úterý 28. února 2017

MANFRED SPITZER: KYBERNEMOC! (Jak nám digitalizovaný život ničí zdraví)

Kybernemoc

Kdyby se Manfred Spitzer nevyjadřoval tak jednoznačně a zásadově, kdyby byl tu a tam ochoten k drobným kompromisům či občas našel na digitálních informačních technologiích i něco pozitivního, zřejmě by si nevysloužil pověst člověka tzv. „kontroverzního“, který sice má v mnohém pravdu, ale jinak vidí věci až příliš černě. Dlužno ovšem dodat, že nálepkou „odpůrce digitálního pokroku“ byl ocejchován těmi, kteří v něm vidí když ne přímo svého nepřítele, tak alespoň někoho, kdo může vážně ohrozit jejich vzkvétající byznys a miliardové zisky. Výrobci cigaret také asi nebudou mít v lásce ty, kteří pádnými argumenty dávají do souvislosti kouření a rakovinu plic...
Odbornost? Psychologie, psychiatrie, filosofie. Publikační činnost? Řada odborných knih, týkajících se neurovědy. Ještě něco, co by stálo za zmínku? Hostující profesor na Harvardské univerzitě. Tak toto všechno je Manfred Spitzer, s jehož knihou Digitální demence se měli před časem možnost seznámit i čeští čtenáři. Kybernemoc! s podtitulem Jak nám digitalizovaný život ničí zdraví je v relativně krátké době další publikací německého odborníka, která se nám díky brněnskému nakladatelství Host dostává do rukou.

Recenze zde:

HAIKU (88)


P ř e t r ž e n á   n i t

–  v   s o u b o j i   s   d r a k e m

z v í t ě z i l   v í t r

pondělí 27. února 2017

POETICKÉ KOMENTÁŘE (116)

Zlodejponku

J á   b y c h   p o č k a l ,  a ž   t e n   m r z á k
p ř i j d e   j e š t ě   p r o   z b y t e k  –
o c h u t n a l   b y   n e j d ř í v   s l z á k
p a k   m é   p ě s t i ,  d o b y t e k !

neděle 26. února 2017

pátek 24. února 2017

IVANA KOHOUTOVÁ

Když se člověk rozhlíží kolem sebe a má trochu citlivější povahu, nemůže nevidět to obrovské množství podrazů, naschválů a nejrůznějších nespravedlností, které se dějí poctivým a pracovitým lidem, u nichž jejich protivníci předpokládají, že si nechají všechno líbit a budou snadnou kořistí. Když o těchto případech čteme nebo slyšíme, samozřejmě nás rozčílí, ale protože se nestaly nám, po čase na ně zapomeneme. Co kdybychom se však alespoň někdy zkusili vžít do situace lidí, kterým se děje evidentní bezpráví?
Obětí nespravedlivého – a troufám si říct přímo zákeřného – jednání se nedávno stala paní Ivana Kohoutová, ředitelka Střední zdravotnické školy. Na počátku její mnohaleté kalvárie byla stížnost jakési studentky ze Somálska, že jí prý bylo paní ředitelkou zakázáno nosit ve škole tzv. hidžáb. Toho se okamžitě chytila ombudsmanka Šabatová, která má pro muslimy a jejich nejroztodivnější „práva“ velkou slabost a začala konat – paní ředitelka obdržela soudní obsílku a následující čtyři roky, po které se tento z prstu vycucaný „případ“ táhl, žila v psychickém napětí a nejistotě, zda jsou v tomto státě alespoň justiční orgány schopny rozumného uvažování, když už to nelze čekat od tzv. ochránkyně práv.
Paní ředitelka Kohoutová je od pohledu sympatická dáma a určitě i žena na svém místě, když ji k soudu přišly podpořit i její studentky. Ano – ten soud se opravdu konal! Tato uměle vyvolaná bouře ve sklenici vody sice skončila vítězstvím zdravého rozumu, ale – jak už bylo řečeno – ty dlouhé roky života v permanentním stresu a bezesné noci plné obav a úzkostí by si jistě nepřál zažít nikdo z nás.
Člověk bezúhonně žije a svědomitě si plní své pracovní povinnosti – a jednoho dne je darmošlapy a flákači ze státem financované neziskovky označen za rasistu, xenofoba či extrémistu a musí se kvůli hadru na hlavě nějakého exota zodpovídat z náboženské nesnášenlivosti, hanobení přesvědčení, bránění v provozování kultu či jak se všechny ty pseudoparagrafy jmenují!
Ano, taková je dnes u nás realita a těch, kteří si museli projít či právě procházejí tím, čím paní ředitelka Kohoutová, je bezpočet. Možná, že většina z nás pro ně asi opravdu nemůže nic udělat, protože má dost vlastních starostí. Já jsem se rozhodl napsat tento krátký článek a dát jej na svůj blog. Když už pro nic jiného, tak alespoň pro to, aby se nezapomnělo, že jsou u nás lidé (a bohužel i ve vysokých funkcích), kteří nejenže nehájí zájmy slušných českých občanů, ale naopak vymýšlejí způsoby, jak jim co nejvíce znepříjemnit život...








