pátek 9. července 2021

MARIJA STĚPANOVOVÁ: PAMÁTCE PAMĚTI

 













 

Románové veledílo geniální ruské spisovatelky vyvolává ve čtenáři úžas a nadšení! 

Říká se, že dějiny se někdy zvláštním způsobem opakují to, co poprvé bylo tragédií, se napodruhé stává fraškou. A je tomu tak paradoxně i v záležitosti natolik ahistorické, jakou je vydávání knih. Za minulého režimu jsme tu měli index zakázaných autorů, kteří z politických či jiných důvodů nesměli publikovat. Straničtí ideologové přísně dbali na to, aby knihy antisocialistických živlů neměly sebemenší šanci dostat se do rukou lidových mas a napáchat v jejich hlavách světonázorové škody. Toto všechno údajně skončilo Listopadem 1989, takže dnes už žádné libri prohibiti neexistují a čtenáři mají možnost si svobodně vybírat z nepřeberné literární produkce. Je tomu ale opravdu tak?

Nakladatelství Argo před časem avizovalo vydání románu Tábor Zachara Prilepina. Autor byl v té době znám jako zapřisáhlý odpůrce Vladimíra Putina a v českých médiích jej obklopovala aureola hrdiny a bojovníka proti kremelskému establishmentu. Poté se však všichni, kdo se na překlad jednoho z nejlepších ruských autorů současnosti těšili, dozvěděli smutnou zprávu kniha nakonec nevyjde! A důvod? Prilepin vyjádřil sympatie k Doněcké lidové republice, čímž prý zradil své dosavadní protirežimní názory a... to by tak hrálo, aby si naše prestižní firma pošpinila svou neposkvrněnou pověst vydáním knihy takového protiliberálního renegáta! Signifikantní přitom je, že zmíněné nakladatelství to nedostalo příkazem shora, ale samo se chopilo autocenzurské iniciativy, jeho bdělé kádrové oddělení našlo škraloup na Prilepinově morálně-politickém profilu a zavčas stoplo vydání jeho protispolečenského pamfletu! Samozřejmě, podobnost s dobou husákovské normalizace je čistě náhodná, dnes přece máme svobodu a demokracii a každý si může říkat a psát co chce, že...

Je zkrátka evidentní, že současná protiruská hysterie se z oblasti politiky přenáší do společenských oblastí, které by už svou podstatou měly být přísně apolitické. Fakt, že na hloupost a kulturní omezenost našich mocipánů doplácí ruská literatura, přesněji řečeno čeští čtenáři, kteří se k ní nemohou dostat, je smutnou vizitkou údajně svobodné a nezávislé země. Celá věc zašla dokonce tak daleko, že rusofobní tendence vítězí i nad samotným hlavním axiomem kapitalismu, jímž je zákon nabídky a poptávky. Pokud se na pultech našich knihkupectví tu a tam přece jen objeví kniha nějakého ruského autora, stává se okamžitě bestsellerem a tudíž i skvěle prodejným artiklem a přesto jich vychází tak málo...

