pondělí 31. října 2016

POETICKÉ KOMENTÁŘE (60)


T e p l i c e   j s o u   k r á s n é   m ě s t o   
z   t o h o h l e   v š a k   c h y t r ý   n e j s e m
l o g o   p ě k n é ,  o v š e m   p ř e s t o
z v l á š t n í  –  p l é s t   s i   r y b u   s e   p s e m . . .

BÁSNĚNÍ (36)

Čáry od letadel na obloze

Zatímco lidi se plahočí na zemi
na nebi letadla kreslí už kříže 
Náhody skrývají neklamná znamení –
vážně jsem jediný, kdo tady ví, že...?!

HAIKU (59)


S i l v e s t r o v s k á   n o c  –

k   n e b i   l é t a j í

j i s k r y   z   k o m í n a

neděle 30. října 2016

POETICKÉ KOMENTÁŘE (59)

Avrahzpovolaniods

N á h o d a ?   S p í š e   ř e š e n í
j a k   n a j í t   p r o   n ě j   p r á c i  -   
P r o č   v š a k   n e n a p s a t   „ v ě š e n í “  
k d y ž   k a t a   s h á n í   p t á c i ?

HAIKU (58)


V   p o d z i m n í m   v ě t r u  

l i p o v o u   a l e j í   j d u

p o   ž l u t é

ICH SCHREIBE FÜR BÜRGERSTIMME (6)

Deutschland damals wie heute ohne wirkliche Substanz

Hitlervergleiche keinesfalls abwegig – Patriotismus eine Chance
Man braucht sich nicht wundern, dass immer mehr Deutsche fragen, ob sie eigentlich nach wie vor in Deutschland bzw. in einem ganz anderen, unheimlichen und feindlichen Land leben. Man stellt sich die Frage, was mit Deutschland passiert ist, dass die Mehrheit der Bevölkerung wieder Angst hat, ihre wirkliche Meinung, ihre wirklichen Gedanken frei auszusprechen, die Zeitungen und das Fernsehen so unverschämt lügen, kurz gesagt, man etwas denkt und zugleich etwas ganz anderes sagt.
Es geht also um dieselben Fragen, die sich so viele Deutsche nach Hitlers “Machtergreifung” stellten, und wenn man die politische Lage von damals mit der heutigen vergleicht, stellt man mit Bestürzung so viele Ähnlichkeiten fest, man im ersten Moment nicht imstande ist zu glauben, dass so etwas möglich ist. Wie unbegreifbar und zugleich grausam diese Erkenntnis ist, muss ehrlich gesagt werden, dass Deutschland sich wirklich auf dem Weg zum Faschismus befindet, möge dieses neue politische System wie auch immer genannt werden.
Das, was beide Regime unterscheidet, ist nur eine unbedeutende Verwechslung der ideologischen Begriffe. Damals – Judenhasswahnsinn, heute – derselbe Hass gegen alle, die anders über die multikulturelle Ideologie, über die Asylpolitik und über die vom Staat geregelte Sexualisierung der Kinder, anders als “richtig” denken. Obwohl diese wahnsinnige Politik, bzw. diese faschistische Ideologie den Zerfall der traditionellen Familie, die Vernichtung der gesunden geistlichen Wurzeln der Gesellschaft zugunsten der Privilegierung des Homolebenstils und allen möglichen unnatürlichen sexuellen Abnormalitäten zur Folge hat, trotzdem kann man aus den Mündern der Verantwortlichen nach wie vor hören, dass es keinen anderen Weg gibt bzw. alle, die dagegen protestieren, “Menschen mit Hass im Herzen seien”.
Damals – die Vision der Erschaffung des Tausendjährigen Reiches (die zwölf Jahre dauerte), heute – dieselbe Vision des Endes der Geschichte, die Fukuyama verkündet und die angeblich in der Erschaffung der liberal-demokratischen Weltordnung für ewige Zeiten gelten soll. Es handelt sich also um dieselben phantasmagorischen Ideen des Paradieses auf der Erde, die in der Wirklichkeit nichts anderes bedeuten als die Versklavung der Menschen und die Zerstörung der Freiheit.
Hitlers Versuch ist gescheitert, trotzdem glauben seine heutigen “demokratischen” Nachfolger, dass jetzt es klappen wird – nur noch ein bisschen mehr Muslime, nur noch ein bisschen mehr Kinder und Jugendliche, die richtig, das heißt multikulturell und unpatriotisch und vor allem ohne Einmischung der Eltern erzogen werden sollen… und wir schaffen es!  Jetzt überrascht nicht mehr, dass die „Idioten der Antifa“, verschiedene linke Chaoten und randalierende Neonazis keine Gefahr für Merkels Regierung darstellen. Im Gegenteil – sie werden als Verbündete wahrgenommen, denn sie haben dieselbe Vernichtung Deutschlands im Plan.
Von wem hat Merkel als von Staatsfeinden in ihrer Neuesjahrsrede gesprochen? Von Nazis, der Antifa oder junge Muslime, die die deutschen Frauen vergewaltigen? Nein – sie hat von PEGIDA gesprochen, denn ihrer Meinung nach gerade diese Leute die größte Gefahr für die jetzige Staatsordnung darstellen. Die Angst vor PEGIDA ist die Angst vor den “normalen” Menschen, die unangenehme Fragen stellen. Es ist die Angst vor den tapferen Bürgern, die bereit sind, ihre Meinung öffentlich auszudrücken, die es schon satt haben, weiter belogen zu werden.
Natürlich – die Tatsache, dass es heutzutage in Deutschland nur so wenige Leute gibt, die ihre Stimme gegen die allgemeine Passivität der manipulierten Mehrheit zu erheben bereit sind, ist traurig und für die Zukunft Deutschlands tödlich. Um ehrlich zu sein – nur noch ein Wunder könnte dieses große Volk retten. Diese Wunder geschehen aber nicht, oder doch?
Ihr
Jan Hofirek

sobota 29. října 2016

POETICKÉ KOMENTÁŘE (58)

Babyboxy

K d o   t o   m o h l   p o v o l i t  
d o   t o h o h l e   s t r č i t   d ě c k o ?
A s i   p r v n í   p r o t o t y p
i   k d y ž   m o ž n é   j e   d n e s   v š e c k o . . .

