ALEŠ PALÁN: RADĚJI ZEŠÍLET V DIVOČINĚ

 

Nahlédnout do života „antispolečenských“ jedinců je pro nás, „normální“ lidi, fascinujícím zážitkem!

Skoro se tomu nechce věřit, ale je to tak – kniha Raději zešílet v divočině se na pultech našich knihkupectví objevuje již v šestém vydání! Je tedy jasné, že od roku 2018, kdy vyšla poprvé, si svoji popularitu udržuje dodnes a na místě je pochopitelně otázka, co je toho příčinou. Řečeno jinak – proč naprostá většina společnosti (totiž ta „rozumná“ a „spořádaná“) je fascinována několika jedinci, kteří se rozhodli žít úplně jinak, totiž mimo civilizaci a její výdobytky? Při hledání odpovědi mne jaksi automaticky napadla následující úvaha:

Žijeme v přetechnizovaném světě, který sice nabízí  veškeré materiální pohodlí, zároveň nás však okrádá o něco mnohem důležitějšího. Zapřaženi do nikdy nekončícího kolotoče práce, nakupování, zábavy a zařizování toho či onoho se ve skrytu duše těšíme, že jednou se to změní a my začneme žít jinak, svobodněji a šťastněji než dnes, kdy musíme dodělat školu, najít si dobré zaměstnání, splatit hypotéku, dožít se důchodu... Jenže se nakonec ukáže, že ono vysněné „jednou budem dál“, jak se zpívá v hezké písničce, je iluze, která se nikdy nenaplní. Hedonistický životní styl je svým způsobem droga, navíc velmi rychle návyková, takže netrvá dlouho a člověka už ze svých spárů nepustí. A tak se z nás stává masa amorfních bytostí, ovládaných reklamou, propagandou či ideologií, která je zrovna v módě. Jsme konzumenty, spotřebiteli, plátci DPH, fyzickými osobami... To, že bychom měli být především lidmi, si možná na okamžik uvědomíme ve vzácných momentech citového prozření a třeba se i zasníme, jak by to bylo krásné, kdyby... Hned se však vzpamatujeme a za tu chvilkovou slabost zastydíme – jsme přece racionálně uvažující jedinci, musíme stát na zemi a nevznášet se někde v oblacích  Přesto v nás ale nadále hlodá červíček pochybnosti. Možná je tomu tak, že ty „podivíny“ z knihy Raději zešílet v divočině do jisté míry obdivujeme a třeba jim i trochu závidíme, neboť dokázali něco, čeho my nikdy nebudeme schopni. A tak si pročítáme jejich příběhy a alespoň v duchu se přenášíme do vysněného světa rajské nevinnosti... 

Setkání s šumavskými samotáři – tak zní podtitul a domnívám se, že velmi dobře chápu, proč právě zde protagonisté knihy zapustili kořeny. Na Šumavu jsme s rodinou jezdili dlouhá léta na dovolenou a ten nádherný kus země jsme si zamilovali natolik, že se nám odtud nikdy nechtělo odjíždět. Při našem prvním pobytu tomu však bylo přesně naopak – přijeli jsme do období dešťů a mlh, temné šedé mraky táhly kousek nad zemí, my se dívali z okna železnorudské fary a říkali si, jak tady ten týden přežijeme. Za dva dny ale bylo všechno jinak, objevilo se slunce a odhalilo nám nádherné scenérie lesů, plání a Velkého Javoru se dvěma majestátními kupolemi na jeho vrcholu...

Osm lidských osudů (přesněji řečeno devět, protože v jednom případě se jedná o dva bratry) nám na malém vzorku „lesní populace“ ukazuje rozmanitost charakterových rysů, povah a morálních zásad těch, kdo se rozhodli žít takříkajíc alternativně. Jsou mezi nimi i dvě ženy a právě jejich příběhy mne zaujaly nejvíce. Životní styl, který si zvolily, je totiž k mému velkému překvapení podložený naprosto „přízemními“, pragmatickými důvody. Martina Kyselová ke své spokojené existenci potřebuje velký prostor a navíc má ráda zvířata, takže šumavské pláně jsou pro ni jako stvořené. Bývalá podnikatelka Dáša Macháčková to má v hlavě rovněž perfektně srovnané. Jednoho dne si všimla, že dosavadní život ve stálém stresu a napětí ji ubíjí a rozhodla se pro zásadní změnu. Nebylo tomu ovšem tak, že by se vším sekla ze dne na den, všechno si naopak dobře promyslela, prodala firmu a teprve potom se vydala „samotařit“.

U chlapů je samotářství záležitostí spíše pudovou a iracionální. Když vzpomínají na svůj bývalý život, pak je zřejmé, že útěk do šumavské divočiny byl jedinou možností, jak se nezbláznit. Otázkou zůstává, zda se jim to skutečně podařilo, protože jejich vyprávění má často halucinační ráz, hemží se to u nich přízraky, nadpřirozenými bytostmi, kontakty s jinými světy, okultismem a spiritismem. Není se co divit – např. dlouhá léta na drogách změní lidskou psychiku k nepoznání. A tak zatímco k šumavským samotářkám cítím sympatie, o samotářích se to říct nedá... 

Tedy na jednu výjimku. Romana Szpuka (kterého zmiňuji na konci, ačkoli jeho medailonem kniha začíná) znám z literárního portálu Písmák, kde pod pseudonymem Darmošlap uveřejňoval kdysi svá nádherná haiku a senrjú (dnes se s ním můžeme setkat na webu Skupiny XXVI). Podle mého názoru se jedná o našeho největšího znalce této původem japonské poetické formy. Vždycky jsem obdivoval i jeho kresby a fotky a rovněž mám velmi rád existenciálně laděné knihy, kterých napsal už spoustu. Svou životní anabázi popisuje způsobem, který fascinuje a dojímá.

Kniha Aleše Palána Raději zešílet v divočině je výjimečným svědectvím o lidské touze po něčem vyšším, než co nabízí konzumní společnost. Její protagonisté nám ukazují jednu z možností, jak se bránit před společenským tlakem na konformitu a stádovost a za to jim patří dík. Současně ale zjišťujeme, že ani útěk do samoty nezbaví člověka každodenních starostí a nelehkého boje o přežití, že všechno má svůj rub a líc a i v té zatracované civilizaci lze žít svobodně. Toto je podle mého názoru hlavní poselství knihy a zároveň důvod, proč se setkává s tak mimořádným čtenářským ohlasem.   

MACINKŮV GENIÁLNÍ TAH

a Pávkův samomat!

Byl to s těmi nočními esemeskami od ministra Macinky geniální tah, který mu stoprocentně vyšel. Dobře věděl, že když napíše Kolářovi, ten to hned vyslepičí Gumákovi a tomu rupnou nervy. A přesně to se stalo. „Ještě větší blbec, než jsme doufali“ –  tak zní název jednoho filmu a Pepa se zachoval přesně podle toho, když rázným lampasáckým krokem předstoupil před kamery, vzteklým hlasem přečetl, co mu podstrčili, zafňukal si, že je mu vyhrožováno a následně uprchl před novináři, kterým předtím děkoval, že přišli v tak hojném počtu... Vzápětí se k němu přidala paní Rozvědčíková a nasadila tomu všemu korunu, když z paluby letadla oznámila národu, že se proti jejímu manželovi spikly antisocialistické a protispolečenské živly. Takže za pár dní se bude na Staromáku konat demonstrace miliónových milicí pod heslem Liberální defenestraci si rozvracet nedáme.

Komouš na Hradě se definitivně odkopal a s ním i všichni jeho přívrženci. Je to teď samá tisková konference – Řehka, Vystrčil, Kupka,.. Čekám, kdy se svou troškou do mlýna přispěje i Vrchní Čučkař, který zatím mlčí jako zařezaný, i když musí vidět, že se to tu dnes přímo hemží proruskými šváby. Možná neví, která strana nakonec vyhraje, a tak čeká, co se z toho všeho vyklube...

