ČEŠTINA JE POTVORA... (1)

Pořádně rozzuřil verdikt odvolacího Vrchního soudu v Praze muže, který si odsedí 20 let za objednání vraždy své ženy. Vykonavatel činu, který ženu ubil ocelovou trubkou za 150 tisíc, si za mřížemi odpyká 18 let vězení. (Mladá fronta dnes, 14. října 2026)

Jedná se o očividnou dezinformaci. Trubka za 150 tisíc nemůže být z oceli, ale minimálně za stříbra...

Jenže miminko mělo na věc vlastní názor. Kontrakce zesílily natolik, že budoucí maminka nakonec hledala úlevu na toaletě. Po zhruba minutě tlačení už byla vidět hlavička. Stačilo se už tedy jen postavit a malý Ezra byl na světě. (Forum 24, 8. října 2026)

No comment.

Dobrý den, hledám ženu která mě porodí děti. Nic víc nechci. (Seznamka.cz, 12. 9. 2026)

Takhle by měl vypadat každý seznamovací inzerát – jasnost, stručnost, věcnost. To, že pán má problémy s češtinou (mně) je věc druhá...

Rudolfa Hrušínského pěkně trápí zdraví. (Pestrý svět, 22. října 2026)

Dosud jsem si myslel, že lidi netrápí zdraví, ale nemoci. A také nevím, jak může člověka něco trápit pěkně. Já to mám tak, že když mne třeba trápí žlučník, není to pěkné ani trochu...

POETICKÉ KOMENTÁŘE (274)

 

Mít na autech tahle zetka

(i když je to s podivem)

je prý větší zločin dneska

nežli jízda pod vlivem

PAUL COOPER: PÁD CIVILIZACÍ

 

Mistrovské dílo literatury faktu – Paul Cooper je historikem par excellence!

Jak již naznačuje název a podtitul jeho knihy, Paul Cooper v ní hledá odpovědi na otázky, které mají klíčový význam pro pochopení dějin lidstva. Především se tedy ptá, jak je možné, že nesmírně mocné a na pevných ekonomických, vojenských a kulturních základech zbudované říše po určité době zanikly či se přímo zhroutily jako příslovečný domeček z karet, mnohdy dokonce bez významnější sebezáchovné reakce na přicházející zkázu. Na troskách staré se následně etablovala civilizace nová, kterou potkal stejný osud, přičemž tento scénář se v minulosti opakoval tolikrát, že se lze zcela oprávněně zamyslet nad tím, zda nejde o historický determinismus. Do takovýchto filosoficko-sociologických úvah a analýz se sice britský autor nepouští, avšak jeho encyklopedické znalosti dějin nejrůznějších říší a států, jejich vzniku, rozkvětu, stagnace a zániku nám poskytují dostatek informací pro to, abychom si úsudek utvořili sami. 

Kniha je rozdělena na tři hlavní oddíly (Svět starověku, Střední věk a Střet světů), jež se dále člení do čtrnácti kapitol. Dá se říct, že se jedná o reprezentativní výbor z nejvýznamnějších zlomových period v dějinách lidstva s akcentem na ty z nich, které nejsou tolik známé. Například jsem neměl tušení, že svého času existovala v Africe na území dnešních států Mali a Ghany tzv. Songhajská říše či na jihu indického kontinentu státní útvar Vidžajanagar. Avšak i v případě civilizací, jejichž historii máme zmapovánu velmi podrobně, přichází Paul Cooper s velikým množstvím nových a často zásadních informací (týká se to především kapitol Římská Británie a Velikonoční ostrov). Dlužno dodat, že kromě fenomenálních znalostí ohledně pojednávaného tématu prokazuje autor i nezpochybnitelný literární talent, takže Pád civilizací je  fascinující  sondou do hlubin věků, plnou dobrodružství, napětí a nečekaných zvratů. 

Po přečtení knihy jsem si znovu a silněji než kdy předtím uvědomil, že sice pokrok vědy a  techniky směřuje stále vpřed, lidská povaha se ale vůbec nemění – touha po slávě, penězích a moci je hlavním hybatelem dějin. Všichni vládcové od nejstarších dob byli přesvědčeni, že jejich říše nikdy nezanikne a bude tu navždy. Tento dějinný omyl přetrval až do současnosti, snad jen s tím rozdílem, že nabyl až komických rysů. Tisíciletá říše Adolfa Hitlera trvala dvanáct let, Sovětský svaz, který tu měl být na věčné časy, se rozpadl po sedmi dekádách. A je očividné, že podobnou krátkozrakostí trpí i dnešní vrchnost v Evropské unii, zavírající oči před problémy, které sama způsobila a bezradně čekající na svůj neslavný konec...

Jak známo, podobně fantasmagorickými se ukázaly být i nejrůznější předpovědi toho, kam lidstvo jednou dospěje. Marxisté např. tvrdili (přičemž toto své přesvědčení prezentovali jako vědecky prokázaný fakt), že posledním a konečným stadiem vývoje lidstva bude beztřídní komunistická společnost. Politolog Francis Fukuyama to viděl podobně, když prorokoval, že rozšíření liberálně-demokratického systému současného Západu do celého světa (což rovněž pokládal za nezpochybnitelný axiom) bude znamenat konec dějin. Snahy o vybudování komunistického systému skončily pokaždé tragicky a vítězství demokracie v celoplanetárním měřítku je sice krásný, ale naprosto nerealistický sen...

Historia magistra vitae – toto věděl Marcus Tullius Cicero už před dvěma tisíciletími. Historie nás skutečně může mnohému naučit, ovšem jen tehdy, když budeme pilnými žáky. Což se bohužel neděje. Kniha Pád civilizací je tak nejenom vzpomínáním na minulost, ale i výstražným mementem pro budoucnost!

DUŠAN PAVLŮ: PŘÍBĚH ČESKÉ REKLAMY V 1. POLOVINĚ 20. STOLETÍ

 

Unikátní publikace – Dušan Pavlů v roli skvělého průvodce fascinujícím světem prvorepublikové reklamy!  

Když jsem uviděl obálku této knihy, hned jsem si vzpomněl na dávné časy dětství, konkrétně na moji babičku, která měla ve skříni vyvázané ročníky prvorepublikového časopisu Neděle. Často a rád jsem v nich listoval, takže vím, že kromě zajímavého čtení tam bylo i velké množství nejrůznějších reklam. Některé si pamatuji dodnes, jako např. obrázek láhve s nápisem „Štěpánova hořká bylinná – pro žaludek jediná“. Načež následovaly nadšené ohlasy od lidí, kterým tato medicína ulevila od bolestí, přičemž každý takový chvalozpěv končil prosbou o zaslání jedné či dvou láhví, aby byly v případě potřeby ihned po ruce...