středa 22. února 2017

POETICKÉ KOMENTÁŘE (115)

Aromove_2

J e   t o   v s k u t k u   k r á s n ý   p o c i t
v ě d ě t ,  ž e   j s o u   m e z i   n á m i
d o b r á c i ,  c o   m a j í   s o u c i t
s   e t n i k y   a   m e n š i n a m i !

úterý 21. února 2017

JEFF GUINN: CHARLES MANSON (Život a doba)

Manson

Když člověk (zvláště, pokud jde o slabší povahu) čte nějaký hrůzostrašný psychothriller, může si v libovolnou chvíli říct, že se jedná pouze o smyšlený příběh, o autorovu snahu ohromit a postrašit a že ve skutečnosti se nic takového nestalo. U této knihy, která je de facto také svého druhu psychothrillerem, si ovšem není možné cokoli namlouvat, protože jde o realitu. Děsivou, hrůznou a takřka neuvěřitelnou, přes to všechno však pravdivou...
Když 12. listopadu 1934 spatřil v Cincinnati světlo světa Charles Milles Manson, nikdo nemohl tušit, že se právě narodil budoucí zločinec, který se dokonce i v Americe, jejíž dějiny znají celou řadu masových vrahů, stane synonymem pro zrůdné monstrum toho nejhoršího druhu. Dnes třiaosmdesátiletý stařec, dožívající své dny ve věznici Corcoran v Kalifornii, kde patrně i zemře (jeho žádosti o podmínečné propuštění jsou automaticky zamítány), stále poutá pozornost jak psychiatrů, sociologů a dalších odborníků, tak i laické veřejnosti. A rovněž spisovatelů, jak ostatně dokazuje i tato kniha.

Recenze zde:

HAIKU (86)


T a k o v é   š t ě s t í !

A ž   u p r o s t ř e d   s i l n i c e

z a h y n u l   h l e m ý ž ď

pondělí 20. února 2017

AKTIVISTICKÝ BLBISMUS PO SLOVENSKY...

Slovenkakoran


Muslimští radikálové terorizují Evropu, ve vězení ale skončila slovenská dívka Adriana Meleková... 

