J. H. KRCHOVSKÝ: BÁSNĚ SEBRANÉ

O Krchovském už bylo řečeno a napsáno vše – tak si přečtěte ještě toto...

Básně sebrané – takto tradičně nazvali v brněnském Hostu (takřka) kompletní poetické dílo J. H. Krchovského, jehož recenzní výtisk mi díky vstřícnosti tamní PR manažerky Kamily Pírkové právě doručila zásilková služba. A já nyní stojím před úkolem, který je snadný i obtížný zároveň. Jak to myslím? Stručně řečeno tak, že jde o mého oblíbeného autora, takže psát o něm je pro mne záležitostí navýsost příjemnou, zároveň se však jedná o osobnost natolik známou, populární a (jak je dnes módní říkat) kultovní, že o ní již bylo řečeno a napsáno vše. Takže nemám jinou možnost než pojmout tuto recenzi poněkud novátorsky a o fenoménu J. H. K. se rozepsat takříkajíc v širších souvislostech...

Říká se, že poezie se v současné době nachází na samém okraji čtenářského zájmu, že už prakticky nikoho nezajímá a... je to do jisté míry pravda. Tedy (přesněji řečeno) pravda to vůbec není! Ano, kolem regálů s označením Poezie procházejí lidé v knihkupectvích bez povšimnutí, ale děje se to z úplně jiného důvodu, než že by měli vůči tomuto druhu literatury nějakou apriorní averzi. Ve skutečnosti je tomu tak, že poetické duše už dávno vědí, že všechny ty dnes tak hojně vydávané veršovánky nemají s opravdovou tvorbou nic společného a jsou toliko upachtěnými pokusy múzou nepolíbených grafomanů o polechtání jejich ega tím, že napíší rádoby básnickou sbírku a následně se považují za literáty. Nasnadě je samozřejmě otázka, proč nakladatelství tento neprodejný pseudoliterární brak vlastně vydávají, ale to bych se dostal příliš daleko. Chtěl jsem pouze upozornit na následující rozpor: Jestliže je u nás údajně takový nezájem o poezii, jak je potom možné, že tu už několik desetiletí žije básník (a troufám si napsat Básník), který nejenže nemá nouzi o čtenáře, ale jehož každá nová sbírka je ihned vyprodána a autorská čtení pokaždé hojně navštěvována? Odpověď je zřejmá – lidé dokáží velmi dobře poznat kvalitní poezii a proto je právě J. H. Krchovský tak populární! 

Co se týká lingvistické stránky Krchovského tvorby, pak je neoddiskutovatelné, že se s ním u nás může měřit málokdo. Filigránské žonglování se slovy a rýmy a výrazový minimalismus se u něj snoubí s fascinující výpovědní hodnotou básní a protože se něčemu takovému podle mne nelze naučit racionálními postupy či silou vůle, domnívám se, že se jedná o logicky nevysvětlitelný a tudíž transcendentní dar. Podívejme se na několik ukázek, potvrzujících právě řečené.

Jedna z básní začíná takto:

Tak sám...V zahradní Na Piavě

v mé osudové – od dětství

sem chodil jsem už s dědou... Právě!

v počátku vždy i konec tkví

Tak málo slov – a kolik je toho jimi vyjádřeno! A ten nádherný rým: od dětství – konec tkví.

V eposu Mumie na cestách se nachází následující sloka:

Má milá leží s nahým břichem

a ve své dlani moji má...

jen její srdce bije tichem

a ona neví, že spí s mnichem

nic neví, když mne objímá

když se rtů se jí vzdechy linou

a venku tiše mrholí

že miluje se se zdechlivou

že líbá ústa mrtvoly...

Úchvatný rým vzdechy linou – se zdechlinou. A přízračná atmosféra je vyjádřena s takouvou brilantností, že u čtenáře ty verše vyvolávají takřka mrazení v zádech!

A co třeba tohle: 

Tělo se mělo... Duše sklízí

úděsný nápor psychózy!

děsím se chvíle, která mizí

a současně té příchozí...

jsem na dně: sám, v ataku schízy

jen v tričku – s krutým štítkem Easy...

Není to úžasné?

Pokud se jedná o obsahovou zaměřenost básní, pak mám za to, že stěžejním úkolem recenzenta je pokusit se najít odpověď na následující otázku: Mají témata hrůzy, beznaděje a zmaru (s Krchovským přímo bytostně spojená), jež se s obsedantní umanutostí rozvětvují do nových a nikdy nekončících variací, příčinnou souvislost s negativistickým založením jeho psyché, nebo je tomu tak, že si básník (jak uvádí v jednom rozhovoru) prostě jen dělá z poezie legraci? První možnost evidentně neplatí, neboť J. H. Krchovský (jak potvrdí každý, kdo jej byť jen trochu zná) rozhodně není podivínský misantrop, cynik a nemravný erotoman. Kloním se tedy ke druhému vysvětlení, ovšem s jednou zásadní výhradou – pod oním děláním si legrace spíše tuším radostné pohrávání si s fascinujícími výrazovými prostředky naší nádherné mateřštiny a hledání jejích limitních dimenzí. Znamená to (slovy klasika) „ostřit mozek na brusce jazyka“, přičemž odborně se tento tvůrčí směr nazývá lartpourlartismus. Je ovšem možné, že je tomu nakonec úplně jinak – o tom ale později... 

Je jasné, že za obrovským věhlasem Krchovského mezi širokým okruhem čtenářů primárně stojí genialita jeho básní. Je tu však patrně ještě jeden důvod – lidé instinktivně tuší, že v osobě tohoto básníka mají co do činění s někým, kdo disponuje nejen hlubokým vhledem do absurdity moderního světa, ale navíc i schopností dělit se o své dojmy s ostatními prostřednictvím originální (protože poetické) šokové terapie. Jestliže si (co se týká vnějších kulis) Krchovský nevšímá nablýskaných městských fasád, ale naopak toho, co se skrývá za nimi, totiž koutů, kam opilci obvykle srávaj, thérových zídek hajzlů a vymlácených luceren, pak se stejnou neúprosností odhaluje i odvrácenou stranu pseudohodnotové orientace drtivé většiny populace. Kult věčného mládí, zářné budoucnosti a nekonečné zábavy, vnucovaný nám dnes s denně prodejnými médii, se bortí ve chvíli, kdy si v Básních sebraných přečteme třeba o tom, že na nás naopak čeká „stáří a pampersky“. A samozřejmě a hlavně smrt, která činí z našeho pozemského pinožení záležitost navýsost ubohou, ba směšnou. Fakticky jsme již mrtví, třebaže ještě žijeme... 

Duše a tělo patří k sobě

umírat budem každý sám –

vím, že jsem jednou nohou v hrobě

tu druhou tam už dávno mám...