Tehdejší reklamní slogany se občas stávaly natolik populárními, že postupně zlidověly a nadlouho přežily svou „dobu použití“. Když jsem si např. zapomněl vyčistit boty, ukázala na ně maminka prstem a řekla: „Ať se stydí, to je on, ten co nezná Avion!“ Krém na boty této značky se sice už dávno nevyráběl, ovšem vzpomínka na něj zůstala. K pravidelnému čištění zubů mě zase motivovala slovy, že je budu mít „jako perličky“. Evidentně šlo o parafrázi reklamního textu, propagujícímu zubní pastu Odol – usměvavá dívka na něm drží v zubech náhrdelník a ujišťuje nás, že právě tato značka „dělá zuby jako perly“. No a pro nové boty se chodilo k „Baťovi“, třebaže nad prodejnou visel nápis Obuv a zlínský továrník byl prezentován jako zlý kapitalista a vykořisťovatel dělníků...

Jak jsem se dozvěděl z jeho životopisu, autor publikace Příběh české reklamy v 1. polovině 20. století se v ní věnuje tématu, které je mu velmi blízké, neboť profesně s ním má dlouholeté zkušenosti. A Dušan Pavlů své pověsti vskutku dostál, když brilantně analyzuje historii a vývojové fáze naší reklamy a seznamuje nás s osobnostmi, které se na tomto procesu podíleli. Další pozitivum vidím v tom, že ačkoli se jedná o knihu do značné míry odbornou, je napsána v populárně-naučném stylu, takže je srozumitelná i čtenáři, který se v dané problematice příliš neorientuje. Textovou část v závěru doplňuje obrazová příloha, představující reprezentativní vzorek prvorepublikové reklamní tvorby. 

Když jsem knihu dočetl (a doprohlížel), nabyl jsem dojmu, že doba mezi lety 1918 – 1938 byla zlatou érou české reklamy. V řadě případů se u těch nádherných tiskovin a předmětů jedná o svého druhu umělecká díla, takže není divu, že je nyní po nich mezi sběrateli taková poptávka. Zajímavé je, že i když ve srovnání s tou dnešní působí roztomile a krotce, reklama už tenkrát měla řadu kritiků, kteří v ní spatřovali záludný prostředek na ohlupování lidí a dělali si z ní legraci. Tak třeba Karek Čapek se v povídce Vynálezce pasuje do role reklamního agenta, nabízejícího bloudítka, ubližovadla, nudítka, vadítka či „špinidlo s krabicí špinidel za toliko třicet korun“...

V úvodu své knihy Dušan Pavlů píše, že ji mimo jiné pojal i jako učebnici pro marketingové specialisty, zvláště pak pro ty začínající. Což je v současné době, kdy úroveň reklamy je na „bodě mrazu“, mimořádně důležité. Vždyť co vidíme na bilboardech všude kolem sebe, co na letácích, které dennodenně nacházíme ve svých poštovních schránkách? Dá se to ještě vůbec nazvat reklamou? Není tam ani stopa po vtipu, nápadu či nadsázce, do očí bije primitivní prvoplánovost, všechno je řečeno nadoraz – a přitom naše mateřština přímo vybízí k jazykovým hříčkám, rýmovačkám a slovní ekvilibristice všeho druhu. Návrat k prvorepublikovým kořenům je za této situace možná poslední šancí, jak českou reklamu opět vrátit na výsluní všeobecného zájmu a obdivu. 

Co říci závěrem? Kniha Dušana Pavlů je monumentálním literárním skvostem, v němž se nám jeho autor představuje v roli na slovo vzatého odborníka a skvělého průvodce fascinujícím světem reklamy.  Nakladatelství Grada si určitě zaslouží velké uznání za to, že se do tohoto jistě velmi náročného podniku pustilo a dovedlo ho do zdárného konce. Dle mého názoru jde o jeden z nejvýznamnějších vydavatelských počinů letošního roku!  

POETICKÉ KOMENTÁŘE (273)

 

„Běžte k volbám!“ říká všude

proto mne dost zaráží

že on sám si raděj bude

válet šunky na pláži...

HAIKU (182)

Srpnový večer –

na nebi začíná

noční život

HAIKU (181)

Parte spolužáka

zas je ten šprt

první ze třídy

HAIKU (180)

Říjnové ráno 

po noci na rybách

jdu dobú s rýbou

STEPHEN E. AMBROSE: DEN D 6. 6. 1944

 

„Historie válek nezná podnik, který by byl co do šíře koncepce, velikosti měřítka a mistrovství provedení srovnatelný s tímto.“ (Josif Vissarionovič Stalin)

O žádné jiné bitvě 2. světové války patrně nebylo napsáno tolik knih jako o operaci Overlord, jak znělo krycí označení pro vylodění spojeneckých  vojsk v Normandii. Několik z nich mám ve své knihovně a často a rád se k nim vracím, neboť hrdinství vojáků v bojích na francouzských plážích je nejen obdivuhodné, ale i dojemné. Ti muži velmi dobře věděli, že na druhé straně Lamanšského průlivu mnozí z nich zahynou, přesto však neváhali splnit svou povinnost a obětovat se pro záchranu světa před hitlerovským fašismem. Určitou představu o tom, jak to v prvních okamžicích po vylodění vypadalo, si sice můžeme udělat např. na základě úvodních pasáží filmu Zachraňte vojína Ryana, ovšem skutečnost byla určitě ještě mnohem horší.

Jestliže jsem se před chvílí zmínil, že o této válečné události jsem toho již přečetl hodně a mám tedy v tomto ohledu docela obstojné znalosti, nabízí se otázka, proč jsem si (a navíc v situaci, kdy jsem nepředpokládal, že bych se mohl dozvědět ještě něco nového) napsal do nakladatelství Jota o recenzní výtisk knihy Den D 6. 6. 1944. Odpověď je prostá – její autor Stephen E. Ambrose mne před časem fascinoval bestsellerem s názvem Bratrstvo neohrožených, v němž se prezentoval jako skvělý historik a navíc spisovatel s mistrným literárním stylem. Takže jsem byl zvědavý, zda podobně čtivé a napínavé to bude i tentokrát. A s potěšením mohu konstatovat, že moje očekávání byla nejen naplněna, ale v mnoha směrech i překonána!

Je třeba říct, že samotný Den D měl svůj význam především v tom, že byl takříkajíc časovým předělem mezi „před“ a „po“. Představoval totiž na jedné straně konec nesmírně náročných příprav, které operaci Overlord předcházely a současně začátek otevření druhé fronty na evropském kontinentu. Jednalo se o první akci tohoto druhu v dějinách válek a podnik natolik riskantní, že jeho úspěch rozhodně nebyl a z povahy věci ani nemohl být zaručen. Útok z moře na mohutná německá opevnění se nemusel zdařit a s tímto katastrofickým scénářem bylo bohužel nutné počítat. Plán vylodění navíc komplikovaly  dva determinující a neovlivnitelné faktory (počasí a čas), které jako by se proti invazním jednotkám záměrně spikly. 6. červen 1944 byl nejzazším termínem pro zahájení operace, takže vrchní velitel spojeneckých vojsk Dwight Eisenhower vydal rozkaz k útoku navzdory nepříznivým meteorologickým prognózám...