HAIKU (57)


T r h á n í   t ř e š n í  –

o b ě   d í v k y   m a j í

s t e j n é   n á u š n i c e

BÁSNĚNÍ (35)


MOMENTKA Z BRNĚNSKÉ TRAMVAJE

S á h l a   p r o   s p o n u
a   s t á h l a   s i   v l a s y
d o   o h o n u

čtvrtek 27. října 2016

POETICKÉ KOMENTÁŘE (57)


C o   v á m   t o   u d ě l á
k o u p i t   s i   D u š i č k u ?
Ž i v á   č i   u m ě l á  –
m á m e   i   p o k l i č k u !

BÁSNĚNÍ (34)


B ř e z n o v é   s l u n c e

p o   k a p k á c h
s h o r a   s p o u š t í
p o   r a m p o u š í c h
p a p r s k y  n a   z e m

úterý 25. října 2016

POETICKÉ KOMENTÁŘE (56)

Dost drsný vzkaz

J á   b y c h   n e p s a l  „ k u r v a “ ,  „h a j z l “
ř e k n u   a l e   n a   r o v i n u
l u m p o v i ,  c o   k v í t k o   č m a j z l
i   j á   p ř e j i   r a k o v i n u

HAIKU (56)


M r a k

z m e n š i l   V e l k ý   v ů z

o   o j

POLOHOVĚ POHODOVÉ POČTENÍ

„Je to paráda, lehnout si na záda a číst si...“ Populární zpěvák měl zřejmě o optimální poloze na čtení jasno, ovšem nedá mi to, abych z písničky neocitoval ještě kousek – „... s rukou za hlavou usínat s představou, že jsem čísi“. Tady nastává problém – máte-li totiž jednu ruku za hlavou, tak knížku můžete držet pouze tou druhou, tedy jednou... Logicky to znamená, že takto lze číst pouze knihu malého, resp. lehkého formátu, neboť udržet v jedné ruce např. Stehlíka od Donny Tarttové nejde (zkoušel jsem to, vím o čem mluvím).
Ne, v žádném případě čtení na zádech nezatracuji, pouze poukazuji na některé jeho stinné stránky. Kromě právě zmíněné k tomu přistupuje ještě ta, že ani při držení knihy oběma rukama se nedá mluvit o zrovna příjemné poloze – ruce, vytrčené vzhůru a zatížené knihou se poměrně rychle unaví a donutí nás obrátit se na břicho. Takovéto řešení je samozřejmě rovněž jen krátkodobé – alespoň moje zkušenosti jsou vysloveně negativní, neboť člověk je nucen opírat se o lokty, což samo o sobě nevadí, ale trpí tím krční páteř, která se dříve či později začne hlásit o slovo. Myslím bolestí, jež nás přiměje vrátit se na záda. Střídání břichozádové polohy je však ve svých důsledcích kontraproduktivní, neboť intervaly mezi změnami se časem čím dál víc zkracují, až se ze čtení stane de facto cvičení. Jistě, cvičit se má, pohyb je pro naše tělo zdravý a blahodárný, ovšem nepotřebujeme k tomu knihu, že...
Zajímavou možností (mluvím opět z vlastní zkušenosti) je četba vleže na boku, nejlépe na gauči. Výhody jsou zde patrné na první pohled (tedy na první ulehnutí) – knihu držíme oběma rukama, přičemž jednou z nich se můžeme (předpokládá se samozřejmě, že je dost široký) o ten gauč opírat. Bohužel, i zde nevýhody jednoznačně převažují – protože jde vlastně o typickou spací polohu, náš mozek po chvilce četby uvede do chodu příslušné hemisféry a výsledek bývá katastrofální, neboť i kratinké, chvilkové zdřímnutí automaticky vede k upuštění knihy na zem. Jistě – my se probudíme, knihu zvedneme a čteme dál, ovšem pouze do dalšího (většinou po minutě až dvou následujícího) usnutí. Po několikerém opakování právě popsaného procesu zjistíme, že naše oblíbená, ba milovaná knížka je tím věčným padáním poškozena, mnohdy bohužel nenávratně.
Je jasné, že ideální polohou pro čtení by bylo zavěšení našeho těla v prostoru, čímž by byl prakticky eliminován negativní vliv třecích ploch, které by prostě neexistovaly. Ten podmiňovací způsob jsem použil proto, že si uvědomuji nerealizovatelnost takovéhoto nápadu, jakkoli by problém se čtením vyřešil jednou provždy. Možná, že tuto variantu využívají jedinci, disponující schopností levitace, ovšem tu má jen několik málo vyvolených a pro většinovou čtenářskou populaci je nedostupná.
Zbývá tedy sezení. Nebo snad sedění? Ať tak či onak, musíme se zkrátka smířit s tím, že nic lepšího než zadek nám dáno nebylo. Ovšem – není sedění jako sezení! Sedět se dá různě a ne každá poloha je pro čtení vhodná. Po vyzkoušení všech možných nabídek jsem dospěl k závěru, že nejlepší je periodické střídání dvou variant sedu, tedy té klasické, kdy záda zaboříme do opěradlo křesla a té druhé, kterou si asi nechám patentovat, neboť ji považuji za svůj vynález – sedíme v předklonu, lokty se opíráme o kolena a ruce, v nichž držíme knihu, máme vodorovně se zemí.
Zajisté – čte-li takovouto úvahu nečtenář, bude si asi ťukat na čelo. My ostatní, pro které je čtení životním posláním, vidíme celou věc jinak. Správná čtecí poloha nejenže zabraňuje předčasnému opotřebování páteře a kloubů, ale navíc zpříjemňuje samotnou četbu.
K napsání této úvahy (za což jí tímto děkuji) mě inspirovala kolegyně blogeřice Narciska Pohledná, resp. Daffodila Spanilomyslná, resp. její článek „Není poloha jako poloha“, na nějž si zde závěrem dovolím odkázat – http://www.narciska.cz/2016/10/neni-poloha-jako-poloha.html#more.

