středa 5. května 2021

CHVILKA COVIDOVÉ POEZIE

 

Vše pro dítě!

Ano, doslova vše

i antigenní tresty

za zbabělost

krkavčích herodů

betlémských neviňátek

bez úst a nosů

V Norimberku je věšeli

vykonavatele pandemických rozkazů

dnes si proto říkají

realizátoři mengeloidních tyčinek

ministerstva povinných docházek

a na chodbách se zdraví

citátem vrchního Plagiátora

Exkulpuji vás

od výčitek svědomí!

Ano, vždyť je to věc

nezákonných zátupců

Ti mají po ruce univerzální výmluvu

zastupujících prosektorů

Vždyť to děláme pro šťastnou hodinku jejich smrti

po životě s covidpasem a legitimací

o očkovací uvědomělosti

Pro ně se obětujeme

kvůli nim se z nás stali

bezobratlí páteřníci

co je ráno vyprovázejí

s televizním sloganem

že to nic není

jen to trochu zašimrá

a s hrůzou

že nám jednou řeknou

to samé

až bude obnoven

hrdelní

test

provazem

úterý 4. května 2021

STANISLAW LEM: SOLARIS


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Slavný polský spisovatel se nikdy neomrzí!

Stanislaw Lem! Už samotné jeho jméno ve mně vyvolává tolik vzpomínek na nádherné čtenářské zážitky, že jen málokterý spisovatel s ním v tomto může „soupeřit“. K mrakům Magellanovým! Nezapomenutelná kniha mého dětství, která ve mně podnítila celoživotní zájem o vědecko-fantastickou literaturu. A i když se v tomto žánru postupem doby etablovalo mnoho dalších vynikajících tvůrců, polský autor dodnes „nezestárl“ a právem si vydobyl pověst klasika.

K románu Solaris jsem se dostal až poté, co jsem zhlédl jeho filmové zpracování v režii Andreje Tarkovského. Věděl jsem už tedy, co bude hlavní dějovou linkou, to ale nijak nezmenšilo můj velkolepý dojem z četby. Psychologicky mistrně propracovaný výhled do vzdálené budoucnosti, kdy lidé při expanzi do mezihvězdných dálav objeví záhadnou „civilizaci“, klade spoustu nevyřčených, ale o to naléhavějších otázek převážně morální povahy. Všeobecně známý fakt, že technologicky sice lidstvo postupuje mílovými kroky vpřed, v mravním ohledu však stagnuje či dokonce degeneruje, uchopil Lem sobě vlastním způsobem a Solaris je tak přes všechnu „vědeckofantastičnost“ primárně románem o duchovních dimenzích člověka, konkrétně o sváru dobra se zlem, jenž se v něm odehrává a o svědomí, před jehož hlasem nelze uniknout.

Na vesmírnou stanici, nacházející se v nesmírné vzdálenosti od Země, přilétá nový člen posádky. Od prvních okamžiků je však Kris Kelvin konfrontován s pro něj nepochopitelným a záhadným chováním tří kolegů, kteří zde podle všeho zažili hrůzný psychický šok, po němž se dramaticky změnila jejich osobnost. Setkává se s chladným až nepřátelským přijetím, cítí, že stanici ovládá jakýsi iracionální strach a navíc mu nikdo není ochoten říct, co se tu vlastně stalo. Atmosféra podezřívání, vzájemné nevraživosti a děsivých předtuch se postupně přenáší i na Kelvina, zvláště pak poté, co se u něj v jednu chvíli objeví podivná „návštěvnice“. Vyjde najevo, že ostatní zažívají tytéž extatické stavy, jejichž původcem, jakkoli se to v první chvíli zdá neuvěřitelné, je obrovský oceán planety Solaris, nad nímž se stanice vznáší.

Stanislaw Lem tak ve své slavné knize přichází s originální ideou pozemšťané se ve vesmíru setkávají nikoli s bytostmi tak či onak podobnými lidem (jak to bylo doposud u sci-fi literatury obvyklé), nýbrž inteligentní entitou je zde podivná plazmová hmota. Posádka stanice zjišťuje, že má co do činění s Myšlením, s nímž není možné vejít v kontakt, protože se od toho normálního“ zásadním způsobem odlišuje. Jedno je však jisté tajemný Oceán má schopnost odhalovat nejskrytější lidské myšlenky...

Kniha Solaris je napínavá futurologická detektivka“, kterou jsem přečetl na jeden zátah“, protože se od ní zkrátka nešlo odtrhnout. Dokonce i popisné pasáže (např. konstrukce a technologické vybavení stanice či procesy variabilních změn v oceánu) nepůsobí ani v nejmenším nudně a čtenář je při nich naopak fascinován Lemovou všestrannou fantazií. Číst tohoto polského autora se zkrátka nikdy neomrzí!