Je evidentní, že dříve, než se pustil do psaní své knihy, vykonal Stephen E. Ambrose obrovskou badatelskou práci. Výsledkem je nejen monumentální publikace o 650 stranách, ale také (a především) její skvěle promyšlená faktografická a chronologická  posloupnost. Řečeno jinak – americký historik se nezaměřuje pouze na čtenářsky atraktivní pasáže (boje na plážích, vzpomínky přeživších), ale patřičnou pozornost věnuje i zdánlivě méně významným, ve skutečnosti však zcela zásadním záležitostem, především tedy přípravným fázím operace. Kromě toho se velice dobře orientuje v tehdejších složitých a svým způsobem atypických mezinárodně politických poměrech, jimiž mám na mysli předevšm ambivalentní postoj sovětského diktátora Stalina k USA a z něho rezultující nedůvěru mezi státy protihitlerovské koalice.

Při čtení knihy jsem si stále znovu uvědomoval, že vstup Spojených států do války znamenal definitivní konec Hitlerovým snům o světovládě, neboť obrovskámu ekonomickému potenciálu Ameriky nebylo fašistické Německu schopno vzdorovat. Před časem jsem četl knihu Richarda Rhodese Zrození atomové bomby a když jsem si dal věci do širších souvislostí, uvědomil jsem si, že největší vyloďovací operace v dějinách probíhala současně s gigantickým a logisticky a finančně nesmírně náročným projektem vývoje jaderné zbraně. Když k tomu připočteme boje v Pacifiku a v Itálii, pak USA fakticky vedly válku na čtyřech frontách současně...

Kniha Den D 6. 6. 1944 rozšířila mé povědomí o operaci Overlord o velké množství pro mne dosud neznámých informací. Kdybych je zde měl všechny vypočítat, určitě by to přesáhlo obvyklou délku recenze, takže jsem se rozhodl pohovořit alespoň o několika z nich v naději, že tím poskytnu případným zájemcům o tuto publikaci dostatečnou představu o její výjimečnosti.

Stephen E. Ambrose se např. velmi detailně rozepisuje o výběru nejvhodnějšho místa pro invazi. Dozvídáme se, že to bylo rozhodování neobyčejně komplikované, protože se vbrzku ukázalo, že ani jedna ze zamýšlených variant nesplňuje požadovaná kritéria. Nakonec bylo nutné zvolit takříkajíc nejlepší ze všech špatných řešení. To znamenalo mimo jiné prozkoumat zvolenou oblast za účelem zjištění, zda se pod písčitým povrchem nenacházejí rašeliniště, jež by znemožnila pohyb tanků a další těžké techniky. Toho bylo možné dosáhnout pouze analýzou průzkumných geologických vrtů, což zase předpokládalo podniknout tajnou misi na francouzské pláže, která se dala provést pouze o silvestrovské noci, když německé stráže oslavovaly příchod Nového roku... 

Velká pozornost je věnována i dezinformační kampani, jež měla za cíl přesvědčit protivníka, že k vylodění dojde v Calaiské úžině. Němci měli ovšem dokonale propracovanou špionážní síť a oklamat je bylo neobyčejně složité i proto, že za obranu Atlantického valu odpovídal Erwin Rommel, jeden z nejzkušenějších a nejinteligentnějších Hitlerových generálů. Nakonec se však přesto podařilo utajit skutečné záměry a skvěle využít momentu překvapení v prvních hodinách invaze, což významně přispělo ke zdaru operace.

V knize mne rovněž zaujala psychologicky brilantní analýza morálního stavu spojeneckých armád. Je veřejným tajemstvím, že vzájemné vztahy mezi anglickými a americkými vojáky nebyly zdaleka idylické, spíše naopak. Poté, co na britské ostrovy začaly připlouvat obrovské masy mužů z druhé strany Atlantiku, propukaly mezi oběma tábory stále vyhrocenější třenice. Stephen E. Ambrose o těchto excesech mluví naprosto otevřeně a klade si řadu znepokojivých, ovšem zcela logických otázek. Qdpovědi na ně hledá u prostých vojáků i vysoce postavených důstojníků, většinou ale marně –  málokdo je ochotný o tak zahanbujících záležitostech hovořit. Zahájení operace Overlord naštěstí učinilo vyhroceným  anglo-americkým vztahům  přítrž, když  v boji proti společnému protivníkovi bylo nutné spojit síly a zapomenout na dřívější nepřátelství.

Velké pozitivum knihy vidím i v tom, že je v ní vzdán hold řadě dnes již polozapomenutých hrdinů. Jedním z nich byl Andrew Higgins, který navrhl, zkonstruoval a posléze ve svých továrnách sériově vyráběl vyloďovací čluny. Generál Eisenhower se na jeho adresu vyjádřil, že to byl především on, kdo měl hlavní podíl na úspěšném průběhu invaze. Higgins byl svým způsobem podivín, zároveň však vizionář, předběhnuvší svou dobu. S jeho jménem je spojena celá řada úsměvných historek, s nimiž nás autor ochotně seznamuje.

Kniha Den D 6. 6. 1944 mne přesvědčila o tom, že operace Overlord není uzavřenou kapitolou dějin. Dodnes je možné pátrat po jejích dosud neznámých bílých místech a jak dokazuje Stephen E. Ambrose, docházet při tom k novým a pozoruhodným objevům. Mám za to, že nakladatelství Jota si za svůj vydavatelský počin určitě zaslouží veliké poděkování od všech milovníkú literatury faktu!

RICHARD RHODES: ZROZENÍ ATOMOVÉ BOMBY

Literatura faktu, vědecké pojednání, napínavý thriller a životopisy největších mozků lidstva – to vše v jediné knize Zrození atomové bomby, jedné z nejvýznamnějších literárních událostí poslední doby!

Je známým (bohužel však i politováníhodným) faktem, že mnoho významných objevů, slibujících přinést lidstvu obrovský pokrok, bylo zneužito k přesně opačným účelům. Uveďme v této souvislosti alespoň vynález dynamitu, výbušniny, zamýšlené původně k trhání skal a ražení podzemních tunelů, jež se však vbrzku začala používat k výrobě bomb a granátů. K neporovnatelně horším koncům vedly epochální objevy ve výzkumu elementárních částic hmoty...

