neděle 16. června 2019

ZELDA FITZGERALDOVÁ: VĚNUJTE MI VALČÍK























„Napadlo mě, že bys mi dokázal povědět, jestli jsme tělo dostali jako protilék na duši.“

Ať chce nebo ne, recenzent v případě této knihy nemůže nereagovat na skutečnost, že ji napsala žena slavného spisovatele. Nakolik je to pro něj faktor svazující, omezující či naopak jeho úkol usnadňující, je samozřejmě věc druhá. Co se týká mne, mám za to, že je zde omluvitelná jistá zvědavost, konkrétně tedy otázka, co autorka touto (pro ni tak nezvyklou) literární aktivitou vlastně sledovala. Chtěla snad dokázat, že něco takového, jako je Velký Gatsby, jímž si její muž vydobyl celosvětové uznání, svede napsat i ona sama? Tato teorie manželského „trucpodniku“ je však nanejvýš nepravděpodobná a spíše to vypadá, že skutečným důvodem spisovatelského experimentu paní Fitzgeraldové byla snaha po nalezení duševní rovnováhy pro její rozhárané nitro a potřeba jisté psychosociální sebereflexe. V každém případě je zřejmé jedno – na to, že je dílem „amatérky“, je román Věnujte mi valčík pozoruhodně povedený, ba vyzrálý.
Na první pohled je evidentní, že jde o svéráznou autobiografii – v osudech literárního páru Alabamy a Davida Knightových se zrcadlí (často s otevřeností až provokativní) životní příběh „manželů“ Zeldy a Scotta Fitzgeraldových. Ty uvozovky jsou tam záměrně – stěží totiž lze označit za manželství nezávazný vztah dvou egocentristických osob, mezi nimiž zeje propast vzájemné lhostejnosti a ostentativního nezájmu o radosti a strasti toho druhého. Hypertrofovaný individualismus americké meziválečné smetánky je ústředním tématem řady románů, ovšem způsob, jakým jej vykreslila Zelda Fitzgeraldová, je v některých aspektech novátorský a originální – nadýchaná ženskost ve spojení s drsným realismem dává knize podivuhodný odér jakéhosi až mystického prožívání zdánlivě všední každodennosti, jíž prosvítá „svět za zrcadlem“, po jehož čistých a lidskými vášněmi nezkalených radostech podvědomě toužíme...
Můj celkově pozitivní dojem z četby je ale v zájmu objektivity nutné doplnit o některé kritické postřehy. Jde o to, že první zhruba třetina knihy se spisovatelce příliš nepovedla, popis Alabamina dětství a dospívání působí banálně a nezáživně, kvalitativní obrat nastává až ve chvíli, kdy se novomanželé vydávají na cestu do Evropy. Bouře na moři, pobyt v Provence a Paříži, vylíčení neapolských reálií a mnohé další pasáže lze označit za literární perly, „baletní“ období Alabamy, kdy se mladá žena nadchne pro řeholi tvrdé práce a fanaticky jde za svým snem, je pak fascinující výpovědí o moři slz a potu, skrývajícím se za ladnými a zdánlivě přirozenými pohyby tanečnic na jevišti...
Jak už bylo naznačeno, ve společenském románu, jímž Věnujte mi valčík primárně je, se „za kulisami“ skrývá (a v závěru i vychází najevo) drama jedince, postupně zjišťujícího, že bohatství, luxus a „věčná prosperita“ nejsou zárukou šťastného života a člověka nakonec dostihnou pochybnosti, zda o toto opravdu stojí. Když se Alabama v jednu chvíli doslova zběsile vrhá na balet, stává se tak příznačně po jednom trapném večírku, kdy jí jako by spadnou šupiny z očí. Uvědomuje si, že se sebou musí „něco udělat“ a jestliže začne hledat spásu ve fyzické námaze tanečního drilu, jde o možná výstřední, v jádru však správný čin – jak můžeme dospět k vnitřní vyrovnanosti, když nás má v moci naše tělo, jehož choutkám nedokážeme odolat?  
Kniha má komplikovanou stylistiku, v níž nezanedbatelnou roli hraje „americký“ humor a slovní gagy a nebylo tedy zřejmě nijak snadné přeložit ji do češtiny tak, aby byla zachována svěžest a lehkost originálu. O to víc musíme ocenit výkon Kateřiny Klabanové, která se s tímto úkolem popasovala na výbornou a má velkou zásluhu na tom, že si četbu můžeme opravdu „užít“. Oceňuji též decentně krásné grafické zpracování knihy, díky níž bude „Valčík“ ozdobou nejedné domácí knihovny!