Tím se dostáváme ke společenskému přesahu Krchovského poezie, kdy básník nahlíží, že za neodbytnou propagací toho jedině správného, totiž konzumně-hedonistického světonázoru se skrývá promyšlená manipulace, jejimž cílem je učinit z nás povolnou a snadno ovladatelnou amorfní masu. Jsme tedy oběťmi systému, zároveň si však za své zotročení můžeme do značné míry sami svou prostoduchostí a hloupostí. Básník ovšem odmítá být ovcí, poslušně kráčející na porážku:

Jakože jsem... Dál nejdu ve svém předstírání

ničemu tady nerozumím! (Nechci ani)

a snad mne to i ctí... Jen nevím, nač být hrdý

když sdílím tentýž svět se všemi těmi zmrdy

A vůbec mu nevadí, když je ostatními považován za exota:

Jsem asi jinej, toť můj cejch

s nímž v klauzuře má duše úpí

... většina lidí není zlejch

jsou jenom blbý. Hnusný! Tupý!

Může to znít paradoxně, ale je tomu tak – být jiný než ti „normální“ znamená v dnešním převráceném světě být normální...

Od dětství trpěl jsem pocitem viny:

všichni jsou normální, jen já jsem jiný...

dizrál jsem k úlevě (nevelké...) vloni:

vždyť já jsem v pořádku! Jiní jsou oni

Morální marasmus, do nějž jsme se nechali vmanévrovat, je předmětem zájmu všelijakých rádobyexpertů, kteří se sáhodlouze zamýšlejí nad jeho příčinami, aniž by ovšem přišli s nějakým vysvětlením. Je tomu tak proto, že drtivá většina těchto psychologů, sociologů, kulturních antropologů a podobných existencí je součástí vládnoucích elit, které nemají zájem na tom, aby byly odhaleny skryté kořeny současné hodnotové a mravní krize. Jde jim naopak o to, aby jejich falešnou hru na demokracii nikdo neprokoukl. A pak přijde Krchovský a jediným čtyřverším provede dokonalou analýzu poměrů, v nichž žijeme:

Všichni jsou zákeřná hladová klíšťata

jsou na svých prdelích vzájemně přisátá

a když se poslední na první zavěsí

pak z jeho prdele vlastn krev saje si

A nyní si v závěrečné pasáži dovolím vyslovit jednu poněkud odvážnou teorii. „Mystik v surovém stavu.“ Takto se svého času vyjádřil hluboce věřící katolík Paul Claudel na adresu „bezbožného“ Arthura Rimbauda. Myslím si, že tato charakteristika se dokonale hodí i na J. H. Krchovského, u něhož se za maskou dekadentního poety skrývá neobyčejně inteligentní a přemýšlivý člověk, pátrající po smyslu pozemské existence. Z dějin Církve víme, že z takového druhu lidí se často rekrutovali katoličtí světci. Jaký bude posléze osud našeho básníka? To samozřejmě nevím, domnívám se však, že když někdo napíše 

Už nebudu tu trpět déle

už polibte mi všichni řiť

už běžte všichni do prdele!

Království boží, ty už přijď

pak je jen krůček od konverze!

DĚKUJI ZA RECENZI...

... a kdyby měl někdo zájem, může si knížku Podruhé dnes už vychází slunce objednat na emailové adrese: jan.hofirek@seznam.cz

Jan Hofírek: Podruhé dnes už vychází slunce

01.06.2022 20:21, Wu | knihy | výběr z knih | komentáře 

Verše Jana Hofírka jsem tu už zmiňoval, jako ukázku z knihy Šálek dál hřeje dlaně, tentokrát ale vydal celou sbírku haiku a senrjú (to jsou básně, které sice vyhovují formě haiku, ale liší se tematicky, nepopisují přírodu) – a je výborná!

Hlavně mě bavilo, jak moc se mu daří vytvářet onen haiku efekt náhlého prozření a exploze významů. Využívá často dvojznačnosti slov. Třeba tohle:

Kulatiny -
dnes už třicet let
dělá na pile

Ano, kulatiny, kulaté výročí, třicet let. Ale pak přeskočí jiskra a člověku docvakne, že kulatiny jsou také dřevěné a v jednom slově se skrývá nejen výročí, ale i to, co na té pile dělá…

 

Živý betlém -
jen místo Ježíška
chová Maria pannu

Tady je ještě zajímavější nezvyklý kontrast, přehozené pořadí, panna má být přece před Marií. A opět ten výbuch významů a souvislostí.

A do třetice, jeden tradičnější příklad:

Tající sníh
barví střechy
dočervena

Barví – přestože nebarví, jen odkrývá.

Založil jsem si jich ale mnohem více a vy to určitě uděláte také. Kromě toho dostanete úvodní text s popisem haiku, senrjů, jejich principů a podstaty, a také několik komentářů ke vzniku vybraných básní. Rozhodně doporučuji!

---

Po dalším přečtení si začínám myslet, že je to nejlepší sbírka českých haiku vůbec. Ten aha moment porozumění víceznačnosti je skvělý:

Jabloňový sad -
na česáče čekají
stovky korun

Tohle mě tedy dostalo – pouhá čtyři slova, ale taková síla:

Podél dálnice
křížová cesta

A ještě jsem minule nezmínil výborně dokreslující ilustrace Lenky Hofírkové:

Zkrátka neváhejte!

Odkazy:

• Podruhé dnes už vychází slunce v ČBDB
• Podruhé dnes už vychází slunce v Databázi knih

HOFÍREK, Jan. Podruhé dnes už vychází slunce. Prace: Jan Hofírek, 2021. ISBN 978-80-270-9521-6.

DEUTSCHES HAIKU (19)

Flohmarkt in Wien -

im Buch Mein Kampf

ex libris

PAVEL FOREVER!

 

NÁŠ GENERALISSIMUS

Jak se u nás krásně žije

jako v rajské zahradě

důvod toho jasný mi je

máme Pavla na Hradě!

Milují ho staří, mladí

nemluvňata v kolébce

jsou tak šťastní, když je hladí

po tvářích či po lebce

Že je moudrý, dávno ví se

navíc fešák na pohled

velikán, co narodí se

snad jen jednou za sto let!

Dezoláti na něj míří

čím dál horší pomluvy

všichni, kdo ty fejky šíří

nevidí si do huby

„První ženu bil jak žito“

(tvrdí tihle Rusáci)

„v Prostějově všichni ví to“

(lež jak věž, vy hnusáci!)

Ať se o něm co chce říká

milovat jej budem navždy

v čele státu rozvědčíka

nemá přece jen tak každý

Stisknout si s ním ruku touží

každá žena, každý muž

kéž mu zdraví dlouho slouží

ať nám vládne navždy už!