Jestliže nakladatelství Akropolis přichází s knihou Památce paměti, jejíž autorkou je ruská spisovatelka Marija Stěpanovová, pak po jejím přečtení mohu s klidným svědomím prohlásit, že jde o literární událost par excellence a o dílo, jaké se objeví jednou za mnoho let. Dostalo se mi cti je recenzovat a i když už dopředu musím říct, že to patrně bude nad mé síly, přesto se chci pokusit o zachycení alespoň některých postřehů, které mně při četbě táhly hlavou a daly mi podnět k přemýšlení o mnohých otázkách naší pozemské existence. Je třeba hned v úvodu zmínit, že žánrově se kniha vymyká jakýmkoliv snahám o zaškatulkování do přesně definovatelné přihrádky a sám autorčin podtitul romance je (i podle jejích vlastních slov) toliko pokusem o alespoň nějaký orientační bod pro ty, kdo by si chtěli před tím, než ji vezmou do ruky, udělat o knize základní představu. Jisté je jedno Marija Stěpanovová zkoumá minulost svého rodu, vydává se po stopách rodičů, pra i praprapředků a hledá kruciální momenty jejich životů na pozadí často krutých zvratů ruských i světových dějin. Je jasné, že toto úsilí nemůže být nikdy korunováno úspěchem v podobě nezpochybnitelných zjištění, že se vždy bude jednat toliko o jednotlivé střípky, zatímco výsledná mozaika zůstane jejím očím navždy skrytá. To ji občas deptá a svádí k malodušnosti, ovšem nikterak neodrazuje od nastoupené cesty. Genialita románu Památce paměti spočívá podle mého názoru v tom, že autorka nikdy nepřepíná strunu a třebaže se snaží proniknout do myšlenek a činů svých předků co nejhlouběji, pokaždé přesně ví, kudy vede ona nepřekročitelná hranice, oddělující osobní intimitu od cizího pohledu, citlivý náznak od bulvární prostořekosti, diskrétnost od senzacechtivosti. Mrtví jsou pro ni totiž stále živí, jejich existence pokračuje tím, jak jsou neustále přítomni v naší paměti a takto, řeklo by se na dálku, tajemně ovlivňují naše životy. A i když v knize prakticky nenalézáme náboženské motivy, mám za to, že mezi řádky jasně prosvítají a fakticky dávají celému vyprávění jednotící princip. 

Hledání vlastních kořenů se v poslední době pro mnoho lidí stalo jakýmsi koníčkem, pro pátrání v rodokmenových liniích však u většiny z nich neexistuje žádný praktický důvod či citový přesah, jde pouze o faktografickou zvědavost, nemající s pamětí, jak ji chápe Marija Stěpanovová, vůbec nic společného. Pro ruskou autorku je ze všeho nejdůležitější vytěžit z minulosti to opravdu a jedině podstatné, totiž důkaz o metafyzické nadčasovosti (či lépe řečeno mimočasovosti) těch, kteří nás předešli. Co jste vy, byli jsme my, co jsme my, budete vy však v jejím pojetí neobsahuje žádnou tragiku, protože to, co je zákonité, nemůže být zlé. Když Stěpanovová bilancuje vzestupy a pády svých rodinných předchůdců, tak si pochopitelně velmi dobře uvědomuje, jak se na nich podepsala ta která doba. Přesto však ze stránek její knihy dýchá závan jakéhosi definitivního smíření, nikoli ovšem ve smyslu odpusťme si, co jsme si, nýbrž tváří v tvář posledním věcem člověka, takříkajíc sub specie aeternitatis. Jako důkaz právě řečeného lze uvést pasáže, v nichž se hovoří o revoluční minulosti některých členů rodiny na přelomu devatenáctého a dvacátého století, přičemž se z historické perspektivy ukázalo, že nenáviděný carský režim byl vystřídám mnohem horším bolševismem. A máme-li být ještě konkrétnější, pak jeden příklad za všechny na jisté rodinné fotografii je Jakov Sverdlov, jehož tvář působí na autorku mile a sympaticky, aby vzápětí dodala, že v budoucnu se z něj stane jeden z nejbrutálnějších vykonavatelů leninského teroru a že to byl patrně právě on, kdo dal příkaz k zavraždění carské rodiny... 

Kniha je na první pohled nesouvislým konglomerátem existenciálních úvah, portrétů či medailonů jednotlivých osob a kupodivu i rozsáhlou inventarizací rodové pozůstalosti. Pozorný čtenář si však záhy všimne, že v tomto zdánlivém zmatku vládne obdivuhodný řád, v němž má své nezastupitelné místo nejen každý člověk, ale i kniha, dopis či triviální dětská hračka. Pro co nejpřesnější vyjádření svých pocitů neváhá Marija Stěpanovová expandovat do nejrůznějších uměleckých sfér, její obrovská sečtělost a fascinující schopnost brilantní analýzy jí umožňují předestřít před užaslým čtenářem takové pensum úchvatných myšlenek, že román Památce paměti se spíše studuje než čte. V každém případě se k němu určitě budu často a rád vracet. A kdybych měl uvést nějakou druhou knihu, která se silou své výpovědi dá se Stěpanovovou srovnat, napadají mne pouze Dvě knihy vzpomínek Naděždy Mandelštamové!