pátek 14. června 2019

MODLITBY ZA ÚSPĚCH STÁTNÍHO PŘEVRATU!























Kéž by je Pán Bůh při zdravém rozumu zachovati ráčil...

Zrzavý kašpárek, pořádající po Praze svá legrační show, se rozhodl, že tentokrát udělá představení přímo na Letenské pláni, kde hodlá 23. června vystavět monstrózní šapitó. Asi až zpětně mu došlo, jaký bič tím na sebe upletl – i když má tým zkušených iluzionistů, co dokáže ze 40 000 lidí na Václaváku vykouzlit 130 000 dav, ten mu bude tentokrát platný jako mrtvému tatranka. Na Letné švindlovat nepůjde, tam se ta slezina pár tisícovek zoufalců dá lehce spočítat a vydávat ji za „největší demonstraci od listopadu 1989“ si netroufne ani Česká televize.
A tak novodobý mesiáš usoudil, že o pomoc, jak se z té šlamastyky dostat, se bude ucházet na místech úplně nejvyšších a že se tedy za zdar své akce důkladně pomodlí. Ovšem aby to mělo požadovaný efekt, je potřeba společného úsilí. Nápad uspořádat modlitební setkání hodinu a půl před začátkem demonstrace, navíc v kostele, odkud je to na Letnou, co by dohodil mikrofonem, se přímo nabízel. A tak nedoštudovaný husitský teolog vymyslel toto: 


Všimněte si drobného písma dole – to mu nejspíš pořádně teče do bot, když považuje za nutné hledat spojence mezi „křesťany všech vyznání“! Jistě – modlit se „za náš národ“ zní vcelku neutrálně a leckdo by se tudíž mohl nechat nachytat, potíž je ale v tom, že k Štětináčově smůle není na webových stránkách římsko-katolické farnosti, jíž kostel sv. Antonína Paduánského patří, o jeho modlitební seanci ani slovo. Samozřejmě – žádný katolický kněz (kromě Halíka, ale ten prý se chystá konvertovat k zenovému budhismu) by se nespolčil s husitsko-luteránským heretikem.
Zrzkovi nehraje do karet ani počasí. Střednědobá prognóza českého hydrometeorologického ústavu předpovídá pro střední Čechy zrovna na neděli 23. 6. bouřky s možností přívalových dešťů. Navíc vím o jednom společenství mladých protestantů augsburského vyznání, kteří se modlí za krupobití a lokální zemětřesení...
Není na čase celou akci odpískat a nedělat už z lidí blbce?

čtvrtek 13. června 2019

ZAMYŠLENÍ ZAREGISTROVANÉHO PŘÍZNIVCE (1)























aneb neberme si servítky a mluvme tak, jak nám Trikolóra narostla...

