ADAM HIGGINBOTHAM: PŮLNOC V ČERNOBYLU

 

Fascinující kniha o osudné noci, kdy se atomový golem utrhl ze řetězu a z dobrého sluhy se změnil v děsivého ničitele!

Nedávno (konkrétně 26. dubna) uplynulo od té strašné události již čtyřicet let. Jsem ve věku, který mi dává právo považovat se za pamětníka a skutečně si na ty dny obav a nejistoty dobře vzpomínám. V Sovětském svazu už byl u moci Michail Gorbačov, ale jeho perestrojka a glasnosť se nacházely ve stadiu prvních nesmělých krůčků, zatímco u nás panovala tuhá Husákova normalizace. A tak se stalo, že zprávy o výbuchu v černobylské jaderné elektrárně jsme se dozvídali z tzv. štvavých vysílaček Svobodná Evropa a Hlas Ameriky...

Dlužno říct, že se jednalo o mimořádně znepokojující informace. Hovořilo se o tom, že ve Švédsku naměřili mnohonásobně zvýšené množství radioaktivity v ovzduší, což posléze potvrdily i stanice v jiných západoevropských státech. Radioaktivní mrak se evidentně šířil odněkud z oblasti Ukrajiny, která byla tehdy sovětskou republikou. Po několika dnech mlčení a mlžení si kremelští vůdci konečně uvědomili, že celou záležitost již není možné tajit a postupně začali zveřejňovat, k čemu vlastně došlo. Naši komunisté se rovněž pokoušeli uklidnit vyděšenou veřejnost, ovšem jejich slovům o tom, že se nejedná o žádnou katastrofu (jak tvrdili na Západě), ale o pouhou havárii, věřil málokdo. A aby svým tvrzením, že nikomu nic nehrozí, dodali ještě větší váhu, poslali do zamořené ukrajinské oblasti naše cyklisty, aby se v Kyjevě zúčastnili Závodu míru... Tímto své vzpomínámí ukončím a přejdu k recenzi knihy Adama Higginbothama Půlnoc v Černobylu.

Jak naznačuje její název, hlavní pozornost je zaměřena na tragickou noc z 25. na 26. dubna 1986, kdy došlo k výbuchu čtvrtého bloku černobylské jaderné elektrárny. Britský autor si ovšem velmi dobře uvědomuje, že k tomu, aby čtenářům poskytl ucelený obraz toho, co se tenkrát stalo, je nutné podívat se na celou záležitost v širších souvislostech. Z tohoto důvodu se nejdříve věnuje analýze sovětského politického systému, v němž všechny oblasti společenského života včetně ekonomiky ovládaly orgány komunistické strany. Tzv. plánované hospodářství brzdilo či přímo znemožňovalo jakoukoli osobní iniciativu, ideologická hlediska měla přednost před objektivními ekonomickými faktory a mnohdy i zdravým rozumem. Jednalo se o nanejvýš paradoxní a nelogickou situaci – Sovětský svaz měl obrovskou zásobárnu špičkových vědecko-technických odborníků, ti se však nacházeli v podřízeném postavení vůči představitelům stranické nomenklatury, V knize je přesvědčivě dokazováno, že prapůvodní příčinou černobylské tragédie bylo právě toto podivné dvouvládí.

Před napsáním své knihy vyvinul Adam Higginbotham nesmírné úsilí, aby si zjistil všechny relevantní a dostupné informace (dokazuje to závěrečná bibliografie, v níž kromě obrovského množství prostudované literatury a archivních sbírek je uveden i obsáhlý seznam rozhovorů, které autor vedl se zainteresovanými osobami). To mu umožňuje velmi přesně a detailně vylíčit vše podstatné a učinit z knihy Půlnoc v Černobylu unikátní a strhující svědectví a příklad literatury faktu té nejvyšší kvality. Zřejmě nejsilnější dojem na mne učinil sugestivní popis okamžiků, které předcházely výbuchu. Takřka minutu po minutě je zde rekonstruován děsivý příběh o atomovém golemovi, který se vymkl lidské kontrole a z dobrého sluhy se stal zlým pánem. Adam Higginbotham zná nejen jména a pracovní zařazení těch, kdo se tehdy nacházeli v řídícím centru elektrárny, ale i jejich charakterové vlastnosti. Čtenář je vtažen do děsivého černobylského příběhu takovou silou, až má chvílemi dojem, jako by sám byl jedním z nešťastníků, zoufale bojujících za odvrácení blížící se apokalypsy!

Z oficiálních míst po několik dnů nepřicházely žádné pokyny ohledně evakuace obyvatelstva či způsobu hašení požáru. O to více je třeba ocenit hrdinství těch, kdo se bezprostředně po výbuchu pustili do záchranných prací, třebaže věděli, že se nacházejí ve smrtelném nebezpečí. Sovětský byrokratický moloch se nakonec přece jen dal do pohybu a záchranné akce nabyly koordinovaného charakteru. Bylo např. vypočítáno, že na stále doutnající trosky je zapotřebí svrhnout 6 000 tun olova a toto ohromné množství vzácné suroviny bylo do Černobylu skutečně dopraveno. Zničený blok měl poté přikrýt obří sarkofág...

Jak už to v takových případech bývá, hledali se a posléze i našli obětní beránci. Na lavici obžalovaných usedli ředitel elektrárny a hlavní inženýr se svým zástupcem. Při pročítání pasáží o soudním procesu jsem se ovšem nemohl zbavit dojmu, že skuteční viníci se trestní odpovědnosti vyhnuli...

Kniha Půlnoc v Černobylu (s podtitulem Příběh největší jaderné katastrofy) je dle mého názoru jednou z těch, o nichž se říká, že by měly být povinnou četbou. Zanechala ve mně mimořádně silný dojem, neboť kromě napínavého děje mi poskytla i spoustu informací o konstrukci a provozu atomových reaktorů. Každý, kdo si tuto knihu přečte, mi dá za pravdu, že Adam Higginbotham si za ni zasluhuje hluboký obdiv!  