Kniha Zrození atomové bomby vyšla poprvé v roce 1986 a jestliže se k českému čtenáři dostává až po čtyřiceti letech, pak je to pro mě naprosto nepochopitelné zdržení. O to větší uznání si zaslouží brněnský Host, který nyní toto vydavatelské manko napravil. Naštěstí je tomu tak, že čas knize vůbec neubral na aktuálnosti a čtivosti, takže plně souhlasím s názorem Isaaca Akimova, který o ní napsal: „Nejlepší, nejobsáhlejší a nejhlubší líčení vědeckého výzkumu v první polovině dvacátého století, jaké jsem kdy četl – a rozhodně to nejzábavnější.“ Po přečtení téměř tisícistránkového monumentu s tímto hodnocením plně souhlasím a připojuji se k superlativům na autorovu adresu. Dodejme, že kniha je zajisté v první instanci zaměřena vědecky, ovšem čte se jako napínavý thriller, v němž se před naším duchovním zrakem postupně skládá fascinující „atomové puzzle“.

Richard Rhodes se často vzdaluje od ústředního tématu, ovšem vždy pouze z toho důvodu, aby se k němu opět vrátil poté, co provedl analýzu nějaké s ním úzce související problematiky. Například si všiml, že k nebývalému rozkvětu mnoha vědeckých oborů na přelomu devatenáctého a dvacátého století došlo za specifických společenských a politických poměrů. Když přitom zjistil, že nejvýznamnější fyzikové a matematici té doby se rekrutovali z maďarské židovské komunity a vytušil, že to nemůže být náhoda, podnikl rozsáhlé pátrání po příčinách tohoto pozoruhodného fenoménu a dospěl k možná diskutabilním, ale rozhodně originálním závěrům.

Stává se, že velké objevy mají svůj počátek v nějaké fantaskní a na první pohled absurdní myšlence. Tak tomu bylo i v tomto případě. Na jedné křižovatce v Londýně stál 12. září 1933 nenápadný mladý muž a čekal na zelenou. Jak později vzpomínal, právě v okamžiku, kdy kráčel přes přechod, jej něco napadlo. Bylo to natolik ohromující a děsivé, že si přál, aby se mýlil a aby to nebyla pravda. Za několik roků se mělo ukázat, že zásadním způsobem ovlivnil dějiny lidstva, neboť se nemýlil...

Leó Szilárd – toto jméno se jako příslovečná červená nit vine celou knihou a dodejme, že plným právem. Vždyť tento maďarský fyzik židovského původu a brilantní vizionář byl zmíněným mužem, který si při přecházení londýnské křižovatky náhle uvědomil, že je možné vyvolat řetězovou reakci a sestrojit bombu nesmírné ničivé síly. Většina vědců té doby se k jeho myšlence stavěla skepticky a nevěřícně, pokud ne přímo výsměšně. Považovali to celé za nesmysl, který je možné využít nanejvýš jako námět pro hodně odvážnou sci-fi. Někteří fyzikové se však přesto rozhodli provést v této záležitosti několik testů, přičemž výsledek byl šokující – Szilárdův teoretický předpoklad se dá prakticky realizovat!  

Richard Rhodes samozřejmě dobře věděl, že hlavním akcelerátorem technologického pokroku byla 1. světová válka. resp. její zákopová fáze. kdy žádná ze stran nemohla dosáhnout rozhodující převahy klasickými vojenskými prostředky. Velmi podrobně se tudíž věnuje tehdy započatému výzkumu, vývoji a posléze i použití nervově paralytických látek, K této barbarské metodě vedení válečných operací poprvé sáhli Němci v roce 1917 v bitvě u Yper a státům Dohody nezbylo nic jiného, než odpovědět stejným způsobem. Tímto historickým expozé si připravil půdu pro popis fakticky téže situace během 2. světové války, kdy hektické úsilí o výrobu americké atomové bomby mělo svůj původ v obavě, že nacistické Německo ji bude mít dřív.

Následující popisy složitých vědeckých pokusů a postupů by byly (podány striktně odborným jazykem) pro většinu běžných čtenářů  nepochopitelné. Richard Rhodes však disponuje vzácným darem tlumočit komplikované věci do srozumitelných myšlenkových vzorců a schémat, takže zjišťujeme, že odhalování tajemství atomu postupuje v časových periodách, jež na sebe logicky navazují. Platí tu ovšem i výjimky z pravidla, neboť géniové jako Niels Bohr, Albert Einstein, Robert Oppenheimer či Leó Szilárd byli schopni intuitivně „přeskočit“ do vyšších intelektuálních dimenzí, aniž by skládali „cihlu k cihle“. Autor se rozsáhle rozepisuje i o povahových rysech, morálních profilech a osobních životech protagonistů své knihy, čímž je zlidšťuje a nepřímo nám tak pomáhá lépe chápat jejich myšlenkové pochody, díky nimž se jim zdařil radikální průlom na cestě k sestrojení tzv. zbraně posledního soudu. Závod s časem byl vyhrán, Hitlerova slova o zázračných zbraních, které prý přinesou obrat ve válce, se ukázala být toliko nabubřelými frázemi, atomová bomba zůstala pro německého vůdce nesplněným snem. Zdálo se, že jaderné zbraně budou plnit pouze odstrašující roli, ovšem politikové rozhodli jinak. V názoru na bombardování Hirošimy a Nagasaki se mezi historiky dodnes vedou spory – byl prezident Truman v právu, když tvrdil, že zničení dvou měst je přijatelnou alternativou k jinak nevyhnutelné invazi na japonské ostrovy, která by si vyžádala mnohem víc životů? 

O knize Zrození atomové bomby by se dalo psát ještě dlouho, neboť obsahuje takové množství nejrozmanitějších informací, že samostatnou recenzi by si zasluhovala každá kapitola. Řeknu tedy už jen tolik, že její vydání považuji za jednu z největších literárních událostí posledních let a že by měla být takříkajíc povinnou četbou pro všechny zvídavé a přemýšlivé lidi...        

ADAM HIGGINBOTHAM: PŮLNOC V ČERNOBYLU

 

Fascinující kniha o osudné noci, kdy se atomový golem utrhl ze řetězu a z dobrého sluhy se změnil v děsivého ničitele!

Nedávno (konkrétně 26. dubna) uplynulo od té strašné události již čtyřicet let. Jsem ve věku, který mi dává právo považovat se za pamětníka a skutečně si na ty dny obav a nejistoty dobře vzpomínám. V Sovětském svazu už byl u moci Michail Gorbačov, ale jeho perestrojka a glasnosť se nacházely ve stadiu prvních nesmělých krůčků, zatímco u nás panovala tuhá Husákova normalizace. A tak se stalo, že zprávy o výbuchu v černobylské jaderné elektrárně jsme se dozvídali z tzv. štvavých vysílaček Svobodná Evropa a Hlas Ameriky...