Václav Klaus ml. během slavnostního představení Trikolóry kromě jiných potěšujících informací sdělil národu, že jeho hnutí se hodlá nekompromisně držet svých programových zásad a nebude v tomto ohledu ustupovat tlaku médií. Ta už mezitím spustila proti novému politickému subjektu bubnovou palbu (s výjimkou České televize, která zatím ostentativně mlčí) a nepřetržitě varují před „xenofobními tendencemi“, „plíživou orbánizací“, „protiunijní rétorikou“, „proruskými náladami“, „antiglobalistickým nacionalismem“ a mnoha dalšími hrůzami, jež prý s Trikolórou přicházejí a hrozí podkopat demokracii. O tom, že šíření těchto poplašných zpráv nejenže nepřestane, ale bude naopak čím dál silnější a agresivnější, není nejmenších pochyb, může to ale mít i jeden pozitivní aspekt – bude testem toho, nakolik je nové hnutí imunní vůči snahám mainstreamu zdiskreditovat jej před občany a potenciálními voliči. Pokud touto „zkouškou ohněm“ projde se ctí, čeká Trikolóru v příštích parlamentních volbách triumfální vítězství.
Domnívám se, že nejdůležitější programové priority jsou tyto: obnova zdevastovaného školství, normalizace vztahů s Ruskem a nastolení právního prostředí v České televizi. Právě na těchto třech kardinálních problémech se bude lámat chleba a už nyní je zřejmé, jaký křik spustí čuníci u korýtek a potrefené husy všeho druhu. 
Vrátit českým školám vzdělávací status, který je dnes odstaven na vedlejší kolej ve jménu „výchovy“ dětí k multikulturalismu, genderismu, homosexualismu a podobným „hodnotám“, se nemůže podařit bez toho, aby se Ministerstvo školství distancovalo od indoktrinačních aktivit Člověka v tísni, Evropských hodnot, Edisona a dalších podobných „neziskovek“ a ukončilo s nimi spolupráci. Rodiče a většina učitelů toto určitě uvítá, stejně jako zastavení šíleného ideologického experimentu s názvem inkluze.
Rusofobie, hraničící s hysterií, nemá sebemenší racionální základ, ale je vyvolávána určitými politiky, kteří si na ní budují kariéru. Dnešní Rusko je demokratický stát a údajné nebezpečí, jež nám od něj hrozí, je mainstreamovým hoaxem, jenž má udržovat národ v bdělosti a ostražitosti před „diktátorem“ Putinem a v poslušnosti vůči Evropské unii. Protiruské sankce pak závažným způsobem poškozují naši ekonomiku, což je v době, kdy jiné státy EU s Ruskem už dávno čile obchodují (viz video z otevření nové linky Mercedesu nedaleko Moskvy – https://www.youtube.com/watch?v=w4nb3ljeLGM), vskutku tragikomická situace. 
Boj s televizními pučisty, kteří si přivlastnili Kavčí hory a na každý pokus o nastolení právního stavu reagují výkřiky o útoku na svobodu slova, také nebude procházkou růžovým sadem. Ovšem dnešní schizofrenní stav, kdy pod pláštíkem tzv. „veřejnoprávnosti“ je jako oficiální státní doktrína prosazován eurohujerismus, není možné nadále akceptovat.
Pokud si chceme vzít svou zemi zpátky, musíme zmíněné tři nelehké zápasy vybojovat. Je ovšem možné, že až tak těžké to nebude, protože většina národa má už neomarxistických sociálních inženýrů plné zuby a chce žít v normální zemi.    

středa 12. června 2019

pondělí 10. června 2019

ŽIVOTNÍ PARTIE ŠACHISTY KLAUSE



















aneb jsem optimista, ale...