MILENA FLODROVÁ: HOVORY O BRNĚ

„Brno, Brno, Brno, Brno... To je tak nádherné město!“ (Hugo Haas)

 

Třebaže v něm nebydlím, považuji Brno za své město. Pokaždé, když se vracím z nějaké delší cesty a vlak zastaví na Hlavním nádraží, říkám si, že jsem konečně doma a skutečně to tak cítím, byť to není tak úplně pravda. Čeká mne totiž ještě asi půlhodinová jízda autobusem č. 48 do malé vesničky, která je mým skutečným domovem, ale to nic nemění na tom, že Brno mám rád a vždycky mne potěší, když jím mohu procházet či projíždět. Jsem již bohužel ve věku, kdy se tak děje ponejvíce z důvodů návštěv zdejších zdravotnických zářízení. Ovšem i tak pozorně sleduji, co je kde nového a raduji se z každé pozitivní změny. Tak třeba cestou k poliklinice na Zahradníkové se na chvíli zastavuji u krásně zrekonstruovaného Konečného náměstí, v Bohunicích jsem zase fascinován obrovským stavebním boomem a neustále se rozrůstajícím komplexem moderních pavilonů kolem impozantní budovy nemocnice. Zdravotní indispozice naštěstí nejsou takového rázu, aby mně znemožňovaly oblíbené výlety po krásném okolí Brna či prohlídky jeho pamětihodností. Dříve jsem tak činil se ženou a dětmi, dnes už chodíme s vnoučaty...

 

K recenzi této knihy jsem se dostal tak trochu náhodou. Před časem jsem v rádiu slyšel vyprávění mně do té doby neznámé Mileny Flodrové, která toho o Brně, jeho současnosti i historii věděla tolik, že jsem tím byl nejen příjemně překvapen, ale přímo nadšen. Mluvila neobyčejně poutavě a zasvěceně a z jejích slov mohl navíc posluchač cítit velikou lásku, kterou k tomuto městu chová. A tak když jsem nedávno spatřil za výlohou knihkupectví knihu Hovory o Brně a všiml si, že její autorkou je právě paní Milena Flodrová, pokusil jsem se přes šéfredaktora webového portálu Kultura 21 získat recenzní výtisk. A ten mi byl díky vstřícnosti pana Libora Blažka z Archivu města Brna před několika dny doručen...

 

Kniha je rozdělena do čtyřiceti kapitol. v nichž je čtenář provázen jak významnými obdobími dávné brněnské historie, tak i novějšími dějinami a současností a končí autorčiným výhledem do blízké a vzdálenější budoucnosti. Slavné i smutné okamžiky města před námi defilují jako jakési milníky či opěrné body, díky nimž se můžeme orientovat v prudce kolotajícím toku času, který má tendenci měnit naše vzpomínky na pouhá data v kalendáři a posléze je nechat zmizet v hlubinách zapomnění. Mimořádný rozsah knihy s obrovským penzem nejrůznějších informací mně nedovoluje rozepisovat se o ní příliš podrobně (vždyť svou speciální recenzi by si zasluhovala každá jednotlivá kapitola!), vynasnažím se však představit ji čtenářské veřejnosti tak, jak nejlépe dovedu...

 

Především musím říct, že se jak obsahově, tak i knižním zpracováním jedná o literární skvost par excellence. Ta publikace je jedním slovem úžasná a myslím. že se o ní dá bez přehánění mluvit jako o bibliofilské raritě. Chci tudíž vyslovit obdiv a vzdát hold nejen Mileně Flodrové, ale též Radaně Červené a již zmíněnému Liboru Blažkovi, kteří se spolupodíleli na jejím vydání, ilustrátorovi Vojtěchu Danišovi a určitě i mnoha dalším lidem (tak monumentální dílo totiž mohlo vzniknout pouze jako kolektivní projekt velkého počtu odborníků a zároveň nadšenců). 

 

Snad se nedopustím indiskrétnosti, když o autorce prozradím, že se narodila v roce 1935! Ostatně ona sama v úvodu říká, že knihu věnuje městu, které se jí „stalo na více než osmdesát let domovem a láskou“. A závěrečná kapitola s názvem  Výběrový soupis prací a aktivit Mileny Flodrové zahrnuje skoro neuvěřitelné časové období let 1953 – 2022. Sáhodlouhý seznam toho, co kdy o Brně napsala či řekla, mne naplnil úžasem a nezměrným obdivem.

 

Při pročítání knihy jsem často zjišťoval, že mne s její autorkou pojí silná duchovní spřízněnost. Například mně „mluvil z duše“ výběr osobností, které považovala za vhodné v souvislosti s historií Brna zmínit. I já se totiž dlouhodobě zajímám o životní osudy Elišky Rejčky, vdovy po dvou králích, pohřbené v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně, kde dlouhá léta žila a roku 1335 zemřela. Také o P. Martinu Středovi, obránci Brna před Švédy, jsem toho už hodně přečetl a stejně jako Mileně Flodrové se mi moc líbí jeho socha, nedávno instalovaná před chrámem U Jezuitů. Své čestné místo má v knize i otec genetiky Gregor Mendel, přičemž souhlasím s autorkou, že Brno má stále nemalý dluh vůči svému možná vůbec nejvýznamnějšímu rodákovi Kurtu Gödelovi. Vždyť tento proslulý génius (autor dvou slavných vět o neúplnosti, jimiž zcela změnil moderní matematiku) patřil svého času mezi nejbližší přátele a spolupracovníky Alberta Einsteina, který o něm mluvil jako o „největším logikovi od dob Aristotela“!