PABLO VIERCI: SNĚŽNÉ BRATRSTVO

Mimořádně silný příběh o statečnosti, síle přátelství a připravenosti obětovat se pro druhé!

Všichni se na ten let už dlouho dopředu těšili a nyní mají radost, že všechno probíhá podle jejich představ. Uruguayský ragbyový tým cestuje z Montevidea do Santiaga de Chile, kde se chystá sehrát zápas s domácími borci, nálada na palubě je výtečná, už brzy nechají za sebou majestátní vrcholky horských velikánů a budou vyhlížet chilské hlavní město.  Zpráva z pilotní kabiny, že kvůli nepříznivému počasí je nutné přistát v argentinské Mendoze a teprve nazítří letět dál sice poněkud zchladí všeobecné veselí, ale když 13. října 1972 letadlo startuje znovu, vládne mezi mladými uruguayskými ragbisty opět nespoutané veselí. 

Piloti však vědí, že mají před sebou mimořádně náročnou cestu – meteorologická předpověď totiž ani tentokrát nevěští nic dobrého, přeletět vrcholky And je za této situace nemožné a ani náhradní trasa není úplně bezpečná. Muži v kokpitu jsou zkušení harcovníci a je jim dobře známo, že v oblasti, kterou poletí, se běžně vyskytují vzdušné víry a vzduchové kapsy, které dokáží s letadlem pořádně zacloumat. Bohužel až teprve za letu si uvědomí, že tentokrát půjde opravdu do tuhého – mlha je čím dál hustší, udržet správný směr se jim nedaří a když se před nimi v bezprostřední blízkosti objeví horský štít, je jim ve zlomku vteřiny jasné, že to je konec...

Ovšem současně to je i začátek, neboť právě v tomto okamžiku se jako čtenáři knihy Sněžné bratrstvo stáváme svědky příběhu, který svého času ohromil celý svět a dostal se na první stránky novin a do úvodních zpráv televizních stanic. K tomu však dojde až za více jak dva měsíce – nyní se nacházíme v liduprázdných končinách And v nadmořské výšce přes 4 000 metrů, kam před několika vteřinami dopadl rozbitý trup letadla. Z trosek se škrábe několik mužů, zděšených z toho, co právě prožili. Někteří jsou zranění, jiní ale s překvapením zjišťují, že se jim nic nestalo – mohutné vrstvy sněhu zřejmě ztlumily hrůzostrašný pád. Není ale čas na přemýšlení, protože z torza letounu se ozývá bědování jejich kamarádů, které je nutné vytáhnout ven a ošetřit. Mnohým ale již pomoci nelze...  

Uruguayský spisovatel Pablo Vierci nám ve své knize vypráví o anabázi, jíž si prošla skupina mladíků ze zříceného letadla po zjištění, že naděje na záchranu prakticky neexistuje, pokusit se o ni je ale jejich morální povinností. To, že jsou odkázáni jen sami na sebe, se dozvídají z rádia, které vytáhli z trosek – pátrací akce byly ukončeny, má se za to, že nikdo nepřežil. Autor vedl s protagonisty řadu dlouhých rozhovorů, které posléze převtělil do pozoruhodných a nezřídka až dojemných medailonů každého z nich. Jde tedy o literaturu faktu, ovšem bravurně propojenou s psychologickými analýzami lidského chování v mezních životních situacích, úvahami o morální odpovědnosti zdravých lidí za nemohoucí bližní a se zamýšlením se nad takřka metafyzickým fenoménem návratu do tzv. normálního života poté, co se s ním již člověk rozloučil...

V knize Sněžné bratrstvo je rovněž zmíněn film, který o této letecké katastrofě a následném zápase o přežití natočil španělský režisér Juan Antonio García Bayona. Podle některých odborníků jde o jeho nejlepší snímek, což sice nedokážu posoudit, ale z toho, co jsem se dočetl, byla jeho produkce kinematograficky neobyčejně náročným a do nejmenších detailů propracovaným podnikem. Svědčí o tom ostatně i fotografie z natáčení, které si v knize můžeme prohlédnout. 

Jediné, co bych autorovi vytkl, je nadměrný patos, k němuž se Pablo Vierci občas uchyluje. Značně diskutabilní je i tvrzení, že se jedná „o nejneuvěřitelnější příběh, jaký kdy byl vyprávěn“. To ovšem nemění nic na tom, že Sněžné bratrstvo je výjimečnou knihou, jejíž morální poselství zanechává ve čtenáři nezapomenutelný dojem!

HAIKU (179)

„Retro dnes frčí!“

v babiččině sukni

vnučka jde s dobou

MACINKŮV GENIÁLNÍ TAH

a Pávkův samomat!

Byl to s těmi nočními esemeskami od ministra Macinky geniální tah, který mu stoprocentně vyšel. Dobře věděl, že když napíše Kolářovi, ten to hned vyslepičí Gumákovi a tomu rupnou nervy. A přesně to se stalo. „Ještě větší blbec, než jsme doufali“ –  tak zní název jednoho filmu a Pepa se zachoval přesně podle toho, když rázným lampasáckým krokem předstoupil před kamery, vzteklým hlasem přečetl, co mu podstrčili, zafňukal si, že je mu vyhrožováno a následně uprchl před novináři, kterým předtím děkoval, že přišli v tak hojném počtu... Vzápětí se k němu přidala paní Rozvědčíková a nasadila tomu všemu korunu, když z paluby letadla oznámila národu, že se proti jejímu manželovi spikly antisocialistické a protispolečenské živly. Takže za pár dní se bude na Staromáku konat demonstrace miliónových milicí pod heslem Liberální defenestraci si rozvracet nedáme.

Komouš na Hradě se definitivně odkopal a s ním i všichni jeho přívrženci. Je to teď samá tisková konference – Řehka, Vystrčil, Kupka,.. Čekám, kdy se svou troškou do mlýna přispěje i Vrchní Čučkař, který zatím mlčí jako zařezaný, i když musí vidět, že se to tu dnes přímo hemží proruskými šváby. Možná neví, která strana nakonec vyhraje, a tak čeká, co se z toho všeho vyklube...

Ano, poslední bitva vzplála. Jako v roce 1989 se opět láme chleba a jsme svědky pokusu o státní převrat. Hovoří se i o převzetí moci armádou, ale k tomu nedojde. Vojenská diktatura nehrozí, neboť naštěstí není nikdo, kdo by se postavil do jejího čela. Všichni eventuální kandidáti jsou bez výjimky hlupáci a zbabělci, Pinochet mezi nimi není žádný,

Ovšem i tak to bude pěkná mela a pokud vyhraje liberální sebranka, čeká nás normalizace, proti které byla ta Husákova procházkou růžovým sadem. Když čteme nenávistné příspěvky havloidů na sociálních sítích, pak je jasné, že tyto kreatury se nezastaví před ničím...