Ano, poslední bitva vzplála. Jako v roce 1989 se opět láme chleba a jsme svědky pokusu o státní převrat. Hovoří se i o převzetí moci armádou, ale k tomu nedojde. Vojenská diktatura nehrozí, neboť naštěstí není nikdo, kdo by se postavil do jejího čela. Všichni eventuální kandidáti jsou bez výjimky hlupáci a zbabělci, Pinochet mezi nimi není žádný,

Ovšem i tak to bude pěkná mela a pokud vyhraje liberální sebranka, čeká nás normalizace, proti které byla ta Husákova procházkou růžovým sadem. Když čteme nenávistné příspěvky havloidů na sociálních sítích, pak je jasné, že tyto kreatury se nezastaví před ničím...

OLEKSANDR MYCHED: JAZYK VOJNY

 

Mimořádně depresivní kniha, ale určitě si ji přečtěte!

Hned na začátku knihy mi bylo v jednu chvíli jasné, že její četba pro mne bude spojena s řadou asociací z mého dětství. Tím spouštěčem byla pasáž, v níž autor v prvním dnu invaze telefonicky hovoří se svou matkou. Ta žije v Buči a popisuje synovi, co vidí z okna svého bytu. Náhle jsem si uvědomil, jak je ta situace podobná té, kterou jsem kdysi zažil já sám a jako na filmovém plátně se mně v mysli začaly vynořovat obrazy dávných vzpomínek... 

Je mi 8 let a nemám z toho ještě rozum, přesto však cítím, že se děje cosi nepatřičného, podezřelého a patrně i nebezpečného. Hraji si venku na ulici a rodiče na mne volají, abych se okamžitě vrátil domů. V rádiu mluví jakýsi Dubček a zoufalým hlasem žádá, abychom zachovali rozvahu a klid. To už se nad naší vesnicí v pravidelných intervalech objevují letadla s rudými hvězdami na křídlech, směřující k nedalekému letišti v Tuřanech. Po silnici duní pásy tanků, díváme se na ně přes záclonu v okně, o kousek dál na křižovatce stojí regulovčík, který jim ukazuje směr na Brno. Vypadá to, že těm letadlům a tankům nebude nikdy konec... 

Takhle nějak si pamatuji 22. srpen 1968, kdy do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy. 22. únor 2022 je mu navlas podobný – ruské vrtulníky míří k letišti v Hostomelu, po jehož obsazení má být bleskově dobyt Kyjev a na Ukrajině nastolena loutková vláda. Paralela s potlačením Pražského jara 1968 je šokující, jediný rozdíl spočívá v tom, jak se ty akce nazývají – tenkrát to byla bratrská pomoc, dnes speciální vojenská operace.

22. únor 2022 roztrhl životy všech Ukrajinců na dvě části, na dvě časová údobí. Předtím a potom, tenkrát a dnes... Bolestivě si to uvědomuje i Oleksandr Myched, který má na rozdíl od ostatních tu výhodu (možná je to ale nevýhoda, nevím), že je skvělý spisovatel a psycholog. Pozoruje, analyzuje a zapisuje pocity, které rezonují v jeho mysli a je to skutečně „inventúra na duši dočista a na dreň“ (ta slova z písně Richarda Müllera mne napadla nejspíš proto, že knihu čtu ve slovenštině). Je to fascinující, protože děsivě upřímná zpověď člověka, který si uvědomuje, že ony dvě zmíněné časové periody již nepůjde nikdy spojit a on zůstane rozerván navždycky. To, co všechny jeho myšlenkové pochody spojuje, je nenávist vůči Rusům. Ta je absolutní, netýká se jen vojáků, ale úplně všech bez rozdílu. Tady se mi chce zvolat něco v tom smyslu, že uplatňovat princip kolektivní viny se nedá, ostatně mnoho Rusů přece ze své vlasti raději uprchlo, než aby šli do války, další z armády dezertovali a jiní skončili ve vězení za protesty proti Putinovi. Oleksandr Muched toto bohužel neakceptuje a jeho černobílé vidění mne irituje, i když vím, že na něj má právo. Uvědomuje si však, že jeho volání po pomstě povede k tomu, že spirála nenávisti a násilí nikdy neskončí a budou v ní žít i příští generace? A nenesou na rozpoutání války svůj díl viny i ukrajinští politici, kteří v roce 2014 odmítli uznat autonomii východních regionů?

Hostomelského letiště se sice Rusové zmocnili, Ukrajincům se ale podařilo rozbombardovat přistávací plochu, takže letadla s vojenskou technikou se musí vracet. Zastavila se i šedesátikilometrová kolona bojových vozidel, která se stávají snadným terčem. Napadá mne, proč naši vojáci tenkrát nepostupovali podobně. Kdyby zničili všechna letiště, ruská letadla by neměla kde přistávat. Ty tanky na silnicích byly rovněž velmi zranitelné. Československá armáda se ovšem zachovala „tradičně“ a stejně jako v roce 1938 se nezmohla na odpor. A najednou mi vytane na mysli další vzpomínka...

Je horký letní den někdy koncem srpna 1968, na velkém poli nedaleko naší vesnice jsou lidé v pilné práci, svážejí po strništi balíky slámy a staví z nich stoh. Pobíhá tam i hodně dětí, já mezi nimi. Vtom přilétá vrtulník naší armády a kdosi z něj vyhazuje nějaké papíry. Běháme po strništi a sbíráme je – jedná se o letáky, informující o tom, že Dubček a vládní představitelé byli uneseni do Moskvy a nejlepší, co můžeme udělat, je ruské vojáky ignorovat a zůstat v klidu, aby viděli, že u nás není žádná kontrarevuluce...

To Ukrajinci jsou jinačí kabrňáci. Kdybych si měl posloužit příslovím, řekl bych, že ruská kosa narazila na ukrajinský kámen. Okupanti jsou nuceni stáhnout se z Hostomelu, Irpině a Buči, kleště kolem Kyjeva se sevřít nepodaří. Fronta se postupně stabilizuje a začíná dlouhý opotřebovací boj. 

Jazyk vojny (s podtitulem Kronika invázie) je záznamem bezpočtu příběhů, které jsou jedinečné a zároveň takřka identické. Kniha vypráví o lidech, kteří se zničehonic ocitají uprostřed válečného běsnění, prchají ze svých domovů (nebo to již nestihnou a přežívají po sklepech a bunkrech) jen s tím, co mají na sobě a v taškách, které dokáží unést a zoufale přemýšlejí (pokud jsou toho schopni). proč k něčemu takovému došlo. Oleksandr Muched je jedním z nich a když nám podává očité svědectví o prvním válečném roce (jeho záznamy končí březnem 2023), nemůže tušit, že konflikt potrvá ještě v roce 2026. Třeba se tedy dočkáme toho, že kniha Jazyk vojny bude mít pokračování.

A současně si říkám, jak by bylo krásné, kdyby se v ní objevila slova o odpuštění...

POHROBCI HENLEINA V BRNĚ!?

 

17. březen 1939. Adolf Hitler na brněnském náměstí Svobody  

Když jsem tu informaci slyšel poprvé, domníval jsem se, že jde o hodně špatný vtip. Říkal jsem si, kdo ho asi vymyslel a jak ho mohlo něco takového vůbec napadnout! Žijeme však zřejmě v době, kdy je možné už snad úplně všechno – třeba i to, že se letošní sjezd sudetoněmeckého landsmanšaftu má konat v Brně a že jsou lidé, kteří něco takového považují za normální a dokonce chvályhodné...

Prý půjde o akt usmíření, neboť od války již uplynulo 80 let a je třeba zapomenout na bývalé křivdy – zhruba takto argumentují ti, kdo sudetské Němce do Brna pozvali. To zní velmi pěkně a mohlo by se zdát, že protestovat proti takovému gestu vzájemné sounáležitosti mohou jen ti, kdo nejsou schopni vypořádat se s dávnými traumaty a stále setrvávají ve starých, dnes již překonaných předsudcích... Opravdu?  