(Za recenzní výtisk děkuji Hance z Megaknih, kde je též možné si knihu Solaris objednat za výhodnou cenu, viz: https://www.megaknihy.cz/pribehy-a-romany/2770951-solaris.html

neděle 2. května 2021

MARTINA LEIEROVÁ: TOHLE MĚSTO, TAHLE ŘEKA

 














Výborná kniha (i přes některé slabší a tendenční pasáže) 

Z četby mám poněkud rozpolcené pocity. Martina Leierová napsala určitě vynikající knihu, její spisovatelské mistrovství je nepopiratelné a zhruba tři čtvrtiny textu jsem si jednoznačně užíval. Když se však příběh blížil svému vyvrcholení, autorka postupně ztrácela jeho nit a závěr bohužel vyzněl nepřesvědčivě, prvoplánově a křečovitě. Škoda! 

Co se týká hlavních postav, dá se říct, že v knize jsou to vedle lidí i neosobní bytosti, například (jak už vyplývá z názvu) Město či Řeka. Ano, ta velká písmena jsem napsal správně, autorka záměrně neuvádí jejich názvy, patrně proto, že to, o čem píše, se mohlo odehrát prakticky kdekoli. Čtenář ovšem po čase z některých indicií zjistí, co tak nějak podvědomě od začátku tuší, že totiž oním městem může být pouze... A z logiky věci mu z toho vyplyne i jméno řeky. Za další postavu by se dal označit Dům, tedy činžák s osmi byty, jejichž obyvatelé vytvářejí svérázné společenství, ztělesňující jakýsi pomyslný průřez inteligenčním a morálním stavem současného českého národa.

Kniha začíná trochu detektivně v domě se již delší dobu neuklízí a nájemníci si toho posléze všimnou. Jakkoli vedou spíše osamělé životy a chovají se k sobě odtažitě, tato nepříjemnost se týká všech a tak se pro tentokrát sjednotí. Je jasné, že se muselo něco stát s Vladimírem, pečlivým až pedantským domovníkem, s nímž nebyl nikdy sebemenší problém, ba právě naopak. S jeho prací byli všichni vždy navýsost spokojeni, paradoxně až do té míry, že ho spíše než člověka vnímali jako jakýsi neodmyslitelný inventář bytového fondu. Nyní Vladimír podle všeho záhadně zmizel a je potřeba zjistit, kdy ho kdo viděl naposledy a zda nebude nutné poohlédnout se po novém domovníkovi či domovnici. Nájemníci jsou takto nuceni vylézt ze svých ulit a nějak se k celé záležitosti vyjádřit. A my se s nimi začneme postupně seznamovat...

Silnou stránkou je u Martiny Leierové psychologie. Její postavy před námi defilují nikoli jako panoptikum unifikovaných společenských typů (což je kámen úrazu velké většiny současných českých spisovatelek), ale uvěřitelní lidé z masa a kostí. Šimon Hilský, autor brakové, ovšem čtenářsky úspěšné a nakladatelstvími štědře honorované literatury, řeší dilema, co dál. Touží napsat knihu, za kterou by se sám před sebou nemusel stydět, zároveň však tuší, že se na něj snese vlna kritiky a nepochopení. S obdivuhodným citem pro detail je vylíčena manželská krize Rózy a Davida, s cizelérsky drsnou realističností pak psychické trauma Kláry, oběti notorického násilníka. Velmi zdařilé je zasazení jednotlivých minipříběhů do jednotícího kontextu Města, Řeky a dobových reálií mafiánského kapitalismu i bravurní pospojování velkého množství lidských osudů do jediné dějové linky!

Jak již bylo řečeno v úvodu, v knize Tohle město, tahle řeka se autorce bohužel i ledacos nepovedlo. Když se zamyslíme nad hlavní příčinou jejích šlápnutí vedle, pak není pochyb o tom, že jí je úlitba politické korektnosti a módním neomarxistickým ideologiím. Jistě není náhoda, že nejslabšími pasážemi knihy jsou ty, v nichž se objevují právě tato témata. Přetransformovaná Hanka, která se narodila jako chlapec, působí vyumělkovaně a komicky a na nejzápornější postavu, jíž je sexuální predátor a bezskrupulózní gauner, se nakydá ještě to, že je poslancem PČR za nejmenovanou, ale snadno identifikovatelnou ultrapravicovou stranu...