OLEKSANDR MYCHED: JAZYK VOJNY

 

Mimořádně depresivní kniha, ale určitě si ji přečtěte!

Hned na začátku knihy mi bylo v jednu chvíli jasné, že její četba pro mne bude spojena s řadou asociací z mého dětství. Tím spouštěčem byla pasáž, v níž autor v prvním dnu invaze telefonicky hovoří se svou matkou. Ta žije v Buči a popisuje synovi, co vidí z okna svého bytu. Náhle jsem si uvědomil, jak je ta situace podobná té, kterou jsem kdysi zažil já sám a jako na filmovém plátně se mně v mysli začaly vynořovat obrazy dávných vzpomínek... 

Je mi 8 let a nemám z toho ještě rozum, přesto však cítím, že se děje cosi nepatřičného, podezřelého a patrně i nebezpečného. Hraji si venku na ulici a rodiče na mne volají, abych se okamžitě vrátil domů. V rádiu mluví jakýsi Dubček a zoufalým hlasem žádá, abychom zachovali rozvahu a klid. To už se nad naší vesnicí v pravidelných intervalech objevují letadla s rudými hvězdami na křídlech, směřující k nedalekému letišti v Tuřanech. Po silnici duní pásy tanků, díváme se na ně přes záclonu v okně, o kousek dál na křižovatce stojí regulovčík, který jim ukazuje směr na Brno. Vypadá to, že těm letadlům a tankům nebude nikdy konec... 

Takhle nějak si pamatuji 22. srpen 1968, kdy do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy. 22. únor 2022 je mu navlas podobný – ruské vrtulníky míří k letišti v Hostomelu, po jehož obsazení má být bleskově dobyt Kyjev a na Ukrajině nastolena loutková vláda. Paralela s potlačením Pražského jara 1968 je šokující, jediný rozdíl spočívá v tom, jak se ty akce nazývají – tenkrát to byla bratrská pomoc, dnes speciální vojenská operace.

22. únor 2022 roztrhl životy všech Ukrajinců na dvě části, na dvě časová údobí. Předtím a potom, tenkrát a dnes... Bolestivě si to uvědomuje i Oleksandr Myched, který má na rozdíl od ostatních tu výhodu (možná je to ale nevýhoda, nevím), že je skvělý spisovatel a psycholog. Pozoruje, analyzuje a zapisuje pocity, které rezonují v jeho mysli a je to skutečně „inventúra na duši dočista a na dreň“ (ta slova z písně Richarda Müllera mne napadla nejspíš proto, že knihu čtu ve slovenštině). Je to fascinující, protože děsivě upřímná zpověď člověka, který si uvědomuje, že ony dvě zmíněné časové periody již nepůjde nikdy spojit a on zůstane rozerván navždycky. To, co všechny jeho myšlenkové pochody spojuje, je nenávist vůči Rusům. Ta je absolutní, netýká se jen vojáků, ale úplně všech bez rozdílu. Tady se mi chce zvolat něco v tom smyslu, že uplatňovat princip kolektivní viny se nedá, ostatně mnoho Rusů přece ze své vlasti raději uprchlo, než aby šli do války, další z armády dezertovali a jiní skončili ve vězení za protesty proti Putinovi. Oleksandr Muched toto bohužel neakceptuje a jeho černobílé vidění mne irituje, i když vím, že na něj má právo. Uvědomuje si však, že jeho volání po pomstě povede k tomu, že spirála nenávisti a násilí nikdy neskončí a budou v ní žít i příští generace? A nenesou na rozpoutání války svůj díl viny i ukrajinští politici, kteří v roce 2014 odmítli uznat autonomii východních regionů?

Hostomelského letiště se sice Rusové zmocnili, Ukrajincům se ale podařilo rozbombardovat přistávací plochu, takže letadla s vojenskou technikou se musí vracet. Zastavila se i šedesátikilometrová kolona bojových vozidel, která se stávají snadným terčem. Napadá mne, proč naši vojáci tenkrát nepostupovali podobně. Kdyby zničili všechna letiště, ruská letadla by neměla kde přistávat. Ty tanky na silnicích byly rovněž velmi zranitelné. Československá armáda se ovšem zachovala „tradičně“ a stejně jako v roce 1938 se nezmohla na odpor. A najednou mi vytane na mysli další vzpomínka...

Je horký letní den někdy koncem srpna 1968, na velkém poli nedaleko naší vesnice jsou lidé v pilné práci, svážejí po strništi balíky slámy a staví z nich stoh. Pobíhá tam i hodně dětí, já mezi nimi. Vtom přilétá vrtulník naší armády a kdosi z něj vyhazuje nějaké papíry. Běháme po strništi a sbíráme je – jedná se o letáky, informující o tom, že Dubček a vládní představitelé byli uneseni do Moskvy a nejlepší, co můžeme udělat, je ruské vojáky ignorovat a zůstat v klidu, aby viděli, že u nás není žádná kontrarevuluce...

To Ukrajinci jsou jinačí kabrňáci. Kdybych si měl posloužit příslovím, řekl bych, že ruská kosa narazila na ukrajinský kámen. Okupanti jsou nuceni stáhnout se z Hostomelu, Irpině a Buči, kleště kolem Kyjeva se sevřít nepodaří. Fronta se postupně stabilizuje a začíná dlouhý opotřebovací boj. 

Jazyk vojny (s podtitulem Kronika invázie) je záznamem bezpočtu příběhů, které jsou jedinečné a zároveň takřka identické. Kniha vypráví o lidech, kteří se zničehonic ocitají uprostřed válečného běsnění, prchají ze svých domovů (nebo to již nestihnou a přežívají po sklepech a bunkrech) jen s tím, co mají na sobě a v taškách, které dokáží unést a zoufale přemýšlejí (pokud jsou toho schopni). proč k něčemu takovému došlo. Oleksandr Muched je jedním z nich a když nám podává očité svědectví o prvním válečném roce (jeho záznamy končí březnem 2023), nemůže tušit, že konflikt potrvá ještě v roce 2026. Třeba se tedy dočkáme toho, že kniha Jazyk vojny bude mít pokračování.

A současně si říkám, jak by bylo krásné, kdyby se v ní objevila slova o odpuštění...

POHROBCI HENLEINA V BRNĚ!?

 

17. březen 1939. Adolf Hitler na brněnském náměstí Svobody  

Když jsem tu informaci slyšel poprvé, domníval jsem se, že jde o hodně špatný vtip. Říkal jsem si, kdo ho asi vymyslel a jak ho mohlo něco takového vůbec napadnout! Žijeme však zřejmě v době, kdy je možné už snad úplně všechno – třeba i to, že se letošní sjezd sudetoněmeckého landsmanšaftu má konat v Brně a že jsou lidé, kteří něco takového považují za normální a dokonce chvályhodné...

