„Brno, Brno, Brno, Brno... To je tak nádherné město!“ (Hugo Haas)
Třebaže v něm nebydlím, považuji Brno za své město. Pokaždé, když se vracím z nějaké delší cesty a vlak zastaví na Hlavním nádraží, říkám si, že jsem konečně doma a skutečně to tak cítím, byť to není tak úplně pravda. Čeká mne totiž ještě asi půlhodinová jízda autobusem č. 48 do malé vesničky, která je mým skutečným domovem, ale to nic nemění na tom, že Brno mám rád a vždycky mne potěší, když jím mohu procházet či projíždět. Jsem již bohužel ve věku, kdy se tak děje ponejvíce z důvodů návštěv zdejších zdravotnických zářízení. Ovšem i tak pozorně sleduji, co je kde nového a raduji se z každé pozitivní změny. Tak třeba cestou k poliklinice na Zahradníkové se na chvíli zastavuji u krásně zrekonstruovaného Konečného náměstí, v Bohunicích jsem zase fascinován obrovským stavebním boomem a neustále se rozrůstajícím komplexem moderních pavilonů kolem impozantní budovy nemocnice. Zdravotní indispozice naštěstí nejsou takového rázu, aby mně znemožňovaly oblíbené výlety po krásném okolí Brna či prohlídky jeho pamětihodností. Dříve jsem tak činil se ženou a dětmi, dnes už chodíme s vnoučaty...
K recenzi této knihy jsem se dostal tak trochu náhodou. Před časem jsem v rádiu slyšel vyprávění mně do té doby neznámé Mileny Flodrové, která toho o Brně, jeho současnosti i historii věděla tolik, že jsem tím byl nejen příjemně překvapen, ale přímo nadšen. Mluvila neobyčejně poutavě a zasvěceně a z jejích slov mohl navíc posluchač cítit velikou lásku, kterou k tomuto městu chová. A tak když jsem nedávno spatřil za výlohou knihkupectví knihu Hovory o Brně a všiml si, že její autorkou je právě paní Milena Flodrová, pokusil jsem se přes šéfredaktora webového portálu Kultura 21 získat recenzní výtisk. A ten mi byl díky vstřícnosti pana Libora Blažka z Archivu města Brna před několika dny doručen...
Kniha je rozdělena do čtyřiceti kapitol. v nichž je čtenář provázen jak významnými obdobími dávné brněnské historie, tak i novějšími dějinami a současností a končí autorčiným výhledem do blízké a vzdálenější budoucnosti. Slavné i smutné okamžiky města před námi defilují jako jakési milníky či opěrné body, díky nimž se můžeme orientovat v prudce kolotajícím toku času, který má tendenci měnit naše vzpomínky na pouhá data v kalendáři a posléze je nechat zmizet v hlubinách zapomnění. Mimořádný rozsah knihy s obrovským penzem nejrůznějších informací mně nedovoluje rozepisovat se o ní příliš podrobně (vždyť svou speciální recenzi by si zasluhovala každá jednotlivá kapitola!), vynasnažím se však představit ji čtenářské veřejnosti tak, jak nejlépe dovedu...
Především musím říct, že se jak obsahově, tak i knižním zpracováním jedná o literární skvost par excellence. Ta publikace je jedním slovem úžasná a myslím. že se o ní dá bez přehánění mluvit jako o bibliofilské raritě. Chci tudíž vyslovit obdiv a vzdát hold nejen Mileně Flodrové, ale též Radaně Červené a již zmíněnému Liboru Blažkovi, kteří se spolupodíleli na jejím vydání, ilustrátorovi Vojtěchu Danišovi a určitě i mnoha dalším lidem (tak monumentální dílo totiž mohlo vzniknout pouze jako kolektivní projekt velkého počtu odborníků a zároveň nadšenců).
Snad se nedopustím indiskrétnosti, když o autorce prozradím, že se narodila v roce 1935! Ostatně ona sama v úvodu říká, že knihu věnuje městu, které se jí „stalo na více než osmdesát let domovem a láskou“. A závěrečná kapitola s názvem Výběrový soupis prací a aktivit Mileny Flodrové zahrnuje skoro neuvěřitelné časové období let 1953 – 2022. Sáhodlouhý seznam toho, co kdy o Brně napsala či řekla, mne naplnil úžasem a nezměrným obdivem.
Při pročítání knihy jsem často zjišťoval, že mne s její autorkou pojí silná duchovní spřízněnost. Například mně „mluvil z duše“ výběr osobností, které považovala za vhodné v souvislosti s historií Brna zmínit. I já se totiž dlouhodobě zajímám o životní osudy Elišky Rejčky, vdovy po dvou králích, pohřbené v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně, kde dlouhá léta žila a roku 1335 zemřela. Také o P. Martinu Středovi, obránci Brna před Švédy, jsem toho už hodně přečetl a stejně jako Mileně Flodrové se mi moc líbí jeho socha, nedávno instalovaná před chrámem U Jezuitů. Své čestné místo má v knize i otec genetiky Gregor Mendel, přičemž souhlasím s autorkou, že Brno má stále nemalý dluh vůči svému možná vůbec nejvýznamnějšímu rodákovi Kurtu Gödelovi. Vždyť tento proslulý génius (autor dvou slavných vět o neúplnosti, jimiž zcela změnil moderní matematiku) patřil svého času mezi nejbližší přátele a spolupracovníky Alberta Einsteina, který o něm mluvil jako o „největším logikovi od dob Aristotela“!