Z hlediska překladu velice složitý text bravurně zvládla Alena Machoninová. Ta je rovněž autorkou doslovu, který je bohužel spíše názornou ukázkou „povinné“ protiputinovské rétoriky. Přesto mi však v jedné věci dala za pravdu, i když se tak stalo díky kouzlu nechtěného. To když se zmiňuje o jisté poetické skupině mladých ruských básníků (uvádí devět jmen) a smutně konstatuje, že nikdo z nich u nás není znám. Stěžuje si též na to, že o samotné Mariji Stěpanovové se až do vydání Památce paměti v našem literárním prostoru prakticky nevědělo. Odpověď na otázku, proč tomu tak je, však Machoninová nehledá či hledat nechce. Musela by totiž dospět k závěrům, které jsem nastínil v úvodu této recenze...     

středa 7. července 2021

EDUARD VERKIN: ZKÁZA OSTROVA SACHALIN


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Svět po jaderné válce – ruský autor přichází s temnou, ale naprosto realistickou vizí

Nevím, proč je k takovým knihám přidáváno adjektivum „postapokalyptické“. Mám za to, že Apokalypsa znamená definitivní a totální konec a po ní už tedy nemůže následovat nic. Nechci se ale pouštět do polemiky o záležitosti, která je spíše akademického charakteru a s vlastní recenzí má jen minimální souvislost...

Není nijak snadné se do románu Zkáza ostrova Sachalin „začíst“. Ruský spisovatel Eduard Verkin totiž vytvořil značně komplikované literární bludiště, v němž se dokáže zorientovat jen ten, kdo se na četbu plně soustředí. Je sice zřejmé, že se ocitáme v době, které předcházel jaderný konflikt mezi USA a Severní Koreou a ani lokalizace místa, kde se děj odehrává, není žádným tajemstvím, když je uvedeno přímo v názvu knihy. Všechno ostatní se ale dozvídáme postupně a nevysloveného zůstává tolik, že musíme napnout veškerou svou pozornost, abychom se v příběhu neztratili. Domnívám se však, že ten, kdo vytrvá, bude odměněn pozoruhodným literárním zážitkem, neboť podobně kvalitních sci-fi románů není mnoho. Pojďme se tedy podívat, co nás čeká.

Dálný východ (konkrétně oblast kolem Ochotského moře) se jen těžce vzpamatovává ze zkázy, která se tudy prohnala. Nejlépe (dá-li se to tak říct po děsivé atomové smršti) je na tom Japonsko, které zůstalo ušetřeno nejhoršího a rychle se navrací k normálnímu životu. Navíc mu teď patří dříve ruský Sachalin, na kterém se nachází nesmírné množství lidí různých národností. V Tokiu však nikdo pořádně neví, co se na tomto velkém ostrově v současnosti děje, zprávy o tamější situaci jsou kusé, protichůdné a mnohdy dokonce hrůzostrašné. Ve vysokých politických kruzích je tudíž rozhodnuto, aby tam byl proveden vědecko-sociologický výzkum za účelem zjištění skutečného stavu věcí. Lila je úspěšnou univerzitní studentkou a úkol podniknout expediční cestu po ostrově je na doporučení rektora svěřen právě jí. 

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-zkaza-ostrova-sachalin

pátek 18. června 2021

RAY LAMBERT: KAŽDÝ Z NÁS BYL HRDINOU

 













 

Svědek z pláže Omaha promluvil po 75 letech! 