Pana Václava Klause ml. znám jako nadšeného šachistu a nyní, když rozehrává svou životní partii, ani trochu nepochybuji, že si vše dobře promyslel alespoň na pět tahů dopředu. Už ze zahájení je patrné, že strategii zvolil výbornou a zatím tedy nemám nejmenší důvod mu do toho kecat. Ovšem (šachisté to dobře vědí!) kibic někdy vidí víc a několik slov k nové straně s názvem Trikolóra bych tedy měl...
Jde mi o to, že „duší hry jsou pěšci“. To jsou ti obyčejní pracanti bez nějakých větších ambicí (jistě, znám ty řeči o maršálské holi, ale moc na ně nedám), kteří jsou ochotni prát se za společnou věc i daleko od Prahy mimo světla kamer a požadující po svém vedení jen jediné – aby jejich naděje nezhatilo zákulisním personálním samomatem. Ale dost náznaků a chození kolem kaše – Trikolóře fandím a přeji jí úspěch. Ovšem právě proto bych rád upozornil na jedno zásadní nebezpečí!
Jak zabránit tomu, aby se do ní (hned na začátku či postupem doby) nenahrnuli všelijací vykukové a oportunisti, větřící příležitost výtahu k moci? Kolik stran již u nás právě na toto dojelo? Jinak řečeno – je to zatraceně složité dilema. Když se budou přijímat všichni, kdo o to projeví zájem, zaplevelí stranu korupčníci a vznikne ODS 2. A jakýkoliv pokus o nějaký výběr dostane okamžitě nálepku kádrování a strana pověst sekty s velkým guru v čele. Jak tento gordický uzel rozetnout? To je podle mne hlavní problém, který před Klausem juniorem stojí, rozhodně větší než ten, že po Trikolóře „půjdou“ od začátku všelijací pisálkové a pseudonovináři, bedlivě sledující, jestli tomu či onomu hráči nepípl mobil, po němž (taková jsou přece pravidla!) musí následovat nemilosrdná kontumace, zda se někdo (byť naprosto neúmyslně) nedotkl nějaké figurky a ať tedy táhne, bídák! Etc...
Takže – zahájení dopadlo dobře, chleba se ovšem láme až ve střední hře... GENS UNA SUMUS, přátelé!

CO KDYŽ BUDE NA LETNÉ PRŠET












aneb v případě nepříznivého počasí se revoluce nekoná!

Není toho mnoho, na co chtějí organizátoři nalákat lidi na Letnou. Opravdoví umělci s nimi nechtějí mít nic společného a tak musí vzít zavděk „umělci“, u kterých se dá jen s mimořádnou dávkou optimismu očekávat, že by někoho mohli oslovit. Čvančarová, Geislerová, Hrušínský junior, jakýsi režisér, jehož jméno jsem zapomněl, rómský hudebník (taky už nevím, jak se jmenoval) a... to je tak všecko. Hlavně ale, aby jim nepršelo!
Jó, to kdyby jejich akci podpořili Kaiser s Lábusem, Bohdalka, Gott, Luděk Sobota a podobní machři, mohli by milionářští chlíváci chrochtat blahem, protože to už by Babiš neustál. Ovšem – tihleti lidé jim dělat stafáž na Letnou nepřijdou. Ani kdyby pršelo!
Do očí bijící osobnostní deficit celého toho miliónového cirkusu je důvodem, proč si nikdy nemůže získat sympatie lidí se zdravým selským rozumem, kterých je v národě stále ještě většina. Nevídaná mediální masáž České televize, snažící se rozdmýchat v národě euforii z listopadu 1989, nachází sice zamýšlenou odezvu v mnohých, ale zdaleka ne ve všech. A tak protibabišovská (tedy ve skutečnosti antidemokratická) pseudorevoluce brzy zajde na úbytě, protože (jak věděli už Danton a Lenin) masy lze ve stavu hysterického vytržení udržet jen po krátkou dobu – pak je to přestane bavit a každý si půjde zase po svém. A právě proto všude kolem sebe vidíme dělostřeleckou přípravu na rozhodující poslední bitvu. Ta má vzplát 23. 6. na Letné a asi není v naší zemi vísky, kde by občané nedostali do schránek srdceryvnou výzvu k účasti na akci, při níž prý půjde o všechno... Co když jim ale nevyjde počasí?!
Před časem na Staromák nikdo nepřišel a organizátoři bezelstně tvrdili, že začalo pršet a lidi nechtěli moknout. Dělat státní převrat v dešti se asi fakt nedá, o tom by mohl takový Robespierre hodně dlouho vyprávět. Když se totiž 9. thermidoru v noci spustila bouřka, jeho stoupenci na Place de la Concorde ho opustili, šli se schovat do hospod a bordelů a vojsko Konventu jej mohlo bez problémů zatknout a gilotinovat...
   