POETICKÉ KOMENTÁŘE (55)

Asponzorpohrebnisluzba

B e z   s p o n z o r ů   t o   d n e s   n e j d e
n e s m ě j t e   s e   t o m u ,  ž e . . .
c o p a k   n a   t o m   v ů b e c   s e j d e ?
H l a v n ě   k d y ž   p á n   p o m ů ž e !

pondělí 24. října 2016

WALTER SCHNEIR: MANŽELÉ, KTEŘÍ UKRADLI ATOMOVOU BOMBU

Obálka titulu Manželé, kteří ukradli atomovou bombu

Pravda o Rosenbergových vychází konečně na světlo...

Poprava manželů Rosenbergových patří k událostem, které ve své době vyvolaly (a vyvolávají dodnes) v americké i světové veřejnosti obrovské množství emocí a nejrůznějších otázek. Opravdu tito lidé spáchali věc, která je „horší než vražda“? Musela na elektrickém křesle skončit i žena, která podle všeho hrála v celé záležitosti podružnou roli? Nesledoval rozsudek smrti nad Rosenbergovými určité politické cíle? Stejně jako u jiných podobných případů se i u tohoto našli lidé, kteří si zmíněné otázky nechtěli jen klást, ale toužili na ně znát odpověď. Uvědomovali si totiž, že se zde jedná o mnohem víc než pouze o jeden kontroverzní soudní případ – v sázce se ukázala být celá americká justice, resp. její nezávislost, apolitičnost a odolnost vůči vnějším tlakům. V demokratické společnosti je (nebo by měla být) právě soudní moc jedním z jejích základních a nezpochybnitelných fundamentů – pokud se (byť jen v jediném případě) prokáže, že soudní výrok byl zmanipulován a následně ani vyššími instancemi nerevidován, ale ponechán v platnosti, pak je to de facto začátek konce demokracie.
Jedněmi z těch, kterým případ Rosenbergových nedával spát, byli i Walter a Miriam Schneirovi, kteří v roce 1965 vydali knihu s názvem Pozvánka k soudu, v níž poukázali na některé podivné okolnosti procesu, především na fakt, že výpovědi korunních svědků během vyšetřování se diametrálně lišily od toho, co nakonec zaznělo u soudu. Jak píše Miriam Schneirová v předmluvě k nynější knize, její muž se nikdy nepřestal o kauzu Rosenbergových zajímat a poté, co byly po pádu železné opony zpřístupněny archívy sovětské KGB, mohlo jeho pátrání nabrat zásadně nový směr. Kniha Manželé, kteří ukradli atomovou bombu, která se po šesti letech od vydání dostává k českému čtenáři, je tak výsledkem celoživotního úsilí autora o dopátrání se pravdy v případu, jenž dodnes nepřestal být neuralgickým bodem americké historie.
Ačkoli kniha spadá do literatury faktu, čte se téměř jako detektivka. Proto by asi nebylo vhodné, abych „prozrazoval“ závěry, k nimž její autor dospěl a soustředím se spíše na některé okolnosti, které soud s Rosenbergovými doprovázaly.
Především je zajímavé, jak snadno se sovětské rozvědce dařilo během druhé světové války a krátce po ní získávat ve Spojených státech své špióny. Bylo to dáno jednak tím, že po napadení hitlerovským Německem se Sovětský svaz stal v očích většiny Američanů hrdinskou zemí, která se po kapitulaci západních demokracií jako jediná dokázala agresorovi postavit na odpor. Navíc mezi levicovými intelektuály v USA převažovalo naivní, v souvislosti se sociálními problémy v jejich zemi však do určité míry pochopitelné přesvědčení, že socialismus je spravedlivějším společenským řádem než kapitalismus. Kromě toho tu došlo i k určité paradoxní situaci, kdy Spojené státy pomáhaly Sovětskému svazu v boji proti Německu dodávkami zbraní a techniky, na druhé straně však před Rusy úzkostlivě tajily své pokroky ve vývoji jaderné bomby. Mnozí lidé v Americe v tom viděli nelogické počínání či dokonce pokrytectví a odtud byl vlastně už jen krůček k aktivitám, směřujícím k pomoci Sovětskému svazu i v této oblasti.
Po válce se situace zcela změnila, ze včerejšího spojence se postupně stával úhlavní nepřítel, před nímž je třeba se mít na pozoru. Někteří američtí politici si začali uvědomovat (dodejme, že oprávněně) nebezpečí spojené s existencí páté kolony ve vlastní zemi, ovšem způsob, jakým se ji snažili eliminovat, byl ve značném rozporu s demokratickými principy. Nechvalně známým symbolem tohoto „honu na čarodějnice“ se stal senátor Joseph McCarthy, který v USA rozpoutal nebývalou špiónománii, při níž docházelo k masovému porušování lidských práv na základě obvinění z tzv. „neamerické činnosti“.
To, co bylo právě řečeno, autor ve své knize dopodrobna rozebírá a vykresluje před čtenářem obraz Ameriky, zmítané obavami z nevypočitatelných záměrů Sovětského svazu poté, co Rusové nečekaně otestovali svoji atomovou bombu. Podle amerických tajných služeb spočívalo jediné možné vysvětlení sovětského úspěchu v tom, že jim tajemství její výroby vyzradili naverbovaní agenti z řad lidí, kteří pracovali ve středisku atomového výzkumu v Los Alamos a měli přístup k tajným materiálům. A právě v této rozjitřené atmosféře probíhal soudní proces s manžely Rosenbergovými.
Značnou část knihy věnuje Walter Schneir pečlivé analýze nově získaných záznamů z archívů KGB, konkrétně telegrafických zpráv mezi jejími agenty v USA a moskevským ústředím. Dochází k závěrům, které jednoznačně zpochybňují regulérnost soudního procesu s Rosenbergovými, resp. odhalují jeho politické pozadí. Pro vynesení rozsudku měl totiž zásadní význam tzv. tajný důkaz, který údajně znalo jen několik lidí z nejvyšších sfér FBI a nesměl být zveřejněn. Dá se tedy konstatovat, že soud se při svém rozhodování nezabýval důkazy proti obžalovaným, ale spolehl se na ujištění „shora“, že zkrátka jsou vinni, ale z důvodu národní bezpečnosti není možné otevřeně říct, proč.
Při četbě této pozoruhodné knihy je evidentní, že jejímu autorovi šlo jen a pouze o zjištění konečné pravdy o tom, proč Rosenbergovi museli zemřít. Obdivuhodné je množství filigránské badatelské práce, kterou při tom odvedl. Závěr, který jsem si z ní odnesl, je dosti znepokojující, neboť se ukazuje, že i liberálně-demokratický politický systém není imunní vůči porušování lidských práv pod nejrůznějšími vznešeně znějícími záminkami. V souvislosti s tím, co se nyní děje v České republice, kdy se např. chystá vytvoření speciálního úřadu pro boj s tzv. „proruskými weby“ a zákon umožňuje trestat občany za blíže nespecifikované „schvalování terorismu“, je kniha o manželech Rosenbergových a jejich osudu aktuální i dnes.   