Den D... Nejen ti, kteří se zajímají o válečnou literaturu, ale de facto všichni, kdo mají elementární znalosti historie, velmi dobře vědí, o jaké konkrétní datum se jedná. Ano, samozřejmě 6. červen 1944, akce s krycím názvem Overlord, vylodění spojenců v Normandii. Obrovské množství knih, které o ní byly napsány, svědčí o tom, že tato událost je právem považována za jeden z nejvýznamnějších milníků 2. světové války. A tady se musím k něčemu přiznat nikdy bych nevěřil, že by se v souvislosti s touto notoricky známou a do detailů zdokumentovanou operací mohly objevit nějaké nové skutečnosti či dosud nezveřejněná svědectví. Kniha Každý z nás byl hrdinou mne však přesvědčila o opaku!

Ray Lambert se dožil úctyhodného věku 100 let a jestliže až téměř na konci svého života zavzpomínal, kde ho onen 6. červen 1944 zastihl, pak je jasné, že půjde o dramatické vyprávění o odvaze a hrdinství, ale i zoufalství a beznaději. Jak známo, operace Overlord měla v první fázi za cíl vybudování několika předmostí na normandském pobřeží. Je vcelku pochopitelné, že tak obrovský a náročný podnik nemohl být promyšlen do všech detailů a muselo se kalkulovat s různými nečekanými problémy. Dwight Eisenhower, Omar Bradley a ostatní velitelé však patrně ani v nejčernějších snech nepočítali s tím, co se odehraje v sektoru, označeném jako Omaha. Dodejme, že právě sem se toho rána jako jeden z prvních blížil výsadkový člun, na jehož palubě se nacházel třiadvacetiletý Ray Lambert...

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-kazdy-z-nas-byl-hrdinou

pátek 28. května 2021

MONS KALLENTOFT: DÍVEJ SE, JAK PADÁM


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nejen detektivka, ale i ostrý řez do útrob nemocné západní společnosti!

Mons Kallentoft byl kdysi můj oblíbený autor. Vodní andělé – ta skvělá detektivka způsobila, že jsem si tohoto švédského spisovatele zařadil do pomyslné škatulky „literární VIP“. Pak ale jednoho dne díky“ nepovedené knize Bambi můj zájem rázem ochladl, dokonce se dá říct, že jsem s Kallentoftem „skončil“. Nyní je ale zase všechno jinak – Dívej se, jak padám má nejen všechny atributy správného psychothrillerového puzzle, ale i něco (a není toho málo!) navíc. Sympatický Švéd zde před čtenáře předstupuje ve vrcholné formě, je to opět starý dobrý Kallentoft, jehož neuvěřitelně bohatá paleta literárních dovedností mu umožňuje mistrnými tahy malovat obraz děsivého příběhu, který fascinovaného čtenáře nenechá ani na chvíli vydechnout...

Je to už tři roky, co k tomu došlo a manželství Tima a Rebeky je dnes v troskách. Nedokáží spolu nadále žít s děsivým traumatem a výčitkami, proč Emme, jejich šestnáctiletá dcera, si na nich vymámila svolení k tomu proklatému výletu na Baleáry. Turistický ráj s mořem, palmami a sluncem, kde si můžete oddechnout od celoročních starostí, načerpat nové síly či si jen tak vyhodit z kopýtka... Ano, tak se to píše v reklamních brožurách cestovních kanceláří, Tim však ví dávno svoje. Palma de Mallorca, kde už nějaký čas žije, má i druhou, sice ne tak viditelnou, ale o to krutější tvář. Město neřesti a zločinu, gayů a všemožných jiných deviantů, drog a prostituce, celonočních alkoholových excesů a ranních kocovin. A aby toho nebylo málo, je tu také plno sexuálních predátorů, číhajících na své oběti – mladých holek z celého světa, toužících zmizet na chvíli z dohledu rodičů, jsou na ostrově snad tisíce. Tim si nyní velice dobře uvědomuje, jak lehkomyslné a nezodpovědné bylo dovolit naivní puberťačce letět právě sem.