Dlužno říct, že se jednalo o mimořádně znepokojující informace. Hovořilo se o tom, že ve Švédsku naměřili mnohonásobně zvýšené množství radioaktivity v ovzduší, což posléze potvrdily i stanice v jiných západoevropských státech. Radioaktivní mrak se evidentně šířil odněkud z oblasti Ukrajiny, která byla tehdy sovětskou republikou. Po několika dnech mlčení a mlžení si kremelští vůdci konečně uvědomili, že celou záležitost již není možné tajit a postupně začali zveřejňovat, k čemu vlastně došlo. Naši komunisté se rovněž pokoušeli uklidnit vyděšenou veřejnost, ovšem jejich slovům o tom, že se nejedná o žádnou katastrofu (jak tvrdili na Západě), ale o pouhou havárii, věřil málokdo. A aby svým tvrzením, že nikomu nic nehrozí, dodali ještě větší váhu, poslali do zamořené ukrajinské oblasti naše cyklisty, aby se v Kyjevě zúčastnili Závodu míru... Tímto své vzpomínámí ukončím a přejdu k recenzi knihy Adama Higginbothama Půlnoc v Černobylu.

Jak naznačuje její název, hlavní pozornost je zaměřena na tragickou noc z 25. na 26. dubna 1986, kdy došlo k výbuchu čtvrtého bloku černobylské jaderné elektrárny. Britský autor si ovšem velmi dobře uvědomuje, že k tomu, aby čtenářům poskytl ucelený obraz toho, co se tenkrát stalo, je nutné podívat se na celou záležitost v širších souvislostech. Z tohoto důvodu se nejdříve věnuje analýze sovětského politického systému, v němž všechny oblasti společenského života včetně ekonomiky ovládaly orgány komunistické strany. Tzv. plánované hospodářství brzdilo či přímo znemožňovalo jakoukoli osobní iniciativu, ideologická hlediska měla přednost před objektivními ekonomickými faktory a mnohdy i zdravým rozumem. Jednalo se o nanejvýš paradoxní a nelogickou situaci – Sovětský svaz měl obrovskou zásobárnu špičkových vědecko-technických odborníků, ti se však nacházeli v podřízeném postavení vůči představitelům stranické nomenklatury, V knize je přesvědčivě dokazováno, že prapůvodní příčinou černobylské tragédie bylo právě toto podivné dvouvládí.

Před napsáním své knihy vyvinul Adam Higginbotham nesmírné úsilí, aby si zjistil všechny relevantní a dostupné informace (dokazuje to závěrečná bibliografie, v níž kromě obrovského množství prostudované literatury a archivních sbírek je uveden i obsáhlý seznam rozhovorů, které autor vedl se zainteresovanými osobami). To mu umožňuje velmi přesně a detailně vylíčit vše podstatné a učinit z knihy Půlnoc v Černobylu unikátní a strhující svědectví a příklad literatury faktu té nejvyšší kvality. Zřejmě nejsilnější dojem na mne učinil sugestivní popis okamžiků, které předcházely výbuchu. Takřka minutu po minutě je zde rekonstruován děsivý příběh o atomovém golemovi, který se vymkl lidské kontrole a z dobrého sluhy se stal zlým pánem. Adam Higginbotham zná nejen jména a pracovní zařazení těch, kdo se tehdy nacházeli v řídícím centru elektrárny, ale i jejich charakterové vlastnosti. Čtenář je vtažen do děsivého černobylského příběhu takovou silou, až má chvílemi dojem, jako by sám byl jedním z nešťastníků, zoufale bojujících za odvrácení blížící se apokalypsy!

Z oficiálních míst po několik dnů nepřicházely žádné pokyny ohledně evakuace obyvatelstva či způsobu hašení požáru. O to více je třeba ocenit hrdinství těch, kdo se bezprostředně po výbuchu pustili do záchranných prací, třebaže věděli, že se nacházejí ve smrtelném nebezpečí. Sovětský byrokratický moloch se nakonec přece jen dal do pohybu a záchranné akce nabyly koordinovaného charakteru. Bylo např. vypočítáno, že na stále doutnající trosky je zapotřebí svrhnout 6 000 tun olova a toto ohromné množství vzácné suroviny bylo do Černobylu skutečně dopraveno. Zničený blok měl poté přikrýt obří sarkofág...

Jak už to v takových případech bývá, hledali se a posléze i našli obětní beránci. Na lavici obžalovaných usedli ředitel elektrárny a hlavní inženýr se svým zástupcem. Při pročítání pasáží o soudním procesu jsem se ovšem nemohl zbavit dojmu, že skuteční viníci se trestní odpovědnosti vyhnuli...

Kniha Půlnoc v Černobylu (s podtitulem Příběh největší jaderné katastrofy) je dle mého názoru jednou z těch, o nichž se říká, že by měly být povinnou četbou. Zanechala ve mně mimořádně silný dojem, neboť kromě napínavého děje mi poskytla i spoustu informací o konstrukci a provozu atomových reaktorů. Každý, kdo si tuto knihu přečte, mi dá za pravdu, že Adam Higginbotham si za ni zasluhuje hluboký obdiv!  

MILENA FLODROVÁ: HOVORY O BRNĚ

„Brno, Brno, Brno, Brno... To je tak nádherné město!“ (Hugo Haas)

 

Třebaže v něm nebydlím, považuji Brno za své město. Pokaždé, když se vracím z nějaké delší cesty a vlak zastaví na Hlavním nádraží, říkám si, že jsem konečně doma a skutečně to tak cítím, byť to není tak úplně pravda. Čeká mne totiž ještě asi půlhodinová jízda autobusem č. 48 do malé vesničky, která je mým skutečným domovem, ale to nic nemění na tom, že Brno mám rád a vždycky mne potěší, když jím mohu procházet či projíždět. Jsem již bohužel ve věku, kdy se tak děje ponejvíce z důvodů návštěv zdejších zdravotnických zářízení. Ovšem i tak pozorně sleduji, co je kde nového a raduji se z každé pozitivní změny. Tak třeba cestou k poliklinice na Zahradníkové se na chvíli zastavuji u krásně zrekonstruovaného Konečného náměstí, v Bohunicích jsem zase fascinován obrovským stavebním boomem a neustále se rozrůstajícím komplexem moderních pavilonů kolem impozantní budovy nemocnice. Zdravotní indispozice naštěstí nejsou takového rázu, aby mně znemožňovaly oblíbené výlety po krásném okolí Brna či prohlídky jeho pamětihodností. Dříve jsem tak činil se ženou a dětmi, dnes už chodíme s vnoučaty...

 

K recenzi této knihy jsem se dostal tak trochu náhodou. Před časem jsem v rádiu slyšel vyprávění mně do té doby neznámé Mileny Flodrové, která toho o Brně, jeho současnosti i historii věděla tolik, že jsem tím byl nejen příjemně překvapen, ale přímo nadšen. Mluvila neobyčejně poutavě a zasvěceně a z jejích slov mohl navíc posluchač cítit velikou lásku, kterou k tomuto městu chová. A tak když jsem nedávno spatřil za výlohou knihkupectví knihu Hovory o Brně a všiml si, že její autorkou je právě paní Milena Flodrová, pokusil jsem se přes šéfredaktora webového portálu Kultura 21 získat recenzní výtisk. A ten mi byl díky vstřícnosti pana Libora Blažka z Archivu města Brna před několika dny doručen...