DEUTSCHES HAIKU (9)


D i e   K a r l s b r ü c k e  –

M ö w e n   h i n d e r n   m i c h

S c h w ä n e   z u   f ü t t e r n

neděle 23. října 2016

HAIKU (55)


K v e t o u c í   l í p a

–  u ž   z   d á l k y

s l y š í m   k o r u n u

POETICKÉ KOMENTÁŘE (54)

Apohrebniustav

T ě ž k o   ř í c t ,  c o   s t o j í   v í c e
r a k e v   j e   d n e s   f a k t i c k y 
s i c e   d r a ž š í   i n v e s t i c e 
z a s   j e   a l e   n a v ž d y c k y . . .

KREMACE JE LEGRACE?!

„Taky míváš tendenci se v té smuteční síni rozesmát na celé kolo?“ Takto se mě před časem zeptal jeden kolega v práci, vázající si kravatu a chystající se na pohřeb jakéhosi svého vzdáleného příbuzného. Jeho otázka ve mně vyvolala vzpomínku na jiný pohřeb, na němž jsem byl před mnoha lety přítomen a který ve mně zanechal dosti tristní pachuť nepovedené tragikomedie. Ale chtěl bych začít trošku zeširoka.
Je evidentní, že ateismus je druh náboženské víry – je to vlastně víra v neexistenci Boha, objektivního mravního řádu, je to víra v neexistenci nesmrtelné duše a posmrtného života. Ateismus je zároveň víra značně komická – na jedné straně totiž považuje křesťanství za tmářství, na straně druhé však z něj přebírá mnohé rituály, které si uzpůsobuje k svému obrazu (například tzv. „vítání občánků“). Morální zásady jsou v ateismu nahrazeny různými reklamními slogany – „nevaž se, odvaž se“, „buď in!“, „žít a užít“ apod. Pro ateismus je rovněž charakteristické, že je nucen (aby se nezvrhl v otevřený nihilismus) vytvářet pro různé životní situace celou škálu nejrůznějších eufemismů a lingvistických maskovacích triků, aby zakryl svou ubohost, filosofickou nelogičnost a morální zvrhlost.
Jsou ovšem věci, které se nijak „okecat“ nedají – na prvním místě smrt. Zde ateismus žalostně selhává. Co taky může nabídnout např. matce, které zemřelo malé dítě? Snad říci, že se vlastně nic zvláštního nestalo, že její smutek je zbytečný, protože člověk je jen hmota, jen tělo, které prostě dříve či později přestane fungovat a že z hlediska přírody je smrt člověka naprosto totéž jako smrt motýla, mouchy či zajíce?
Pro ateisty je vlastně velkým Božím požehnáním, že jejich víra nemůže být důsledná – a nyní se opět vrátím k původnímu tématu. Jestliže totiž ateisté věří, že smrtí vše končí, proč mají potřebu parodovat křesťanské pohřby a v krematoriích se „loučit“ s těmi, kteří je „opustili“? Pokud není posmrtný život, pokud jediné, co z člověka zůstane je tělo, které za chvíli shoří v peci – potom k čemu ty obskurní tirády „posledního rozloučení“? Ostatně – jak takový „pravověrně ateistický“ pohřeb vypadá?
Vejdete do jakési haly, které se říká smuteční místnost. Kdesi na balkóně kdosi vrže na housle – nejčastěji se jedná o skladbu s názvem Indiánská píseň lásky. Samostatnou kapitolou je tzv. smuteční řečník. To je člověk, který zemřelého neznal a v životě ani neviděl, nyní však na něj pěje oslavné ódy. Scénář je pokaždé stejný: Pokud byl nebožtík např. alkoholik, mluví se o tom, že „byl mezi přáteli oblíben pro svou srdečnou a kamarádskou povahu“. Když byl na ženské, dozvíme se, že „miloval život ve všech jeho podobách“. Občas se do toho zarecituje nějaká báseň od Jaroslava Seiferta. Lidé vpředu brečí, ti vzadu se baví nebo vybíhají ven, protože se nemohou udržet smíchy. Pak musí všichni rychle odejít, neboť v předsálí už čekají jiní ateističtí věřící na poslední rozloučení zase se svým ateistickým nebožtíkem – pohřby jdou totiž v půlhodinových intervalech jeden za druhým. Někdy se jim také říká „žeh“ nebo „zpopelnění“. Možná by se víc hodil termín „zpoplenění“ – vždyť při těchto směšných „smutečních obřadech“ se nejeden nebožtík asi obrací v hrobě...