Pokud nějaký člověk v normální, myslím tím liberálně-demokratické zemi spálí korán (Bibli, Bhagavadgítu, Tao-te-king...), jde o jeho soukromou věc a státní moc by se jí v žádném případě neměla zabývat. Jediné, co by snad ze strany státu připadalo v úvahu, by bylo vyšetření toho, jestli si dotyčný onu knihu opatřil zákonnými prostředky, tj. zda si ji koupil, resp. neukradl. V případě slovenské dívky, která spálila korán, se však tato jediná relevantní otázka neřeší (prostě se má za to, že dívka zničila „svůj“ korán), ovšem o to víc se represivní aparát snaží na tento případ aplikovat nejrůznější „gumové“ paragrafy typu „šíření nenávisti“, „hanobení národa, rasy a přesvědčení“ atd.
Takovýto postup je nejen nezákonný, ale i nelogický. Je sice pravda, že následovníci Mohameda považují zneuctění své posvátné knihy za zločin, to ale platí pouze tehdy, když se takového skutku dopustí muslim. Stoupenci islámu nemohou v žádném případě svoje věroučné a právní principy činit závaznými pro všechny lidi bez rozdílu, a pokud to přesto dělají, pak má demokratický stát povinnost zajistit svým občanům právo na svobodu projevu, stejně tak jako ochranu před těmi, kdo by je za realizaci tohoto práva chtěli trestat. Řečeno jinak – šaría nemá v sekulárním zákonodárství žádnou právní relevanci.
Jestliže se zamyslíme nad tím, k čemu došlo na Slovensku, pak nás nejspíše jako první napadne otázka, proč je celý ten „humbuk“ vyvolán právě spálením koránu a ne nějakým jiným porušením muslimského práva. Pokud vím, u našich sousedů se ženy nemusí potit v dlouhých hábitech, i vepřové si tam člověk může v restauraci objednat a dokonce je možné vypít na Silvestra štamprli borovičky bez toho, abyste měli na krku paragraf za podněcování náboženské nesnášenlivosti. Proč ale všechna tato práva končí tam, kde se jedná o korán, tedy obyčejnou papírovou knihu?
Odpověď je jednoduchá – státní orgány v tomto konkrétním případě nadřadily muslimské zákonodárství slovenskému. Proč? Zajisté proto, že pálení koránu považují za něco mnohem horšího než konzumaci vepřového, resp. předpokládají, že tak to vnímají muslimové. To je sice pravda (spálený korán u nich skutečně vyvolává zuřivější reakce než jiné hříchy proti šaríi), ale právní řád demokratického státu přece nelze ohýbat podle toho, jak zrovna křičí muslimové! Každému je navíc jasné, že tu jde o princip dvojího metru – spálení nějaké buddhistické posvátné knihy by určitě ze strany státu nevyvolalo stejný represivní aktivismus, jakého jsme svědky v případě koránu...
Kdybychom chtěli celou věc dovést ad absurdum, pak by bylo dobré představitelům slovenské justice vysvětlit, že muslimové považují za korán toliko jeho arabský originál. Překlady do jiných jazyků neuznávají, takže spálení koránu ve slovenštině nebo angličtině není ani podle šaríi trestným činem. Ale říkejte to iniciativním blbům, kteří zřejmě nemají na práci nic jiného než dělat z koránu velblouda...

sobota 18. února 2017

HAIKU (85)


M a r i n g o t k a  –

m u ž   v e z e   s v é   d ě l n i c e

k   p o l i   s   ř e p k o u

pátek 17. února 2017

POETICKÉ KOMENTÁŘE (114)

Aacssd

B r z y   u ž   j i m   d á m e   k o š e m
v y ž e n e m   t u   h o l o t u
v   p a r l a m e n t n í c h   v o l b á c h   p o š l e m
s o c d e m á k y   d o   š r o t u !

čtvrtek 16. února 2017

HAIKU (84)


P ů j č o v n a   š a t ů

–  v e   v ý l o z e   m a j í

v e l k ý   v ý b ě r   n e v ě s t

středa 15. února 2017

POETICKÉ KOMENTÁŘE (113)

Azakazmytipsu

N i k d y   b y c h   t u   n e m y l   k á r u !
K d o   m i   a l e   p o v í
p r o č p a k   n e s m í m   v   l e t n í m   ž á r u
u m ý t   k o ž i c h   p s o v i ?

úterý 14. února 2017

BEZ PENĚZ NELZE BÝT ČLOVĚKU ŠŤASTNÝM...