V roce 2007 jsem v Zwieselu zhlédl výstavu s názvem 1500 let sousedství Bavorsko–Čechy. Podíval jsem se i do knihy návštěv a byl jsem nemile překvapen, kolik tam bylo příspěvků, naprosto odporujících údajné dobré vůli sudetských Němců k odpuštění a usmíření. Tomu se není co divit, když členové dnešního landsmanšaftu jsou dětmi těch, kteří kdysi volili Henleina a nadšeně vítali Hitlera. Co asi svým potomkům vyprávěli o tehdejších událostech, když tito se dnes pasují do role obětí, které Beneš svými dekrety vyhnal z jejich domovů a dělají všechno možné, aby byly zneplatněny?

Divím se, že proti sjezdu SL v Brně neprotestují české židovské organizace. Vždyť chodníky před domy v jihomoravské metropoli jsou doslova poseté pamětními dlaždicemi, informujícími o tom, že zde žila židovská rodina, odtransportovaná do plynových komor v Osvětimi. Nečinná je i policie, třebaže náš právní řád zakazuje propagaci fašismu. Přitom zakládajícími členy sudetoněmeckého landsmanšaftu byli nejen bývalí henleinovci, ale i příslušníci NSDAP.

Jak již bylo řečeno, iniciativa vyšla z české strany, SL byl do Brna pozván. Kým a proč? Domnívám se, že právě tato otázka je tou nejdůležitější. Ukazuje se, že jsou u nás lidé, kteří neváhají do vnitřní české politiky míchat sudetskou kartu. Dovolíme jim to?

https://www.facebook.com/…786

https://www.petice.com/…ftu

M. Z. BIELAWSKI: DŮM SE DVĚMA VĚŽEMI

 

Přečíst si tuto knihu je téměř morální povinností!

Miluji tyto knihy. A obdivuji jejich autory, protože pohroužit se do hlubin paměti a doslova z ní vydolovat vzpomínky na první (a prvotní) vjemy, pocity a záchvěvy sebeuvědomění je již samo o sobě výkonem vskutku úctyhodným. Když se navíc tato surová hornina „prehistorického“ Já podrobí zevrubné analýze takříkajíc sub specie aeternitatis a výsledkem je čistý destilát ducha, pak jde o proces, kterého jsou schopni jen nemnozí. A pokud se mezi těmito již tak výjimečnými jedinci najde někdo ještě výjimečnější, spatří světlo světa literární skvosty typu Příběhy z bezprostředního neskutečna Maxe Blechera, Nezralé bobule angreštu Ljudmily Petruševské či Památce paměti Mariji Stěpanovové. Po jejím přečtení se domnívám, že do této kategorie knih patří i Dům se dvěma věžemi.

Jestliže Maciej Zaremba Bielawski pátrá po vlastní identitě, není v tom nic samoúčelného, nejedná se o nějakou genealogickou vášeň či kuriózní libůstku, nýbrž o existenciální potřebu. Ten dům se dvěma věžemi, který dal knize název, je psychiatrická klinika, v níž je jeho otec primářem a matka lékařkou. Vzpomínky jejich syna jsou od prvních chvil spojeny s nejasným tušením podivného rodinného tajemství, jež je příčinou jeho duševního neklidu a ten zase akcelerátorem takřka obsedantní touhy pochopit, kdo vlastně je a co předcházelo jeho narození. Z letmých útržků rodičovských hovorů vysvítá, že se jejich cesty spojily ve chvíli, kdy se oba ocitli na osudové životní křižovatce. Prolínání dvou dějových linek, totiž dávného času dětství a dospívání s přítomností, kdy jako dospělý muž už konečně ví, jak to všechno bylo, činí z knihy psychologickou záležitost par excellence, zvláště když se záhy ukáže, že historie jeho rodiny je tragicky spojena s dějinami Polska 20. století.

Maciej Bielawski se narodil roku 1951 v Poznani, ovšem když píše svou knihu, dávno už žije v cizině. Jak se to tak stane, že Polák, milující svou vlast, se náhle ocitne ve Švédsku? Byla to pro mne úplně nová informace, když jsem se dozvěděl, že Gomulkův režim vyhnal v letech 1968–69 z Polska zbytek židů, kteří tu ještě zůstali po holokaustu. Potkalo to i jistou Elzbietu Immerdauer a její tři syny – jeden z nich se jmenuje Maciej... Je mu osmnáct roků a to je věk, kdy mu již matka nemůže odpírat odpovědi na trýznivé otázky. Některé pochybnosti však zůstávají a aby je mohl rozptýlit, musel autor knihy Dům se dvěma věžemi podniknout rozsáhlou výzkumnou anabázi, spojenou s návštěvou archívů a studiem starých dokumentů. Tedy pokud se mu je tam poštěstilo najít, neboť nezřídka se setkával s lakonickým sdělením, že o událostech, které ho zajímají, se žádná písemná zpráva nedochovala. I z toho mála, co se mu podaří objevit, si však dokáže udělat obrázek, co se v Polsku vlastně stalo – a nejde jen o léta nacistické okupace, ale i o dobu mnohem dřívější. Takřka s detektivní houževnatostí a cílevědomostí se snaží spojit zdánlivě nesourodé informace do logických souvislostí, kamínek po kamínku skládá svou mozaiku a výsledný obraz jej šokuje. Nedělal si pochopitelně iluze o objektivitě oficiální historiografie, ovšem nikdy by jej nenapadlo, že by mohla být vystavěna na tolika lžích. Přesně k tomu však došlo a zjištění, že je (tedy bylo) všechno úplně jinak, je popudem k napsání příběhu své rodiny, zasazeného do skutečných dobových reálií.

A ty nejsou pro Polsko nijak potěšující. Vůbec jsem třeba nevěděl o tom, že tam od samotného jeho vzniku bujel antisemitismus, sice ne tak brutální jako po roce 1933 v Německu, přesto však dost intenzivní a hlavně ponižující na to, aby se tamní židé přestávali identifikovat se svým státem. Autorova matka jako studentka musela ve škole sedět v lavicích určených pro židy, v roce 1937 přijala lékařská komora rozhodnutí, že jejími členy nesmí být osoby židovského původu a takto by se dalo pokračovat dlouho. Padá i mýtus o sjednoceném celonárodním odporu Poláků proti německým okupantům. Překvapený čtenář zjišťuje, že se to v porobeném národě jen hemžilo udavači, kolaboranty a dokonce i kreaturami, které vydírali své židovské spoluobčany pohrůžkou, že je jinak nahlásí gestapu. Naštěstí daleko více  bylo těch, kteří s nasazením života židy ukrývali a jimž i Miacej Bielawsku vděčí za to, že se mohl narodit, když jeho matka zásluhou statečných polských vlastenců přežila nacistické běsnění. Z války se vrátil i jeho otec, který byl na jejím počátku zajat a následující roky strávil v táboře pro polské důstojníky, v němž panovaly neuvěřitelné podmínky. Což je kupodivu myšleno v pozitivním smyslu slova – při čtení závěrečné poznámky s názvem Souostroví Oflag jsem nevěřil vlastním očím...

Dům se dvěma věžemi je jednou z oněch fascinujících knih, při jejichž četbě zapomínáme na okolni svět, cítíme téměř symbiotickou spřízněnost s autorem a jako by na vlastní kůži prožíváme vše, o čem píše. Přečíst si ji považuji téměř za morální povinnost! 

DAVID LIŠKA: VLADIMÍR MENŠÍK

Monumentální publikace o herecké legendě – David Liška si za „svého“ Menšíka zaslouží nejvyšší uznání!

„Vladimír Menšík je přírodní úkaz.“ Toto kdysi pravila na adresu slavného herce osoba zřejmě nejpovolanější, totiž Jiřina Bohdalová, která s ním sehrála množství nádherných divadelních a filmových rolí i humorných scének a dobře jej znala. Tato „diagnóza“ nám sice v první chvíli může znít poněkud legračně, ovšem když se nad ní zamyslíme, musíme dát její autorce za pravdu. Vladimír Menšík byl totiž člověk, který se nejen uměleckým, ale i lidským „standardům“ vymykal natolik, že jej fakticky nelze s nikým srovnávat (a pochopitelně ani nikoho s ním). Nenapodobitelný samorost, originál každým coulem, nedostižný virtuóz slova... Prostě herec, jaký se narodí snad jednou za sto let! 