BÁSNĚNÍ (33)


B z u č í c í   m o u c h a  –

v l a s t n í   g ó l

v   s í t i   p a v o u k a

JAMES PATTERSON (sestavitel sborníku): NEJLEPŠÍ AMERICKÉ KRIMIPOVÍDKY

Nejlepší americké krimipovídky

Víc než jen zábavná četba – ty skvělé krimipovídky rozvíjí logické myšlení!

Byl to od Jamese Pattersona výborný nápad, tohle sestavení sborníku devatenácti detektivních příběhů amerických autorů. A překlad do češtiny, kterého se ujalo nakladatelství Domino, pochopitelně také. Kniha Nejlepší americké krimipovídky je bezesporu unikátním literárním projektem, seznamujícím nás s reprezentativním výběrem toho, co bylo v USA v tomto žánru za poslední léta napsáno.
Z pohledu čtenáře mají detektivní povídky ve srovnání s detektivními romány jednu velkou výhodu – nejsou tak dlouhé. Myslím to tak, že pokud je román rozvláčný a nudný, ale my jej přesto nechceme odložit, protože nás zajímá, jestli je tím vrahem opravdu zahradník, pak se z četby stává utrpení. Povídka sice může být rovněž nudná, ale naštěstí ne dlouhá, takže se naše případné trápení mnohonásobně zkracuje. Právě napsané je samozřejmě pouhá teorie, která v žádném případě neplatí u Nejlepších amerických krimipovídek – u nich se totiž ani ten nejnáročnější detektivkářský fajnšmekr nudit rozhodně nebude.
Čím, nebo kým tedy začít? Jeffery Deaver, pro něhož mám po přečtení jeho Říjnového seznamu jistou slabost, odpověď na tuto otázku vyřešil za mě, ostatně jeho povídku Dobrodružství škodolibého rybáře považuji z celé knihy za nejlepší. Paul Winslow, vášnivý čtenář příběhů Sherlocka Holmese, si postupně osvojí pozorovací talent a dedukční schopnosti proslulého detektiva a když se dozví o případu sériového vraha, který řádí v blízkosti jeho bydliště, pomáhá policejnímu vyšetřovateli v pátraní. Ukazuje se však, že Paul ve skutečnosti sleduje úplně jiný cíl, resp. že jeho vzorem není Sherlock Holmes, ale profesor Moriarty! Sugestivní případ a la´ Arthur Conan Doyle směřuje k překvapivému konci...
Vynikající je i povídka Sněžný anděl (napsal Doug Allyn), zaměřená na problematiku tzv. mimosoudního vyrovnání. Jednoho zimního rána je nedaleko své školy nalezena mrtvá dívka, přičemž první ohledání těla vylučuje, že by zemřela násilnou smrtí. Následně se ale zjistí, že před smrtí vypila trochu alkoholu s uspávací látkou. Detektiv, který má vyšetřování na starosti, je pozván na schůzku s místními bossy, kteří mu sdělí, co se vlastně stalo – v žádném případě nešlo o zločin, ale o nešťastnou náhodu. Soudní vyšetřování to dozajista potvrdí, ale nebylo by lepší (v zájmu pověsti školy), kdyby k němu vůbec nedošlo a otec nešťastné dívky obdržel finanční odškodnění? Ten návrh zní rozumně a korektně, ovšem události se vzápětí začnou ubírat nečekaným směrem...
Callie Rustanová (jsme u po psychologické stránce mistrovsky napsané povídky Rána a kladivo, jejímž autorem je Joseph D´Agnese) není její skutečné jméno. Ta žena se na něj snaží naopak zapomenout, stejně tak jako na všechno, co ji spojuje s dřívějším životem. Na radu policie usiluje o skrytost a nenápadnost, jen tak může uniknout všetečným očím pronásledovatelů a vlastně i výčitkám svého svědomí. Musí se zkrátka stát úplně novým člověkem, změnit nejen svůj zevnějšek, ale i zvyky a záliby, resp. věnovat se nějakým jiným. Nakonec skutečně nachází to, co ji alespoň částečně vrací radost ze života – u ženy je to sice zvláštní koníček, ale Callie si pořizuje kovadlinu a sadu kladiv a učí se tzv. kovářské hudbě. Zdá se, že její nová identita je dokonalá a nikomu se nepodaří odhalit masku, za níž se ukrývá pravá tvář Callie Rustanové...
Za hororovou povídku Promočený deštěm (Lee Child) by se nemusel stydět ani zakladatel tohoto literárního žánru Alfred Hitchcock. Dva Američané se vydávají do Irska, kde hodlají zakoupit starý dům. Jeho majitelka (zvlášť když je jí nabídnuta štědrá kompenzace) jim uvěří historku o tom, že právě v jejím domě se narodil jeden slavný spisovatel a má zde být zřízeno jeho muzeum a souhlasí s prodejem. Celá věc je však podezřelá jistému detektivovi, který oba muže usvědčí ze lži – žádný spisovatel toho jména neexistuje a koupě domu musí mít tudíž jiný důvod. Američanům nezbývá nic jiného, než se pokusit detektiva zkorumpovat a zasvětit do svých plánů...
Ne, není možné, abych zde (byť ve stručnosti) recenzoval každou z oněch devatenácti povídek. Učiním tak už pouze u jedné, která se autorce (Joyce Carol Oatesové) bohužel nepovedla. Ústředním tématem jejího Domova v Craigmillnaru je údajné týrání a šikanování dětí v církevních zařízeních, kterýchžto informací byla před časem plná všechna média, aby posléze vyšlo najevo, že šlo o vymyšlené případy a křivá svědectví s jediným cílem – právníci „obětí“ si chtěli důkladně namazat kapsu. Na této mediální vlně se ke své škodě svezla i J. C. Oatesová, když sestrojila prvoplánový příběh staré řádové sestry, bývalé ředitelky sirotčince. Ta právě zemřela v domově pro seniory, její smrt je podle všeho přirozená, pouze jakýsi kus látky na její hlavě vzbuzuje určité pochybnosti – načež následuje snad dvacet stránek, popisujících, jak byla zesnulá zlá, mstivá, škodolibá, panovačná a ošklivá... Vše pak končí triviální detektivní zápletkou.
A nyní se pokusím o závěrečné hodnocení, u něhož budu postupovat jako ve škole. Takže – třináct povídek dostává jedničku (výborná), pět dvojku (chvalitebná) a jen jedna kouli (nedostatečná). Když tato hodnocení sečteme a vydělíme devatenácti, vyjde nám průměrná známka každé povídky, která je 1,47. To za mých mladých let a snad i dnes znamená „prospěla s vyznamenáním“ – kniha je totiž rodu ženského...
A ještě závěrečné doporučení. Domnívám se, že nejlépe je tyto skvostné krimipovídky číst večer u plápolajícího krbu či vyhřátých kamen, samozřejmě s horkým čajem s citrónem po ruce – začínající podzimní plískanice a nástup chřipkového období k takovémuto příjemnému posezení v teple domova ostatně přímo vybízejí!