Arakev

Byl to pohřeb, jakému se v našem městě říká „velký“. Je zajímavé, že opačné adjektivum se nepoužívá – „malých“ pohřbů zkrátka není. Asi proto, že by bylo nevhodné a snad i neslušné říkat, že X. Y. měl malý pohřeb, zatímco A. B. velký. A tak jsou u nás pohřby buď velké, nebo bezadjektivní.
Výraz velký označuje samozřejmě počet přítomných smutečních hostů a celkovou atmosféru obřadu. Tu vytváří další počet – hudebníků, věnců, dekorativních předmětů v chrámu atd. Je celkem logické, že k velkému pohřbu jaksi automaticky patří i velká (ve smyslu velkolepá) rakev, v níž spočívá nebožtíkovo tělo, které posléze čtyři páry silných mužských rukou spustí do hrobu – pochopitelně i s tou rakví, přesněji řečeno v ní.
Jak jsem již konstatoval na začátku, ten pohřeb byl velký. Je dokonce možné, že pro takové jako on bude nutné vymyslet ještě nějaké vznešenější označení, protože i když jsem velkých pohřbů v našem městě do té doby osobně zažil asi dvacet, tento byl mezi nimi určitě největší. Dokonce jsem měl nepříjemný pocit zavádějícího informování, když jsem pak doma oznamoval na lůžko upoutané a tudíž na obřadu nepřítomné sestře, že pohřeb J. D. byl „velký“. To slovo se k tak monstrózní akci prostě nehodilo, jeho banalita a nicneříkajícnost bily do očí (tedy uší). Cítil jsem potřebu okořenit svou smuteční zprávu o nějakou zajímavost či perličku a hned vzápětí mi bylo jasné, že budu mluvit o Ní...
Během obřadu stála nehybně úplně vpředu a měl jsem dojem, že ji neobdivuji jen já, ale že se k ní upírají oči všech přítomných. A bylo proč – ta krása, elegance, ty nádherné proporce! Celá černá se stříbrnými ozdobami a jemnými krajkami – a ty štíhlé, pevné nožky...
Ano, ta rakev byla dokonalá!
Když jsem se po nějaké době z dobře informovaných městských tamtamů doslechl, že částka, kterou truchlící rodina za pohřeb zaplatila, činila bezmála půl miliónu korun, byl jsem ohromen. O tom, jak drahou záležitostí dnešní pohřby mohou být, jsem sice měl určité povědomí, to se ovšem pohybovalo v řádu desetitisíců, nikoli statisíců korun. Jistě – finanční nákladnost tohoto konkrétního pohřbu měla svou příčinu v tom, že rodina zemřelého, takto místního bosse, který zbohatl na transakcích s konkurzními podstatami zkrachovalých firem (lidovým názvem pro tuto činnost je známé „tunelování“), se chtěla před zraky celého města takříkajíc „ukázat“ a na penězích očividně nešetřila.
Kolik z oné půlmilionové sumy činila cena rakve? Tato otázka mne (dá se říct, že čistě intuitivně) napadla již během obřadu a tehdy můj odhad činil cca 20 000 Kč. Poté, co se ke mně donesla zpráva o celkové ceně pohřbu, mi bylo jasné, že rakev musela být určitě dražší. Nebudu zde detailně popisovat pátrání, které jsem podnikl za účelem vyzvědění příslušné cifry, ovšem na konci bylo opět ohromení. Ta rakev stála 130 000 Kč!
To byl spouštěč, který v mé mysli vyvolal doslova kaskádu logických konstrukcí, jejímuž konci vévodil jednoduchý závěr – pohřbít mrtvého v tak drahé rakvi je úplně to samé, jako vykopat jámu, hodit do ní 130 kusů tisícikorunových bankovek, zase ji zaházet a ty prachy tam nechat zetlít! A tak spatřil světlo světa můj plán, resp. podnikatelský záměr...
Získat pro něj mého švagra se ukázalo být velmi snadné, navíc jeho analytický mozek rozpracoval celou věc do nejmenších detailů. Dal jsem mu plně za pravdu např. v tom, že nemá cenu plýtvat energií na relativně laciné rakve a tak částka, na níž jsme se shodli jako na limitní, činila 50 000 Kč. I další švagrovy úvahy svědčily o jeho bystrém a praktickém uvažování – jestliže se v našem městě koná ročně cca osmdesát pohřbů, pak odpočítáme-li kremace (50%) a ze zbylých čtyřiceti bude polovina „velkých“ (průměrná cena rakve 60 000 Kč), činí celkový výnos přibližně 1 200 000 Kč. Od toho je samozřejmě nutné odečíst 20%, protože rakve budeme prodávat se slevou, i tak si však přijdeme ročně na milión korun českých!
