NAPOLEON BONAPARTE A ŠACHY

Je ráno, 2. prosince 1805. Na konci tohoto strašlivého dne bude „moje“ vesnice vypálena a srovnána se zemí a v následujících letech a desetiletích se jen postupně vzpamatovávat z této katastrofy...

Karty jsou rozdány. Na kopci, vzdáleném necelý kilometr od Prace, tam, kde dnes stojí proslulá Mohyla míru, je umístněno jádro spojeneckého rusko-rakouského vojska. Napoleon Bonaparte se svým štábem stojí na Žuráni, malém návrší u Jiříkovic, jeho vojska zaujala strategické postavení na čáře Blažovice-Telnice. 200 000 spojenců proti 130 000 Francouzů – výsledek bitvy se zdá být jasný. Proto také ruský car Alexandr přijíždí za svítání ke Kutuzovovi a rozčileně se ptá:

„Proč jste už nedal rozkaz k útoku, Michaile Illarionoviči? Nejsme přece na přehlídce v Petrohradě, abychom čekali, dokud se vojsko neseřadí do přesných útvarů?“

Kutuzov odvážně a trochu kousavě odpovídá:

„Nedal jsem rozkaz právě proto, že nejsme na přehlídce v Petrohradě.“

Mezi oběma muži se strhne hádka. Kutuzov je vrchním velitelem vojska, car zase vládcem celé Rusi... Čí slovo bude mít větší váhu?!

Kutuzov ví, že opuštění prateckého návrší a útok na „neviditelného“ nepřítele (celá oblast je zahalena v mlze) by bylo osudnou chybou s katastrofálními následky. Vždycky říkával, že jeho nejlepší generálové se jmenují Čas a Trpělivost... Nakonec ale ustupuje carově nátlaku a výhrůžkám a vydává tragický rozkaz. Bude toho pak do smrti litovat a odsoudí ho i dějiny. Je 8 hodin ráno, na obloze se objevuje rudé slunce, mlha nad prateckým návrším se pozvolna rozptyluje, zatímco dole v údolí je ještě hustější. Napoleon pozoruje spojenecká vojska, sestupující z výšiny a mizící v mlze a mne si spokojeně ruce. Ví už, že vítězem této bitvy bude on. Jediné, co musí udělat a v čem se nesmí zmýlit, je správné načasování protiútoku, aby došlo k co největšímu momentu překvapení a k co největší „materiální“ převaze na rozhodujícím místě. Tím bude vesnice Prace...

I jeden z jeho maršálů, slavný Soult, už tuší, že právě jeho armádě bude svěřen historický úkol rozhodnout bitvu a naléhá na Napoleona, aby mu už dovolil zaútočit. Ten si ho ale nevšímá, napjatě sleduje nepřátelská vojska, nezajímají ho ani drobné a pro Francouze neúspěšné potyčky na jiných místech bojiště, protože ví, co ostatní ani netuší... Říká Soultovi, aby se uklidnil a teprve po chvíli se ptá:

„Za jak dlouho jste schopen obsadit Pratecký kopec?“

Soult se jen na chvíli zamyslí a pak sebevědomě řekne:

„Dvacet minut mi úplně stačí!“

Napoleon klidně odpoví:

„Dobře, tak to tedy můžu ještě čtvrt hodiny počkat.“

Ne - Napoleon si „do toho“ nenechá mluvit. Jak je dobré být nejvyšším velitelem a zároveň císařem, který si všechno může dělat po svém a nemá ned sebou žádného nadřízeného...

Je půl deváté a podle Napoleona přesně teď ten nejlepší okamžik. Vydává rozkaz k útoku.

Později se bude hovořit o „tygřím“ či „lvím“ skoku. Masy francouzského vojska dosahují okraje Prace a střetávají se s nepřítelem právě ve chvíli, kdy většina jeho sil již opustila kopec a není připravena čelit nečekanému a drtivému náporu. Spojenecké armády jsou rozetnuty a dezorientovány, Francouzi se zmocňují strategického návrší nad Prací a stávají se pány situace. Zoufalé snahy o protiútok, především nasazení elitní carovy petrohradské gardy u tzv. Starých Vinohradů mezi Prací a Křenovicemi již nemohou situaci změnit, dokonce sám car je málem zajat. Obrovská přesila nebyla spojencům nic platná, navíc Napoleonovi stačilo k vítězství „pouze“ 90 000 vojáků – čtyřicet tisíc záloh totiž do bitvy vůbec zasáhnout nemuselo! Dvacet tisíc mrtvých a další tisíce raněných, masové hroby po celé krajině a dodnes nalézané ostatky vojáků této „Bitvy tří císařů“ jsou tou odvrácenou stranou slavného vítězství, kterého si Napoleon tolik cenil a pro něž je považován za vojenského génia...