 

Kniha je rozdělena do čtyřiceti kapitol. v nichž je čtenář provázen jak významnými obdobími dávné brněnské historie, tak i novějšími dějinami a současností a končí autorčiným výhledem do blízké a vzdálenější budoucnosti. Slavné i smutné okamžiky města před námi defilují jako jakési milníky či opěrné body, díky nimž se můžeme orientovat v prudce kolotajícím toku času, který má tendenci měnit naše vzpomínky na pouhá data v kalendáři a posléze je nechat zmizet v hlubinách zapomnění. Mimořádný rozsah knihy s obrovským penzem nejrůznějších informací mně nedovoluje rozepisovat se o ní příliš podrobně (vždyť svou speciální recenzi by si zasluhovala každá jednotlivá kapitola!), vynasnažím se však představit ji čtenářské veřejnosti tak, jak nejlépe dovedu...

 

Především musím říct, že se jak obsahově, tak i knižním zpracováním jedná o literární skvost par excellence. Ta publikace je jedním slovem úžasná a myslím. že se o ní dá bez přehánění mluvit jako o bibliofilské raritě. Chci tudíž vyslovit obdiv a vzdát hold nejen Mileně Flodrové, ale též Radaně Červené a již zmíněnému Liboru Blažkovi, kteří se spolupodíleli na jejím vydání, ilustrátorovi Vojtěchu Danišovi a určitě i mnoha dalším lidem (tak monumentální dílo totiž mohlo vzniknout pouze jako kolektivní projekt velkého počtu odborníků a zároveň nadšenců). 

 

Snad se nedopustím indiskrétnosti, když o autorce prozradím, že se narodila v roce 1935! Ostatně ona sama v úvodu říká, že knihu věnuje městu, které se jí „stalo na více než osmdesát let domovem a láskou“. A závěrečná kapitola s názvem  Výběrový soupis prací a aktivit Mileny Flodrové zahrnuje skoro neuvěřitelné časové období let 1953 – 2022. Sáhodlouhý seznam toho, co kdy o Brně napsala či řekla, mne naplnil úžasem a nezměrným obdivem.

 

Při pročítání knihy jsem často zjišťoval, že mne s její autorkou pojí silná duchovní spřízněnost. Například mně „mluvil z duše“ výběr osobností, které považovala za vhodné v souvislosti s historií Brna zmínit. I já se totiž dlouhodobě zajímám o životní osudy Elišky Rejčky, vdovy po dvou králích, pohřbené v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně, kde dlouhá léta žila a roku 1335 zemřela. Také o P. Martinu Středovi, obránci Brna před Švédy, jsem toho už hodně přečetl a stejně jako Mileně Flodrové se mi moc líbí jeho socha, nedávno instalovaná před chrámem U Jezuitů. Své čestné místo má v knize i otec genetiky Gregor Mendel, přičemž souhlasím s autorkou, že Brno má stále nemalý dluh vůči svému možná vůbec nejvýznamnějšímu rodákovi Kurtu Gödelovi. Vždyť tento proslulý génius (autor dvou slavných vět o neúplnosti, jimiž zcela změnil moderní matematiku) patřil svého času mezi nejbližší přátele a spolupracovníky Alberta Einsteina, který o něm mluvil jako o „největším logikovi od dob Aristotela“!

 

Byť svou knihu pojala jako populární a místy i veselé vyprávění o milovaném městě, neváhá se Milena Flodrová jako správná patriotka kriticky vyjádřovat k některým zdejším negativům, čímž je mi rovněž blízká. Zraněné a nepochopené město – takto nazvala kapitolu, v níž vyjadřuje svůj smutek z necitlivých zásahů do infraktrustury, které kolem sebe na řadě míst vidí. Nedovede se smířit se současnou podobou Mendlova náměstí, trápí ji i „dělostřelecký náboj“ a podivná kašna na Náměstí Svobody. Já sice těmto věcem moc nerozumím, ale i jako naprostému laikovi mi přijde minimálně nelogické, proč byl do staré zástavby na Dominikánské ulici postaven hypermoderní Velký špalíček a jako příslovečnou pěst na oko vnímám i budovu ČSOB na souběhu ulic Joštovy a České. Chci věřit, že brněnští  političtí představitelé při svém rozhodování nebudou nikdy hledět na osobní či skupinové zájmy, ale vždy upřednostní to, co přinese prospěch celému městu. Vzpomínám si, že za minulého režimu se plánovalo zbourání tzv. Červeného kostela na Husově třídě, protože „zacláněl“ výhledu na sídlo KSČ. Nakonec zvítězil zdravý rozum a kostel zůstal stát, jeho „kolega“ na Faměrově náměstí však takové štěstí neměl a komunisté ho srovnali se zemí. Bohužel i dnes se u některých horkých hlav projevují podobné ideologické tendence, když je jim trnem v oku např. socha rudoarmějce na Moravském náměstí...

 

Milena Flodrová se zaměřuje i na různé kuriozity, které k Brnu neodmyslitelně patří a spoluvytvářejí jeho svérázný kulturní kolorit. Jedná se mimo jiné o pozoruhodný fenomén zvaný brněnský hantec, což je jakýsi legrační žargon, svého času velmi populární mezi mladou generací. Dodnes si vzpomínám na vyprávění o „borcovi, co ráno vyhópne z betle, hodí čučku z vokna, gómne, že zoncna rumpluje a tak si vohákne hózny a de se hodit štatlem, sedne na šmirgl a jede na prygl, kde zmerčí solidní koc a začne do ní kérovat...“ Samozřejmě mne častokrát napadlo, kdo asi tuto podivnou „nesrozumitelštinu“ vymyslel. Stejnou otázku si  položila i autorka Hovorů o Brně a na její zodpovězení vynaložila nemalé úsilí, když v kapitole s názvem Rozumíte brněnštině? podnikla rozsáhlou historickou exkurzi, z níž je patrné, že původ hantecu sahá až do doby středověku...

 

Chtěl bych se se čtenáři této recenze ještě ve stručnosti podělit o neobvyklé poetické pocity (nevím, jak to jinak nazvat), které jsem u Hovorů o Brně zažíval. Často se totiž stávalo, že se mi v mysli neočekávaně a jako by nahodile vynořovaly asociace, které byly na jednu stranu dosti vzdálené textu, který jsem právě četl, zároveň však s ním vytvářely jakousi podivuhodnou, tajemnou symbiózu. Bylo tomu tak např. u kapitoly Proměnná tvář Brna s podtitulem Za všechno může architektura, kdy jsem si třeba v jednu chvíli zničehonic vzpomněl na brněnského Oldřicha Mikuláška a první sloku jedné jeho básně:

 

Po letech doma. Nikdo nepoznává

cizince v městě. Město snad

jako se hlava k vlasu znává

nechá mě aspoň ulicemi vlát.