 

Byť svou knihu pojala jako populární a místy i veselé vyprávění o milovaném městě, neváhá se Milena Flodrová jako správná patriotka kriticky vyjádřovat k některým zdejším negativům, čímž je mi rovněž blízká. Zraněné a nepochopené město – takto nazvala kapitolu, v níž vyjadřuje svůj smutek z necitlivých zásahů do infraktrustury, které kolem sebe na řadě míst vidí. Nedovede se smířit se současnou podobou Mendlova náměstí, trápí ji i „dělostřelecký náboj“ a podivná kašna na Náměstí Svobody. Já sice těmto věcem moc nerozumím, ale i jako naprostému laikovi mi přijde minimálně nelogické, proč byl do staré zástavby na Dominikánské ulici postaven hypermoderní Velký špalíček a jako příslovečnou pěst na oko vnímám i budovu ČSOB na souběhu ulic Joštovy a České. Chci věřit, že brněnští  političtí představitelé při svém rozhodování nebudou nikdy hledět na osobní či skupinové zájmy, ale vždy upřednostní to, co přinese prospěch celému městu. Vzpomínám si, že za minulého režimu se plánovalo zbourání tzv. Červeného kostela na Husově třídě, protože „zacláněl“ výhledu na sídlo KSČ. Nakonec zvítězil zdravý rozum a kostel zůstal stát, jeho „kolega“ na Faměrově náměstí však takové štěstí neměl a komunisté ho srovnali se zemí. Bohužel i dnes se u některých horkých hlav projevují podobné ideologické tendence, když je jim trnem v oku např. socha rudoarmějce na Moravském náměstí...

 

Milena Flodrová se zaměřuje i na různé kuriozity, které k Brnu neodmyslitelně patří a spoluvytvářejí jeho svérázný kulturní kolorit. Jedná se mimo jiné o pozoruhodný fenomén zvaný brněnský hantec, což je jakýsi legrační žargon, svého času velmi populární mezi mladou generací. Dodnes si vzpomínám na vyprávění o „borcovi, co ráno vyhópne z betle, hodí čučku z vokna, gómne, že zoncna rumpluje a tak si vohákne hózny a de se hodit štatlem, sedne na šmirgl a jede na prygl, kde zmerčí solidní koc a začne do ní kérovat...“ Samozřejmě mne častokrát napadlo, kdo asi tuto podivnou „nesrozumitelštinu“ vymyslel. Stejnou otázku si  položila i autorka Hovorů o Brně a na její zodpovězení vynaložila nemalé úsilí, když v kapitole s názvem Rozumíte brněnštině? podnikla rozsáhlou historickou exkurzi, z níž je patrné, že původ hantecu sahá až do doby středověku...

 

Chtěl bych se se čtenáři této recenze ještě ve stručnosti podělit o neobvyklé poetické pocity (nevím, jak to jinak nazvat), které jsem u Hovorů o Brně zažíval. Často se totiž stávalo, že se mi v mysli neočekávaně a jako by nahodile vynořovaly asociace, které byly na jednu stranu dosti vzdálené textu, který jsem právě četl, zároveň však s ním vytvářely jakousi podivuhodnou, tajemnou symbiózu. Bylo tomu tak např. u kapitoly Proměnná tvář Brna s podtitulem Za všechno může architektura, kdy jsem si třeba v jednu chvíli zničehonic vzpomněl na brněnského Oldřicha Mikuláška a první sloku jedné jeho básně:

 

Po letech doma. Nikdo nepoznává

cizince v městě. Město snad

jako se hlava k vlasu znává

nechá mě aspoň ulicemi vlát.

 

A pak se náhle probudily k životu další verše:

 

Holubi létali děrami v okenicích 

měkkého Tomáše a usedali naň

a přilévali vln na roucha světců spících,

na římsy, výklenky a na mechovou báň.

 

Vždycky, když jdu kolem kostela svatého Tomáše, vzpomenu si na Ivana Blatného a jeho nesmrtelnou básnickou sbírku Melancholické procházky. Původně se měla jmenovat Brněnské procházky, ale německá cenzura za protektorátu tento název zakázala. Proč, to nevím...

 

Pak přišel Jak Skácel a závěr jeho sonetu, kde se říká:

 

A do kopce spí Zelný rynek

a nad ním jako mandarinek

(ten k nedostání) luna svítí

 

A kdopak je tohle? Ach ano, přece Jiří Veselský a jeho Dívenky jdou Brnem:

 

Dvojice ze Špilberka všecky,

zřím mizet vás do kasemat.

Vždyť milencům se každý šat

proměňuje v šat trestanecký!

 

O Brnu psal i Zdeněk Rotrekl ve sbírce Nezděné město. Báseň z Vídeňky začíná takto:

 

Sedmitečný plášť

od minoritského kostela po novoluní

Milosrdných bratří

Staré Brno naopak

 

atd., atd.

 

No, mohl bych o knize Hovory o Brně psát ještě dlouho, ale musím končit. A tak jí závěrem popřeji spoustu spokojených čtenářů, a to nejen mezi Brňankami a Brňany, nýbrž všemi milovníky kvalitní místopisné literatury. A paní Mileně Flodrové a všem ostatním ještě jednou děkuji za „betálně zmáknutó fachu“ (tedy skvěle odvedenou práci)!

MICHAELA KLEVISOVÁ: PROKLETÝ KRAJ

 

Uznávaná autorka detektivek exceluje i v románové tvorbě!

Dobrých spisovatelek u nás dnes mnoho není a pokud bych měl být konkrétní, tak pouze tři – Anna Bolavá, Karin Lednická a Michaela Klevisová. Posledně jmenovaná si plným právem vysloužila renomé nejlepší české „detektivkářky“, jak však dokazuje román Prokletý kraj, dokáže „zabrousit“ i do jiných literárních žánrů. Jde již o druhé vydání této knihy, takže je zřejmé, že se napoprvé setkala s velkým čtenářským ohlasem. Podívejme se, co nás na jejích stránkách čeká.  

