sobota 30. října 2021

ISAAK BABEL: RUDÁ JÍZDA


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Bolševik s lidskou tváří Isaak Babel fascinuje svými válečnými zápisky i sto let od jejich prvního vydání!

Mladistvé uhranutí leninskými revolučními ideály, účast v ruské občanské válce na straně bolševiků, budování nové, údajně spravedlivé společnosti a poté zastřelení v moskevské věznici Butyrka za protistátní činnost – tak by se dal v jedné větě shrnout život Isaaka Babela. Jak známo, stejných či podobných lidských tragédií bylo v té době bezpočet. Jediné, co trochu udivuje, je skutečnost, že tento samorostlý podivín přežil Velký teror v letech 1937/38 a zatčen a popraven byl až o dva roky později. Když se totiž seznámíme s jeho literární tvorbou, pak je nám hned jasné, že pro takovéto osobnostní typy nemohlo být ve stalinistickém režimu místo...

Těch paradoxů bychom u něj našli víc. Jak je např. možné, že povahově dobromyslný, apolitický a naprosto nevojensky založený Isaak Babel vstoupil v roce 1917 do Čeky a poté bojoval v Rudé armádě pod velením maršála Buďonného proti bělogvardějcům? Jednalo se o naivitu, pomýlené světonázorové přesvědčení, touhu po dobrodružství? To se již nedozvíme, jisté je pouze jedno díky jeho zápiskům z fronty vznikla kniha Rudá jízda, kterou můžeme bez jakýchkoli pochybností označit za geniální.

Literární útvary, jež v ní nacházíme, lze stěží označit (třebaže je to tak prezentováno) za povídky. Jde spíše o tu delší, tu kratší skici, v nichž autor propojuje konkrétní válečné zážitky s úvahami nad smyslem tohoto bratrovražedného běsnění, jeho citlivou duší tak bolestně prožívaného. A právě podivuhodná symbióza zemitého naturalismu s podivně melancholickým údivem nad tím, kde se to (on, dobrák od kosti) vlastně ocitl, vtiskuje jeho vzpomínkám onen jedinečný odér prostoduché upřímnosti, který učaroval již tolika generacím čtenářů.

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-ruda-jizda

 


 

středa 20. října 2021

Sir ARTHUR CONAN DOYLE: PES RODU BASKERVILLŮ

 














Pes baskervillský (a Sherlock Holmes s Dr. Watsonem) se nikdy neomrzí!

Nejslavnější detektivka všech dob... ano, to se o této holmesiádě říká a bezesporu plným právem. Případná další nej by ovšem byla minimálně sporná stěží se dá totiž tvrdit, že je i nejnapínavější, nejsložitější, nejpropracovanější, nejhrůzostrašnější atd. Ačkoli jí tedy všechna ostatní chybí, to nejdůležitější nej téhle knížce nikdo nikdy nevezme ve svém žánru je a už navždy zůstane nejslavnější...

Není to trochu paradox? Jestliže (jak jsme se právě zmínili) je určitě hodně lepších detektivních románů, čím to, že příběh o baskervillském psu od prvního vydání (v časopise Strand v roce 1901) spolehlivě uchvacuje každou další generaci čtenářů? Proč vždy znovu za chladných podzimních večerů, když venku fičí severák a sprška deště občas zabubnuje na okno našeho příjemně vytopeného příbytku, usedáme se šálkem čaje do svého oblíbeného křesla a vedle na stolku máme přichystanou knížku s názvem Pes baskervillský? Co nás na ní tak přitahuje, že ji čteme již snad podesáté, ale nikdy se neomrzí?   

Samozřejmě je to ona A. C. Doylem mistrovsky navozená atmosféra starého zámku uprostřed nehostinných blat (po nichž se právě toulá uprchlý zločinec), opředeného hrůznou rodinnou pověstí. A též podivná smrt zámeckého pána, příjezd dědice, kolem něhož se záhy stahují mračna čísi zuřivé nenávisti, pustá krajina, kde jsou jednotlivá stavení tak daleko od sebe, že dovolat se případné pomoci je nemožné... A hlavně to zlověstné zvíře, které tu po nocích pobíhá a děsí svým vytím a ďábelským zjevem (pokud si ho tedy nevymyslela rozjitřená obrazotvornost místních starousedlíků).