sobota 22. října 2016

BÁSNĚNÍ (32)


Topení

Praskání v kamnech -
když se dva perou
třetí se hřeje

MOJE PERLIČKY (21)


Podle svého vztahu k vodě se lidé dělí na plavky a neplavky.

Dříve se slunce otáčelo kolem Země, od časů Koperníka je tomu však již naopak.

Nero byl římský císař, proslulý svým sklonem k zapalování Říma a neochotou hasit.

Masaryk je slavný tím, že v každém městě stojí jeho socha.

Naší tetě se narodili dvojníci.

Feministky jsou úplně normální ženy, i když se snaží se za to stydět.

Pro záchranu českého jazyka toho nejvíce udělali naši národní budiči.

Logoped je učitel, který se snaží naučit všechny ty, kdo neumí správně mluvit, aby s tím přestali.

Skákat z Nuselského mostu je přísně zakázáno, protože hrozí nebezpečí úrazu pro skokana i někoho dole.

pátek 21. října 2016

POETICKÉ KOMENTÁŘE (53)

Abchodprolezici

A s i   j e n   s t ě ž í
c h o d í ,  k d o   l e ž í
a č k o l i  –  k d o   v í
j a k   t o   t u   c h o d í . . .


čtvrtek 20. října 2016

MICHAL PŘIBÁŇ: VŠECHNO JE JENOM DVAKRÁT

Apriban

Autorova románová prvotina je mimořádně vyzrálým psychologickým nahlédnutím do vnitřního světa muže středního věku, bilancujícího svůj dosavadní život na pozadí přelomové změny společensko-politického paradigmatu. Dětství a dospívání v době totality, aktivní účast na sametové revoluci a následné zjištění, že ani „svoboda a demokracie“ nejsou samospasitelným všelékem, neboť základní existenciální otázky zůstávají stále stejné – to je dosavadní životní zkušenost hlavní postavy, která zde do značné míry reprezentuje celou svou generaci...

Recenze zde:

BÁSNĚNÍ (31)


LÉKAŘ LÉČÍ - POEZIE UZDRAVUJE

Trápí tě ischias? Napiš dvě čtyřverší!
(To tvoje problémy - nesměj se! - vyřeší)
Bolí tě v krku či začíná bolet?
Na to je nejlepší složit hned sonet....

středa 19. října 2016

KLÁRA SAMKOVÁ: PROČ ISLÁM NESMÍ DO ČESKA

Obálka titulu Proč islám nesmí do Česka

Kniha o islámu, jaký je...