Linda vlastně nemá žádný důvod, aby se ve svém současném životě cítila nespokojená. Od dětství byly jejímí nerozlučnými společníky knihy a když se nedávno stala majitelkou antikvariátu, považovala to za splnění dávného snu. Jak se tedy mohlo stát, že postupně z této euforie vystřízlivěla a nyní se s ní setkáváme v situaci, kdy by nejraději se vším praštila? Možná se jedná o projev jakéhosi psychického vyhoření, pro který se ujal termín krize středního věku. Svou roli hraje i to, že každé podnikání, byť i v milovaném oboru, je chtě nechtě spojeno se stresem a neustálými obavami, co přinese příští den. Nelze se tedy divit, že Linda hodlá následující dva týdny strávit takříkajíc mimo civilizaci, aby svým pocuchaným nervům dopřála trochu odpočinku. Ideálním místem pro takovou relaxaci se zdá být vesnička, kde prožila své dětství, z níž se ale její rodina před mnoha lety odstěhovala. 

Centrem příběhu je imaginární Jelení Zhoř, nacházející se v odlehlém šumavském zákoutí bývalých Sudet. Autorka do románu Prokletý kraj zakompovala téma poválečného osídlování opuštěných zemědělských usedlostí, organizované československou vládou mimo jiné i tak, že sem byli různými sliby lákáni Slováci, žijící v Rumunsku. Tito lidí, vyrostlí v úplně jiných sociálních, kulturních a geografických podmínkách, se jen velmi pozvolna začleňovali do nového prostředí, které na ně navíc hledělo s nedůvěrou a obavami. Ačkoli od té doby uplynula celá desetiletí, staré rány se doposud nezacelily a Linda s překvapením zjišťuje, že vytouženého klidu se zde nejspíš nedočká...

Nejde jen o to, že ji hned při příjezdu málem smete vlak (tuto hrůznou událost si přece může vysvětlit svou nepozorností a řidičskou nezkušeností). Horší je, že u chaty, kde se ubytovala, spatří v noci neznámého muže, jak hledí do jejího okna. A když rychle po sobě následují další podezřelé úkazy, je Lindě jasné, že se nemůže jednat o náhody. A tak jí nezbývá nic jiného, než si zahrát (jakkoli sem s tímto úmyslem nepřijela) na kriminalistku, rozplétající záhadné klubko dávného tajemství...

Michaela Klevisová se v románu Prokletý kraj opět představuje jako skvělá psycholožka, když před námi nechává defilovat celé panoptikum nejrůznějších postav a postaviček, usilovně bojujících o své „místo na slunci“ v kulisách vesničky na konci světa, Prostředky, které při tom používají, nebývají vždycky (kulantně řečeno) úplně „košer“ a někdy se dokonce pohybují na hraně zákonnosti. Linda mezi místními naštěstí najde spřízněnou duši v osobě Gerdy a tak ve svém pátracím úsilí není sama. Navíc se blíží den, kdy má do Jelení Zhoře přijet její matka a snad i babička...

Jak vidno, autorka v knize bohatě zúročila své mnohaleté zkušenosti z psaní detektivek, takže Prokletý kraj je vícevrstevný román, v němž se v perfektně vyvážené symbióze setkává hned několik žánrových rovin. Určitě stojí za přečtení! 

NEZNÁMÝ J. H. K (14)

Tak to je vážně hit... hlavně ten refrén!

(v rádiu vyřvává jakýsi David)

Žít nonstop... to chce dnes kdejaký kretén

Hovno žít! Chtěj se jen do smrti bavit...

JACQUES BAUD: UMĚNÍ VÁLKY

 

Renomovaný odborník vs. mainstreamová média aneb válka na Ukrajině z pohledu nestranného pozorovatele... 

Tuto recenzi začnu poněkud obšírněji, věřím však, že její čtenáři pochopí důvody, které jsem pro svůj „netradiční“ úvod měl...

Ve sněmovních volbách roku 2021 propadl více jak milion hlasů, což mělo pro naši zemi tragické následky – k moci se dostal obskurní slepenec pěti stran, jejichž jediným programem byla obsedantní nenávist k předchozímu premiérovi. Vznikla vláda amatérských neumětelů, neschopných řídit své rezorty. Tito lidé si velmi dobře uvědomovali, že pro to, aby si udrželi svá nečekaně získaná korýtka, musí udělat dvě zásadní věci – ochočit si média a zkorumpovat novináře, z nichž se měli stát servilní obhájci nových pořádků a zastrašit obyvatelstvo výhrůžkami, že projevy nespokojenosti a odporu budou napříště bedlivě monitorovány a případně i trestány. Začala doba liberálně-demokratické totality, pro niž se posléze vžil lidový název fialová hrůzovláda...

Když 24. února 2022 začal ozbrojený konflikt na Ukrajině, tehdejší česká vláda okamžitě pochopila, že vzniklou situaci může využít ve svůj prospěch. A tak se ekonomické neúspěchy začaly vysvětlovat ruskou agresí („Musíme se odstřihnout od ruské ropy a plynu!“), diletanství ve všech sférách řízení státu se omlouvalo nutností bránit Ukrajinu („Jsme ve válce!“) a cenzurní šrouby se utáhly tak, že si nikdo nemohl být jistý, zda se nedostane do hledáčku policie za „nenávistné projevy“ na sociálních sítích. Byly vypnuty „dezinformační“ weby, vrchní prokurátor hrozil drakonickými tresty za „schvalování agrese“ a strategický komunikátor se dal do stavění plotů a kopání příkopů... Rusofobní hysterie nabyla postupem času absurdních rozměrů – stačilo, když někdo např. vyslovil pochybnosti o objektivitě nějaké mainstreamové zprávy z bojiště, aby byl vzápětí označen za dezoláta, „proruského švába“ (Rakušan) či „svini“ (Foltýn). Kritika Fialy se automaticky považovala za oslavu Putina...