Zajisté se nabízí otázka: Proč vlastně psát recenzi na knihu, kterou každý dobře zná a o níž přesně ví, co na jejích stránkách najde a jak skončí? Vidím pro to následující důvody: Pes rodu Baskervillů vychází v novém (a podle mne velmi zdařilém) překladu Věry Kláskové, přičemž nakladatelství Leda ve své edici Nejčtenější knihy světa má v plánu seznámit čtenáře s dalšími třemi doyleovkami Tajemství a záhady, Dobrodružství na moři i na souši (tyto knihy již vyšly) a Tajnosti z ordinací a laboratoří. Když navíc uvážíme, že se jedná o reprezentativní a po grafické stránce nádherně zpracované publikace, které budou ozdobou každé domácí knihovny, pak nemohu jinak než Psa rodu baskervillů (a další tří zmíněné knihy) s čistým svědomím doporučit všem literárním fajnšmekrům.

Vydejme se tedy s Dr. Watsonem a Henry Baskervillem (Holmes prozatím zůstal v Londýně, neboť řeší jiné naléhavé případy) do ponuré krajiny grimpenských bažin, kde člověk jako málokde jinde cítí svou nepatrnost a bezbrannost tváří v tvář přírodním živlům, které jej mají ve své moci. Mlhy nad blaty, studený déšť, poryvy větru a zrádná vřesoviště, kde jediný chybný krok může být tím posledním, protože slizké bahno žádnou svou oběť již nepustí toto vše je samo o sobě víc než deprimující. Pokud k tomu ještě připočteme onen tajuplný odér Zla, které tu provádí své rejdy, pak jsme rádi, že sedíme doma v útulném křesle, popíjíme lahodný čaj a víme, že se nemáme čeho bát... 

 


 

úterý 19. října 2021

EVA UMLAUFOVÁ: ČÍSLO NA TVÉM PŘEDLOKTÍ JE MODRÉ JAKO TVÉ OČI

 













 

Do Osvětimi se dostala jako dvouletá aneb napínavé pátrání po vlastní identitě

Recenzi této knihy nelze nezačít její obálkou vidíme na ní mladou, usmívající se a podle všeho velice šťastnou maminku, držící za ruku svou malou dcerku. Obě jsou důkladně oblečené, neboť stojí ve sněhu na jakési rozlehlé pláni. Vzápětí si uvědomíme, že tato poklidná zimní idyla je čímsi narušována co tu dělá ten zlověstně vyhlížející plot, táhnoucí se až kamsi k obzoru? Posléze se dozvíme, že snímek byl pořízen někdy na přelomu let 1943/44 v Novákách na Slovensku...

... Je únor 2014. V jednom mnichovském bytě se jeho staré obyvatelce náhle udělá nevolno a po převozu do nemocnice se zjistí, že paní prodělala infarkt. Naštěstí se ji podaří zachránit. Při přijímacím pohovoru vychází najevo, že se narodila 19. prosince 1942 v Novákách na Slovensku...

Svědectví o děsivých poměrech v nacistických koncentračních táborech se dochovalo velké množství vzpomeňme jen na jména Rudolf Vrba, Ellie Wiesel, Primo Levi, Ruth Elias a mnohá další. Ti všichni napsali o své kruté zkušenosti knihy, které se staly bestsellery, neboť světová veřejnost se díky nim mohla seznámit se zrůdností holocaustu přímo od očitých svědků.

Většina přeživších však toužila traumatické vzpomínky ze svých myslí vytěsnit. Pouze tak totiž mohli pokračovat v životě, který by se bez tohoto radikálního odstřižení od minulosti stal nikdy nekončícím sledem děsivých nočních (i denních) můr. To byl i případ Agnes Eislerové – ta své dceři sice v hrubých obrysech pověděla o tom, co za války prožila, ovšem detailních popisů těch  největších hrůz ji ušetřila.

Ta paní z mnichovského bytu je Eva Umlaufová. Na podzim roku 1944 ji (jako dvouletou) spolu se její matkou a mnoha dalšími nešťastníky odvezli v dobytčáku do vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Vzpomínky na tehdejší jistě strašlivé zážitky pochopitelně žádné nemá a její matka (obě zázrakem přežily) byla po celý následující život skoupá na slovo. Po prodělaném infarktu si paní Eva uvědomuje, že by se měla alespoň nyní pokusit zjistit, co se s ní v Osvětimi dělo a jak je možné, že jejich transport nešel hned po příjezdu do plynové komory. Její pátrání přináší pozoruhodné výsledky a postupně se začíná skládat mozaika neobyčejného příběhu...