Přesto knihu hodnotím jednoznačně kladně, neboť na naše poměry jde bezpochyby o nadprůměrný spisovatelský výkon. A závěrem ještě jednu dobře míněnou radu pokud se Martina Leierová oprostí od zatahování společensko-politické agitace do literární tvorby, jejímu velkému literárnímu talentu to jen prospěje!  

čtvrtek 29. dubna 2021

JAN HOFÍREK: PODRUHÉ DNES UŽ VYCHÁZÍ SLUNCE

 














Haiku není nikdy dost!

Poté, co nedávno vyšla knížka Šálek dál hřeje dlaně, což je sborník haiku od českých a slovenských autorů, přichází nyní jeden z nich s vlastní básnickou sbírkou. Jan Hofírek se v ní ohlíží za svým dlouholetým putováním krajinou této původně japonské poetické formy a vybírá pro čtenáře to nejlepší, co se mu cestou podařilo uvidět. Haiku to je především symbióza slovního minimalismu s duchovním maximalismem. Řečeno jinak ve třech (nebo dokonce pouze ve dvou) řádcích má být vyjádřen smyslový vjem, působící na duše čtenářů závanem jakési mimočasové krásy. Nakolik se to v knížce Podruhé dnes už vychází slunce zdařilo, nejlépe posoudí právě oni. U haiku je totiž mimo jiné pozoruhodné to, že je svým způsobem hádankou, čekající na bystré hlavy, které ji rozluští.

Autor svou knihu pojal tak trochu i jako učebnici případným zájemcům vysvětluje základy teorie haiku a dává jim rady, jak se postupně zdokonalovat v chápání jeho podstaty. Tajným přáním Jana Hofírka je, aby se počtem zatím nevelká česká haiku-komunita rozrostla o nové nadšence. 

UKÁZKY Z KNIHY

Z úvodu:

Proč jsem se rozhodl vydat svá haiku knižně? Jednak mne několik lidí, jejichž názoru si vážím, k tomuto kroku již delší dobu vyzývalo, a také jsem chtěl (snad to nevyzní příliš ambiciózně) rozšířit poněkud úzkou nabídku české „haikuové“ literatury a přispět tak svým skromným dílem k popularizaci této jedinečné básnické formy. Hlavně a především jsem ale toužil vyznat se z lásky k naší rodné řeči a varovat před nebezpečím její degradace na pouhý komunikační prostředek. Co chvíli totiž můžeme z úst nejrůznějších „odborníků“ slyšet nářky na složitost a komplikovanost češtiny a výzvy, aby se nějak zjednodušila. Jak k tomu prý přijdou chudáci děti, které se musí učit všechna ta i/y, mě/mně a další pravopisné záludnosti! Ulehčeme jim život, netrapme je biflováním vyjmenovaných slov, nenuťme je učit se něco, co možná nebudou nikdy potřebovat... 

Ti, kteří tato „moudra“ hlásají, si patrně neuvědomují, že dětem, kterým chtějí údajně pomoci, by tímto ve skutečnosti nesmírně ublížili. Okradli by je totiž o bohatství a květnatost slovní zásoby a tím i o schopnost abstraktního myšlení, takže by z nich vyrostly duchovně ploché bytosti bez estetického cítění, vnímavosti pro krásu a mimo jiné též zcela nezpůsobilé rozumět poezii...

Ta by ostatně po takovýchto jazykových „reformách“ záhy zemřela! 

Z kapitoly Haiku na nás čekají všude:

Před časem probíhala oprava jisté brněnské ulice. Postavili tam takovou tu trojúhelníkovou dopravní značku, na níž chlapík přehazuje lopatou hromadu písku či čeho z autoškoly si pamatuji, že to znamená Pozor, práce na silnici. Problém ovšem spočíval v tom, že kdykoli jsem tím místem projížděl, nikdo tam nepracoval, takže značka působila dosti podivně. Bylo mi jasné, že je to situace jako stvořená pro legrační haiku (senrjú), dlouho mi však žádné nenapadalo. Až jednou, když jsem se opět zahleděl na toho dělníka na značce a liduprázdnou rozkopanou ulici, mi náhle blesklo hlavou:

Práce na silnici

maká tu jen

chlap na značce

 

Knížku je možné si objednat na emailové adrese autora: jan.hofirek@seznam.cz

 

(Autor děkuje majiteli firmy POLYPRESS s.r.o. Richardu Šmídovi za skvělou a nadstandardní spolupráci při přípravě a tisku knihy!) 

pondělí 26. dubna 2021

BRNĚNSKÁ DEMONSTRACE ZA NORMÁLNÍ SVĚT

 

Ještě není vše ztraceno, stále totiž existují lidé, kteří si uchovali zdravý rozum!