Přišly další volby a máme novou vládu. Nedělám si iluze, že dojde k nějakým zásadním změnám politického diskurzu, na druhou stranu věřím, že alespoň ty nejkřiklavější excesy jsou již minulostí. V našich knihkupectvích se např. objevují publikace, které by se za Fialova režimu neodvážil nikdo tisknout. Jednou z nich je i Umění války, jejíž podtitul (Jak Západ přivedl Ukrajinu k pohromě) by tenkrát vedl ke společenské diskreditaci, mediálnímu lynči a patrně i trestnímu stíhání všech, kdo by se na jejím vydání podíleli.

Autorem knihy je Jacques Baud, švýcarský expert na problematiku válečných konfliktů. Svou erudici dokazuje i nyní a to již tím, že  k rusko-ukrajinské válce přistupuje jako nestranný a nezávislý pozorovatel, oproštěný od ideologických předsudků, což je pro českého čtenáře, po léta masírovaného protiruskou propagandou, naprosté novum. Osnovu knihy tvoří několik základních kapitol, členěných do řady tématických okruhů, které se dále rozvětvují do stále specifičtějších detailů. Čtenářům se tím dostává obrovského množství nejrozmanitějších informací, o něco hůře je na tom však recenzent, který namísto toho, aby mohl knihu pojmout v její celistvosti, si z ní musí vybrat pouze několik ilustrativních pasáží a doufat, že se mu i tímto způsobem podaří představit ji čtenářské veřejnosti.

Předně je nutné říct, že pro Jacquese Bauda není 24. únor 2022 bleskem z čistého nebe. Ruský útok přišel jako důsledek dlouholeté ukrajinské politiky vůči východním regionům, jejichž  obyvatelé museli čelit diskriminačním zákonům a posléze i ostřelování svých měst a vesnic. Flagrantní porušování tzv. minských dohod ze strany kyjevského režimu pak vyústilo v otevřený válečný střet.

Do říše bajek odsouvá autor všeobecně rozšířený názor, že Rusové měli v plánu dobýt  Kyjev, což se jim nepodařilo a Ukrajinci jejich útok odrazili. Jacques Baud má naopak za to, že postup na ukrajinské hlavní město byl pouze klamným manévrem, majícím za cíl zadržet nepřátelská vojska na severním úseku fronty a získat tak převahu na jihu. Přináší též řadu důkazů pro své tvrzení, že již několik dnů po vypuknutí konfliktu se Zelenskyj chystal uzavřít s Putinem dohodu o příměří (Rusové se z tohoto důvodu stáhli od Kyjeva), byl však přesvědčen západními politiky, aby pokračoval v boji. Tento scénář se měl opakovat ještě několikrát – vždy, když se rýsovala dohoda o ukončení bojů, přišla ze strany Bidenovy administrativy a špiček EU na adresu ukrajinského vůdce výzva k jejímu torpédování spolu se sliby dalších dodávek zbraní a munice. 

Velmi zajímavý je rozbor rozdílného vedení vojenských operací. Zatímco Rusové šetří své lidské zdroje, Ukrajinci posílají vojáky na zbytečnou smrt. Tak během ukrajinské ofenzívy u Chersonu neváhal generál Surovikin stáhnout své oddíly za Dněpr, Bachmut naopak přikázal Zelenskij z propagandistických důvodů bránit do posledního muže.

Jacques Baud si velmi podrobně všímá i válečného zpravodajství, přičemž dospívá ke smutnému zjištění, že západní sdělovací prostředky šíří mnohem víc dezinformací než ty ruské. Neustále omílané fráze o tom, že Putin vede svou zemi k vojenské porážce, vycházejí z mylného předpokladu, podle nějž je probíhající válka pro ruského prezidenta nejvyšší prioritou, jíž se vše ostatní podřizuje. Ve skutečnosti má pro něj spíše epizodní charakter a svou hlavní pozornost zaměřuje na stabilizaci a rozvoj ekonomiky.

Švýcarský autor dokazuje, že svou pověst experta na válečné operace a zbraňové systémy si vysloužil plným právem. Značná část knihy totiž obsahuje podrobné informace o sofistikovaných bojových prostředcích (drony, hypersonické střely aj.) včetně úvah, jak jsou na tom obě soupeřící strany s jejich množstvím, výrobou a technologickým vývojem. Jedná se o pasáže navýsost odborné, přitom však koncipované tak, aby jim byl schopen porozumět i vojenský laik.

Domnívám se, že některé názory, prezentované v knize Umění války, jsou diskutabilní a nemusíme s nimi souhlasit. Jacques Baud ostatně nikde netvrdí, že má patent na rozum. S takřka vědeckou precizností se však snaží o to, aby měl své argumenty podepřené fakty, což v současném světě mainstreamových klišé a jednostranných narativů dělá z jeho knihy záležitost navýsost unikátní! 

Nikdo asi nepochybuje o tom, že válka na Ukrajině je tragickým konfliktem, při němž kromě vojáků umírají i tisíce nevinných civilistů. Měl by být co nejrychleji ukončen, k tomu je však (mimo jiné) zapotřebí objektivně posoudit příčiny, které k němu vedly. Jednostranné svalování viny na Putina a eskalace dalšího krveprolévání ze strany Západu jsou možná těmi největšími překážkami na cestě k míru. A právě toto je dle mého názoru hlavním poselstvím knihy Umění války...    

NEZNÁMÝ J. H. K (13)

Kam utéct před nimi? Kde se jim schovat?

takový šťastný kout není zde na světě –

tenhle druh dvounohých invazních hovad

stihl už rozlézt se po celé planetě...

J. H. KRCHOVSKÝ: BÁSNĚ SEBRANÉ

O Krchovském už bylo řečeno a napsáno vše – tak si přečtěte ještě toto...