Napoleon Bonaparte rád hrával šachy. Dochoval se i záznam několika jeho partií, z něhož ovšem vyplývá, že nijak dobrým hráčem zřejmě nebyl. Otázka, zda či do jaké míry byla jeho velitelská genialita v této bitvě ovlivněna právě znalostí strategicko-taktických zákonitostí šachové hry, zůstane zřejmě nezodpovězena. Ví se ovšem, že v noci před bitvou hrál šachy s náčelníkem svého štábu Berthierem. Takže – kdo ví...

ŠACHY JAKO UMĚNÍ

Šachy jsou pro mne především uměním. A nemyslím tím jen kompoziční šach, kde je to zjevné, ale i šach praktický. Souboj dvou hráčů nad šachovnicí má sice za svůj prvotní cíl výhru – té je ale možné dosáhnout toliko určitým uměleckým projevem. Samozřejmě, tu větším, tu menším podle síly hráče, ale – a to k podstatě šachů bytostně patří – právě a jen „použitím“ umělecké stránky hry. Každý šachista – už tím, že si sedne k partii – se tedy stává umělcem, a to nezávisle na tom, zda o tom ví či nikoli, zda o umění ve své partii vědomě usiluje nebo hraje pouze o „sportovní“ bod v tabulce.
Asi nejmarkantněji se toto synonymum „šachy-umění“ projevovalo v tvorbě čtvrtého mistra světa Alexandra Aljechina, který se za šachového umělce nejen pokládal, ale dokonce mnohokrát litoval toho, že mu soupeř svou slabou hrou sice umožnil vyhrát, ovšem zároveň znemožnil – a to považoval za skutečnou tragédii – uskutečnit na šachovnici zamýšlené umělecké dílo. Naopak v řadě partií, kde jeho soupeři byli na výši a stávali se tak jeho spolutvůrci, dokázal na šachovnici vykouzlit nesmrtelné skvosty svého jedinečného mistrovství... A i u jiných velikánů šachové historie šla jejich praktická hra ruku v ruce s „nepraktickým“ – nebo, lépe řečeno – „nadpraktickým“ uměním.
V čem však toto umění, tato krása šachu spočívá? Studiem šachové hry jako takové a tvorby velkých postav historie jsem dospěl k názoru, že krása či dokonalost je u šachové hry totožná s harmonií a jednoduchostí. „V jednoduchosti je krása!“ – tuto zásadu největšího génia šachové historie, José Raúla Capablanky, považuji za základní axiom královské hry.
Je asi přirozené, že nejvíce obdivovaní a uznávaní bývají šachisté útočného, kombinačního stylu hry. Jiskření na šachovnici, kaskády obětí, rozbití soupeřovy pozice a matový útok – přesně takováto hra se líbí a ti, kdo právě takto hrají, jsou miláčky přihlížejících diváků i těch, kdo si tyto partie přehrávají. Co na tom, že oběť byla sice krásná, ale nekorektní, že odvážný útok se v následné analýze ukázal spíše hazardem a že efektní výhra byla dosažena více soupeřovou slabou obranou než neodrazitelným útokem – hlavní je, že se na šachovnici „něco děje“. Takovýto kavárenský, voluntaristický přístup k šachu mně byl vždycky cizí a i jako trenér jsem před ním varoval. Za jedině správné a ve svých důsledcích i nejúčelnější – a tedy i nejkrásnější – jsem vždy považoval strategicko-poziční vedení partie, samozřejmě s neustálým a důsledným vnímáním změn ve struktuře pozice a adekvátní reakcí na ně. Pro takovýto způsob hry jsou ideální polozavřená a zavřená zahájení s prostorem pro manévrovací hru a možností postupného hromadění malých výhod za účelem omezování soupeřovy protihry a jeho pomalého „zadušení“. Ideální šachová partie je podle mne ta, v níž se postupně a metodicky uskutečňuje zamýšlený plán hry a v níž jde útok (tedy zvyšování pozičního tlaku) ruku v ruce s obranou (eliminací soupeřových aktivit). Tento způsob hry samozřejmě nevylučuje možnost kombinačního řešení – ovšem pouze za předpokladu, že taktika je založena na pevném základu, tj. že kombinační úder je logickým vyústěním předchozí pozičně-manévrovací strategie. Takovéto partie nejsou krásné a estetické (tedy v obvyklém pojetí krásy a estetična), neboť jejich krása má jinou, vyšší dimenzi, dimenzi jednoduchosti čistých ideí. Je to podobné jako v poezii – krásná báseň je nikoli ta, v níž jsou použity nabubřelé fráze a verbalismus, ale naopak taková, u které je co možná nejméně slovy řečeno co možná nejvíce, tedy báseň hutná, vznešeně strohá a zdánlivě prostá. Obloukem se vracíme tam, odkud jsme vyšli – krása šachové hry v konečném důsledku spočívá v prostotě, jasnosti, jednoduchosti...

