Výborná detektivka se silným sociálně-kritickým podtónem aneb co se skrývá za slušivou fasádou údajně vyspělého Norska?
První, co bych po přečtení tohoto detektivního románu chtěl zmínit, je fakt, že jsem jej (kniha má 400 stran) „zdolal“ za 3 dny. Uvádím to proto, abych nepřímo naznačil, že jde o napínavou četbu, od které se člověk jen tak neodtrhne. Norský spisovatel opět potvrdil své literární kvality a napsal „severskou“ detektivku, která mezi ostatními knihami tohoto v poslední době tak populárního žánru určitě zaujme čestné místo.
Největší předností Samuela Bjorka je schopnost kombinovat základní rámec příběhu se značným množstvím vedlejších, okrajových motivů a zůstat přitom takříkajíc „pánem situace“, tj. nezabředávat do jednotlivých podrobností natolik, aby se v nich ztratil on sám a vposledku i čtenář. Kmen jeho vyprávění (mluvím teď trochu expresivně) se sice rozrůstá do několika hlavních větví, menších větviček a nakonec listů, stále však jde o jeden a týž konkrétní strom a ne o nesourodý les. Děj, složitý a rozbíhající se do mnoha stran, zkrátka drží pohromadě.
Holger Munch má mezi svými podřízenými pověst férového, dobráckého šéfa, který dokáže nad občasnými lidskými poklesky členů svého vyšetřovacího týmu přivřít oči. Snad proto, že i on sám má v osobním životě problémy a ví, že dobré, povzbuzující slovo dokáže mnohem víc než výčitky, pohrůžky a chladná řeč paragrafů. Ostatně – kdyby postupoval striktně podle pracovně-právních ustanovení, nezbylo by mu pravděpodobně nic jiného, než svou partu rozpustit. Třeba takový Jon Larsen, řečený Curry – toho by kvůli jeho alkoholovým excesům musel vyhodit už dávno. Holger Munch ale ví, že Curry je jinak vynikající policista i dobrý a spolehlivý kamarád a dává mu vždy novou šanci.
Mia Krügerová, to je zase jiný „případ“. Psychicky labilní kolegyně v minulosti mnohokrát prokázala, že její intuitivní přístup k řešení kriminalistických problémů a záhad je neocenitelný a pro tým mimořádně inspirativní. Lze se divit, že se cítila ponížená, když její další setrvání u policie bylo podmíněno docházením k psychologovi, takže po několika sezeních s tím skončila? Munch se ovšem bez ní neobejde, Mia je tmelícím článkem jeho kolektivu a navíc i on vidí v postupu vedení vůči této křehké, senzitivní ženě hodně nespravedlnosti – zkrátka, Mia Krügerová, byť neoficiálně a inkognito, s týmem nadále spolupracuje. K vyřešení složitého, neobvyklého a mediálně ostře sledovaného případu je totiž zapotřebí umu a dovedností všech.
V lese je nalezena mrtvola mladé dívky a okolí místa činu naznačuje, že se patrně jedná o rituální vraždu. Kromě standardních postupů je tudíž nutné zajímat se i o sekty a různé obskurní společnosti, které by eventuálně mohly mít s hrůzným zločinem něco společného. Dívka v poslední době žila v domově pro problematickou mládež a tak vyšetřování pochopitelně začíná zde. Ústav působí seriózním, spořádaným dojmem a po výslechu zaměstnanců i chovanců to vypadá, že je tady vše v pořádku a pátrání bude třeba přesměrovat jinam. Jedna věc tu ovšem nehraje – vedení ústavu sice zmizení Camilly Greenové nahlásilo, vzápětí je ale (po telefonátu, že dívka odjela za otcem) odvolalo. V okamžiku, kdy se objeví krátké video, zachycující Camillu uvězněnou v jakémsi sklepě, se pak pátrací tým Holgera Muncha konečně dostává na stopu, která vypadá nadějně...
Nevím, jestli to byl autorův záměr, nebo k tomu došlo spíše bezděčně, ale román Sova je kromě jiného i obžalobou norského sociálního systému, konkrétně tedy péče o ohrožené děti. Kdo tuto problematiku dlouhodobě sleduje, určitě ví, že v Norsku tyto záležitosti spadají do působnosti smutně proslulého Barnevernetu, což je organizace, která se zcela vymkla kontrole, stojí nad soudy i policií a namísto jejich ochrany se zaměřuje na obchodování s dětmi, které jsou pod průhlednými záminkami odebírány biologickým rodičům a svěřovány tzv. pěstounům. Ti jsou státem placeni tak královsky, že z pěstounství se stal lukrativní byznys a z Barnevernetu obávaná instituce, vůči níž jsou rodiče prakticky bezmocní. To, že jsou ze spořádaných rodin unášeny děti, je v Norsku veřejným tajemstvím, ovšem teprve řada mohutných demonstrací po celém světě způsobila, že se tam o těchto zrůdnostech začalo mluvit i oficiálně. Tendence zamést věci pod koberec a dál prezentovat Norsko jako vzorovou demokratickou a lidskoprávně vyspělou zemi se však stále zdají převažovat.