Básně sebrané – takto tradičně nazvali v brněnském Hostu (takřka) kompletní poetické dílo J. H. Krchovského, jehož recenzní výtisk mi díky vstřícnosti tamní PR manažerky Kamily Pírkové právě doručila zásilková služba. A já nyní stojím před úkolem, který je snadný i obtížný zároveň. Jak to myslím? Stručně řečeno tak, že jde o mého oblíbeného autora, takže psát o něm je pro mne záležitostí navýsost příjemnou, zároveň se však jedná o osobnost natolik známou, populární a (jak je dnes módní říkat) kultovní, že o ní již bylo řečeno a napsáno vše. Takže nemám jinou možnost než pojmout tuto recenzi poněkud novátorsky a o fenoménu J. H. K. se rozepsat takříkajíc v širších souvislostech...

Říká se, že poezie se v současné době nachází na samém okraji čtenářského zájmu, že už prakticky nikoho nezajímá a... je to do jisté míry pravda. Tedy (abych byl přesný) pravda to vůbec není! Ano, kolem regálů s označením Poezie procházejí lidé v knihkupectvích bez povšimnutí, ale děje se to z úplně jiného důvodu, než že by měli vůči tomuto druhu literatury nějakou apriorní averzi. Ve skutečnosti je tomu tak, že poetické duše už dávno vědí, že všechny ty dnes tak hojně vydávané veršovánky nemají s opravdovou tvorbou nic společného a jsou toliko upachtěnými pokusy múzou nepolíbených grafomanů o polechtání jejich ega tím, že napíší rádoby básnickou sbírku a následně se považují za literáty. Nasnadě je samozřejmě otázka, proč nakladatelství tento neprodejný pseudoliterární brak vlastně vydávají, ale to bych se dostal příliš daleko. Chtěl jsem pouze upozornit na následující rozpor: Jestliže je u nás údajně takový nezájem o poezii, jak je potom možné, že tu už několik desetiletí žije básník (a troufám si napsat Básník), který nejenže nemá nouzi o čtenáře, ale jehož každá nová sbírka je ihned vyprodána a autorská čtení pokaždé hojně navštěvována? Odpověď je zřejmá – lidé dokáží velmi dobře poznat kvalitní poezii a proto je právě J. H. Krchovský tak populární! 

Co se týká lingvistické stránky Krchovského tvorby, pak je neoddiskutovatelné, že se s ním u nás může měřit málokdo. Filigránské žonglování se slovy a rýmy a výrazový minimalismus se u něj snoubí s fascinující výpovědní hodnotou básní a protože se něčemu takovému podle mne nelze naučit racionálními postupy či silou vůle, domnívám se, že se jedná o logicky nevysvětlitelný a tudíž transcendentní dar. Podívejme se na několik ukázek, potvrzujících právě řečené.

Jedna z básní začíná takto:

Tak sám...V zahradní Na Piavě

v mé osudové – od dětství

sem chodil jsem už s dědou... Právě!

v počátku vždy i konec tkví

Tak málo slov – a kolik je toho jimi vyjádřeno! A ten nádherný rým: od dětství – konec tkví.

V eposu Mumie na cestách se nachází následující sloka:

Má milá leží s nahým břichem

a ve své dlani moji má...

jen její srdce bije tichem

a ona neví, že spí s mnichem

nic neví, když mne objímá

když se rtů se jí vzdechy linou

a venku tiše mrholí

že miluje se se zdechlivou

že líbá ústa mrtvoly...

Úchvatný rým vzdechy linou – se zdechlinou. A přízračná atmosféra je vyjádřena s takouvou brilantností, že u čtenáře ty verše vyvolávají takřka mrazení v zádech!

A co třeba tohle: 

Tělo se mělo... Duše sklízí

úděsný nápor psychózy!

děsím se chvíle, která mizí

a současně té příchozí...

jsem na dně: sám, v ataku schízy

jen v tričku – s krutým štítkem „Easy“...

Není to úžasné?

Pokud se jedná o obsahovou zaměřenost básní, pak mám za to, že stěžejním úkolem recenzenta je pokusit se najít odpověď na následující otázku: Mají témata hrůzy, beznaděje a zmaru (s Krchovským přímo bytostně spojená), jež se s obsedantní umanutostí rozvětvují do nových a nikdy nekončících variací, příčinnou souvislost s negativistickým založením jeho psyché, nebo je tomu tak, že si básník (jak uvádí v jednom rozhovoru) prostě jen dělá z poezie legraci? První možnost evidentně neplatí, neboť J. H. Krchovský (jak potvrdí každý, kdo jej byť jen trochu zná) rozhodně není podivínský misantrop, cynik a nemravný erotoman. Kloním se tedy ke druhému vysvětlení, ovšem s jednou zásadní výhradou – pod oním děláním si legrace spíše tuším radostné pohrávání si s fascinujícími výrazovými prostředky naší nádherné mateřštiny a hledání jejích limitních dimenzí. Znamená to (slovy klasika) „ostřit mozek na brusce jazyka“, přičemž odborně se tento tvůrčí směr nazývá lartpourlartismus. Je ovšem možné, že je tomu nakonec úplně jinak – o tom ale později... 

Je jasné, že za obrovským věhlasem Krchovského mezi širokým okruhem čtenářů primárně stojí genialita jeho básní. Je tu však patrně ještě jeden důvod – lidé instinktivně tuší, že v osobě tohoto básníka mají co do činění s někým, kdo disponuje nejen hlubokým vhledem do absurdity moderního světa, ale navíc i schopností dělit se o své dojmy s ostatními prostřednictvím originální (protože poetické) šokové terapie. Jestliže si (co se týká vnějších kulis) Krchovský nevšímá nablýskaných městských fasád, ale naopak toho, co se skrývá za nimi, totiž koutů, kam opilci obvykle srávaj, thérových zídek hajzlů a vymlácených luceren, pak se stejnou neúprosností odhaluje i odvrácenou stranu pseudohodnotové orientace drtivé většiny populace. Kult věčného mládí, zářné budoucnosti a nekonečné zábavy, vnucovaný nám dnes s denně prodejnými médii, se bortí ve chvíli, kdy si v Básních sebraných přečteme třeba o tom, že na nás naopak čeká „stáří a pampersky“. A samozřejmě a hlavně smrt, která činí z našeho pozemského pinožení záležitost navýsost ubohou, ba směšnou. Fakticky jsme již mrtví, třebaže ještě žijeme... 