 

A pak se náhle probudily k životu další verše:

 

Holubi létali děrami v okenicích 

měkkého Tomáše a usedali naň

a přilévali vln na roucha světců spících,

na římsy, výklenky a na mechovou báň.

 

Vždycky, když jdu kolem kostela svatého Tomáše, vzpomenu si na Ivana Blatného a jeho nesmrtelnou básnickou sbírku Melancholické procházky. Původně se měla jmenovat Brněnské procházky, ale německá cenzura za protektorátu tento název zakázala. Proč, to nevím...

 

Pak přišel Jak Skácel a závěr jeho sonetu, kde se říká:

 

A do kopce spí Zelný rynek

a nad ním jako mandarinek

(ten k nedostání) luna svítí

 

A kdopak je tohle? Ach ano, přece Jiří Veselský a jeho Dívenky jdou Brnem:

 

Dvojice ze Špilberka všecky,

zřím mizet vás do kasemat.

Vždyť milencům se každý šat

proměňuje v šat trestanecký!

 

O Brnu psal i Zdeněk Rotrekl ve sbírce Nezděné město. Báseň z Vídeňky začíná takto:

 

Sedmitečný plášť

od minoritského kostela po novoluní

Milosrdných bratří

Staré Brno naopak

 

atd., atd.

 

No, mohl bych o knize Hovory o Brně psát ještě dlouho, ale musím končit. A tak jí závěrem popřeji spoustu spokojených čtenářů, a to nejen mezi Brňankami a Brňany, nýbrž všemi milovníky kvalitní místopisné literatury. A paní Mileně Flodrové a všem ostatním ještě jednou děkuji za „betálně zmáknutó fachu“ (tedy skvěle odvedenou práci)!

MICHAELA KLEVISOVÁ: PROKLETÝ KRAJ

 

Uznávaná autorka detektivek exceluje i v románové tvorbě!

Dobrých spisovatelek u nás dnes mnoho není a pokud bych měl být konkrétní, tak pouze tři – Anna Bolavá, Karin Lednická a Michaela Klevisová. Posledně jmenovaná si plným právem vysloužila renomé nejlepší české „detektivkářky“, jak však dokazuje román Prokletý kraj, dokáže „zabrousit“ i do jiných literárních žánrů. Jde již o druhé vydání této knihy, takže je zřejmé, že se napoprvé setkala s velkým čtenářským ohlasem. Podívejme se, co nás na jejích stránkách čeká.  

Linda vlastně nemá žádný důvod, aby se ve svém současném životě cítila nespokojená. Od dětství byly jejímí nerozlučnými společníky knihy a když se nedávno stala majitelkou antikvariátu, považovala to za splnění dávného snu. Jak se tedy mohlo stát, že postupně z této euforie vystřízlivěla a nyní se s ní setkáváme v situaci, kdy by nejraději se vším praštila? Možná se jedná o projev jakéhosi psychického vyhoření, pro který se ujal termín krize středního věku. Svou roli hraje i to, že každé podnikání, byť i v milovaném oboru, je chtě nechtě spojeno se stresem a neustálými obavami, co přinese příští den. Nelze se tedy divit, že Linda hodlá následující dva týdny strávit takříkajíc mimo civilizaci, aby svým pocuchaným nervům dopřála trochu odpočinku. Ideálním místem pro takovou relaxaci se zdá být vesnička, kde prožila své dětství, z níž se ale její rodina před mnoha lety odstěhovala. 

Centrem příběhu je imaginární Jelení Zhoř, nacházející se v odlehlém šumavském zákoutí bývalých Sudet. Autorka do románu Prokletý kraj zakompovala téma poválečného osídlování opuštěných zemědělských usedlostí, organizované československou vládou mimo jiné i tak, že sem byli různými sliby lákáni Slováci, žijící v Rumunsku. Tito lidí, vyrostlí v úplně jiných sociálních, kulturních a geografických podmínkách, se jen velmi pozvolna začleňovali do nového prostředí, které na ně navíc hledělo s nedůvěrou a obavami. Ačkoli od té doby uplynula celá desetiletí, staré rány se doposud nezacelily a Linda s překvapením zjišťuje, že vytouženého klidu se zde nejspíš nedočká...

Nejde jen o to, že ji hned při příjezdu málem smete vlak (tuto hrůznou událost si přece může vysvětlit svou nepozorností a řidičskou nezkušeností). Horší je, že u chaty, kde se ubytovala, spatří v noci neznámého muže, jak hledí do jejího okna. A když rychle po sobě následují další podezřelé úkazy, je Lindě jasné, že se nemůže jednat o náhody. A tak jí nezbývá nic jiného, než si zahrát (jakkoli sem s tímto úmyslem nepřijela) na kriminalistku, rozplétající záhadné klubko dávného tajemství...

Michaela Klevisová se v románu Prokletý kraj opět představuje jako skvělá psycholožka, když před námi nechává defilovat celé panoptikum nejrůznějších postav a postaviček, usilovně bojujících o své „místo na slunci“ v kulisách vesničky na konci světa, Prostředky, které při tom používají, nebývají vždycky (kulantně řečeno) úplně „košer“ a někdy se dokonce pohybují na hraně zákonnosti. Linda mezi místními naštěstí najde spřízněnou duši v osobě Gerdy a tak ve svém pátracím úsilí není sama. Navíc se blíží den, kdy má do Jelení Zhoře přijet její matka a snad i babička...

Jak vidno, autorka v knize bohatě zúročila své mnohaleté zkušenosti z psaní detektivek, takže Prokletý kraj je vícevrstevný román, v němž se v perfektně vyvážené symbióze setkává hned několik žánrových rovin. Určitě stojí za přečtení! 

NEZNÁMÝ J. H. K (14)

Tak to je vážně hit... hlavně ten refrén!

(v rádiu vyřvává jakýsi David)

Žít nonstop... to chce dnes kdejaký kretén

Hovno žít! Chtěj se jen do smrti bavit...

JACQUES BAUD: UMĚNÍ VÁLKY

 

Renomovaný odborník vs. mainstreamová média aneb válka na Ukrajině z pohledu nestranného pozorovatele... 

Tuto recenzi začnu poněkud obšírněji, věřím však, že její čtenáři pochopí důvody, které jsem pro svůj „netradiční“ úvod měl...

Ve sněmovních volbách roku 2021 propadl více jak milion hlasů, což mělo pro naši zemi tragické následky – k moci se dostal obskurní slepenec pěti stran, jejichž jediným programem byla obsedantní nenávist k předchozímu premiérovi. Vznikla vláda amatérských neumětelů, neschopných řídit své rezorty. Tito lidé si velmi dobře uvědomovali, že pro to, aby si udrželi svá nečekaně získaná korýtka, musí udělat dvě zásadní věci – ochočit si média a zkorumpovat novináře, z nichž se měli stát servilní obhájci nových pořádků a zastrašit obyvatelstvo výhrůžkami, že projevy nespokojenosti a odporu budou napříště bedlivě monitorovány a případně i trestány. Začala doba liberálně-demokratické totality, pro niž se posléze vžil lidový název fialová hrůzovláda...