Na tu demonstraci jsem se dostal náhodou. Šel jsem právě do brněnského kostela U Michala, kde se v neděli odpoledne konají Mše svaté pro nás, tzv. lefebvristy či fundamentalisty, jak nás nazývají dokonce i naši bratři a sestry v katolické víře. Na Zelném trhu jsem se užasle zastavil – je to opravdu šok (pochopitelně příjemný), když člověk najednou spatří zástup pohodových lidí bez roušek, slyší proslovy, které mu mluví z duše a uvědomí si, že celou společnost se našim mocipánům přes všechnu jejich snahu zblbnout nepodařilo! 

Je tu zkrátka početně sice malá, ale velmi činorodá skupina uvědomělých občanů (říkají si Občanské hnutí), bojujících za právo na odmítnutí pochybných očkovacích procedur, návrat dětí do škol bez ponižujících podmínek a svobodné dýchání bez respirátorů, což by v civilizovaných zemích mělo být samozřejmostí. To, že si většina společnosti neuvědomuje nástup nové totality a slepě plní sebeabsurdnější nařízení všech těch Vojtěchů, Prymulů, Blatných a Arenbergerů, je smutným svědectvím toho, jak snadno lze přijít o svobodu a základní lidská práva.

Snad se ale situace přece jen mění k lepšímu. Např. policisté sice tuto akci monitorovali, ale nijak do ní nezasahovali a vypadalo to, že i oni mají těch idiotských příkazů plné zuby a s lidmi bez roušek a respirátorů sympatizují. Ostatně v brněnských ulicích je lidi s náhubky vidět čím dál méně a převažují ti, kdo celý ten covidový podvod prohlédli a nemíní v něm dál pokračovat.

Na demonstraci jsem (bohudíky!) viděl i několik známých z naší lefébvristické komunity. Ptám se však, kde jsou ostatní katolíci? Jak se s jejich vírou shoduje to, že se nechávají očkovat vakcínami z potracených dětí, nebojují za své ratolesti, na nichž jsou ve školách prováděny šílené experimenty a vůbec se v této apokalyptické době chovají jako zbabělci a zrádci víry... 

 


 

pátek 23. dubna 2021

TADEUSZ KONWICKI: ČERNÁ KRONIKA LÁSKY


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

„Neznámý“ polský autor je bravurním spisovatelem a zároveň obdivuhodným myslitelem!

Kniha, která mne překvapila a troufám si říct i ohromila fascinující dějovou linkou, zpracovanou s literární bravurou, jakou vídáme pouze u výjimečných autorů. Černá kronika lásky mně vzdáleně upomíná na ruské klasiky, ale i na Knuta Hamsuna či Franze Kafku, což může vzhledem ke stylové odlišnosti těchto autorů vypadat na první pohled nelogicky – musím říct, že i mne udivilo, po jak rozmanitých žánrových cestičkách se Tadeusz Konwicki ve svém románu vydal. Hned však dodám, že ani na chvíli nezbloudil z vytyčeného směru, totiž z transcendentního vnímání lidského pozemského údělu a hlubokého proniknutí do základní existenciální rovnice, totiž časové pomíjivosti našeho života na jedné a jeho tušeného naplnění v mimočasové věčnosti na straně druhé. Rozhodně bych nečekal, že v osobě pro mne dosud neznámého polského autora se setkám nejen s vynikajícím spisovatelem a mistrným psychologem, ale i (v žádném případě se nebojím to slovo použít) myslitelem par excellence.

Podle anotace by čtenář čekal, že půjde o milostný příběh, odehrávající se v předvečer 2. světové války. Jistě, i ten tam je, ovšem hlavním motivem románu je očividně něco jiného. Tadeusz Konwicki se vyznává z lásky ke své domovině, k lidem a zemi, v níž mu bylo dáno se narodit a duchovně vyzrát. Přírodní scenérie krajiny poblíž Vilniusu, starodávné zvyky a obyčeje zdejších obyvatel, pestrost národností, jazyků a náboženství, to vše je zde vylíčeno v tak podmanivé kráse, až se člověku tají dech. Pod touto zdánlivě romantickou vnější fasádou se však ukrývají celé houfy běsů a temných sil, vrhajících lidi do vždy nových a ještě horších šíleností...