čtvrtek 6. června 2019

VZPOURA DEVIANTŮ!


O co jde ve skutečnosti miliónovým chlívákům?

Zbavme se Babiše – a potom se uvidí... Takhle nějak by se ve stručnosti dalo vyjádřit to, co požadují organizátoři protestních akcí a co jim bohužel „žerou“ nejen pražští pepíci, ale i mnozí dobromyslní, leč totálně naivní lidé z regionů.
Zkusme chvíli přemýšlet. Opravdu si někdo myslí, že případným Babišovým odchodem by požadavky liberálně-demokratických extrémistů byly splněny a oni by se přestali bouřit? Ne, jen by jim s jídlem narostla chuť! Kdyby seznali, že jejich nátlakové akce mají úspěch, pak by se zcela utrhli z řetězu a s ještě větší zuřivostí prosazovali svůj zrůdný plán diktatury úchylných menšin...
Proč ale naši sorošovci tak tlačí na pilu, když společenský vývoj nasvědčuje tomu, že se za nějakých 10 – 15 let stejně dostanou k moci? Je tomu tak podle všeho proto, že oni prostě čekat nechtějí, touží mít všechno teď a hned. Ovšem právě v této překotnosti jejich požadavků a evidentní neschopnosti trpělivě vyčkávat na svou příležitost spočívá jistá naděje pro zdravou část společnosti. Jako příklad pro toto své tvrzení bych uvedl situaci kolem projednávání návrhu homosexuálních „manželství“. Deviantním aktivistům nestačí, že se ta zvrácenost dostala až do parlamentu, oni požadují, aby se o ní jednalo přednostně a nevybíravým způsobem atakují poslance ve snaze domoct se svých „práv“ – a touto svou neomalenou drzostí si řadu z nich pohněvali, takže jim ten zákon nakonec zamítnou. A těm, kdo na Václaváku burcují ke svržení vlády, rovněž čiší z očí nedočkavost a špatně skrývaná touha po... ano, po čem vlastně?
Vždyť republika je po desetiletí opozičně-smluvního paktu mezi ODS a ČSSD vyloupená a zplundrovaná, není toho mnoho, co by ještě šlo ukrást. Ale i o to málo se dnešní postmafiáni hodlají poprat. Nová zlatá mládež, odkojená „humanitními obory“ na vysokých školách a jako čert kříže se bojící poctivé práce, neziskovky větřící možnost dalších tučných dotací na „projekty“ typu „genderová diverzifikace sexuální identity u kojenců“, druhořadí „umělci“, neštítící se pro chvilku slávy na pódiu udělat cokoli – ti všichni se dnes v dojemné shodě shromažďují, aby odstranili Babiše, jehož dotační machinace jsou úplnými prkotinami ve srovnání se zločiny politických šíbrů z tzv. tradičních stran. A spílají každému, kdo jejich nenávist k premiérovi nesdílí či se dokonce ptá, kdo tedy pak nastoupí na jeho místo?
Je vskutku komické, když ti, kteří po celý svůj život hrabali pod sebe a šlo jim jen o vlastní prospěch a blahobyt, dnes apelují na občany, aby se nenechali koupit Babišovými koblihami. Ti největší křiváci básní na Václaváku o tom, že hlavní v životě je zachovat si rovnou páteř. Gauneři všeho druhu bez špetky cti náhle tvrdí, že morální prioritou je pro ně čisté svědomí.
Odstraňme Babiše – a pak se uvidí. Já to ale rozhodně vidět nechci. Jestliže stát přes všechny nedostatky jakž takž funguje, proč riskovat anarchii a chaos? Pokud sluníčkáři zvítězí, pak není těžké uhodnout, co nás dříve či později čeká – sodomité budou beztrestně prznit děti, dojde k legalizaci drog, lynčování politických odpůrců na ulicích se stane běžnou praxí, soukromý majetek bude „defetišizován“, rodiče ztratí i ta poslední práva na výchovu svých dětí, ze škol se stanou indoktrinační zařízení, v nichž hlavní slovo nebudou mít ředitelé, ale pošuci z neziskovek. Zdegenerovaná Praha pod vládou pirátů, feťáků a squaterů je varovným mementem, jak by to jednou mohlo dopadnout s celou naší zemí!
O toto všechno se tedy dnes v první řadě hraje, Babiš je pouze zástupným problémem. Ostatně každý, kdo není úplně slepý, dobře vidí, jak jsou antibabišovské protesty koordinovány s požadavky homosexuálů, narkomanů, genderových šílenců a zvrhlíků všeho druhu.
Na Václaváku se prý sešlo 120 000 lidí (objevila se i cifra 130 000). Je to lež jako věž, miliónoví chlíváci udělali z nějakých 60 000 dvakrát tolik. Chtěl bych vyzvat ty, kdo na jejich sleziny v dobré víře chodí, aby přestali dělat kompars darebákům, kteří se chlubí, že na Letnou přivedou půlmiliónový dav „bojovníků za liberální demokracii“. 
Ta totiž není ničím jiným než vládou deviantů...