Když se ke mně donesla zpráva o vydání této knihy, v duchu jsem na ni zareagoval jediným slovem – konečně! Vždycky mi přišlo podivné a nepochopitelné, že osobnost Menšíkova formátu stále nemá důstojnou a reprezentativní publikaci, podrobně mapující všechny zaznamenáníhodné milníky na její fascinující životní dráze. Díky Davidu Liškovi nyní na pulty našich knihkupectví takováto kniha přichází a buďme za ni vděčni, třebaže se tak stává téměř 40 let po Menšíkově smrti. Generačně starším (což je i můj případ) obdivovatelům tohoto velikána českého (tedy spíše moravského) humoru se dostává jedinečné příležitosti osvěžit si vzpomínky na dobu, kdy ještě byl mezi námi, a ti mladší se mohou seznámit s hercem a komikem par excellence, který kdysi bavil celý národ. Za ten minulý čas se ovšem musím rychle omluvit, neboť Vladimír Menšík nás fascinuje stále a např. jeho proslulé silvestrovské scénky jsou vítaným zpestřením konce roku i na obrazovkách dnešní televize.

Když jsem tak přemýšlel nad tím, jak ve stručnosti charakterizovat tuto výjimečnou osobnost, skoro okamžitě mne napadlo sousloví „nesmrtelná legenda“. Nikdy bych však v souvislosti s ním nepoužil dnes tak frekventovaný termín „bavič“ – připadalo by mi to jaksi nepatřičné, ba urážlivé, protože Vladimíru Menšíkovi byl bytostně cizí prvoplánový pseudohumor současných „zábavních“ pořadů. Můžeme se samozřejmě dohadovat, do jaké míry bylo jeho herecké mistrovství takříkajíc darem od Boha a nakolik se k němu dopracoval vlastní pílí, jisté však je, že mu stačilo otevřít ústa a začít mluvit a všichni okolo rázem zmlkli a s úžasem naslouchali dechberoucímu přívalu originálních historek a slovních gagů. 

V úvodu knihy píše její autor o tom, že i jemu (podobně jako mně) chyběla publikace, v níž by byl Menšíkův život prezentován co možná nejpodrobněji a současně takříkajíc nejvyváženěji. To samozřejmě vyžadovalo tomu odpovídající metodu výběru relevantních údajů, resp. vyřazení všemožného bulvárního balastu. Mám za to, že Davidu Liškovi se tento záměr podařil na výbornou, přičemž oceňuji mimo jiné to, že začal do slova a do písmene „z gruntu“, totiž Menšíkovým rodokmenem a jeho dětstvím a mládím, tedy „předhereckým“ obdobím, které dosud nebylo v jeho biografiích adekvátně zmíněno. Obdivuhodná a pro čtenářův  orientační komfort velice důležitá je i přísně chronologická posloupnost „dějové linky“. Kniha totiž obsahuje tak ohromné pensum informací všemožného druhu (kromě životopisného textu tu najdeme bezpočet fotografií, filmových plakátů, citací z dobového tisku, kopií úředních dokumentů atd.), že nelze neobdivovat autorovu bravuru, s níž vše zakomponoval do jednolitého celku.

David Liška v úvodu rovněž předesílá (a podtitul Život, film, divadlo to potvrzuje), že do knihy nezařadil Menšíkovu televizní tvorbu. Což vidím jako jediný nedostatek této jinak úctyhodné a v její monumentální „objemnosti“ jedinečné publikace. Může tomu být ale tak, že do velkoformátové knihy o čtyřech stech stranách už prostě nebylo fyzicky možné začlenit další (a hodně rozsáhlou) pasáž z Menšíkovy umělecké biografie. Vezměme si třeba jen jeho dlouholeté působení v populárním pořadu Bakaláři, který uváděl a v němž zahrál řadu úžasných rolí. Nedá mi to, abych nepřipoměl alespoň povídkový příběh s názvem Zuby, kde v den dceřiny svatby nemůže najít svůj umělý chrup, čímž se dává do pohybu kaskáda groteskních momentů, v nichž se Menšík cítí jako ryba ve vodě a jeho herecké mistrovství dosahuje závratných výšin!

Vladimír Menšík prožil celý svůj umělecký život v totalitním systému, který hrubě porušoval lidská práva a potlačoval jakékoli projevy svobodného a samostatného myšlení. Je tudíž logické, že v knize je rovněž hledána odpověď na otázku, zda a nakolik si herec zadal s komunistickou mocí. Oceňuji, že David Liška protagonistu své knihy v tomto ohledu nijak neidealizuje (Menšík rozhodně nebyl žádným disidentem), zároveň však rozhodně odmítá vidět v něm prorežimního umělce. Obrovská popularita napříč celou společností dávala hereckému velikánovi určitý prostor pro vymanění se z tvůrčí konformity, jiná věc pochopitelně je, nakolik toho byl schopen a ochoten využít. Jisté je, že o Menšíkových skutečných politických názorech (i když je neprezentoval veřejně) se všeobecně vědělo a nebyly neznámy  ani tehdejším mocipánům. Ti si ostatně dali hodně na čas, než jej jmenovali národním umělcem a učinili tak jen proto, že bylo nadále neúnosné odpírat tento titul člověku, jemuž dle mínění celého národa dávno patřil.

O knize Vladimír Menšík. Život, film, divadlo by se dalo psát ještě dlouho, prostor pro recenzi je ovšem omezený a to podstatné jsem snad zmínil. Dodám tudíž už jen tolik, že Liškovu biografii pokládám za jednoznačně nejlepší ze všech, které o nezapomenutelném herci dosud vyšly a že si ji ve své domácí knihovně zařadím na čestné místo mezi bestsellery... 

Psáno pro portál Kultura 21: https://www.kultura21.cz…ani/

POETICKÉ KOMENTÁŘE (272)

 

A n o ,  ř e k l   č i s t o u   p r a v d u

t o   s e   d n e s k a   s n a d   u ž   m ů ž e

s a m o z ř e j m ě ,  g u m á k   z   H r a d u

m á l e m   z   t o h o   v y l í t   z   k ů ž e !

Na podporu pana Okamury je možné podepsat tuto petici: 

https://www.petice.com/…cip

DOPISY J. R. R. TOLKIENA

Tolkienova korespondence je fascinující četbou plnou překvapení – ukazuje se,  jak málo jsme toho o slavném spisovateli dosud věděli!

Nechtěl bych, aby to znělo nějak nadneseně či pateticky, ale jsem přesvědčen, že se jedná o jednu z nejvýznamnějších vydavatelských událostí posledních let – v monumentální publikaci (téměř osm set stran) je nám představen slavný spisovatel John Ronald Reuel Tolkien z doposud neznámé perspektivy, jejíž absence nám bránila poznat tohoto výjimečného muže takříkajíc „z první ruky“. Řečeno jinak – jestliže jsme si na něj vytvořili názor prostřednictvím jeho knih a Carpenterovy biografie, pak se nám nyní dostává příležitosti nahlédnout do jeho životního příběhu pod ještě jedním (a možná tím nejdůležitějším) úhlem pohledu. Tolkienova korespondence totiž představuje zásadní průlom do našich dosavadních znalostí (či spíše neznalostí) duševního a duchovního světa autora Pána prstenů a odhaluje skutečnosti, o nichž jsme buď vůbec nevěděli či měli pouze nejasné tušení...

Nejdříve je ovšem třeba vzdát hold oběma autorům, jejichž záměr vybrat nejreprezentativnější vzorek z obrovského množství dopisů ze spisovatelovy pozůstalosti představoval vskutku titánskou výzvu. Z předmluvy se dozvídáme, že první vydání (rok 1981) muselo být podstatně zkráceno a teprve o více než čtyřicet let později (v roce 2023) vyšla Tolkienova korespondence v původně plánovaném rozsahu. A je to právě tento kompletní výběr, který se nyní díky nakladatelství Argo objevil na pultech našich knihkupectví.