Projděme životní cestu paní Evy spolu s ní i my. Knížka s dlouhým názvem Číslo na tvém předloktí je modré jako tvé oči nám vypoví mnohé nejen o bestialitě nacistů, ale i jejich pomocníků z řad spořádaných a slušných Slováků, kteří pouze plnili svou povinnost“, když udávali židovské spoluobčany, sváželi je do sběrných táborů a „očišťovali“ od nich svou milovanou vlast...     

pátek 15. října 2021

JAROSLAV ROKOSKÝ: ÚTĚK Z LEOPOLDOVA

 





















Kniha o padesátých letech, na jakou jsme dlouho čekali!  

Monumentální třísvazkové dílo s názvem Útěk z Leopoldova je bezesporu literární událostí par excellence. Nelze neobdivovat obrovské kvantum badatelské práce, která musela být vykonána, aby se na pulty našich knihkupectví dostala patrně nejlepší publikace literatury faktu za poslední roky. Jaroslav Rokoský si zaslouží obdiv a uznání za razantní rozkopnutí dveří do zatuchlých komnat doby, která měla být v zájmu stalinistických protagonistů krvavého teroru zapomenuta...

Autor má naprostou pravdu, jestliže v úvodní části vyslovuje pozoruhodný a současně dosti šokující názor, podle nějž je období tzv. padesátých let dodnes nedostatečně zmapováno, když namísto seriózní historické analýzy tehdejších politicko-společenských reálií dochází k jejich fragmentarizaci  na víceméně náhodně vybrané události. Tento pro naši národní paměť tristní fakt je do jisté míry logický, ostatně má svou paralelu např. i v německé poválečné historiografii. I tamější společnost se k vyrovnání s nacistickou minulostí dostávala postupně a k zásadní diskusi došlo až čtyři desetiletí po válce. 

Ačkoli má kniha název Útěk z Leopoldova, mnohem výstižněji ji charakterizuje její podtitul (Věznice, odboj, doba. Padesátá léta v Československu). Životní příběh šestice statečných mladých lidí, kteří se setkali ve východním Altacrazu (jak se tenkrát Leopoldovu říkalo) a jimž se odtud 2. ledna 1952 podařilo uprchnout, je skvěle zakomponován do širokého rámce atmosféry komunistické zvůle oněch neblahých let. Třebaže svým zaměřením patří do žánru literatury faktu, čte se kniha místy jako mrazivý thriller, plný odvahy, čestnosti a nezištnosti, ale i prospěchářství, zbabělosti a zrady. I když se útěk zdařil, měli jeho aktéři vyhráno jen napůl, neboť dostat se na vytoužený Západ znamenalo překonat spoustu rozličných překážek. Nezbytné bylo především vyhledat spolehlivé lidi, kteří by byli ochotni a schopni poskytnout úkryt, civilní oděv, nové doklady atd. Zde čtenář s napětím sleduje anabázi jednotlivých uprchlíků a doslova fyzicky s nimi prožívá nebezpečné situace, v nichž se permanentně ocitají...

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-utek-z-leopoldova

 


 

sobota 2. října 2021

HAING NGOR: VRAŽEDNÁ POLE

 





















Výjimečná kniha očitý svědek přináší zprávu o peklu na zemi!

Dne 17. dubna 1975 dobyla vojska kambodžských komunistů (tzv. Rudých Khmerů) hlavní město Phnompenh, čímž v zemi skončila dlouholetá občanská válka. Dosavadní proamerický loutkový režim generála Lon Nola (k moci se dostal v roce 1970, kdy pučem svrhl krále Sihanuka) byl pro svou zkorumpovanost a naprostou neschopnost řešit společensko-ekonomické problémy drtivou většinou národa nenáviděn, takže jeho zhroucení vyvolalo radostnou euforii. Ta však trvala jen krátce. Jestliže v prvních chvílích žili lidé v naději, že ať už bude nová vláda jakákoliv, rozhodně nemůže být horší než předchozí vojenská diktatura, záhy přišel děsivý šok!

Rudí Khmerové totiž naplánovali pro Kambodžu obludný genocidní experiment, pomocí něhož chtěli jako vůbec první v dějinách nastolit čistý komunismus. Tato idea se zrodila v hlavě jistého Saloth Sara, jenž měl později vejít do historie jako Pol Pot, kteréžto jméno se stalo synonymem teroru, masových vražd a nelidských zrůdností. Případným zájemcům o podrobné informace o tomto tragickém fenoménu doporučuji knihu Pol Pot Dějiny zlého snu, v níž její autor Philip Short seznamuje čtenáře s výsledky svého dlouholetého studia novodobých kambodžských reálií. Kniha Vražedná pole má možná skromnější, ale o to bezprostřednější, protože ryze osobní zaměření. Jde o svědectví člověka, který přežil řádění Rudých Khmerů, když (sice zmučený a na pokraji smrti) jako by zázrakem vyvázl z bezpočtu hrůzných situací.