Ideologie multikulturalismu a politické korektnosti, po léta prosazovaná eurounijním establishmentem proti vůli většiny obyvatel kontinentu, nemohla nemít zničující účinky na kvalitu naší demokracie. Nejvíce je v tomto ohledu zřejmě postižena svoboda slova, která je dnes sešněrována tolika nejrůznějšími omezeními, že si už nikdo nemůže být jistý, zda se tím či oním názorem nebo výrokem nedopouští trestného činu. Bohužel (a to je na celé věci asi vůbec nejhorší) ani migrační vlna, ohrožující samotné základy Evropy jako enklávy svobody a demokracie, nepřinesla změnu ve smýšlení politických elit. Ač se to zdá neuvěřitelné, došlo k pravému opaku – tzv. uprchlíci se stali prakticky nekritizovatelnými a jakákoli negativní (byť plně oprávněná) vyjádření na jejich adresu jsou považována za podněcování k nenávisti, hanobení náboženského přesvědčení apod. Skutečnost, že většina těchto lidí jsou muslimové, zkrátka posloužila tzv. sluníčkářům jako záminka pro dehonestaci všech, kdo je nevítají s otevřenou náručí a upozorňují na nebezpečí, které k nám s těmito „běženci“ přichází.
Jestliže v naší zemi stále ještě nejsou lidé pro své názory na islám posíláni do vězení (i když k tomu před časem jistý ministr vyzýval), je to pouze proto, že by to v praxi znamenalo pozavírat takřka celý národ. V této souvislosti je potěšitelné, že je u nás mezi veřejně známými osobnostmi řada nekonformních jedinců, kteří se za své antiislámské postoje nestydí, resp. nebojí se je otevřeně prezentovat. Právě díky nim mají občané České republiky nezkreslené informace o tom, čím toto „mírumilovné náboženství“ ve skutečnosti je.
Je možné, že ve své knize Proč islám nesmí do Česka nepřichází Klára Samková s ničím, co by již nebylo známo. To však v žádném případě nesnižuje její aktuálnost, ba naopak – dosud tu nebyla publikace, v níž by bylo shrnuto vše podstatné o islámu pro „běžné uživatele“, tedy pro ty, kdo nemají čas a většinou ani chuť studovat korán, hadísy a jiné texty a přitom chtějí „být v obraze“. Kniha, pojatá jako dialog autorky se scénáristou a dramaturgem Svatoplukem Šteflem, je pro takový účel jako stvořená.
Výchozí tezí Kláry Samkové je očividná, mainstreamem důsledně zamlčovaná skutečnost, že islám ve své prapůvodní podstatě není náboženstvím (odkazy na ně mu mají pouze dodávat zdání „vyššího poslání“), ale společensko-politickou ideologií, zaměřenou na totální ovládnutí všech sfér života každého jedince, odstranění sebemenších náznaků kritického myšlení v muslimské komunitě a její permanentní indoktrinaci, to vše za účelem konečného vítězství nad „nevěřícími“ a dosažení muslimské světovlády. Těchto cílů se islám nikdy nevzdal, jsou zakódovány v jeho povaze a do tohoto schématu postupného záboru nových území zapadá i současná migrace muslimů do Evropy.
Z právě řečeného je pochopitelně jasné, že všechny snahy o tzv. integraci muslimů do demokratické společnosti jsou naprostou utopií – např. už proto, že tito lidé o žádnou integraci nestojí a v evropských zemích naopak vytvářejí ghetta s vlastní samosprávou a zákony. Muslimské právo šaría je navíc neslučitelné s evropským právním řádem, a pokud se mnozí exponenti multikulturalismu snaží tvrdit opak, resp. přes všechny negativní zkušenosti s migranty omílají fráze o společném soužití kultur, pak je třeba se ptát, co tímto lhaním sledují. Určitě ne zájmy občanů Evropy, ale něco zcela jiného...
Za zcela zásadní považuji v knize Proč islám nesmí do Česka připomenutí toho, že prvními a největšími oběťmi islámu jsou de facto samotní muslimové, kteří od narození vyrůstají v prostředí, deformujícím jejich duši a mysl a přeměňujících je v nemyslící loutky. Dovolím si k tomu uvést dva citáty:
"Víc jak pět století vládnou v Turecku pravidla a teorie starého arabského šejka a nesmyslná nařízení, z generace na generaci vždy v ještě horší podobě předávaná a určující do nejmenších podrobností občanský a právní zákoník. Mají formu ústavy, sebemenší činy a gesta jsou v životě každého občana pevně stanoveny - co má jíst, kdy má bdít a kdy spát, jak se má oblékat, co se má učit ve škole, jaké má mít zvyky a obyčeje, jaké mají být i jeho nejintimnější myšlenky. Islám, tato absurdní nauka amorálního beduína je jed, který ničí naše životy. Není ničím jiným než mrtvou věcí, která zneucťuje člověka."
(Mustafa Kemal Pascha Atatürk, zakladatel a dlouholetý prezident Turecka)
"Civilizaci a právní stát je nemožné vytvořit u národů, které se řídí ustanoveními koránu. ... Je nutné stále opakovat, že některé národy nelze civilizovat, protože jejich vlastní zákonodárství civilizaci zakazuje. O koránu se diskutuje tak, že se zmiňují nepodstatné maličkosti, hlavní dogmata jsou ale nezpochybnitelná - sebemenší odchylka je kacířstvím, odpadnutím od islámu, které se trestá smrtí, takže se každý bojí přemýšlet o tom, co je napsáno v knize, seslané z nebe. Zničující vliv islámu na lidskou mysl, fanatismus, domýšlivost, s níž je islám považován za jedinou pravou víru, vylučují ovšem jakékoliv zlepšení tohoto stavu."
(Gerhard Rohlfs, 1831-1896, německý spisovatel, cestovatel a badatel, jeden z nejuznávanějších znalců islámu v 19. století)
Klára Samková je ženou bystrého úsudku a skvělé logiky a ve své knize to na každé stránce dokazuje. Když k tomu připočteme nebojácnost, s níž ze svých premis vyvozuje závěry, pak se jistě nelze divit tomu, že mezi pravdoláskařskými fanatiky není dvakrát oblíbená. Neustálé pokusy o zastrašování, výhrůžky trestním stíháním a ostentativní ignorování ze strany mainstreamových médií, to vše po vydání její knihy ještě zesílilo. Klára Samková přitom nedělá nic jiného, než že uplatňuje své ústavou zaručené právo na svobodu slova, která by v demokratické společnosti snad měla být samozřejmostí. A to i v případě kritických výhrad vůči islámu...

HAIKU (54)


N a   j i n é   p o l e

p ř e b ě h l   p ř e s   c e s t u   z a j í c

z   ř e p k y   d o   ř e p k y

úterý 18. října 2016

POETICKÉ KOMENTÁŘE (52)

Avyletdokonctabora

Ž á d n ý   s p r á v n ý   o b č a n   Č e s k a
n e s m í   m l č e t   k   z l o č i n u  –   
z a c h r a ň m e   t a   m a l á   d ě c k a
p ř e d   t r a n s p o r t e m   d o   p l y n u ! !


HAIKU (53)


N a   v ě ž i   c h r á m u

r o z p a l u j e   s l u n c e

m ě ď   d o z e l e n a

pondělí 17. října 2016

POETICKÉ KOMENTÁŘE (51)

Picusvypecenyjpeg

N á z e v   j e   t o   t r o c h u   z v l á š t n í
j i n a k   a l e  –  v š e c h n a   č e s t
v y p e č e n í ,  v e l c í ,  k r á s n í . . .
„ D e j t e   m i   j i c h ,  p r o s í m ,  š e s t ! “

ICH SCHREIBE FÜR BÜRGERSTIMME (5)