Duše a tělo patří k sobě

umírat budem každý sám –

vím, že jsem jednou nohou v hrobě

tu druhou tam už dávno mám...

Tím se dostáváme ke společenskému přesahu Krchovského poezie, kdy básník nahlíží, že za neodbytnou propagací toho jedině správného, totiž konzumně-hedonistického světonázoru se skrývá promyšlená manipulace, jejimž cílem je učinit z nás povolnou a snadno ovladatelnou amorfní masu. Jsme tedy oběťmi systému, zároveň si však za své zotročení můžeme do značné míry sami svou prostoduchostí a hloupostí. Básník ovšem odmítá být ovcí, poslušně kráčející na porážku:

Jakože jsem... Dál nejdu ve svém předstírání

ničemu tady nerozumím! (Nechci ani)

a snad mne to i ctí... Jen nevím, nač být hrdý

když sdílím tentýž svět se všemi těmi zmrdy

A vůbec mu nevadí, když je ostatními považován za exota:

Jsem asi jinej, toť můj cejch

s nímž v klauzuře má duše úpí

... většina lidí není zlejch

jsou jenom blbý. Hnusný! Tupý!

Může to znít paradoxně, ale je tomu tak – být jiný než ti „normální“ znamená v dnešním převráceném světě být normální...

Od dětství trpěl jsem pocitem viny:

všichni jsou normální, jen já jsem jiný...

dozrál jsem k úlevě (nevelké...) vloni:

vždyť já jsem v pořádku! Jiní jsou oni

Morální marasmus, do nějž jsme se nechali vmanévrovat, je předmětem zájmu všelijakých rádobyexpertů, kteří se sáhodlouze zamýšlejí nad jeho příčinami, aniž by ovšem přišli s nějakým vysvětlením. Je tomu tak proto, že drtivá většina těchto psychologů, sociologů, kulturních antropologů a podobných existencí je součástí vládnoucích elit, které nemají zájem na tom, aby byly odhaleny skryté kořeny současné hodnotové a mravní krize. Jde jim naopak o to, aby jejich falešnou hru na demokracii nikdo neprokoukl. A pak přijde Krchovský a jediným čtyřverším provede dokonalou analýzu poměrů, v nichž žijeme:

Všichni jsou zákeřná hladová klíšťata

jsou na svých prdelích vzájemně přisátá

a když se poslední na první zavěsí

pak z jeho prdele vlastní krev saje si

A nyní si v závěrečné pasáži dovolím vyslovit jednu poněkud odvážnou teorii. „Mystik v surovém stavu.“ Takto se svého času vyjádřil hluboce věřící katolík Paul Claudel na adresu „bezbožného“ Arthura Rimbauda. Myslím si, že tato charakteristika se dokonale hodí i na J. H. Krchovského, u něhož se za maskou dekadentního poety skrývá neobyčejně inteligentní a přemýšlivý člověk, pátrající po smyslu pozemské existence. Z dějin Církve víme, že z takového druhu lidí se často rekrutovali katoličtí světci. Jaký bude posléze osud našeho básníka? To samozřejmě nevím, domnívám se však, že když někdo napíše 

Už nebudu tu trpět déle

už polibte mi všichni řiť

už běžte všichni do prdele!

Království boží, ty už přijď

pak je jen krůček od konverze!

DĚKUJI ZA RECENZI...

... a kdyby měl někdo zájem, může si knížku Podruhé dnes už vychází slunce objednat na emailové adrese: jan.hofirek@seznam.cz

Jan Hofírek: Podruhé dnes už vychází slunce

01.06.2022 20:21, Wu | knihy | výběr z knih | komentáře 

Verše Jana Hofírka jsem tu už zmiňoval, jako ukázku z knihy Šálek dál hřeje dlaně, tentokrát ale vydal celou sbírku haiku a senrjú (to jsou básně, které sice vyhovují formě haiku, ale liší se tematicky, nepopisují přírodu) – a je výborná!

Hlavně mě bavilo, jak moc se mu daří vytvářet onen haiku efekt náhlého prozření a exploze významů. Využívá často dvojznačnosti slov. Třeba tohle:

Kulatiny -
dnes už třicet let
dělá na pile

Ano, kulatiny, kulaté výročí, třicet let. Ale pak přeskočí jiskra a člověku docvakne, že kulatiny jsou také dřevěné a v jednom slově se skrývá nejen výročí, ale i to, co na té pile dělá…

 

Živý betlém -
jen místo Ježíška
chová Maria pannu

Tady je ještě zajímavější nezvyklý kontrast, přehozené pořadí, panna má být přece před Marií. A opět ten výbuch významů a souvislostí.

A do třetice, jeden tradičnější příklad:

Tající sníh
barví střechy
dočervena

Barví – přestože nebarví, jen odkrývá.

Založil jsem si jich ale mnohem více a vy to určitě uděláte také. Kromě toho dostanete úvodní text s popisem haiku, senrjů, jejich principů a podstaty, a také několik komentářů ke vzniku vybraných básní. Rozhodně doporučuji!

---

Po dalším přečtení si začínám myslet, že je to nejlepší sbírka českých haiku vůbec. Ten aha moment porozumění víceznačnosti je skvělý:

Jabloňový sad -
na česáče čekají
stovky korun

Tohle mě tedy dostalo – pouhá čtyři slova, ale taková síla:

Podél dálnice
křížová cesta

A ještě jsem minule nezmínil výborně dokreslující ilustrace Lenky Hofírkové:

Zkrátka neváhejte!