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-divej-se-jak-padam

čtvrtek 27. května 2021

ALENA MORNŠTAJNOVÁ: LISTOPÁD

 














Sugestivní pohled do fiktivní minulosti a možná i prorocká kniha o blízké budoucnosti! 

Je 20. listopadu 1989, asi čtyři hodiny odpoledne. Nacházím se poblíž brněnského náměstí Svobody, přístupy k němu jsou zahrazeny kordóny chlapů v zelených uniformách, v rukou třímají obrovské bílé obušky. Po Rašínově ulici jde tatínek s malým synkem. Když dítě spatří ty hrozivě vyhlížející bijce, ulekne se, zakopne a spadne. Zvláštní, že se mi v paměti uchoval právě tento detail...

Na lavičce sedí dva starší muži, možná už důchodci. Jeden se zeptá: Myslíš, že nás budou i dneska mlátit? Druhý mu odpovídá: Dnes už ne! Říká to pevným a rozhodným hlasem a mne v tu chvíli napadá, jak si tím může být tak jistý vždyť brunátné tváře všech těch gestapáků kolem svědčí o něčem jiném. Čekají jen na rozkaz, aby mohli celé náměstí zmasakrovat, lidi nacpat do přistavených antonů a odvézt je na Leninku (což je budova Státní bezpečnosti, v jejímž podzemí se nacházejí smutně proslulé výslechové místnosti). A přece má ten pán pravdu! Policejní komanda najednou mizí a krátce poté je náměstí Svobody plné lidí, mnozí drží zapálené svíčky a v podvečerním soumraku je to vskutku nádherná podívaná. 

Proč to tu ale zmiňuji? Důvod je prostý při čtení Listopádu Aleny Mornštajnové se vzpomínky na dramatické dny roku 1989 vynořují samy od sebe. Možná i proto, že autorka se zamýšlí nad tím, jak by to u nás vypadalo v případě, když by sametová revoluce nezvítězila a u moci zůstaly staré stalinistické struktury. Tehdy ostatně tento scénář neustále hrozil vždyť v jednu chvíli se v Praze objevili příslušníci Lidových milicí, jindy jakýsi lampasák vyhrožoval, že pošle do hlavního města tankovou divizi, aby potlačila kontrarevoluci a zachránila socialismus, dokonce i obrovská demonstrace na Letenské pláni měla být rozehnána nízko letícími stíhačkami. Dějiny našeho národa se opravdu mohly ubírat směrem, který Alena Mornštajnová popisuje ve své nové knize...

Joska a Maja se nijak neodlišují od většiny manželských dvojic v socialistickém Československu Jakešovy éry. Zařizují si byt, shánějí nedostatkové zboží a snaží se vytvořit útulný domov pro děti. O událostech v Praze, kde je surově potlačen studentský průvod a začíná protikomunistická revoluce, se dozvídají se zpožděním a nedělají si přílišné naděje, že by snad mohlo dojít k nějakým zásadním společenským změnám. Brzy se však radostná atmosféra dostane i do jejich městečka a na náměstí se konají demonstrace proti nenáviděnému režimu. Při jedné z nich se i nesmělá Maja dostane na tribunu a řekne, co má na srdci. Lidé jí nadšeně tleskají a všem se zdá, že utlačený národ se konečně probudil a už brzy se zbaví jha tyranie. Pak je však jedné noci všemu konec stanné právo, v ulicích vojáci, do bytů „nepřátel socialismu vnikají esenbáci, masové zatýkání, přeplněné věznice... 