První dopis pochází z října 1914, poslední pak nese datum 29. srpna 1973 a Tolkien jej tudíž napsal krátce před svou smrtí. Jak známo, ve spisovatelově životě se střídala období, kdy frekvence jeho korespondenčních aktivit stoupala či naopak klesala, o čemž svědčí i tento knižní výběr, když z celkového počtu 354 dopisů jich pouze 36 spadá do období před 2. světovou válkou. Mnohem významnější je ovšem to, že všechny svědčí o Tolkienově obdivuhodné osobnostní integritě – při jejich četbě si uvědomujeme, že máme co do činění s člověkem vzácného charakteru, který si již v raném mládí osvojil ušlechtilé životní zásady a v budoucnu se jim nikdy nezpronevěřil. Především se to týká jeho náboženského přesvědčení.

Ví se, že Tolkien byl katolickým křesťanem, tato skutečnost se však bere na lehkou váhu, když bývá vnímána jako nepodstatný životopisný detail. Pravdou je ovšem pravý opak. Z korespondence je patrné, že křesťanská víra pro něj byla ústřední a nezpochybnitelnou hodnotou i jistotou a svůj život si bez ní nedokázal vůbec představit. Na počátku tu byl příklad jeho matky, která konvertovala ke katolictví a následně musela za toto své rozhodnutí vytrpět mnohá bolestná příkoří. Mýlil by se však ten, kdo by si Tolkienův náboženský zápal vysvětloval pouhým pietním setrváváním na odkazu milované osoby. Jeho dopisy naopak vydávají svědectví  o tom, že byl hluboce a upřímně věřícím katolíkem především z racionálních důvodů – k názoru, že křesťanství (tedy římské katolictví) je jediným (protože samotným Bohem zjeveným) náboženstvím, jej dovedl jeho brilantní intelekt.

Největší prostor v knize pochopitelně zaujímá korespondence související s Tolkienovou literární tvorbou. Poté, co se stal slavným spisovatelem, se na něj začali obracet nadšení čtenáři s nejrůznějšími dotazy. Byly to většinou prosby o vysvětlení některých komplikovaných míst v Hobitovi a Pánu prstenů, o nichž si nebyli jisti, zda je správně pochopili. Tolkien jim ochotně a mnohdy i velice obšírně odpovídal, takže tyto dopisy jsou svého druhu manuálem pro četbu jeho knih. Velkou trpělivost projevoval rovněž vůči lidem, kteří mu radili, jak by se ta či ona pasáž dala napsat jinak a možná i lépe a pochopení měl i pro ty, kdo se pohoršovali, když některá postava jednala jinak, než si přáli či dějová linka se ubírala „nežádoucím“ směrem. Něco takového se děje pouze největším (nebo jak je dnes zvykem říkat „kultovním“) spisovatelům, jejichž literární postavy se stávají „majetkem“ čtenářů a začnou žít svým vlastním, na autorovi nezávislým životem...

Nelze zajisté nezmínit dopisy, které od Tolkiena dostávaly jeho děti. Často se v nich vyskytují dojemné pasáže, svědčící o tom, že jim byl nejen milujícím otcem, ale i přítelem a rádcem. I v dospělém věku se na něj neváhaly obracet v záležitostech, majících delikátní či dokonce intimní charakter a vždy se setkávaly s porozuměním a citlivým přístupem.  

Nedá mi to, abych se nevyjádřil ke třem konkrétním dopisům, jež na mě udělaly asi největší dojem. Ten první (s pořadovým číslem 310) je adresován jisté studentce, která se na Tolkiena obrátila s otázkou, jaký má názor na smysl lidského života. Odpovědí jí byla nádherná existenciální úvaha, v níž tázaný s obdivuhodnou otevřeností shrnul své životní krédo. List č. 43, určený synu Michaelovi, který měl tehdy před svatbou, se zaměřuje na sexuální problematiku a je (dá-li se to tak říct) návodem na šťastné manželství. A nakonec je tu dopis, u něhož bych se chtěl zastavit poněkud déle (jeho adresátem je opět syn Michael, byl napsán 1. listopadu 1963 a má číslo 250). Jakožto římskokatolický křesťan Tolkien velmi těžce prožíval fakt, že se Církev jeho doby nachází v těžké krizi, ohrožující samotnou její existenci. Uvědomoval si, že základní pravdy víry a morálky sice zůstaly nezměněny, v praxi se jimi však už skoro nikdo neřídí a pokud se o to přece jen někteří snaží (což byl jeho případ), jsou svými vlastními souvěrci považováni za konzervativní staromilce. Určitou naději vkládal do právě probíhajícího II. vatikánského koncilu, ten však, jak se později ukázalo, krizi ještě víc prohloubil...

Závěrem bych dodal už jen to, že četba Tolkienových dopisů je fascinujícím zážitkem. Před naším vnitřním zrakem defiluje moudrý muž, skvělý spisovatel, anglický gentleman, příkladný katolík – a v tomto oslavném titulování bych mohl pokračovat dlouho. Dlužno dodat, že s výjimečným obsahem knihy je v dokonalém souladu její nádherné tiskařské zpracování. Mám radost, že jsem tuto recenzi stihl napsat ještě před Štědrým dnem – třeba se jí někdo z čtenářů, přemýšlejících o vhodném vánočním dárku, nechá inspirovat...      

FORMULE 1: 75 LET

Fascinující pohled za oponu tajemného světa nejrychlejších vozů!  

V současné době se sice o závody Formule 1 již tolik nezajímám, ale dřív tomu bylo jinak. Myslím tím za minulého režimu (patřím již ke starší generaci), kdy tehdejší televize samozřejmě žádné přenosy z těchto soutěží nevysílala (šlo přece o buržoazní druh sportu, že), ovšem o to víc toto zakázané ovoce chutnalo. Žiji a žil jsem i tenkrát na jižní Moravě, kde bylo možné zachytit signál rakouské ORF (což byla oproti jiným částem republiky obrovská výhoda) a tudíž být v obraze nejen co se týká politiky, ale i sportu. A právě mistrovství světa „efjedniček“ bylo tak nádhernou podívanou, že jsem si téměř žádný závod nenechal ujít.

Hodně jsem to tehdy prožíval. Vzpomínám si třeba, jak mě šokovala těžká havárie mého oblíbence Ronnieho Petersona, který na její následky zemřel. Jména jako Jody Scheckter, Niki Lauda či Emerson Fittipaldi na mne působila magičtěji než všechna ostatní, včetně těch nejslavnějších fotbalistů. A dá se říct, že enormní zájem o tyto akce panoval mezi celou naší veřejností, zvláště pak poté, co se od roku 1986 začala jezdit Velká cena Maďarska na Hungaroringu a bylo tudíž možné spatřit tu nádheru na vlastní oči. 

Pak přišla nová doba a nová jména (Alain Prost, Michael Schumacher, Ayrton Senna...) a bylo to pořád úžasné, ale zároveň mě iritoval fakt, že v důsledku obrovských rychlostí a zanedbávání bezpečnostních opatření docházelo ke stále častějším haváriím. Divákům se všechny ty krkolomné a hrůzostrašně působící scény líbily – vždyť závodníci po nich vystupovali ze svých rozbitých monopostů nezranění a byli za hrdiny. Tuto idylu rozmetal rok 1994, konkrétně onen černý víkend v Imole, kdy se nejdříve v kvalifikaci zabil Roland Ratzenberger a potom v samotném závodě Ayrton Senna. A právě Sennova smrt způsobila, že mé nadšení pro Formuli 1 pohaslo – bez tohoto fenomenálního jezdce jako by ty závody najednou ztratily smysl...  

Nyní však, když vyšla kniha s názvem Formule 1 – 75 let, jsem se s pocitem jisté nostalgie na onu dobu rozpoměl a napsal si o recenzní výtisk, který mi PR manažerka nakladatelství Pangea ochotně poslala. A hned musím říct, že tato úchvatná publikace překonala všechna má očekávání. Nejenže podrobně popisuje vše podstatné, co se za ten dlouhý čas ve Formuli 1 událo, ale je rovněž plná nádherných fotografií, přibližujících atmosféru závodů ze všech možných úhlů pohledu. Čtenář se dozví mnoho zajímavého i ze zákulisí Velkých cen včetně informací o sofistikovaném vývoji nových monopostů, diskutabilních rozhodnutí FIA, vzájemných animozitách mezi některými jezdci apod. Autoři, z nichž první dva jsou špičkoví novináři a třetí renomovaný fotograf, všichni dokonale obeznámení s fenoménem Formule 1, jsou zárukou nejvyšší kvality jak textové, tak i obrazové části knihy.