PS: Opravdu chceme, aby z našich dětí udělali havloidi toto? https://www.hlavnespravy.sk/unikatna-politicka-pedofilia-na-vaclavaku-upozornujeme-ze-prilozene-video-moze-otriast-osobami-nad-dvanast-rokov/1780612

středa 5. června 2019

JULIO CORTÁZAR: NEBE, PEKLO, RÁJ























Až se touto „nesrozumitelnou“ knihou „prokoušete“, zjistíte, že je geniální...

Tak – a teď babo raď! Jinak řečeno – jak napsat recenzi na knihu, o níž se nedá říct nic jiného, než že je neuchopitelná a nevysvětlitelná? Přečtěte si ji a pak si o ní sami udělejte názor – takto alibisticky bych se nejraději obrátil na čtenáře a vyhnul se povinnosti vůči nakladatelství Dokořán, které mi zaslalo recenzní výtisk...
Chvílemi mi to připomínalo tzv. automatické psaní. Vždy jsem si ale vzápětí uvědomil, že na to je román Nebe, peklo, ráj argentinského spisovatele Julia Cortézara příliš promyšlený, ekvilibristní a filigránsky vycizelovaný až do... ano, až do nepochopitelnosti! Ovšem i Nepochopitelno je možné dešifrovat, minimálně tedy zčásti, v nejasných obrysech zahlédnout cosi určitého, byť jen na zlomek vteřiny, než nás opět pohltí všední stránka existence, zvaná Racionálno. Nic proti němu, vždyť žít (pokud přijmeme tezi, že jsme tvorové společenští) se dá jedině „rozumně“ – nebo snad máme i jinou možnost (možnosti)?
Horacio Oliveira hledá Archimédův pevný bod – samozřejmě nikoli ve smyslu fyzikálním, nýbrž metafyzickém (dejte mi ho a pohnu vesmírem své psyché!). Věčný svár tělesna s duševnem je u něj hypertrofován skoro ad absurdum, nejnižší hedonistické pudy jsou patníky kolem cesty do „nirvány“ (cigareta v koutku úst hlavní postavy nikdy nevyhasne a sklenka s pálenkou je rovněž vždy po ruce – to se to pak medituje o nesmrtelnosti chrousta!), opilecké přeludy se mísí se záblesky intuitivního „Prohlédnutí“ – aby se nakonec vždy znovu ukázalo, že tudy cesta nevede...
Julio Cortézar prokazuje na stránkách svého stěžejního díla nejen obrovskou sečtělost (to samo o sobě ještě nemusí znamenat vůbec nic), ale především schopnost svérázné transformace myšlenek nejrůznějších filosofů, básníků, spisovatelů, hudebních skladatelů etc. do kuriózního sofismatického „světonázoru“, jehož leitmotiv upomíná na starořeckého myslitele Georgia Leontínského a jeho slavný výrok: „Není nic. A kdyby přece jen něco bylo, nemohli bychom to poznat. A pokud bychom to snad poznat mohli, nemohli bychom to sdělit druhým.“ Fakticky je Oliveira společenským parazitem a jde vlastně o nebetyčnou drzost, když se zároveň pasuje (a docela „úspěšně“, soudě podle reakcí lidí v jeho okolí, připouštějících, že na takovémto pseudointelektuálním životním stylu „něco je“) do role filosofujícího Prométhea, který chce ukrást oheň poznání – samozřejmě v první řadě pro sebe, ale pokud se v jeho záři budou chtít zahřát i ostatní, velkomyslně jim to dovolí.