Prý půjde o akt usmíření, neboť od války již uplynulo 80 let a je třeba zapomenout na bývalé křivdy – zhruba takto argumentují ti, kdo sudetské Němce do Brna pozvali. To zní velmi pěkně a mohlo by se zdát, že protestovat proti takovému gestu vzájemné sounáležitosti mohou jen ti, kdo nejsou schopni vypořádat se s dávnými traumaty a stále setrvávají ve starých, dnes již překonaných předsudcích... Opravdu?  

V roce 2007 jsem v Zwieselu zhlédl výstavu s názvem 1500 let sousedství Bavorsko–Čechy. Podíval jsem se i do knihy návštěv a byl jsem nemile překvapen, kolik tam bylo příspěvků, naprosto odporujících údajné dobré vůli sudetských Němců k odpuštění a usmíření. Tomu se není co divit, když členové dnešního landsmanšaftu jsou dětmi těch, kteří kdysi volili Henleina a nadšeně vítali Hitlera. Co asi svým potomkům vyprávěli o tehdejších událostech, když tito se dnes pasují do role obětí, které Beneš svými dekrety vyhnal z jejich domovů a dělají všechno možné, aby byly zneplatněny?

Divím se, že proti sjezdu SL v Brně neprotestují české židovské organizace. Vždyť chodníky před domy v jihomoravské metropoli jsou doslova poseté pamětními dlaždicemi, informujícími o tom, že zde žila židovská rodina, odtransportovaná do plynových komor v Osvětimi. Nečinná je i policie, třebaže náš právní řád zakazuje propagaci fašismu. Přitom zakládajícími členy sudetoněmeckého landsmanšaftu byli nejen bývalí henleinovci, ale i příslušníci NSDAP.

Jak již bylo řečeno, iniciativa vyšla z české strany, SL byl do Brna pozván. Kým a proč? Domnívám se, že právě tato otázka je tou nejdůležitější. Ukazuje se, že jsou u nás lidé, kteří neváhají do vnitřní české politiky míchat sudetskou kartu. Dovolíme jim to?

https://www.facebook.com/…786

https://www.petice.com/…ftu

M. Z. BIELAWSKI: DŮM SE DVĚMA VĚŽEMI

 

Přečíst si tuto knihu je téměř morální povinností!

Miluji tyto knihy. A obdivuji jejich autory, protože pohroužit se do hlubin paměti a doslova z ní vydolovat vzpomínky na první (a prvotní) vjemy, pocity a záchvěvy sebeuvědomění je již samo o sobě výkonem vskutku úctyhodným. Když se navíc tato surová hornina „prehistorického“ Já podrobí zevrubné analýze takříkajíc sub specie aeternitatis a výsledkem je čistý destilát ducha, pak jde o proces, kterého jsou schopni jen nemnozí. A pokud se mezi těmito již tak výjimečnými jedinci najde někdo ještě výjimečnější, spatří světlo světa literární skvosty typu Příběhy z bezprostředního neskutečna Maxe Blechera, Nezralé bobule angreštu Ljudmily Petruševské či Památce paměti Mariji Stěpanovové. Po jejím přečtení se domnívám, že do této kategorie knih patří i Dům se dvěma věžemi.

Jestliže Maciej Zaremba Bielawski pátrá po vlastní identitě, není v tom nic samoúčelného, nejedná se o nějakou genealogickou vášeň či kuriózní libůstku, nýbrž o existenciální potřebu. Ten dům se dvěma věžemi, který dal knize název, je psychiatrická klinika, v níž je jeho otec primářem a matka lékařkou. Vzpomínky jejich syna jsou od prvních chvil spojeny s nejasným tušením podivného rodinného tajemství, jež je příčinou jeho duševního neklidu a ten zase akcelerátorem takřka obsedantní touhy pochopit, kdo vlastně je a co předcházelo jeho narození. Z letmých útržků rodičovských hovorů vysvítá, že se jejich cesty spojily ve chvíli, kdy se oba ocitli na osudové životní křižovatce. Prolínání dvou dějových linek, totiž dávného času dětství a dospívání s přítomností, kdy jako dospělý muž už konečně ví, jak to všechno bylo, činí z knihy psychologickou záležitost par excellence, zvláště když se záhy ukáže, že historie jeho rodiny je tragicky spojena s dějinami Polska 20. století.

Maciej Bielawski se narodil roku 1951 v Poznani, ovšem když píše svou knihu, dávno už žije v cizině. Jak se to tak stane, že Polák, milující svou vlast, se náhle ocitne ve Švédsku? Byla to pro mne úplně nová informace, když jsem se dozvěděl, že Gomulkův režim vyhnal v letech 1968–69 z Polska zbytek židů, kteří tu ještě zůstali po holokaustu. Potkalo to i jistou Elzbietu Immerdauer a její tři syny – jeden z nich se jmenuje Maciej... Je mu osmnáct roků a to je věk, kdy mu již matka nemůže odpírat odpovědi na trýznivé otázky. Některé pochybnosti však zůstávají a aby je mohl rozptýlit, musel autor knihy Dům se dvěma věžemi podniknout rozsáhlou výzkumnou anabázi, spojenou s návštěvou archívů a studiem starých dokumentů. Tedy pokud se mu je tam poštěstilo najít, neboť nezřídka se setkával s lakonickým sdělením, že o událostech, které ho zajímají, se žádná písemná zpráva nedochovala. I z toho mála, co se mu podaří objevit, si však dokáže udělat obrázek, co se v Polsku vlastně stalo – a nejde jen o léta nacistické okupace, ale i o dobu mnohem dřívější. Takřka s detektivní houževnatostí a cílevědomostí se snaží spojit zdánlivě nesourodé informace do logických souvislostí, kamínek po kamínku skládá svou mozaiku a výsledný obraz jej šokuje. Nedělal si pochopitelně iluze o objektivitě oficiální historiografie, ovšem nikdy by jej nenapadlo, že by mohla být vystavěna na tolika lžích. Přesně k tomu však došlo a zjištění, že je (tedy bylo) všechno úplně jinak, je popudem k napsání příběhu své rodiny, zasazeného do skutečných dobových reálií.