Na naši první akci si vzpomínám jako na adrenalinovou záležitost, kdy jsme byli oba značně nervózní a i když nakonec všechno dobře dopadlo, bylo zřejmé, že se musíme na ty další připravit lépe a vyvarovat se některých chyb. Probíhalo to zhruba tak, že po jednom z pohřbů, kterých jsme se zúčastňovali za účelem zjištění ceny rakve a polohy hrobu, jsme dospěli k závěru, že tato je opravdu výstavní a určitě stojí za vynaloženou námahu. Po setmění jsme se tedy se švagrovou skříňovou Avií vypravili ke hřbitovu, kde jsme zaparkovali poblíž brány a chvíli počkali na úplnou tmu. Pak jsme se vydali ke hrobu a dali se do kopání – půda byla měkká, neboť hrob byl čerstvě zaházený a tak jsme zhruba za dvě hodiny narazili na rakev. Po další hodině jsme ji vyzvedli, otevřeli, nebožtíka přeložili do jiné, zhotovené z neohoblovaných smrkových prken a podruhé ho pohřbili. Vše jsme prováděli pietně, s náležitou úctou k zesnulému. Menší problém nastal, když jsme rakev přenášeli přes hřbitovní zeď, protože jsme podcenili její váhu – tehdy jsme ještě netušili, že rakve z dubového masívu mohou vážit až 250 kg! Příště jsme již s sebou vozili speciálně upravený zvedák. Domů jsme přijeli asi ve tři ráno, umyli se a šli spát. Na druhý den byla rakev pečlivě očištěna, dezinfikována a připravena k prodeji. Původní cenu (100 000 Kč) jsme snížili o 20% a byli příjemně překvapeni, když se během dvou dnů ozval zájemce. Bez dlouhých okolků si s námi plácl...
To bylo před čtyřmi roky. Dnes máme stejných akcí za sebou již desítky a naše předpoklady o ziskovosti tohoto druhu podnikání se ukázaly být správné – za zmíněnou dobu jsme si vydělali čtyři milióny korun.
Chci podotknout, že s morální stránkou našeho podnikání jsme neměli žádné problémy. Kdybychom kradli rakve přímo ze skladu pohřební služby, bylo by to zajisté jednání víc než zavrženíhodné. V našem případě jsme se ničeho nezákonného nedopouštěli – vždyť šlo pouze o to, že jsme po obřadu a uložení rakve do hrobu tuto vykopali a mrtvého dali do jiné. Tomu už ostatně bylo jedno, že namísto v drahém naleštěném dubu leží v obyčejném smrku...
Asi nejcennější zkušeností, kterou jsem během těchto let udělal, bylo na první pohled banální zjištění, že nejdůležitější roli hrají v životě člověka peníze. Když je nemáte, nemůžete si dopřát žádné potěšení, žádnou radost, pouze sníte o tom, co byste všechno mohli, kdybyste byli bohatí... S penězi (zvlášť, když je jich hodně) se váš život okamžitě stane šťastným.
Jak všichni víme, štěstí člověka spočívá v tom, že může pomáhat lidem, kteří jsou z nějakého (např. zdravotního) důvodu na jeho pomoc odkázáni. V tomto ohledu jsme oba, švagr i já, svrchovaně šťastnými lidmi, neboť za peníze z našeho podnikání se toho podařilo opravdu hodně. Zmíním např. pořízení elektrického invalidního vozíku pro Jiřího A., zakoupení polohovací postele, díky níž může paní Alena ošetřovat svého ochrnutého manžela, uhrazení nákladů na operaci srdce pro šestnáctiletého Daniela...
A práce je pořád dost – včera jsme četli inzerát, v němž se rodiče malé Aničky B. obracejí na veřejnost s prosbou o přispění na drahé léky pro jejich dítě, trpící tzv. nemocí motýlích křídel. Pojišťovna hradí léčbu jen částečně a částka 200 000 Kč je nad finanční možnosti mladých manželů.
Dvě stě tisíc – to jsou tři rakve...