Russland: Gleichsetzung zur Sowjetunion straft historische Entwicklung

Doch der US-Westen schürt gern, um das alte Feindbild zu bewahren

Eine der böswilligsten Verleumdungen, die man heutzutage in westlichen Medien hören und lesen kann, besteht in der Behauptung, dass eigentlich kein Unterschied besteht zwischen der Sowjetunion von früher und dem heutigen Russland. Es ist natürlich derselbe Unsinn, als ob man behaupten würde, die Bundesrepublik Deutschland sei dem Nazi-Deutschland gleichgesetzt.
Worin liegt also die Hauptursache, dass im Fall Russlands diese Lüge so hartnäckig benutzt wird, bzw. es so viele Menschen gibt, die nach wie vor in Russland die größte Gefahr für den Weltfrieden sehen? Ich gestatte mir zwei Zitate, die meiner Meinung nach diese irrationale Angst vor Russland ein bisschen erklären können:
“Russland kann mit dem Verstand nicht begriffen werden.” (Tjuttschew, russischer Dichter)
“Russland ist mehr als nur ein Land. Russland ist ein Geheimnis, das dem menschlichen Blick verborgen bleibt.” (Winston Churchill)
Als die sowjetischen Panzer im August 1968 durch meine Heimat gerollt sind, wusste ich als zehnjähriges Kind natürlich nicht, was passiert. Aus dem Fenster die mächtigen Maschinen zu beobachten, machte einem sogar Spaß. Der allgemeine Hass gegen die Sowjetunion war damals in der Bevölkerung so stark, dass diese tragische Erfahrung für viele Tschechen dazu führte, dass sie nie mehr imstande waren, zwischen Russland und der Sowjetunion zu unterscheiden. Und trotzdem – ich errinere mich an einzelne sowjetische (russische?) Soldaten, die einem vielmehr weh taten – von ihren Familien getrennt, in ein fremdes Land gesandt – nein, nicht diese Soldaten, sondern die Machthaber in Moskau, die diesen jungen Männern befahlen, zu uns einzumaschieren, das waren die wirklich Schuldigen.
Einst habe ich gehört, dass Russland wieder frei sein wird, wenn die sowjetischen Panzer durch Moskau rollen werden. Was für eine weise Prophezeihung! Nach dem Zerfall der Sowjetunion versuchten im Jahre 1991 einige Putschisten von den politischen und militärischen Kreisen der kommunistischen Partei ihre verlorene Macht wieder zu ergreifen. Ja, sie haben es so gemacht, wie sie es in Ungarn 1956 und in der Tschechoslowakei 1968 „gewöhnt“ waren – wieder sind Panzer durch Straßen gerollt, diesmal aber durch die Straßen der russischen Haupstadt. Dank der Tapferkeit des Präsidenten Jelzin und der Entschlossenheit der Russen, die Rückkehr des Kommunismus zu verhindern, ist dieser Putsch gescheitert. Ich erinnere mich an eine Fernsehsendung aus Moskau: In der Situation, als noch unklar war, wer eigentlich als Sieger von diesem Konflikt hervorgeht und man den entscheidenden Sturm des Kremls erwartet hat, sagte ein Mann zum fragenden Reporteur, was er hier mache: “Um unseren Präsident zu schützen. Wir haben ihn gewählt, und wir können ihn nicht im Stich lassen.”
Ja, die Russen waren bereit, für die Befreiung des verhassten Regimes zu kämpfen, und sie schafften es dann auch, die wirtschaftliche Niederlage, die folgte, zu überwinden. Ich weiß nicht, ob man über ein “russisches Wirtschaftswunder” sprechen kann, aber die Tatsache, dass es den Russen mit Putin an der Spitze gelungen ist, die Macht der Oligarchen zu zestören und Russland wieder von neuem zu erbauen – das ist zweifelsohne ein historischer Erfolg.
Also – Russland ist ein ganz anderes Land als die Sowjetunion. Das Gegenteil zu behaupten, mit dem Russlandshass zu spielen und alle Schuld für die heutige Situation in der Ukraine Putin zuzuschreiben – das ist eine kurzsichtige, lügnerische Politik. Diejenigen europäischen Politiker und Politikerinnen, die dieses gefährliche Spiel treiben, sollten endlich zur Kenntnis nehmen, dass die wirkliche Gefahr für den Frieden jenseits des Atlantischen Ozeans zu suchen ist.
Ihr
Jan Hofirek

BÁSNĚNÍ (30)


ČERNÁ SKŘÍŇKA

Když spadne Boeing, hned se hledá
záznam slov mrtvých pilotů
Jak pošetilé – cožpak se dá
vzkřísit ty lidi k životu?

Hlavně však – k čemu skříňka černá?
Poslední slova jsou vždy stejná!

neděle 16. října 2016

POETICKÉ KOMENTÁŘE (50)



                                    N e j d ř í v   z v í ř e   u h y n e
                                    n o   a   p a k   h o   č e k á   s v o z  -
                                    n a   s t ů l   V a š í  k u c h y n ě
                                    m a s o   z   p r a s a t ,  k r a v   a   k o z !

BÁSNĚNÍ (29)


ČTYŘVERŠÍ O ČTYŘECH ČTYŘNOŽCÍCH

Dala mně kopačky - prý mě má za vola
(já osel furt věřím, že ještě zavolá)
Jak beran dál čekám na mail či na zprávu
abych jí mohl říct, že ji mám za krávu...

MOJE PERLIČKY (20)


Kapesné mně rodiče nedávají, protože tak chudí zase nejsme.

Do školy chodím rád, ale nijak to nepřeháním.

Na prázdniny se těším hlavně proto, abych se měla na co těšit.

Bavlna pochází od borce morušového.

Vltava se vlévá do Labe, protože jinak by to už nebylo ono.

Starým lidem se u nás říká seňoři.

Jména některých zvířat se používají jako nadávky, ale většinou neprávem.

Dá se říct, že každé zvíře je tím vzácnější, čím méně takových zvířat žije ve volné přírodě, takže nejvzácnější už vyhynula.

Jsou lidé, kteří nemohou dělat některé práce, protože k tomu nejsou dostatečně vyvinutí, třeba fyzikálně.

POETICKÉ KOMENTÁŘE (49)


















C e l k e m   v t i p n é   m i   t o   p ř i j d e
k o r e k t n í   a   u p ř í m n é  -
N e n e c h t e   s e   o k r á s t   j i n d e
m y   t o   t a k y   u m í m e !