ŠACHOVÉ ZAMYŠLENÍ

Snad to nebude znít nějak expresívně či nadneseně, ale šachy mne provázely celým mým životem. Když jsem se s nimi prostřednictvím jednoho kamaráda ve svých 8 nebo 9 letech seznámil, byl to pro mne (samozřejmě v pozitivním smyslu slova) šok. Tato (řečeno slovy básníka Svatopluka Čecha) „her to perla skvoucí“ mne zcela uchvátila a dá se říct, že ono prvotní šachové okouzlení u mne trvá dodnes.

Nikdy jsem nebyl silným praktickým hráčem. V mládí jsem sice vyhrál několik soutěží a i později, když se naskytla příležitost, jsem rád zasedal k turnajové partii, mnohem více mne však zajímala historie a sama podstata šachu. Rád jsem si přehrával partie velkých mistrů minulosti a pročítal jejich životopisy, studoval dějiny zápasů o titul mistra světa a vývoj šachové hry od jejích počátků do současnosti.

V nedalekém Brně se tenkrát v prostorách Státní vědecké knihovny nacházelo i oddělení šachové literatury, které bylo se svými 5 500 svazky druhou největší šachovou knihovnou v Evropě, hned po Euweho institutu v holandském Haagu. Býval jsem tu častým hostem a z těchto bohatých zásob jsem neméně bohatě čerpal. Navíc v Praze na Václavském náměstí 52 byla na tehdejší dobu velmi dobře fungující i zásobovaná šachová prodejna, z níž jsem si objednával šachové knihy a časopisy. Další literaturu jsem sháněl po antikvariátech a postupem doby jsem si takto pořídil docela slušnou šachovou knihovnu…

Tenkrát jsme se ve škole povinně učili ruštinu (od 4. do 9. třídy), což se mi později velice hodilo, neboť v tomto jazyce byla vydávána nejlepší šachová literatura (např. sbírky partií sovětských přeborů, učebnice zahájení a končících her, časopisy Šachmatnyj bjuleten a Šachmaty v SSSR…). Ostatně i slavný Bobby Fischer se naučil rusky, aby mohl studovat sovětské šachové knihy a časopisy…

Nemohu zapomenout ani na rok 1975, kdy se v Brně konalo Mezinárodní mistrovství ČSSR v šachu, jeden z nejsilněji obsazených turnajů, jaké kdy u nás byly hrány. V aule Vysoké školy zemědělské jsem tenkrát mohl vidět Vlastimila Horta, Alexeje Suetina, Marka Tajmanova, Gedeona Barczu a řadu jiných vynikajících šachistů.

Šachová hra od nepaměti přitahovala své vyznavače jistou tajuplností, řekl bych přímo „metafyzickou dimenzí“. Šachy, v nichž se s podivuhodnou harmonií spojují v jeden celek hra, matematika, věda, sport a umění, vždycky uchvacovaly lidského ducha svou nevyzpytatelnou transcendentní podstatou a krystalicky průzračným světem „platónských“ čistých idejí a s dráždivou vyzývavostí vybízely své ctitele ke vstupu do svých tajemných komnat. A tuto tajemnost, tento odér transcendence si šachy uchovaly až do dnešních dnů. Je to neuvěřitelné – v době, kdy se ve studiu podstaty šachové hry dospělo k vrcholům, které se ještě před nedávnem zdály nedosažitelné, kdy přední světoví velmistři překonávají bájnou hranici 2800 ELO bodů, kdy byly sestrojeny počítače, které tyto velmistry běžně porážejí a jejichž ELO se nachází daleko za hranicí 3000 bodů, tj. v dimenzích, které jsou lidskému myšlení nepřístupné, tedy v této době supervýkonných enginů nebyl dosud rozluštěn algoritmus šachové hry a i ty nejdokonalejší stroje bídně selhávají, mají-li rozluštit tajemství 32 figurek, pohybujících se po 64 čtverečcích…