusíte hádat? A tady je to druhé věnování, což je pro mě trochu záhadou: „Na památku z kraje jeřábů srdečně J. Zahradníček - V Uhřínově 1. května 1944.“
Jan Dokulil - Tvým slovem a Jaroslav Seifert - Zpíváno do rotačky. A nakonec Melancholické procházky Ivana Blatného s autorovým podpisem datovaným 5. 3. 42. Jde o první vydání této vrcholné Blatného sbírky z roku 1941 - jsou v něm dvě tiskové chyby, opravené patrně samotným autorem.
No, mám jich ještě víc, těchto bibliofilií, které si hýčkám a dnes již nekupuji, jakkoli bych chtěl jejich sbírku rozšířit. Jestliže jsem před x lety koupil třeba toho Zahradníčka za 450 Kč, dnes by takovýto unikát stál nejspíš tisíce. A to je na moje finanční poměry přece jen příliš.
Nevím, zda jsou a pokud ano, kolik jich je. Myslím tím podobné bibliofanatiky (či jak se takovým lidem říká) jako jsem já. Je možná možné, že jsem jediný exemplář tohoto druhu, těžko říct. V každém případě - ve svém okolí o nikom druhém takovém nevím.
Je celkem logické, že takovéto bibliofilie se vyskytují v naprosté většině případů v antikvariátech a jde tedy o knihy jednak staré a zároveň takové, kterých si kdysi jejich majitelé cenili natolik, že je oblékli - nechali obléci - do nádherných kabátů. No jo, není ale v těchto mých řádcích cítit nostalgie po starých, zašlých časech, kdy si lidé knih ještě vážili a byli ochotni jim dopřávat takovéto slušivé ošacení? Asi ano, ale co nadělám - vždyť pokaždé, když vejdu do nějakého brněnského antikvariátu, tato nostalgie na mě dýchne bez toho, abych ji nějak vědomě přivolával, prostě je tady spolu s těmi knihami, patří zkrátka k sobě jako oheň a teplo.
Chci ale psát vlastně o něčem jiném. Ano, je pravda, co jsem již zmínil, že totiž takovéto vzácné a krásné knihy bývají drahé a že si je většinou jen prohlédnu a zase se s nimi rozloučím. Jsou ovšem situace či případy, kdy ony pomyslné misky vah - koupit vs. nekoupit - se tak nějak vyrovnají či se dokonce začnou vychylovat na stranu „koupit“. Ano, někdy narazím na knihu či knihy, které si prostě „musím“ koupit, i kdyby... jak to jen říct, aby to vyznělo co nejvíc přesvědčivě a dramaticky... jo, i kdybych měl chroupat suchý chleba!
Když se tak rozhlížím po své knihovně - je taková ani velká ani malá -, takovýchto exemplářů, za něž jsem utratil peníze vskutku nekřesťanské, vidím povícero. Na druhou stranu toho ale nelituji a dokonce si s odstupem času říkám, že to tenkrát nebyla nijak špatná investice, ba naopak. Čím jsem starší, tím víc se mi zdá, že „vrazit“ peníze do knih je asi to nejlepší, co s nimi člověk může udělat. Tedy člověk, kterému knihy něco říkají... Jistě, i dnes, když se podívám na částku, kterou jsem za ně neváhal (tedy váhal, ale neuváhal - viz Jan Skácel) „vysolit“ na tvrdé dřevo antikvářova dubového stolu, mě v první chvíli napadne, zda jsem normální. Tedy - jestli jsem byl normální tenkrát. Vzápětí mne ale uklidní ono připomenutí si, že ty knihy chleba nejí, místa zabírají tak zhruba přiměřeně a že jsem určitě nepochybil, když jsem tehdy před lety nebyl tak úplně normální...
Ale dost již suché a nezáživné teorie - je čas přejít k praxi, tj. ke konkrétnímu představení několika z těchto bibliofilských skvostů, které jsem uznal za hodna odnést si domů a ozdobit si jimi obývák. Takže, Nezval - Dílo J. A. Rimbauda a Štyrský - Život J. A. Rimbauda. Tento komplet dvou knih vydalo v roce 1930 nakladatelství Družstevní práce, jsou v nádherné vazbě a dokonce v takových těch pouzdrech - nevím, jak se jim správně říká. Jedna malá zajímavost - Vítězslav Nezval zde v sonetu Mrška má dva verše, které v následujících vydáních změnil. Kolik obě ty knihy stály, o tom pomlčím, ale jsem rád, že je mám...
Krásné jsou též Básnické spisy Otokara Březiny. Vyšly v r. 1929 patrně jako jednotlivé básnické sbírky v sešitové formě a někdo si je nechal zkompletovat do tohoto jediného svazku.s pevnou a přímo umělecky provedenou vazbou. A co teprve tyto tři! Vydalo je těsně po válce (té druhé) brněnské nakladatelství Atlantis. Původně brožované byly následně někým vyvázány, ale jak! Škoda, že nemám fotoaparát, abych je čtenářům mohl ukázat „naživo“... Dvě jsou od Williama Butlera Yeatse (Tajemná růže a Essaye), třetí od Jeana Lebraua (Kraj, kde se stýská po stínu).
Mám tady také čtyři básnické sbírky, podepsané jejich autory, vydané nakladatelstvím Melantrich. Asi to nejsou bibliofilie v klasickém smyslu slova, ale to nepovažuji za podstatné. Jeřáby Jana Zahradníčka s autorovými třemi podpisy a dvěma věnováními! „Panu MUDru Ottu Mátlovi tuto knížku, za kterou bych vcelku už nestál, kromě těch několika veršů... přátelsky J. Zahradníček - V Třebíči 19. 4. 1941.“ Nabízí se otázka, o jakých „několik veršů“ se jedná - zkusíte hádat? A tady je to druhé věnování, což je pro mě trochu záhadou: „Na památku z kraje jeřábů srdečně J. Zahradníček - V Uhřínově 1. května 1944.“
Jan Dokulil - Tvým slovem a Jaroslav Seifert - Zpíváno do rotačky. A nakonec Melancholické procházky Ivana Blatného s autorovým podpisem datovaným 5. 3. 42. Jde o první vydání této vrcholné Blatného sbírky z roku 1941 - jsou v něm dvě tiskové chyby, opravené patrně samotným autorem.
No, mám jich ještě víc, těchto bibliofilií, které si hýčkám a dnes již nekupuji, jakkoli bych chtěl jejich sbírku rozšířit. Jestliže jsem před x lety koupil třeba toho Zahradníčka za 450 Kč, dnes by takovýto unikát stál nejspíš tisíce. A to je na moje finanční poměry přece jen příliš.
Nevím, zda jsou a pokud ano, kolik jich je. Myslím tím podobné bibliofanatiky (či jak se takovým lidem říká) jako jsem já. Je možná možné, že jsem jediný exemplář tohoto druhu, těžko říct. V každém případě - ve svém okolí o nikom druhém takovém nevím.
Žádné komentáře:
Okomentovat