Vraťme se ale k vůdci Rudých Khmerů a jeho vizi šťastné společnosti, v níž si jsou všichni rovni a radostně pracují pro společné blaho. Jedním z axiomů Pol Potova světonázoru bylo přesvědčení, že komunismus je možné vybudovat velice rychle a stačí k tomu vysídlit lidi z měst a přesunout je do džungle, kde budou tvrdou fyzickou prací přivedeni k tomu, aby se zřekli všech kapitalistických neřestí. Takto převychovaný člověk měl mít minimální potřeby co se týká jídla, ošacení, osobního vlastnictví či dokonce spánku a citových projevů. Ještě  onoho 17. dubna začal apokalyptický exodus, během nějž revoluční vojáci vyháněli obyvatele Phnompenhu z jejich obydlí, seřazovali je do zástupů a vedli ven z města. Do pohybu se daly statisíce lidí včetně pacientů z nemocnic kambodžská metropole měla zůstat liduprázdná...

V davu vysídlenců se nachází i jistý Haing Ngor. Příchod Rudých Khmerů jej jako lékaře zastihl na operačním sále, který musel opustit a teď kráčí spolu s ostatními nešťastníky vstříc neznámému osudu. Čeká jej strastiplná cesta do nového domova a takřka čtyřletá zkušenost s krutou komunistickou tyranií, o níž jednou napíše knihu s názvem Vražedná pole. Jde o fascinující příběh jedince, prakticky ze dne na den vytrženého z relativně poklidného života a vrženého do soukolí brutálního a nepochopitelného násilí. Autor dokonce na několika místech upozorňuje čtenáře na následující pasáže, které (pokud se na to psychicky necítí) mají raději přeskočit...

Kniha je i příběhem o velké lásce. Haing Ngor se ještě před osudným vítězstvím komunistů seznámil se sympatickou a obětavou My Huoy, s níž nyní sdílí společné trauma. Co tyto dva mladé zamilované lidi čeká v režimu, nepřejícímu podobným citům a pokládajícímu manželství za reakční přežitek, který je třeba vymýtit? Postupně se ukazuje, že kambodžský model komunismu staví člověka pouze před dvě alternativy buď být uvědomělý a udřít se k smrti, nebo jako „líný parazit zahynout v některé z mučíren, jichž je náhle plná země...

Polpotovský režim měl ovšem již ve svých základech zakódovánu sebedestrukci, neboť přetvořit lidi v bezduché nemyslící bytosti je nemožné. Kolaps hospodářství, všudypřítomný hlad a zoufalství národa – takový byl výsledek vlády Rudých Khmerů, takže se nelze divit, že v jejich řadách propukaly vnitřní nesváry. Ty nakonec přerostly v krvavé čistky mezi nejvyššími komunistickými předáky. Ránu z milosti jim pak uštědřili jiní komunisté, totiž ti vietnamští, kteří se odmítli nečinně dívat na vyvražďování celého národa. Invaze vietnamské armády vedla k okamžitému a nanejvýš potupnému zhroucení mýtu o ráji na zemi. Pro jeden a půl milionu Kambodžanů však již bylo pozdě...

Kniha Vražedná pole se sice (bohudík!) vztahuje k historii, to však neznamená, že není aktuální i dnes. Uvědomme si jedno – Pol Pot nebyl žádný bestiální násilník, ale svým způsobem světaznalý intelektuál (léta studoval ve Francii) s velkým osobním šarmem a výjimečnou schopností přesvědčovat druhé o své pravdě. Kolik podobných Pol Potů se v poslední době snaží ovládnou nikoli jednu zemi, ale celý svět? Když se nezaujatě podíváme např. na covidové šílenství, na opětovné dělení lidí na dvě antagonistické třídy (očkovaní vs. neočkovaní, přičemž ti první jsou dáváni za příklad uvědomělosti a odpovědnosti, zatímco druhým je spíláno do bezcitných a protispolečenských individuí), pak to až příliš upomíná na praktiky totalitních režimů. Neprobudíme se jednou do podobného dne, jakým byl 17. duben 1975 pro Kambodžany?!