Víťa, student gymnázia, přijíždí do rodného městečka, aby se připravil na blížící se maturitní zkoušky. Určitě je zvládne a potom bude studovat na doktora a nakonec se z něj stane vážený a úctyhodný „pán“. Tak si to naplánovala jeho matka, která svému synovi tuto jeho povinnost neustále připomíná. Víťa se však chová úplně jinak, než je od něj očekáváno – o učení nejeví sebemenší zájem a přitahují ho zcela „nepraktické“ věci. Toulá se po loukách a lesích, vysedává u řeky a nad něčím usilovně přemýšlí. Když se seznámí s dívkou z lepší společnosti, je všechno opět velmi podivné. Alina se Víťovi duchovně přizpůsobuje a jejich vztah se stěží dá nazvat láskou. Co když je to ale tak, že pravá láska má vypadat právě takto? Dá se říct, že polský autor ve svém románu analyzuje duševní trauma osamělého jedince, jenž v jisté chvíli spatřil (byť třeba jen nejasně a náznakově) odvrácenou stranu života a tím se navždy vydělil ze společnosti „rozumných“, kteří k onomu poznání dojdou mnohdy až v okamžiku smrti...  

Místně-časové reálie jsou velkolepými kulisami, příběh se ale mohl klidně odehrát v jiné době a na jiném místě. Dokonce to vypadá, že hlavní poselství má být pro čtenáře hádankou, na kterou musí přijít sám. Mám za to, že Černá kronika lásky má takovou vnitřní sílu a napětí, že interpretací a recenzních názorů může být celá řada. Tadeusz Konwicki se v ní ostatně pohybuje hned v několika literárních rovinách. Drsně realistické popisy se střídají s mysteriózními vsuvkami, objevují se též mytologické prvky, do textu jsou zapracovány i informace z dobových černých kronik atd. 

Kniha měla u nás dosti zvláštní osud, za minulého režimu bylo její vydání zakázáno a český čtenář se s ní seznamuje skoro po padesáti letech. Oceňuji vynikající překlad i poctivou redaktorskou práci – neobjevil jsem ani jednu tiskovou chybu. Nakladatelství Pistorius + Olšanská má můj respekt i obdiv!              

neděle 18. dubna 2021

KOMICKÉ DUO BUREŠ-HAMAJDA OPĚT NEZKLAMALO



 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

aneb baví se celý národ!

Víc jak rok se u nás mluvilo a psalo pouze o covidu a lidi už ta šaškárna přestávala bavit. Lépe řečeno většina z nich pochopila, že ta strašlivá pandemie, kvůli které se tu zavedlo stanné právo, byl od samého začátku podvod a test národa, zda a nakolik se dá zblbnout mediální propagandou. No, teď už nejspíš covidu odzvonilo, protože se najednou zničehonic objevily Vrbětice. Ty nám v následujících dnech, týdnech a měsících budou servírovány se stejnou umanutostí, na jakou jsme si zvykli u covidu.

A přitom je nad slunce jasné, o co tady jde tentokrát. Předpokládal bych, že se ti dva na tom nějak domluví, zvolí koordinovanou a alespoň trochu uvěřitelnou strategii, nacvičí si tu televizní estrádu na nečisto a pak teprve s tím vylezou. Ale to ne! Opět nedokázali nic jiného než předvést se před národem jako Pat s Matem a vyzvracet z obrazovek tolik fantasmagorických blábolů, že jim to uvěřili pouze fialový profesor a madam Pek-Adam. Naopak veřejnost se směje, až se za břicho popadá a Hamajda s Burešem mají z ostudy (a hlavně z blbosti) kabát.

Andrej to, zdá se, už pochopil. A snaží se z té šlamastyky nějak vyhrabat. Proč asi najednou tak vehementně horuje za to, aby se ty údajně nezpochybnitelné důkazy o rejdech ruských špiónů zveřejnily? Pochopitelně ví velmi dobře, že se nic takového nestane, ale udělat rádoby vstřícné gesto vůči občanům neuškodí. Hlavní však je (a na tom už Andy také pracuje) co nejrychleji se distancovat od Hamajdy, který začíná panikařit, plete páté přes deváté a zamotává se do těch svých spikleneckých teorií čím dál víc.

Média, která se krátce po vystoupení oněch dvou kašpárků chystala rozpoutat orwellovskou vlnu nenávisti proti Rusku a Putinovi, již také nemají co říct a vaří z vody. Náhle jim jsou dobré i politické mrtvoly typu Sobotky, Chovance a dalších, s nimiž jsou nyní pořádány jako na běžícím páse sáhodlouhé rozhovory o ničem. Jak se říká, čím víc se v ho.nu šťourá, tím víc páchne. A tahle nejnovější hamáčkohovina smrdí přes celou republiku!