sobota 11. února 2017

POETICKÉ KOMENTÁŘE (112)

Kovovyrobaklobas

K o v e m   p l n i t   k l o b á s y
–  c o p a k   t o   s e   d ě l á ?
Z a v ř í t   c h l a p a   d o   b a s y
i n s p e k c e   b y   m ě l a ! !

pátek 10. února 2017

MULTIKULTURNÍ POHÁDKA

V jednom krásném moravském městě byla jedna krásná základní škola. No, byla... ona tam samozřejmě je pořád! A v té krásné škole si jednoho dne někdo řekl, že by možná mohla být ještě krásnější. Ten Někdo přemýšlel, jak to udělat a protože to byl člověk velmi chytrý a věděl, co to jsou moderní trendy ve výuce, brzy ho napadlo, že by se ta krásná škola v překrásném moravském městě měla nějak multikulturně vyprofilovat. Zkrátka – pozvat na návštěvu žáka z jiné země, aby moravské děti v jejich krásné škole obohatil o své zkušenosti a pověděl jim něco o tom, jak to chodí v té jeho škole. Povedlo se! Do krásného moravského města přijel student z Dánska a hned se v té krásné základní škole pustil do výuky. No, a pak zazvonil zvonec a pohád... Omyl! Pohádka teprve začíná...
Ten dánský chlapec měl krásné blonďaté vlasy a jasně modré oči – zkrátka typický Dán. Na tabuli okamžitě pověsil dánskou vlajku, vedle ní namaloval zvířátko, které se v Dánsku hojně vyskytuje a jména moravských žáků přeložil do dánštiny. Bylo to velmi poučné a názorné – děti zjistily, že po Dánsku se prohánějí velbloudi, vědí, jak vypadá dánskou vlajka a díky usměvavému dánskému chlapci umí přeložit své jméno do dánštiny. Ještě pro pořádek – ten chlapec z Dánska se jmenuje Rushdi...
Rushdi dětem rovněž ukázal část dánského národního kroje (jedná se o přikrývku hlavy, která je dnes v Dánsku velmi populární) a s každým dítětem se na památku vyfotografoval.

Muslimzacerneny_2

Byl to velmi krásný zážitek, který bohužel pokazilo několik rodičů. Představte si, že ti xenofobové tvrdili a dodnes tvrdí, že Rushdi není dánské jméno, že dánská vlajka vypadá jinak a přikrývce hlavy, co je dnes v Dánsku moderní, se říká hidžáb! A někteří z nich dokonce vyslovili antimultikulturní poplašnou zprávu, že prý právě takto to před lety začínalo ve Švédsku a jiných zemích a k tomu ještě připojili šovinistickou obavu, aby to tak nedopadlo i u nás! Ti lidé vůbec nechápou, jak je dnes důležité vést dialog s jinými kulturami, vzájemně se poznávat a obohacovat a předcházet tak negativním jevům ve společnosti. Ano, je vidět, že krásnou základní školu v nádherném moravském městě čeká ještě hodně osvětové práce, především se zákonnými zástupci žáků...

čtvrtek 9. února 2017

středa 8. února 2017

POETICKÉ KOMENTÁŘE (111)

A-co-vy-zijete

Ž e   u ž   n a s t a l   k o n e c   s v ě t a
t o m u   b y c h   i   v ě ř i l  –
j e   v š a k   p r a v d a   t a h l e   v ě t a ?
J á   j s e m   z a t í m   p ř e ž i l . . .

úterý 7. února 2017

pondělí 6. února 2017

ХАЙКУ (13)


Ш м е л ь   в   с а д у  –

и с п ы т а н и е   н а г р у з к о й

н а   с т е б л и   ц в е т о в

neděle 5. února 2017

MICHIO KAKU: HYPERPROSTOR

Hyperprostor

„Na vesmíru je nejnepochopitelnější to, že se dá pochopit.“ Michio Kaku a jeho bravurní óda na Einsteinův výrok!