Skutečnost, že pod touto slušivou fasádou existuje úplně jiné Norsko, totiž demografickými experimenty a sociálním inženýrstvím všeho druhu mravně zdevastovaná země, řízená nikoli volenými politiky, ale šedými eminencemi v pozadí, je možná hlavním poselstvím knihy Samuela Bjorka. Myslím, že i proto lze jeho Sovu jednoznačně doporučit.
Největší předností Samuela Bjorka je schopnost kombinovat základní rámec příběhu se značným množstvím vedlejších, okrajových motivů a zůstat přitom takříkajíc „pánem situace“, tj. nezabředávat do jednotlivých podrobností natolik, aby se v nich ztratil on sám a vposledku i čtenář. Kmen jeho vyprávění (mluvím teď trochu expresivně) se sice rozrůstá do několika hlavních větví, menších větviček a nakonec listů, stále však jde o jeden a týž konkrétní strom a ne o nesourodý les. Děj, složitý a rozbíhající se do mnoha stran, zkrátka drží pohromadě.
Holger Munch má mezi svými podřízenými pověst férového, dobráckého šéfa, který dokáže nad občasnými lidskými poklesky členů svého vyšetřovacího týmu přivřít oči. Snad proto, že i on sám má v osobním životě problémy a ví, že dobré, povzbuzující slovo dokáže mnohem víc než výčitky, pohrůžky a chladná řeč paragrafů. Ostatně – kdyby postupoval striktně podle pracovně-právních ustanovení, nezbylo by mu pravděpodobně nic jiného, než svou partu rozpustit. Třeba takový Jon Larsen, řečený Curry – toho by kvůli jeho alkoholovým excesům musel vyhodit už dávno. Holger Munch ale ví, že Curry je jinak vynikající policista i dobrý a spolehlivý kamarád a dává mu vždy novou šanci.
Mia Krügerová, to je zase jiný „případ“. Psychicky labilní kolegyně v minulosti mnohokrát prokázala, že její intuitivní přístup k řešení kriminalistických problémů a záhad je neocenitelný a pro tým mimořádně inspirativní. Lze se divit, že se cítila ponížená, když její další setrvání u policie bylo podmíněno docházením k psychologovi, takže po několika sezeních s tím skončila? Munch se ovšem bez ní neobejde, Mia je tmelícím článkem jeho kolektivu a navíc i on vidí v postupu vedení vůči této křehké, senzitivní ženě hodně nespravedlnosti – zkrátka, Mia Krügerová, byť neoficiálně a inkognito, s týmem nadále spolupracuje. K vyřešení složitého, neobvyklého a mediálně ostře sledovaného případu je totiž zapotřebí umu a dovedností všech.
V lese je nalezena mrtvola mladé dívky a okolí místa činu naznačuje, že se patrně jedná o rituální vraždu. Kromě standardních postupů je tudíž nutné zajímat se i o sekty a různé obskurní společnosti, které by eventuálně mohly mít s hrůzným zločinem něco společného. Dívka v poslední době žila v domově pro problematickou mládež a tak vyšetřování pochopitelně začíná zde. Ústav působí seriózním, spořádaným dojmem a po výslechu zaměstnanců i chovanců to vypadá, že je tady vše v pořádku a pátrání bude třeba přesměrovat jinam. Jedna věc tu ovšem nehraje – vedení ústavu sice zmizení Camilly Greenové nahlásilo, vzápětí je ale (po telefonátu, že dívka odjela za otcem) odvolalo. V okamžiku, kdy se objeví krátké video, zachycující Camillu uvězněnou v jakémsi sklepě, se pak pátrací tým Holgera Muncha konečně dostává na stopu, která vypadá nadějně...
Nevím, jestli to byl autorův záměr, nebo k tomu došlo spíše bezděčně, ale román Sova je kromě jiného i obžalobou norského sociálního systému, konkrétně tedy péče o ohrožené děti. Kdo tuto problematiku dlouhodobě sleduje, určitě ví, že v Norsku tyto záležitosti spadají do působnosti smutně proslulého Barnevernetu, což je organizace, která se zcela vymkla kontrole, stojí nad soudy i policií a namísto jejich ochrany se zaměřuje na obchodování s dětmi, které jsou pod průhlednými záminkami odebírány biologickým rodičům a svěřovány tzv. pěstounům. Ti jsou státem placeni tak královsky, že z pěstounství se stal lukrativní byznys a z Barnevernetu obávaná instituce, vůči níž jsou rodiče prakticky bezmocní. To, že jsou ze spořádaných rodin unášeny děti, je v Norsku veřejným tajemstvím, ovšem teprve řada mohutných demonstrací po celém světě způsobila, že se tam o těchto zrůdnostech začalo mluvit i oficiálně. Tendence zamést věci pod koberec a dál prezentovat Norsko jako vzorovou demokratickou a lidskoprávně vyspělou zemi se však stále zdají převažovat.
Skutečnost, že pod touto slušivou fasádou existuje úplně jiné Norsko, totiž demografickými experimenty a sociálním inženýrstvím všeho druhu mravně zdevastovaná země, řízená nikoli volenými politiky, ale šedými eminencemi v pozadí, je možná hlavním poselstvím knihy Samuela Bjorka. Myslím, že i proto lze jeho Sovu jednoznačně doporučit.
Žádné komentáře:
Okomentovat