Musím ocenit i její výbornou přehlednost. Je rozdělena do osmi kapitol, z nichž prvních sedm mapuje vždy jedno desetiletí (počínaje rokem 1950), poslední pak je věnována letům 2000 – 2024. V každé jsou shrnuty nejzajímavější momenty daného období a připojeny medailony jezdců, kteří získali titul mistra světa. Velmi mne bavilo sledovat, jak se v průběhu let měnily a vyvíjely konstrukční parametry vozů jednotlivých stájí a jak se tyto zkušenosti odrážely i ve výrobě „normálních“ automobilů.

Královská disciplína motoristického sportu – tak zní podtitul této knihy a určitě to není pouze patetická fráze. Na každé její stránce se totiž můžeme přesvědčit, že usednout do kokpitu, vyrazit na trať a třistakilometrovou rychlostí projíždět jedno kolo za druhým je dáno toliko výjimečným jedincům s takřka nadlidskými schopnostmi. Formule 1 – 75 let je monumentální publikace, vzdávající hold odvaze jezdců, vynalézavosti konstruktérů, šikovnosti mechaniků a vůbec všem, kdo se na této úžasné podívané podílejí!

ŠTĚPÁN SMOLEN: CIKÁNSKÝ EVANGELIA

 

Kniha roku 2025? Pro mne určitě!

Kdyby bylo v anotaci k této knize napsáno, že se jedná o psychothriller, jehož děj je sice zasazen do konkrétního města ve středních Čechách, ale hlavní hrdinové jsou smyšlené postavy a rovněž jejich životní příběh je literární fikcí, asi bych si po jejím přečtení řekl, že Cikánský evangelia napsal člověk s až příliš bujnou fantazií a očividným záměrem šokovat čtenáře děsivými scénami a přemírou násilí. A odkládal bych ji s přesvědčením, že šlo o hodně nepovedenou slátaninu, v níž autor smíchal dohromady tolik všemožných ingrediencí, že výsledný produkt je nepoživatelný...

Jenže – ono kdyby tady neplatí. Je zajisté pravda, že kniha Štěpána Smolena má žánrově nejblíž k psychothrilleru, zároveň je ale i literaturou faktu a jedinečným dokumentem, v němž se před námi formou rozhovorů s dvojicí protagonistů rozvíjí spirituální drama, až příliš neuvěřitelné na to, aby mohlo být vymyšlené. Cikánský evangelia jsou zkrátka jednou z těch knih, o nichž se říká, že je psal sám život...

Pokud bych měl její obsah shrnout do jedné věty, tak se v ní píše o dvou cikánech (na politickou korektnost se tu nehraje, ostatně František a Viktor o sobě nemluví jako o Romech), jejichž do té doby beznadějné přežívání na okraji společnosti a často za hranou zákona se v jednu chvíli totálně změní v Život (to velké Ž není překlep, je tam dáno úmyslně). Nejde totiž primárně o to, že se z grázlů a násilníků stanou spořádaní občané či z nepřizpůsobivých příslušníků menšinového etnika lidé, respektující zákony a standardy většinové společnosti. Kdyby šlo v Cikánských evangeliích pouze o tohle, pak (třebaže nepopírám, že i tak by se jednalo o jistě zajímavou knihu) by to bylo dost málo, neboť takové příběhy, jakkoli řídké, nejsou zas úplně výjimečné. U Františka s Viktorem se ovšem setkáváme s něčím (přesněji řečeno s Někým) vskutku originálním – to velké N tam není omylem, neboť Bůh si ho jistě zaslouží... 

Vážení přátelé, pokud jste dočetli až sem a nyní si zklamaně říkáte, že se pravděpodobně jedná o další z nepřeberného množství rádoby duchovně zaměřených či snad tzv. motivačních knížek (o jejichž plytké bezobsažnosti jste se již mnohokrát přesvědčili a nehodláte se nechat oklamat znovu), pak vás chci požádat, abyste v četbě mojí recenze pokračovali a dali mi šanci dokázat vám, že tentokrát jde o něco jiného. Na svoji obranu si dovolím říct, že za posledních zhruba patnáct let jsem recenzoval více jak pět set knih a kdybych z nich měl vybrat pomyslnou Top desítku, Cikánský evangelia by do ní určitě patřila!

V knihkupectvích je nalezneme nejspíše v oddělení s názvem „Náboženská literatura“, ale to jen proto, že Cikánský evangelia jsou žánrově nezařaditelná a fakticky by si zasluhovala své speciální místo. Pokud jde např. o dnes tolik oblíbenou teorii, že všechna náboženství jsou rovnocennými cestami k Bohu a tudíž není důležité, zda je někdo budhista, muslim, jehovista či protestant, pak si dokonce troufám  tvrdit, že máme co do činění se svého druhu antináboženskou knihou, neboť zmíněný názor je zde demaskován jako naprosto pomýlený. Nábožensky nekorektně je naopak řečeno, že cesta k Bohu je jen jedna a je jí Ten, kdo o sobě řekl: „Já jsem cesta, pravda a život.“ A že plnost pravdy byla svěřena katolické Církvi! 

Nabízí se samozřejmě otázka (a já jako katolický křesťan si ji kladu rovněž), proč Církev tuto pravdu o Bohu, člověku a smyslu lidského života nehlásá s radikalismem a přesvědčivostí jako kdysi první křesťané? Odpověď je pro nás bohužel navýsost zahanbující – my, kteří se považujeme za katolíky, jimi ve skutečnosti nejsme. Naprostá většina z nás prostě pluje s proudem doby, stará se pouze o pozemské zájmy a nijak se neliší od  „nevěřících“. Dokonce i ti, kdo by měli jít v tomto směru příkladem (tedy naši kněží), se v mnoha případech přizpůsobili světu, rezignovali na své poslání a fakticky zradili svou víru. Dokonce se mezi nimi najdou i tací, kteří zatoužili po mediální slávě a stali se mainstreamovými hvězdami, do omílání tvrdícími, že právě tímto způsobem se má křesťanská víra prezentovat modernímu člověku. Výsledek jejich evangelizace je ovšem tristní – když lidé v televizi slyší takového Halíka, říkají si, jak hezky ten pan profesor mluví, jak jeho slova dokážou pohladit po duši a... jdou si dál svou cestou. Populárním v širokých vrstvách společnosti je rovněž kněz Vácha – co jen na něj a jeho knihy slýcháme nadšených ohlasů, jak jsou čtivé a nijak se v nich nemoralizuje a dají se dát pod stromeček jako vánoční dárek pro přátele, kteří se zajímají o duchovno... a tím vše končí. Všichni tihle politováníhodní katoličtí baviči pochopitelně nikoho nepřesvědčí, vždyť takřka navlas stejné líbivé fráze, co říkají a píší, slyší lidé dnes a denně i z úst politiků, novinářů, všemožných celebrit či odborníků na zdravý životní styl...

Cikánský evangelia nikoho po duši nehladí. Naopak! Ukazují v celé nahotě hrůzu života bez Boha, jsou drasticky otevřenou zpovědí lidí, kteří stanuli na samém okraji pekla, přinášejí očité a odžité svědectví o světě, upadajícím stále hlouběji do mravního bahna. Současně ale potvrzují pravdivost přísloví  „když je nouze nejvyšší, pomoc Boží nejbližší“.

Vydejme se tedy s Františkem a Viktorem na jejich křížovou cestu životem. Tihle dva cikáni nám toho o Bohu, Jeho lásce k člověku a víře jako jediném a jedinečném životním kompasu řeknou víc než studovaní teologové. Chlapi, díky za vaše burcující poselství!

TOMÁŠ FORRÓ: DONBAS

 

Kniha, která je dnes možná aktuálnější než v době, kdy vyšla poprvé...