Myslím si, že nejlepší reklamou pro tuto knihu je fakt, že ji společně vydala nakladatelství Dokořán a Argo v prestižní edici ZIP. Tituly, které zde již řadu let vycházejí, poutají pozornost milovníků populárně vědecké literatury svojí seriózností, aktuálností a odbornou erudicí jejich autorů – knihy Matematický vesmír (Max Tegmark), Kniha o fyzice (Clifford A. Pickover) či Znovuzrozený čas (Lee Smolin) se právem staly bestsellery a platí to určitě i o Hyperprostoru (Michio Kaku), který po prvním vydání před 8 lety přichází na pulty knihkupectví již v druhém dotisku.
Hlavním tématem tohoto fascinujícího pojednání je problematika matematických a fyzikálních objevů, které v moderní době vyvrátily po staletí platnou teorii o trojrozměrnosti našeho světa. Euklidova geometrie, Newtonovy gravitační zákony a mnohé další „jistoty“ se ukázaly být příliš nedokonalými nástroji pro pochopení nových poznatků ve fyzice. Logicky tedy muselo dojít k odvrhnutí dogmatu o délce, šířce a výšce jakožto jediných „vševysvětlujících“ faktorů a připuštění možnosti, že naše empirická zkušenost může být v jistém smyslu zavádějící...
Autor se kromě jiného zaobírá historií nelehkého pátrání po čtvrtém rozměru, který byl dlouho považován za něco natolik odporující zdravému rozumu, že ti, kdo se v tomto angažovali, měli pověst šarlatánů a pseudovědců. Tento stav platil až do r. 1854, kdy německý fyzik Georg Bernhard Riemann zveřejnil své epochální dílo O hypotézách, na nichž se zakládá geometrie. Michio Kaku je vynikající vypravěč – kromě samotného objevu geniálního Němce věnuje pozornost i Riemannově těžkému životnímu údělu, komplikované povaze a vůbec si počíná tak, že čtenář za suchými fakty vidí a cítí i obrovskou duševní práci těch, kteří krok za krokem posunovali naše poznání do nových dimenzí. Podobně „lidsky“ (myslím tím čtenářsky atraktivně) přistupuje i k dalším velikánům – např. Albert Einstein je představován tak trochu jako Sherlock Holmes moderní fyziky a jeho teorie a výzkumy připomínají pátrací akce za účelem odhalení Toho, který „má na svědomí“ existenci vesmíru. Kniha ostatně začíná citátem jednoho Einsteinova výroku: „Chci vědět, jak Bůh tvořil tento svět. Nezajímá mě ten či onen jev. Chci znát Jeho myšlenky, ostatek jsou detaily.“
S trochou nadsázky by se dalo říct, že Michio Kaku ve své knize začíná tam, kde Einstein skončil. Přesněji řečeno, čtvrtý „einsteinovský“ rozměr, jímž je ve fyzikálním světě čas, je brán jako startovní čára pro Vkročení do pátého rozměru (což je název první části knihy). Proč (nebo k čemu) ale potřebujeme tyto další rozměry? Laicky řečeno proto, že některé fyzikální jevy se nedají vysvětlit jinak než právě postulováním „mnohorozměrové“ reality. Přitom se ukazuje přímo zázračná schopnost matematiky, díky níž je toto možné – představit si další rozměry kromě oněch nám důvěrně známých tří nedokážeme, ale matematika nás k nim neomylně přivádí. Znovu lze citovat Einsteina: „Tvůrčí princip však přebývá v matematice. V jistém smyslu se proto domnívám, že čistá úvaha je schopna zmocnit se skutečnosti, jak o tom snili v antice.“
V knize je podrobně popsána snaha celých generací vědců o vyřešení největší fyzikální záhady, totiž nalezení jednotícího principu mezi čtyřmi základními silami ve vesmíru (elektromagnetická síla, silná jaderná síla, slabá jaderná síla a gravitace), což je mimořádně složité proto, že tyto čtyři síly jsou navzájem velmi odlišné. Teorie relativity byla prvním a zásadním krokem na této cestě, sám Einstein si ale uvědomoval její nedokonalosti a až do své smrti se pokoušel o jejich odstranění – šlo v prvé řadě o to, že jednu sílu, konkrétně gravitaci, se nedařilo uvést do souladu s jednotnou teorií. Následovala éra kvantové mechaniky, která byla do značné míry pokusem o vyřešení tohoto Einsteinova problému „neeinsteinovskými“ metodami. Přesto, že se dosáhlo úžasných objevů (např. v nacházení stále menších částic hmoty), byla to teprve až tzv. teorie strun, resp. superstrun, která do celé věci přinesla zásadní zlom. Přitom se ukázalo, že Einsteinova gravitační teorie, považovaná v „kvantové době“ za překonanou, je teorií strun plně rehabilitována.
Jestliže je teorie superstrun posledním stupněm, k němuž fyzika při zkoumání tajemství vesmíru do dnešní doby dospěla (mimochodem – právě Michio Kaku je jedním z jejích tvůrců), v žádném případě to neznamená, že již není co objevovat. Právě naopak! Autor poukazuje na jeden paradox, provázející dějiny fyzikálních výzkumů, kdy občas matematika „předběhla“ fyziku, resp. fyzika matematiku. A to je i případ teorie superstrun – její matematické zdůvodnění je stále v nedohlednu.
Michio Kaku rozdělil svůj Hyperprostor do čtyř částí, přičemž názvy jejich jednotlivých kapitol znějí opravdu „lákavě“ – Muž, který „viděl“ čtvrtý rozměr, Signály z desátého rozměru, Před Stvořením, Černé díry a paralelní vesmíry... A co teprve podkapitoly! Experimentální důkazy velkého třesku, „Měl Bůh maminku?“, Návrh stroje času, Dostává se Bůh zpět do vesmíru?... Čtenář je konfrontován s množstvím až fantaskně působících hypotéz, autorovi musíme dát ovšem za pravdu v tom, že právě takto se jevily i mnohé teorie v minulosti, dnes považované za standardní.
Hyperprostor je možná nejlepší populárně-vědecká kniha, která se mi kdy dostala do rukou. Je vynikajícím průvodcem po cestách objevování fyzikálních zákonů, měnících naše chápání reality (a tím de facto i bytí a jsoucna) takřka k nepoznání. Jsem přesvědčen, že každý, kdo si ji přečte, jí bude nadšen.