Byť svou knihu pojala jako populární a místy i veselé vyprávění o milovaném městě, neváhá se Milena Flodrová jako správná patriotka kriticky vyjádřovat k některým zdejším negativům, čímž je mi rovněž blízká. Zraněné a nepochopené město – takto nazvala kapitolu, v níž vyjadřuje svůj smutek z necitlivých zásahů do infraktrustury, které kolem sebe na řadě míst vidí. Nedovede se smířit se současnou podobou Mendlova náměstí, trápí ji i „dělostřelecký náboj“ a podivná kašna na Náměstí Svobody. Já sice těmto věcem moc nerozumím, ale i jako naprostému laikovi mi přijde minimálně nelogické, proč byl do staré zástavby na Dominikánské ulici postaven hypermoderní Velký špalíček a jako příslovečnou pěst na oko vnímám i budovu ČSOB na souběhu ulic Joštovy a České. Chci věřit, že brněnští političtí představitelé při svém rozhodování nebudou nikdy hledět na osobní či skupinové zájmy, ale vždy upřednostní to, co přinese prospěch celému městu. Vzpomínám si, že za minulého režimu se plánovalo zbourání tzv. Červeného kostela na Husově třídě, protože „zacláněl“ výhledu na sídlo KSČ. Nakonec zvítězil zdravý rozum a kostel zůstal stát, jeho „kolega“ na Faměrově náměstí však takové štěstí neměl a komunisté ho srovnali se zemí. Bohužel i dnes se u některých horkých hlav projevují podobné ideologické tendence, když je jim trnem v oku např. socha rudoarmějce na Moravském náměstí...
Milena Flodrová se zaměřuje i na různé kuriozity, které k Brnu neodmyslitelně patří a spoluvytvářejí jeho svérázný kulturní kolorit. Jedná se mimo jiné o pozoruhodný fenomén zvaný brněnský hantec, což je jakýsi legrační žargon, svého času velmi populární mezi mladou generací. Dodnes si vzpomínám na vyprávění o „borcovi, co ráno vyhópne z betle, hodí čučku z vokna, gómne, že zoncna rumpluje a tak si vohákne hózny a de se hodit štatlem, sedne na šmirgl a jede na prygl, kde zmerčí solidní koc a začne do ní kérovat...“ Samozřejmě mne častokrát napadlo, kdo asi tuto podivnou „nesrozumitelštinu“ vymyslel. Stejnou otázku si položila i autorka Hovorů o Brně a na její zodpovězení vynaložila nemalé úsilí, když v kapitole s názvem Rozumíte brněnštině? podnikla rozsáhlou historickou exkurzi, z níž je patrné, že původ hantecu sahá až do doby středověku...
Chtěl bych se se čtenáři této recenze ještě ve stručnosti podělit o neobvyklé poetické pocity (nevím, jak to jinak nazvat), které jsem u Hovorů o Brně zažíval. Často se totiž stávalo, že se mi v mysli neočekávaně a jako by nahodile vynořovaly asociace, které byly na jednu stranu dosti vzdálené textu, který jsem právě četl, zároveň však s ním vytvářely jakousi podivuhodnou, tajemnou symbiózu. Bylo tomu tak např. u kapitoly Proměnná tvář Brna s podtitulem Za všechno může architektura, kdy jsem si třeba v jednu chvíli zničehonic vzpomněl na brněnského Oldřicha Mikuláška a první sloku jedné jeho básně:
Po letech doma. Nikdo nepoznává
cizince v městě. Město snad
jako se hlava k vlasu znává
nechá mě aspoň ulicemi vlát.
A pak se náhle probudily k životu další verše:
Holubi létali děrami v okenicích
měkkého Tomáše a usedali naň
a přilévali vln na roucha světců spících,
na římsy, výklenky a na mechovou báň.
Vždycky, když jdu kolem kostela svatého Tomáše, vzpomenu si na Ivana Blatného a jeho nesmrtelnou básnickou sbírku Melancholické procházky. Původně se měla jmenovat Brněnské procházky, ale německá cenzura za protektorátu tento název zakázala. Proč, to nevím...
Pak přišel Jak Skácel a závěr jeho sonetu, kde se říká:
A do kopce spí Zelný rynek
a nad ním jako mandarinek
(ten k nedostání) luna svítí
A kdopak je tohle? Ach ano, přece Jiří Veselský a jeho Dívenky jdou Brnem:
Dvojice ze Špilberka všecky,
zřím mizet vás do kasemat.
Vždyť milencům se každý šat
proměňuje v šat trestanecký!
O Brnu psal i Zdeněk Rotrekl ve sbírce Nezděné město. Báseň z Vídeňky začíná takto:
Sedmitečný plášť
od minoritského kostela po novoluní
Milosrdných bratří
Staré Brno naopak
atd., atd.
No, mohl bych o knize Hovory o Brně psát ještě dlouho, ale musím končit. A tak jí závěrem popřeji spoustu spokojených čtenářů, a to nejen mezi Brňankami a Brňany, nýbrž všemi milovníky kvalitní místopisné literatury. A paní Mileně Flodrové a všem ostatním ještě jednou děkuji za „betálně zmáknutó fachu“ (tedy skvěle odvedenou práci)!
Verše Jana Hofírka jsem tu už zmiňoval, jako ukázku z knihy 