Tato kniha vyšla poprvé v roce 2019, tedy tři roky před osudným 24. únorem 2022. Toto je její druhé vydání, protože však Tomáš Forró mezitím napsal další knihu, tentokrát již o ruské speciální vojenské operaci (Zpěv sirén), je vcelku pochopitelné, že se nyní v předmluvě k „novému“ Donbasu zamýšlí nad tím, jak tehdejší (řekněme relativně mírovou) situaci vnímá ze současné válečné perspektivy. Tuto úvahu vyvolala otázka, která mu byla dle jeho slov kladena tolikrát, že prostě nebylo možné ji ignorovat: „Napsal byste teď něco jinak?“ Odpověď je strohá a pro někoho možná překvapující – dnes by takovou knihu nenapsal vůbec!

Když Tomáš Forró poté vysvětluje, jak to myslí, musíme mu dát za pravdu. Za současného stavu věcí je restrospektivní pohled na předválečné časy navždy rozmetán, běsnící mašinérie ničení a zkázy dala dávno zapomenout na roky, kdy se sice na obzoru začínaly objevovat temné mraky, zatím však stále ještě nic nenasvědčovalo tomu, že se schyluje k bratrovražednému konfliktu, jemuž bude souzeno být nejdelším v Evropě od konce 2. světové války. Někoho by mohlo napadnout, zda tedy není opětovné vydání knihy Donbas svého druhu anachronismem. Domnívám se, že z přísně historického úhlu pohledu zajisté je, což ovšem nijak neubírá na důležitosti a  (jakkoli to může znít paradoxně) aktuálnosti jejího znovuobjevení na pultech našich knihkupectví. Vždyť kdo je po začátku ruské invaze ještě ochoten a schopen zabývat se třeba problematikou Minských dohod či referenda na Krymu? Jak už bylo zmíněno, i sám Tomáš Forró přiznává, že by to nedokázal. Já jsem každopádně nakladatelství Absynt za jeho vydavatelský počin velmi vděčný! 

Pojďme se ale podívat na samotnou knihu. Autor ji rozdělil do tří částí, pojmenovaných po konkrétních osobách, s nimiž se měl možnost setkat a posléze spřátelit a zaznamenat jejich svědectví (Mamuka, Jura, Líza). Tyto tři hlavní části se dále rozvětvují do množství kapitol, které nás seznamují zase s dalšími lidmi a příběhy a tak postupně získáváme mimořádně plastický obraz politických a společenských otřesů v inkriminovaných letech, a to nejen na Donbasu, ale i v jiných postsovětských republikách. Vychází to z logiky vyprávění, neboť např. protagonista první části je Gruzínec, který už jako sotva odrostlé dítě bojoval v konfliktu s Abcházií a poté v Čečensku. Nenávidí Rusy a na Ukrajinu jej přivedla předtucha, že právě zde bude mít další příležitost se s nimi utkat...

Je pochopitelné, že k nejzajímavějším a nejsilnějším patří v knize ty pasáže, v nichž Tomáš Forró vystupuje v roli očitého svědka a komentuje to, co prožil takříkajíc na vlastní kůži na obou stranách hranice (za nynějšího stavu věcí to zní neuvěřitelně, ale tenkrát bylo možné pendlovat mezi Ruskem a Ukrajinou bez větších problémů). Své poslání přitom nevidí v pouhém shromažďování statistických či jiných údajů, jeho pozornost je zaměřena hlavně a především na konkrétní lidi s jejich jedinečnými osudy a zkušenostmi. Je jasné, že cesty za reportážemi tohoto druhu byly velmi dobrodružné a často při nich musel projevovat velkou osobní statečnost. Konečný výsledek ale stojí za to – z bezpočtu malých a zdánlivě nedůležitých střípků se mu podařilo sestavit obrovskou a fascinující mozaiku východní Ukrajiny těsně předtím, než byla napadrť rozbita ruskými děly a bombami. Tomáš Forró navíc prokazuje  i velký literární talent, takže kniha Donbas se čte jako napínavý thriller!

Nemohu se ale vyhnout i některým kritickým připomínkám. Tomáš Forró si zakládá na své nestrannosti a objektivitě a v tomto ohledu se mu vskutku nedá nic zásadního vytknout. Přesto jsou ale mezi řádky cítit jeho sympatie a antipatie, ty první ve prospěch Ukrajiny, druhé pak vůči Rusku. Někdy bohužel vyplavou na povrch pro mne šokujícím způsobem, např. když pouhými několika slovy komentuje děsivý masakr proruských obyvatel Oděsy z 2. května 2014. Odbýt toto vraždění frázemi „sporadický incident“ a „dodnes neobjasněný požár v domě odborů“ je mírně řečeno neprofesionální, zvláště pak za situace, kdy existuje množství autentických videí, jednoznačně dokazujících, co se tehdy stalo!

Píši tuto recenzi ve chvíli, kdy válka na Ukrajině vstupuje do kritické fáze, neboť napadené zemi bylo dáno ultimátum vzdát se celého Donbasu. Možná, že konečně nastane klid zbraní. Bude to ale skutečný mír? A je vůbec představitelné, že po všech těch rocích zoufalé obranné války by se ukrajinští vojáci bez boje stáhli ze svých pozic? Alternativa je ovšem hrozivá – postupné dobytí Donbasu za cenu obrovských ztrát na obou stranách...

Tomáš Forró napsal knihu, která byla, je a ještě dlouho bude navýsost aktuální! 

DALIA GRINKEVIČIUTÉ: LITEVCI U MOŘE LAPTĚVŮ

 

Mimořádně cenný dokument o krutosti stalinského režimu vůči podrobeným národům Pobaltí!

Vzpomínkové knihy těch, kdo přežili hrůzy sovětských gulagů, sice nejsou tak četné jako memoárová literaura bývalých vězňů nacistických koncentračních táborů, zároveň však je jich dost na to, abychom si mohli udělat pravdivý obrázek o nelidskosti stalinského režimu. Nejvýznamnější zpráva o táborech nucených prací, do nichž byli posíláni tzv. nepřátelé lidu, pochází od Alexandra Solženicyna, ovšem postupem doby se začala vynořovat další svědectví od lidí jako Jurij Bezsonov, Gustaw Herling-Grudzinski, Anatolij Marčenko či Irina Ratušinská. Díky nakladatelství Argo má nyní český čtenář možnost seznámit se s knihou Litevci u Moře Laptěvů, vyprávějící o krutém údělu občanů pobaltských států, které byly násilně připojeny k Sovětskému svazu.

Dalia Grinkevičiuté se do soukolí sovětské totalitní mašinérie dostala ve věku pouhých čtrnácti let, kdy byla spolu s tisíci dalších Litevců deportována z rodného Kaunasu na Sibiř. Došlo k tomu týden před napadením Sovětského svazu hitlerovským Německem, tedy v době, kdy se Litva, zbavená státní suverenity, již rok nacházela ve spárech Stalina. Pro Dariu tak začala celoživotní tragická anabáze člověka, zbaveného svobody a vydaného napospas zvůli a rozmarům zvrhlého režimu.

Po dlouhém putování se skupina Litevců, v níž se nacházela Dalia spolu s matkou a starším bratrem, ocitla v místě, kde řeka Lena ústí do Severního ledového oceánu, konkrétně do tzv. Moře Laptěvů. Když jsem si zjišťoval informace o tomto zapadlém koutu Ruska, překvapilo mne, že se jedná o fascinující přírodní unikát (delta Leny se rozvětvuje do bezpočtu ramen na ploše neuvěřitelných 30 000 kilometrů čtverečních!), jehož klimatické podmínky jsou však extrémně kruté. Ovšem právě tady, v nelítostné polární tundře, si měli vyhnanci zařídit nový domov a pak dřít jako otroci při lovu a zpracování ryb.