Bdělý stav a spánek, tedy „rozumný“ život a fantasmagorické snění – kdo by si zcela vážně kladl otázku, co je z těchto dvou forem naší existence lícem a co rubem a tudíž (Quod erat demonstrandum!) „správné“ a „skutečné“? Horacio Oliveira však tento „problém“ považuje za zcela zásadní a kromě něj (vybral jsem jej totiž víceméně náhodně) se zamýšlí nad tisícem a jednou další „Samozřejmostí“, zpochybňuje všechno a všechny a tím doslova hypnotizuje lidi kolem sebe. Ti vědí či tuší, že to, co se zdá být neplodným žvaněním umanutého rádobyosvícence a mlácením prázdné slámy, může v jednu chvíli explodovat gigantickou duchovní energií – a právě pro tyto záblesky „nadpřirozeného“ poznání je záhodno být nablízku člověku, jehož po většinu času nelze vystát...
Nebe, peklo, ráj je bezesporu kniha výjimečná a patrně i geniální (na tom se asi dá shodnout), problém ale nastává v okamžiku, kdy oněm adjektivům máme dát nějaký logický obsah. Pokud by totiž někdo označil Cortázarův román za nesrozumitelnou slátaninu, bude mít – svým způsobem – rovněž pravdu. Bezradný recenzent tu stojí  před nezáviděníhodným úkolem dát čtenářům „tip“ na něco, co se samotnou svou podstatou vzpírá všem pokusům o vysvětlující analýzu. Těch „správných“ výkladů zde může být celá řada a přesto (či právě proto) zůstanou toliko subjektivními a tudíž diskutabilními. Dokonce mne napadá kacířská otázka, zda samotný spisovatel vůbec měl nějakou vůdčí ideu, jíž se při psaní držel, nebo prostě jen tak bez ladu a skladu hodil na papír to, co ho právě napadlo – a ono to vyšlo?!
Člověk je zajatcem slov – toť moje recenze Cortázarova fenomenálního literárního počinu. Ano, to je všechno, víc není třeba dodávat, protože čím víc budeme Nebe, peklo, ráj pitvat, tím více se budeme zamotávat do neprobádaných (a neprobádatelných) zákoutí naší psychofyzicky paralelistické existence a spolu s hlavním hrdinou do omrzení zjišťovat, že všechny pokusy o přiblížení se Absolutnu vyznívají do ztracena. Jak na tento základní axiom člověkova pozemského přebývání reagovat? Společenský aktivismus versus nihilistické pozérství – opravdu kromě těchto dvou „nabízejících se“ možností neexistuje nic jiného? Podle mne určitě ano a mám-li se zde podělit o svůj niterně osobní zážitek z četby, pak Cortázarova „bezbožná“ kniha neobyčejně posílila mou křesťanskou víru! Jestliže se totiž Horacio Oliveira přímo programově vyhýbá eventualitě transcendentní Pravdy, pak by měl čtenář zbystřit. Já jsem to udělal a domnívám se, že jsem udělal dobře – noetické a ontologické hlavolamy, na nichž si hlavní postava knihy permanentně vylamuje zuby, jedno řešení mají...
Z uznání faktu Boží existence však logicky vyplývají mnohé (především morální) závazky a povinnosti – a to většina lidí není ochotna akceptovat. Raději chtějí být „svobodní“ jako Horacio Oliveira...