A ty nejsou pro Polsko nijak potěšující. Vůbec jsem třeba nevěděl o tom, že tam od samotného jeho vzniku bujel antisemitismus, sice ne tak brutální jako po roce 1933 v Německu, přesto však dost intenzivní a hlavně ponižující na to, aby se tamní židé přestávali identifikovat se svým státem. Autorova matka jako studentka musela ve škole sedět v lavicích určených pro židy, v roce 1937 přijala lékařská komora rozhodnutí, že jejími členy nesmí být osoby židovského původu a takto by se dalo pokračovat dlouho. Padá i mýtus o sjednoceném celonárodním odporu Poláků proti německým okupantům. Překvapený čtenář zjišťuje, že se to v porobeném národě jen hemžilo udavači, kolaboranty a dokonce i kreaturami, které vydírali své židovské spoluobčany pohrůžkou, že je jinak nahlásí gestapu. Naštěstí daleko více  bylo těch, kteří s nasazením života židy ukrývali a jimž i Miacej Bielawsku vděčí za to, že se mohl narodit, když jeho matka zásluhou statečných polských vlastenců přežila nacistické běsnění. Z války se vrátil i jeho otec, který byl na jejím počátku zajat a následující roky strávil v táboře pro polské důstojníky, v němž panovaly neuvěřitelné podmínky. Což je kupodivu myšleno v pozitivním smyslu slova – při čtení závěrečné poznámky s názvem Souostroví Oflag jsem nevěřil vlastním očím...

Dům se dvěma věžemi je jednou z oněch fascinujících knih, při jejichž četbě zapomínáme na okolni svět, cítíme téměř symbiotickou spřízněnost s autorem a jako by na vlastní kůži prožíváme vše, o čem píše. Přečíst si ji považuji téměř za morální povinnost! 

DAVID LIŠKA: VLADIMÍR MENŠÍK

Monumentální publikace o herecké legendě – David Liška si za „svého“ Menšíka zaslouží nejvyšší uznání!

„Vladimír Menšík je přírodní úkaz.“ Toto kdysi pravila na adresu slavného herce osoba zřejmě nejpovolanější, totiž Jiřina Bohdalová, která s ním sehrála množství nádherných divadelních a filmových rolí i humorných scének a dobře jej znala. Tato „diagnóza“ nám sice v první chvíli může znít poněkud legračně, ovšem když se nad ní zamyslíme, musíme dát její autorce za pravdu. Vladimír Menšík byl totiž člověk, který se nejen uměleckým, ale i lidským „standardům“ vymykal natolik, že jej fakticky nelze s nikým srovnávat (a pochopitelně ani nikoho s ním). Nenapodobitelný samorost, originál každým coulem, nedostižný virtuóz slova... Prostě herec, jaký se narodí snad jednou za sto let! 

Když se ke mně donesla zpráva o vydání této knihy, v duchu jsem na ni zareagoval jediným slovem – konečně! Vždycky mi přišlo podivné a nepochopitelné, že osobnost Menšíkova formátu stále nemá důstojnou a reprezentativní publikaci, podrobně mapující všechny zaznamenáníhodné milníky na její fascinující životní dráze. Díky Davidu Liškovi nyní na pulty našich knihkupectví takováto kniha přichází a buďme za ni vděčni, třebaže se tak stává téměř 40 let po Menšíkově smrti. Generačně starším (což je i můj případ) obdivovatelům tohoto velikána českého (tedy spíše moravského) humoru se dostává jedinečné příležitosti osvěžit si vzpomínky na dobu, kdy ještě byl mezi námi, a ti mladší se mohou seznámit s hercem a komikem par excellence, který kdysi bavil celý národ. Za ten minulý čas se ovšem musím rychle omluvit, neboť Vladimír Menšík nás fascinuje stále a např. jeho proslulé silvestrovské scénky jsou vítaným zpestřením konce roku i na obrazovkách dnešní televize.

Když jsem tak přemýšlel nad tím, jak ve stručnosti charakterizovat tuto výjimečnou osobnost, skoro okamžitě mne napadlo sousloví „nesmrtelná legenda“. Nikdy bych však v souvislosti s ním nepoužil dnes tak frekventovaný termín „bavič“ – připadalo by mi to jaksi nepatřičné, ba urážlivé, protože Vladimíru Menšíkovi byl bytostně cizí prvoplánový pseudohumor současných „zábavních“ pořadů. Můžeme se samozřejmě dohadovat, do jaké míry bylo jeho herecké mistrovství takříkajíc darem od Boha a nakolik se k němu dopracoval vlastní pílí, jisté však je, že mu stačilo otevřít ústa a začít mluvit a všichni okolo rázem zmlkli a s úžasem naslouchali dechberoucímu přívalu originálních historek a slovních gagů. 

V úvodu knihy píše její autor o tom, že i jemu (podobně jako mně) chyběla publikace, v níž by byl Menšíkův život prezentován co možná nejpodrobněji a současně takříkajíc nejvyváženěji. To samozřejmě vyžadovalo tomu odpovídající metodu výběru relevantních údajů, resp. vyřazení všemožného bulvárního balastu. Mám za to, že Davidu Liškovi se tento záměr podařil na výbornou, přičemž oceňuji mimo jiné to, že začal do slova a do písmene „z gruntu“, totiž Menšíkovým rodokmenem a jeho dětstvím a mládím, tedy „předhereckým“ obdobím, které dosud nebylo v jeho biografiích adekvátně zmíněno. Obdivuhodná a pro čtenářův  orientační komfort velice důležitá je i přísně chronologická posloupnost „dějové linky“. Kniha totiž obsahuje tak ohromné pensum informací všemožného druhu (kromě životopisného textu tu najdeme bezpočet fotografií, filmových plakátů, citací z dobového tisku, kopií úředních dokumentů atd.), že nelze neobdivovat autorovu bravuru, s níž vše zakomponoval do jednolitého celku.

David Liška v úvodu rovněž předesílá (a podtitul Život, film, divadlo to potvrzuje), že do knihy nezařadil Menšíkovu televizní tvorbu. Což vidím jako jediný nedostatek této jinak úctyhodné a v její monumentální „objemnosti“ jedinečné publikace. Může tomu být ale tak, že do velkoformátové knihy o čtyřech stech stranách už prostě nebylo fyzicky možné začlenit další (a hodně rozsáhlou) pasáž z Menšíkovy umělecké biografie. Vezměme si třeba jen jeho dlouholeté působení v populárním pořadu Bakaláři, který uváděl a v němž zahrál řadu úžasných rolí. Nedá mi to, abych nepřipoměl alespoň povídkový příběh s názvem Zuby, kde v den dceřiny svatby nemůže najít svůj umělý chrup, čímž se dává do pohybu kaskáda groteskních momentů, v nichž se Menšík cítí jako ryba ve vodě a jeho herecké mistrovství dosahuje závratných výšin!