Dalia Grinkevičiuté nám přináší mimořádně depresivní svědectví o osudu lidí, vyhnaných ze své domoviny a nucených bojovat o holý život v arktické pustině. Nejčastější slova, která se v jejím vyprávění s hrůznou pravidelností opakují, jsou mráz, sníh, hlad, nemoc a smrt. Čtrnáctiletá dívka ale současně neztrácí víru a naději, touha znovu spatřit svou vlast jí dává neobyčejnou duševní sílu k zápasu o přežití. Kolem ní dennodenně umírají další a další nešťastníci, jejichž mrtvoly se vrší na stále větší hromadě, protože věčně zmrzlá půda nedovoluje pohřbít je alespoň trochu důstojně. Dalia, jejíž život mnohokrát rovněž visí na vlásku, nakonec všechny hrůzy přežije a dokonce se vrátí do milované Litvy. Její utrpení však nekončí, pouze se mění jeho charakter, když musí s vypětím všech sil čelit promyšlené byrokratické šikaně, mající za cíl vnitřně zlomit nyní již dospělou ženu, nebojící se vzdorovat bezpráví a tyranii.

Po smrti Stalina a legendárním Chruščovově projevu na XX. sjezdu komunistické strany se sice poměry v SSSR poněkud uvolnily, to ale evidentně neplatilo všude. Dalia Grinkevičiuté přesvědčivě dokazuje, že v Litvě se ani v poststalinském období nic zásadního nezměnilo, což z její knihy činí (kromě jiných předností) i důležitý dokument pro historická zkoumání týkající se politiky sovětského stranického ústředí vůči pobaltským národům.

Kniha Litevci u Moře Laptěvů je neobyčejně cenným příspěvkem do problematiky fenoménu, pro nějž se vžilo označení gulag. Stalinský represivní aparát se tu odhaluje v celé své obludnosti, což v nás však na druhou stranu vyvolává pocity obdivu a úcty k těm, kdo se mu odvážili postavit!   

VÍT SLÍVA: FILHARMONICKÝ VŘESK

 

Nad krásou těch veršů se tají dech – náš nejlepší současný básník se nám představuje autorským výběrem z let 2007 –2025!

Za poslední léta jsem recenzoval několik stovek knih nejrůznějších žánrů, ovšem ty z nich, které se zaměřovaly na poezii, by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Přitom právě poezie je mojí velkou láskou. Jak si tento rozpor vysvětlit?

Je to smutně jednoduché – prostě není co recenzovat, neboť v současné době (až na pár výjimek) u nás žádní básníci nejsou. Jistě, v knihkupectvích se pořád nachází regály s označením „Poezie“ a podle počtu knih, co v nich vidíme, by se mohlo zdát, že jsme básnickou velmocí. Pokud však do nich nahlédneme, okamžitě zjistíme, že s poezií ty slaboduché veršovánky nemají nic společného a ptáme se, proč tyhle „básnické sbírky“ vůbec vychází a zda je někdo kupuje a čte...

Jestliže jsem o několik řádků dřív napsal, že pár výjimek z tohoto neutěšeného stavu přece jen existuje, pak jsem to myslel doslova. Ano, mám za to, že dnes u nás máme pouze dva básníky, hodné tohoto vznešeného titulu – jsou to J. H. Krchovský a... Vít Slíva!

Říká se (a já s tím názorem plně souhlasím), že poezie je duší jazyka. Z toho logicky vyplývá řada důležitých konsekvencí. Například ta, že naše mateřština není toliko dorozumívací platformou pro každodenní vzájemnou komunikaci, nýbrž i jakýmsi tmelem národní identity, jenž vznikal v průběhu dlouhého historického vývoje. Tedy i svého druhu nesmírně cenným dědictvím, které bychom měli uchovat pro příští generace.

Básníci bývali u všech národů těmi, kdo (byť často nepochopeni či dokonce pronásledováni) nesli pochodeň jazyka k těm nejzávratnějším metám. V této souvislosti se samozřejmě nabízí množství znepokojivých otázek, např.: Co se stalo, že básníci (a nemám teď na mysli jen naši zemi) fakticky vymřeli? Proč v Rusku mohou už jen vzpomínat na Pasternaka, Achmatovovou, Cvetajevovou či Mandelštama, ve Francii na Baudelaira, Verlaina a Rimbauda, v Německu na Goetha, Schillera či Rilka? A proč se u nás nerodí noví Holanové, Zahradníčkové a Skácelové? 

Důvod k naprostému pesimismu však naštěstí nemáme, čehož důkazem je právě vyšlý autorský výběr básní Víta Slívy z let 2007 – 2025. A hned musím dodat, že kniha s názvem Filharmonický vřesk musí nadchnout každého, kdo se do ní začte, neboť s tak nádhernou oslavou krásy naší mateřštiny se setkáváme jen výjimečně. Když jsem ty verše pročítal, střídaly se ve mně pocity úžasu, dojetí, okouzlení a jistě i mnohé další...

Na své první „setkání“ s Vítem Slívou si pamatuji velmi dobře – četl jsem tenkrát jednu jeho báseň (pojednávající o domácí zabíjačce), v níž mne překvapil sugestivní verš „visím bez hlavy, hlavou dolů“. A pak následoval Zpěv kozlů, kdy mi bylo okamžitě jasné, že tak nádhernou báseň u nás nedokáže napsat nikdo druhý!

Vždycky jsem obdivoval minimalistickou poezii, která jde až na dřeň slov a verše přesto (či možná právě proto) přinášejí tajemné poselství z nadsmyslových, metafyzických výšin. Jak se můžeme přesvědčit ve Filharmonickém vřesku, právě toto vrcholné umění Vít Slíva ovládá s bravurou, nad níž se tají dech. Některé jeho básně mají rozměry haiku, popř. jsou dokonce ještě kratší a přitom jim to vůbec neubírá na spiritualistické hloubce a existenciální naléhavosti. Úchvatné je i jeho mistrovství, s nímž dokáže „zkrotit“ volný verš – jak známo, tato poetická forma může svádět k mnohomluvnosti a nabubřelosti, v případě Víta Slívy však obdivujeme verbální ukázněnost, jež mu však nijak nebrání v procítěném vyjádření ústřední myšlenky (viz třeba „dlouhou“ a přesto až asketickou úsporností působící báseň Synové pochovávají matku). 

Chtěl jsem z Filharmonického vřesku vybrat několik ukázek, záhy jsem však zjistil, že to není možné. To bych musel vybrat celou knížku! A tak skončím možná trochu prozaicky, protože o nadšení, jež ve mně vyvolala, jsem se již zmínil a nechci se opakovat. Pouze poradím všem, kdo si moji recenzi přečtou (a je lhostejné, jaký vztah mají k poezii), aby si tuto knižku pořídili do své domácí knihovničky. Budou se k ní často vracet, protože krása, tryskající z veršů Víta Slívy, je neodolatelná! 

OTEVŘENÝ DOPIS PANU H. OKAMUROVI

 

Pane H. Okamuro,

s údivem, smutkem a lítostí jsem vyslechl váš projev před volbou předsedy sněmovny, v němž jste apeloval na poslance, aby nedávali hlas vašemu bratrovi, o kterém jste se vyjadřoval neuctivě a na můj vkus i urážlivě. Za jiných okolností bych vaše extempore ponechal bez povšimnutí, ve svém vystoupení jste se však zmínil o tom, že jste katolický křesťan. Na to již reagovat musím, protože mezi lidmi, neobeznámenými s katolickou vírou a morálkou by mohl vzniknout dojem, že je snad u katolíků normální navzájem se osočovat a urážet a to dokonce mezi nejbližšími rodinnými příslušníky...

Jsem katolický křesťan, ale o tom, zda jste jím i vy, dost pochybuji. K tomu, co jste předvedl ve svém projevu, by se totiž žádný katolík nikdy nesnížil, protože dobře ví, co je napsáno v evangeliu. Vy to evidentně nevíte a tak vám to ocituji: „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům Nezabiješ, kdo by zabil, propadne soudu. Ale já vám říkám: Každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu. Kdo svého bratra tupí, propadne veleradě a kdo ho zatracuje, propadne pekelnému ohni.“ Přesně toto jste učinil ve svém projevu a dokonce před zraky celého národa.

Pokud se považujete za katolíka, měl byste svého skutku, který nelze nazvat jinak než těžkým hříchem, upřímně litovat a vyzpovídat se z něj. A svému bratrovi, kterého jste veřejně urážel, byste se měl rovněž veřejně omluvit.

Jan Hofírek