Odkazy:

• Podruhé dnes už vychází slunce v ČBDB
• Podruhé dnes už vychází slunce v Databázi knih

HOFÍREK, Jan. Podruhé dnes už vychází slunce. Prace: Jan Hofírek, 2021. ISBN 978-80-270-9521-6.

DEUTSCHES HAIKU (19)

Flohmarkt in Wien -

im Buch Mein Kampf

ex libris

PAVEL FOREVER!

 

NÁŠ GENERALISSIMUS

Jak se u nás krásně žije

jako v rajské zahradě

důvod toho jasný mi je

máme Pavla na Hradě!

Milují ho staří, mladí

nemluvňata v kolébce

jsou tak šťastní, když je hladí

po tvářích či po lebce

Že je moudrý, dávno ví se

navíc fešák na pohled

velikán, co narodí se

snad jen jednou za sto let!

Dezoláti na něj míří

čím dál horší pomluvy

všichni, kdo ty fejky šíří

nevidí si do huby

„První ženu bil jak žito“

(tvrdí tihle Rusáci)

„v Prostějově všichni ví to“

(lež jak věž, vy hnusáci!)

Ať se o něm co chce říká

milovat jej budem navždy

v čele státu rozvědčíka

nemá přece jen tak každý

Stisknout si s ním ruku touží

každá žena, každý muž

kéž mu zdraví dlouho slouží

ať nám vládne navždy už!

PABLO VIERCI: SNĚŽNÉ BRATRSTVO

Mimořádně silný příběh o statečnosti, síle přátelství a připravenosti obětovat se pro druhé!

Všichni se na ten let už dlouho dopředu těšili a nyní mají radost, že všechno probíhá podle jejich představ. Uruguayský ragbyový tým cestuje z Montevidea do Santiaga de Chile, kde se chystá sehrát zápas s domácími borci, nálada na palubě je výtečná, už brzy nechají za sebou majestátní vrcholky horských velikánů a budou vyhlížet chilské hlavní město.  Zpráva z pilotní kabiny, že kvůli nepříznivému počasí je nutné přistát v argentinské Mendoze a teprve nazítří letět dál sice poněkud zchladí všeobecné veselí, ale když 13. října 1972 letadlo startuje znovu, vládne mezi mladými uruguayskými ragbisty opět nespoutané veselí. 

Piloti však vědí, že mají před sebou mimořádně náročnou cestu – meteorologická předpověď totiž ani tentokrát nevěští nic dobrého, přeletět vrcholky And je za této situace nemožné a ani náhradní trasa není úplně bezpečná. Muži v kokpitu jsou zkušení harcovníci a je jim dobře známo, že v oblasti, kterou poletí, se běžně vyskytují vzdušné víry a vzduchové kapsy, které dokáží s letadlem pořádně zacloumat. Bohužel až teprve za letu si uvědomí, že tentokrát půjde opravdu do tuhého – mlha je čím dál hustší, udržet správný směr se jim nedaří a když se před nimi v bezprostřední blízkosti objeví horský štít, je jim ve zlomku vteřiny jasné, že to je konec...

Ovšem současně to je i začátek, neboť právě v tomto okamžiku se jako čtenáři knihy Sněžné bratrstvo stáváme svědky příběhu, který svého času ohromil celý svět a dostal se na první stránky novin a do úvodních zpráv televizních stanic. K tomu však dojde až za více jak dva měsíce – nyní se nacházíme v liduprázdných končinách And v nadmořské výšce přes 4 000 metrů, kam před několika vteřinami dopadl rozbitý trup letadla. Z trosek se škrábe několik mužů, zděšených z toho, co právě prožili. Někteří jsou zranění, jiní ale s překvapením zjišťují, že se jim nic nestalo – mohutné vrstvy sněhu zřejmě ztlumily hrůzostrašný pád. Není ale čas na přemýšlení, protože z torza letounu se ozývá bědování jejich kamarádů, které je nutné vytáhnout ven a ošetřit. Mnohým ale již pomoci nelze...  

Uruguayský spisovatel Pablo Vierci nám ve své knize vypráví o anabázi, jíž si prošla skupina mladíků ze zříceného letadla po zjištění, že naděje na záchranu prakticky neexistuje, pokusit se o ni je ale jejich morální povinností. To, že jsou odkázáni jen sami na sebe, se dozvídají z rádia, které vytáhli z trosek – pátrací akce byly ukončeny, má se za to, že nikdo nepřežil. Autor vedl s protagonisty řadu dlouhých rozhovorů, které posléze převtělil do pozoruhodných a nezřídka až dojemných medailonů každého z nich. Jde tedy o literaturu faktu, ovšem bravurně propojenou s psychologickými analýzami lidského chování v mezních životních situacích, úvahami o morální odpovědnosti zdravých lidí za nemohoucí bližní a se zamýšlením se nad takřka metafyzickým fenoménem návratu do tzv. normálního života poté, co se s ním již člověk rozloučil...

V knize Sněžné bratrstvo je rovněž zmíněn film, který o této letecké katastrofě a následném zápase o přežití natočil španělský režisér Juan Antonio García Bayona. Podle některých odborníků jde o jeho nejlepší snímek, což sice nedokážu posoudit, ale z toho, co jsem se dočetl, byla jeho produkce kinematograficky neobyčejně náročným a do nejmenších detailů propracovaným podnikem. Svědčí o tom ostatně i fotografie z natáčení, které si v knize můžeme prohlédnout. 

Jediné, co bych autorovi vytkl, je nadměrný patos, k němuž se Pablo Vierci občas uchyluje. Značně diskutabilní je i tvrzení, že se jedná „o nejneuvěřitelnější příběh, jaký kdy byl vyprávěn“. To ovšem nemění nic na tom, že Sněžné bratrstvo je výjimečnou knihou, jejíž morální poselství zanechává ve čtenáři nezapomenutelný dojem!