Vladimír Menšík prožil celý svůj umělecký život v totalitním systému, který hrubě porušoval lidská práva a potlačoval jakékoli projevy svobodného a samostatného myšlení. Je tudíž logické, že v knize je rovněž hledána odpověď na otázku, zda a nakolik si herec zadal s komunistickou mocí. Oceňuji, že David Liška protagonistu své knihy v tomto ohledu nijak neidealizuje (Menšík rozhodně nebyl žádným disidentem), zároveň však rozhodně odmítá vidět v něm prorežimního umělce. Obrovská popularita napříč celou společností dávala hereckému velikánovi určitý prostor pro vymanění se z tvůrčí konformity, jiná věc pochopitelně je, nakolik toho byl schopen a ochoten využít. Jisté je, že o Menšíkových skutečných politických názorech (i když je neprezentoval veřejně) se všeobecně vědělo a nebyly neznámy  ani tehdejším mocipánům. Ti si ostatně dali hodně na čas, než jej jmenovali národním umělcem a učinili tak jen proto, že bylo nadále neúnosné odpírat tento titul člověku, jemuž dle mínění celého národa dávno patřil.

O knize Vladimír Menšík. Život, film, divadlo by se dalo psát ještě dlouho, prostor pro recenzi je ovšem omezený a to podstatné jsem snad zmínil. Dodám tudíž už jen tolik, že Liškovu biografii pokládám za jednoznačně nejlepší ze všech, které o nezapomenutelném herci dosud vyšly a že si ji ve své domácí knihovně zařadím na čestné místo mezi bestsellery... 

Psáno pro portál Kultura 21: https://www.kultura21.cz…ani/

POETICKÉ KOMENTÁŘE (272)

 

A n o ,  ř e k l   č i s t o u   p r a v d u

t o   s e   d n e s k a   s n a d   u ž   m ů ž e

s a m o z ř e j m ě ,  g u m á k   z   H r a d u

m á l e m   z   t o h o   v y l í t   z   k ů ž e !

Na podporu pana Okamury je možné podepsat tuto petici: 

https://www.petice.com/…cip

DOPISY J. R. R. TOLKIENA

Tolkienova korespondence je fascinující četbou plnou překvapení – ukazuje se,  jak málo jsme toho o slavném spisovateli dosud věděli!

Nechtěl bych, aby to znělo nějak nadneseně či pateticky, ale jsem přesvědčen, že se jedná o jednu z nejvýznamnějších vydavatelských událostí posledních let – v monumentální publikaci (téměř osm set stran) je nám představen slavný spisovatel John Ronald Reuel Tolkien z doposud neznámé perspektivy, jejíž absence nám bránila poznat tohoto výjimečného muže takříkajíc „z první ruky“. Řečeno jinak – jestliže jsme si na něj vytvořili názor prostřednictvím jeho knih a Carpenterovy biografie, pak se nám nyní dostává příležitosti nahlédnout do jeho životního příběhu pod ještě jedním (a možná tím nejdůležitějším) úhlem pohledu. Tolkienova korespondence totiž představuje zásadní průlom do našich dosavadních znalostí (či spíše neznalostí) duševního a duchovního světa autora Pána prstenů a odhaluje skutečnosti, o nichž jsme buď vůbec nevěděli či měli pouze nejasné tušení...

Nejdříve je ovšem třeba vzdát hold oběma autorům, jejichž záměr vybrat nejreprezentativnější vzorek z obrovského množství dopisů ze spisovatelovy pozůstalosti představoval vskutku titánskou výzvu. Z předmluvy se dozvídáme, že první vydání (rok 1981) muselo být podstatně zkráceno a teprve o více než čtyřicet let později (v roce 2023) vyšla Tolkienova korespondence v původně plánovaném rozsahu. A je to právě tento kompletní výběr, který se nyní díky nakladatelství Argo objevil na pultech našich knihkupectví.

První dopis pochází z října 1914, poslední pak nese datum 29. srpna 1973 a Tolkien jej tudíž napsal krátce před svou smrtí. Jak známo, ve spisovatelově životě se střídala období, kdy frekvence jeho korespondenčních aktivit stoupala či naopak klesala, o čemž svědčí i tento knižní výběr, když z celkového počtu 354 dopisů jich pouze 36 spadá do období před 2. světovou válkou. Mnohem významnější je ovšem to, že všechny svědčí o Tolkienově obdivuhodné osobnostní integritě – při jejich četbě si uvědomujeme, že máme co do činění s člověkem vzácného charakteru, který si již v raném mládí osvojil ušlechtilé životní zásady a v budoucnu se jim nikdy nezpronevěřil. Především se to týká jeho náboženského přesvědčení.

Ví se, že Tolkien byl katolickým křesťanem, tato skutečnost se však bere na lehkou váhu, když bývá vnímána jako nepodstatný životopisný detail. Pravdou je ovšem pravý opak. Z korespondence je patrné, že křesťanská víra pro něj byla ústřední a nezpochybnitelnou hodnotou i jistotou a svůj život si bez ní nedokázal vůbec představit. Na počátku tu byl příklad jeho matky, která konvertovala ke katolictví a následně musela za toto své rozhodnutí vytrpět mnohá bolestná příkoří. Mýlil by se však ten, kdo by si Tolkienův náboženský zápal vysvětloval pouhým pietním setrváváním na odkazu milované osoby. Jeho dopisy naopak vydávají svědectví  o tom, že byl hluboce a upřímně věřícím katolíkem především z racionálních důvodů – k názoru, že křesťanství (tedy římské katolictví) je jediným (protože samotným Bohem zjeveným) náboženstvím, jej dovedl jeho brilantní intelekt.

Největší prostor v knize pochopitelně zaujímá korespondence související s Tolkienovou literární tvorbou. Poté, co se stal slavným spisovatelem, se na něj začali obracet nadšení čtenáři s nejrůznějšími dotazy. Byly to většinou prosby o vysvětlení některých komplikovaných míst v Hobitovi a Pánu prstenů, o nichž si nebyli jisti, zda je správně pochopili. Tolkien jim ochotně a mnohdy i velice obšírně odpovídal, takže tyto dopisy jsou svého druhu manuálem pro četbu jeho knih. Velkou trpělivost projevoval rovněž vůči lidem, kteří mu radili, jak by se ta či ona pasáž dala napsat jinak a možná i lépe a pochopení měl i pro ty, kdo se pohoršovali, když některá postava jednala jinak, než si přáli či dějová linka se ubírala „nežádoucím“ směrem. Něco takového se děje pouze největším (nebo jak je dnes zvykem říkat „kultovním“) spisovatelům, jejichž literární postavy se stávají „majetkem“ čtenářů a začnou žít svým vlastním, na autorovi nezávislým životem...

Nelze zajisté nezmínit dopisy, které od Tolkiena dostávaly jeho děti. Často se v nich vyskytují dojemné pasáže, svědčící o tom, že jim byl nejen milujícím otcem, ale i přítelem a rádcem. I v dospělém věku se na něj neváhaly obracet v záležitostech, majících delikátní či dokonce intimní charakter a vždy se setkávaly s porozuměním a citlivým přístupem.  