PS:

Po uveřejnění recenze mne jeden čtenář upozornil na jisté nepřesnosti, jichž jsem se v ní dopustil (viz níže). Za upřesňující informace mu děkuji.

„Pasáž recenze popisující snahu o sjednocení čtyř základních fyzikálních interakcí shledávám v jistém slova smyslu nepřesnou, ale jinak je to recenze velmi dobrá a děkuji za ni. 
Teorie relativity sama o sobě nebyla krokem na cestě ke sjednocení interakcí. Popisovala jednu z nich – gravitaci a navíc v době, kdy fyzika znala jen dvě interakce – elektromagnetickou a gravitační. Slabá a silná interakce byly popsány až později. 
Einstein byl soustředěn na sjednocení obou tehdy známých sil, protože obě mají pole chovající se obdobným způsobem a tato jeho snaha o sestavení unitární teorie pole (ale pouze v daných intencích) mu zůstala do konce života. Pasáž o Einsteinovi je tudíž nepřesná. 
V době, kdy Einstein publikoval svoje závěry (1950) vznikla kvantová elektrodynamika (hlavně díky Feynmanovi – dovolím si upozornit na výbornou knihu věnovanou právě této teorii http://www.databazeknih.cz/knihy/neobycejna-teorie-svetla-a-latky-44607), která vznikla spojením kvantové mechaniky a speciální teorie relativity a stala se první součástí kvantové teorie pole, v jejímž rámci byly popsány slabé interakce a silné interakce v rámci tzv. standardního modelu. 
Dalo by se to rozebírat detailněji a jít více do šířky, ale nechci obtěžovat. Jen jsem chtěl upozornit, že v době, kdy Einstein pracoval na unitární teorii pole, není možné hovořit o tom, že se Einstein pokoušel uvést gravitaci do jednotné teorie. O jednotné teorii pole, jak ji vnímáme dnes, tehdy nebylo ani potuchy.“



sobota 4. února 2017

POETICKÉ KOMENTÁŘE (110)

Holubi_2 

T o h l e   b y l o   v á ž n ě   n u t n é  
ř á d i l   n á m   t u   j e d e n   v ů l
k t e r ý   p o ř á d  –  c o ž   j e   s m u t n é      
n a   h o l u b y   s y p a l   s ů l 

pátek 3. února 2017

POETICKÉ KOMENTÁŘE (109)

Potrpsenka

T o h l e   b u d e   p o d l e   v š e h o
h o d n ě   z v l á š t n í   d á m s k é   p r á d l o
n e b o   t o   p s a l   m o ž n á   n ě k d o
k o m u   p ř i   t o m   t r o c h u   h r á b l o . . .

středa 1. února 2017

MOJE PERLIČKY (23)


Nejznámější básní Erbenovy kytice je Polednice a všechny ostatní.

Kravské mléko je tím výživnější, čím víc pochází přímo od krávy.

Mona Lisa je obraz ženy, která je pověšená v pařížském Louvru.

Rok trvá celkem dvanáct měsíců a čtyři roční období.

V kině bychom neměli chroupat popcorn příliš hlasitě, protože jsou tam i lidé, kteří se přišli dívat na film.

Ve své době byl Titanik považovaný za nepochopitelnou loď.

Sníh komplikuje dopravu hlavně tím, že padá.

Existují papoušci, co se mohou dožít až 120 roků, takže jejich životnost je větší než naše.

Včely jsou velmi pracovité, protože nám dávají med.

Jídelní lístek je papír, kde jsou napsána jídla, ze kterých si můžeme vybrat některé z těch, které tam jsou.

POETICKÉ KOMENTÁŘE (108)

Invalidniwc

N o r m á l n ě   s e   p ř e c e   p í š e
„ M i m o   p r o v o z “  –  n e m á m   p r a v d u ?
K d o   p s a l   t o h l e ,  t a k   m ě l   s p í š e     
i n v a l i d n í   s v o j i   h l a v u