Když 24. února 2022 začal ozbrojený konflikt na Ukrajině, tehdejší česká vláda okamžitě pochopila, že vzniklou situaci může využít ve svůj prospěch. A tak se ekonomické neúspěchy začaly vysvětlovat ruskou agresí („Musíme se odstřihnout od ruské ropy a plynu!“), diletanství ve všech sférách řízení státu se omlouvalo nutností bránit Ukrajinu („Jsme ve válce!“) a cenzurní šrouby se utáhly tak, že si nikdo nemohl být jistý, zda se nedostane do hledáčku policie za „nenávistné projevy“ na sociálních sítích. Byly vypnuty „dezinformační“ weby, vrchní prokurátor hrozil drakonickými tresty za „schvalování agrese“ a strategický komunikátor se dal do stavění plotů a kopání příkopů... Rusofobní hysterie nabyla postupem času absurdních rozměrů – stačilo, když někdo např. vyslovil pochybnosti o objektivitě nějaké mainstreamové zprávy z bojiště, aby byl vzápětí označen za dezoláta, „proruského švába“ (Rakušan) či „svini“ (Foltýn). Kritika Fialy se automaticky považovala za oslavu Putina...

Přišly další volby a máme novou vládu. Nedělám si iluze, že dojde k nějakým zásadním změnám politického diskurzu, na druhou stranu věřím, že alespoň ty nejkřiklavější excesy jsou již minulostí. V našich knihkupectvích se např. objevují publikace, které by se za Fialova režimu neodvážil nikdo tisknout. Jednou z nich je i Umění války, jejíž podtitul (Jak Západ přivedl Ukrajinu k pohromě) by tenkrát vedl ke společenské diskreditaci, mediálnímu lynči a patrně i trestnímu stíhání všech, kdo by se na jejím vydání podíleli.

Autorem knihy je Jacques Baud, švýcarský expert na problematiku válečných konfliktů. Svou erudici dokazuje i nyní a to již tím, že  k rusko-ukrajinské válce přistupuje jako nestranný a nezávislý pozorovatel, oproštěný od ideologických předsudků, což je pro českého čtenáře, po léta masírovaného protiruskou propagandou, naprosté novum. Osnovu knihy tvoří několik základních kapitol, členěných do řady tématických okruhů, které se dále rozvětvují do stále specifičtějších detailů. Čtenářům se tím dostává obrovského množství nejrozmanitějších informací, o něco hůře je na tom však recenzent, který namísto toho, aby mohl knihu pojmout v její celistvosti, si z ní musí vybrat pouze několik ilustrativních pasáží a doufat, že se mu i tímto způsobem podaří představit ji čtenářské veřejnosti.

Předně je nutné říct, že pro Jacquese Bauda není 24. únor 2022 bleskem z čistého nebe. Ruský útok přišel jako důsledek dlouholeté ukrajinské politiky vůči východním regionům, jejichž  obyvatelé museli čelit diskriminačním zákonům a posléze i ostřelování svých měst a vesnic. Flagrantní porušování tzv. minských dohod ze strany kyjevského režimu pak vyústilo v otevřený válečný střet.

Do říše bajek odsouvá autor všeobecně rozšířený názor, že Rusové měli v plánu dobýt  Kyjev, což se jim nepodařilo a Ukrajinci jejich útok odrazili. Jacques Baud má naopak za to, že postup na ukrajinské hlavní město byl pouze klamným manévrem, majícím za cíl zadržet nepřátelská vojska na severním úseku fronty a získat tak převahu na jihu. Přináší též řadu důkazů pro své tvrzení, že již několik dnů po vypuknutí konfliktu se Zelenskyj chystal uzavřít s Putinem dohodu o příměří (Rusové se z tohoto důvodu stáhli od Kyjeva), byl však přesvědčen západními politiky, aby pokračoval v boji. Tento scénář se měl opakovat ještě několikrát – vždy, když se rýsovala dohoda o ukončení bojů, přišla ze strany Bidenovy administrativy a špiček EU na adresu ukrajinského vůdce výzva k jejímu torpédování spolu se sliby dalších dodávek zbraní a munice. 

Velmi zajímavý je rozbor rozdílného vedení vojenských operací. Zatímco Rusové šetří své lidské zdroje, Ukrajinci posílají vojáky na zbytečnou smrt. Tak během ukrajinské ofenzívy u Chersonu neváhal generál Surovikin stáhnout své oddíly za Dněpr, Bachmut naopak přikázal Zelenskij z propagandistických důvodů bránit do posledního muže.

Jacques Baud si velmi podrobně všímá i válečného zpravodajství, přičemž dospívá ke smutnému zjištění, že západní sdělovací prostředky šíří mnohem víc dezinformací než ty ruské. Neustále omílané fráze o tom, že Putin vede svou zemi k vojenské porážce, vycházejí z mylného předpokladu, podle nějž je probíhající válka pro ruského prezidenta nejvyšší prioritou, jíž se vše ostatní podřizuje. Ve skutečnosti má pro něj spíše epizodní charakter a svou hlavní pozornost zaměřuje na stabilizaci a rozvoj ekonomiky.

Švýcarský autor dokazuje, že svou pověst experta na válečné operace a zbraňové systémy si vysloužil plným právem. Značná část knihy totiž obsahuje podrobné informace o sofistikovaných bojových prostředcích (drony, hypersonické střely aj.) včetně úvah, jak jsou na tom obě soupeřící strany s jejich množstvím, výrobou a technologickým vývojem. Jedná se o pasáže navýsost odborné, přitom však koncipované tak, aby jim byl schopen porozumět i vojenský laik.

Domnívám se, že některé názory, prezentované v knize Umění války, jsou diskutabilní a nemusíme s nimi souhlasit. Jacques Baud ostatně nikde netvrdí, že má patent na rozum. S takřka vědeckou precizností se však snaží o to, aby měl své argumenty podepřené fakty, což v současném světě mainstreamových klišé a jednostranných narativů dělá z jeho knihy záležitost navýsost unikátní! 

Nikdo asi nepochybuje o tom, že válka na Ukrajině je tragickým konfliktem, při němž kromě vojáků umírají i tisíce nevinných civilistů. Měl by být co nejrychleji ukončen, k tomu je však (mimo jiné) zapotřebí objektivně posoudit příčiny, které k němu vedly. Jednostranné svalování viny na Putina a eskalace dalšího krveprolévání ze strany Západu jsou možná těmi největšími překážkami na cestě k míru. A právě toto je dle mého názoru hlavním poselstvím knihy Umění války...