Nedá mi to, abych se nevyjádřil ke třem konkrétním dopisům, jež na mě udělaly asi největší dojem. Ten první (s pořadovým číslem 310) je adresován jisté studentce, která se na Tolkiena obrátila s otázkou, jaký má názor na smysl lidského života. Odpovědí jí byla nádherná existenciální úvaha, v níž tázaný s obdivuhodnou otevřeností shrnul své životní krédo. List č. 43, určený synu Michaelovi, který měl tehdy před svatbou, se zaměřuje na sexuální problematiku a je (dá-li se to tak říct) návodem na šťastné manželství. A nakonec je tu dopis, u něhož bych se chtěl zastavit poněkud déle (jeho adresátem je opět syn Michael, byl napsán 1. listopadu 1963 a má číslo 250). Jakožto římskokatolický křesťan Tolkien velmi těžce prožíval fakt, že se Církev jeho doby nachází v těžké krizi, ohrožující samotnou její existenci. Uvědomoval si, že základní pravdy víry a morálky sice zůstaly nezměněny, v praxi se jimi však už skoro nikdo neřídí a pokud se o to přece jen někteří snaží (což byl jeho případ), jsou svými vlastními souvěrci považováni za konzervativní staromilce. Určitou naději vkládal do právě probíhajícího II. vatikánského koncilu, ten však, jak se později ukázalo, krizi ještě víc prohloubil...

Závěrem bych dodal už jen to, že četba Tolkienových dopisů je fascinujícím zážitkem. Před naším vnitřním zrakem defiluje moudrý muž, skvělý spisovatel, anglický gentleman, příkladný katolík – a v tomto oslavném titulování bych mohl pokračovat dlouho. Dlužno dodat, že s výjimečným obsahem knihy je v dokonalém souladu její nádherné tiskařské zpracování. Mám radost, že jsem tuto recenzi stihl napsat ještě před Štědrým dnem – třeba se jí někdo z čtenářů, přemýšlejících o vhodném vánočním dárku, nechá inspirovat...      

FORMULE 1: 75 LET

Fascinující pohled za oponu tajemného světa nejrychlejších vozů!  

V současné době se sice o závody Formule 1 již tolik nezajímám, ale dřív tomu bylo jinak. Myslím tím za minulého režimu (patřím již ke starší generaci), kdy tehdejší televize samozřejmě žádné přenosy z těchto soutěží nevysílala (šlo přece o buržoazní druh sportu, že), ovšem o to víc toto zakázané ovoce chutnalo. Žiji a žil jsem i tenkrát na jižní Moravě, kde bylo možné zachytit signál rakouské ORF (což byla oproti jiným částem republiky obrovská výhoda) a tudíž být v obraze nejen co se týká politiky, ale i sportu. A právě mistrovství světa „efjedniček“ bylo tak nádhernou podívanou, že jsem si téměř žádný závod nenechal ujít.

Hodně jsem to tehdy prožíval. Vzpomínám si třeba, jak mě šokovala těžká havárie mého oblíbence Ronnieho Petersona, který na její následky zemřel. Jména jako Jody Scheckter, Niki Lauda či Emerson Fittipaldi na mne působila magičtěji než všechna ostatní, včetně těch nejslavnějších fotbalistů. A dá se říct, že enormní zájem o tyto akce panoval mezi celou naší veřejností, zvláště pak poté, co se od roku 1986 začala jezdit Velká cena Maďarska na Hungaroringu a bylo tudíž možné spatřit tu nádheru na vlastní oči. 

Pak přišla nová doba a nová jména (Alain Prost, Michael Schumacher, Ayrton Senna...) a bylo to pořád úžasné, ale zároveň mě iritoval fakt, že v důsledku obrovských rychlostí a zanedbávání bezpečnostních opatření docházelo ke stále častějším haváriím. Divákům se všechny ty krkolomné a hrůzostrašně působící scény líbily – vždyť závodníci po nich vystupovali ze svých rozbitých monopostů nezranění a byli za hrdiny. Tuto idylu rozmetal rok 1994, konkrétně onen černý víkend v Imole, kdy se nejdříve v kvalifikaci zabil Roland Ratzenberger a potom v samotném závodě Ayrton Senna. A právě Sennova smrt způsobila, že mé nadšení pro Formuli 1 pohaslo – bez tohoto fenomenálního jezdce jako by ty závody najednou ztratily smysl...  

Nyní však, když vyšla kniha s názvem Formule 1 – 75 let, jsem se s pocitem jisté nostalgie na onu dobu rozpoměl a napsal si o recenzní výtisk, který mi PR manažerka nakladatelství Pangea ochotně poslala. A hned musím říct, že tato úchvatná publikace překonala všechna má očekávání. Nejenže podrobně popisuje vše podstatné, co se za ten dlouhý čas ve Formuli 1 událo, ale je rovněž plná nádherných fotografií, přibližujících atmosféru závodů ze všech možných úhlů pohledu. Čtenář se dozví mnoho zajímavého i ze zákulisí Velkých cen včetně informací o sofistikovaném vývoji nových monopostů, diskutabilních rozhodnutí FIA, vzájemných animozitách mezi některými jezdci apod. Autoři, z nichž první dva jsou špičkoví novináři a třetí renomovaný fotograf, všichni dokonale obeznámení s fenoménem Formule 1, jsou zárukou nejvyšší kvality jak textové, tak i obrazové části knihy.

Musím ocenit i její výbornou přehlednost. Je rozdělena do osmi kapitol, z nichž prvních sedm mapuje vždy jedno desetiletí (počínaje rokem 1950), poslední pak je věnována letům 2000 – 2024. V každé jsou shrnuty nejzajímavější momenty daného období a připojeny medailony jezdců, kteří získali titul mistra světa. Velmi mne bavilo sledovat, jak se v průběhu let měnily a vyvíjely konstrukční parametry vozů jednotlivých stájí a jak se tyto zkušenosti odrážely i ve výrobě „normálních“ automobilů.

Královská disciplína motoristického sportu – tak zní podtitul této knihy a určitě to není pouze patetická fráze. Na každé její stránce se totiž můžeme přesvědčit, že usednout do kokpitu, vyrazit na trať a třistakilometrovou rychlostí projíždět jedno kolo za druhým je dáno toliko výjimečným jedincům s takřka nadlidskými schopnostmi. Formule 1 – 75 let je monumentální publikace, vzdávající hold odvaze jezdců, vynalézavosti konstruktérů, šikovnosti mechaniků a vůbec všem, kdo se na této úžasné podívané podílejí!