Není sebemenších pochyb o tom, že příslušníci komunistického represivního aparátu (Stb, armáda, Lidové milice...) by postupovali přesně tak, jak to vylíčila Alena Mornštajnová. Spisovatelku ovšem zajímá také to, jak by bylo naloženo s dětmi antispolečenských živlů. V knize Listopád je značný prostor věnován právě tomuto tématu a domnívám se, že by je skutečně čekal dlouhodobý pobyt v převýchovných zařízeních a že tedy ani zde autorka nijak nepřehání.

Listopád je naštěstí literární fikce. Přesto mi to nedá, abych se v souvislosti se současnou společensko-politickou situací nezamýšlel nad pozvolným nástupem nové totality. Omezování lidských práv a svobod, tentokrát pod heslem boje proti covidu, mi až příliš připomíná dobu počínající normalizace po potlačení Pražského jara. Chtěl bych se mýlit, ale vypadá to, že Listopád je vlastně knihou prorockou... 

POETICKÉ KOMENTÁŘE (251)


 

C h c e t e   j í t   n a   o č k o v á n í ?

k l i d n ě   s i   t o   p í c h n ě t e

n i k d o   v á m   n i c   n e d á ,  a n i

k d y ž   p o   A s t ř e   c h c í p n e t e

pondělí 24. května 2021

POETICKÉ KOMENTÁŘE (250)

 





















T o   j a k o  -  n e j d ř í v   Z e n e c a

a   p o t o m   h n e d l e   f u n u s ?

A s i   m ě l   p r a v d u   S e n e c a :

"H o m i n i   h o m o   l u p u s !"

pátek 21. května 2021

BALADA O OVCÍCH KOVIDOVÝCH


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

(Tuto báseň jsem napsal v reakci na stále agresivnější verbální výpady Naočkovaných, když spatří mé tričko s nápisem: NEOČKUJI SE – ZDRAVÍ MÁM JEN JEDNO! Vždyť kolik lidí již zemřelo poté, co si nechali píchnout ty nevyzkoušené patoky! Další budou mít doživotní dýchací potíže po déle než rok trvajícím nošení roušek a respirátorů. Děti ve školách omdlévají z nedostatku kyslíku, přesto je stále testují a nutí nosit hadr na obličeji...)

 

Rádio nemám, telku též

jen iDnes čtu, když večeřím

i tam však občas přečtu lež

prý covid, roušky... nevěřím!

 

Nakoupit jdu dnes pečivo  

už se tam chystám měsíc snad 

venku je sice deštivo

musím však zahnat něčím hlad

 

Sotva však vyjdu ze dveří

zůstávám stát jak na povel

kdo neuvidí, nevěří!

i na nákup jsem zapomněl

 

Připadám si jak ve zlém snu

nejspíš mne asi šálí zrak?!

Ne – koukám, ani nehlesnu

dali jim roušky na rypák!

 

Těch postav v hnusném hábitu

jsou všude plné ulice!

Mějte si hadr na ksichtu

– proč však i já mám dusit se?

 

Děťátka s šátkem na tváři!

„Maminky, jste fakt praštěné?“

Zlostně se na mne zatváří

a dál si žvaní nadšeně: 


„Kdy půjdeš... co ty... já už dvě!“

– horší než všechny virózy

jsou lidi s rouškou na hubě 

oběti státní psychózy

 

Říci jim: „Virus nejvíce     

šíří se metr nad zemí“

v čtvernožce rázem změní se 

a v přeborníky v plazení

 

Tolik se bojí covidu

že nejspíš umřou na ten strach

a v maskách jdou i do Lídlu

cítím se tu jak na jehlách

 

Koupit si chleba problém je

za zadkem magor chodí ti

pokladní, ženské prodejné

řvou na něj, ať mě odchytí!

 

Uličku hanby u kasy

vystát si musím s kretény

na čelo fízl ťuká si

furt mele ty své refrény

 

„Občane... rouška... tak to je...

povinnost... všichni... zákony...“

čím větší kdo dnes pako je

tím pevněj sedí na koni

 

A tančí, jak jim pískají

těší se na svou vakcínu

spílají těm, kdo říkají

co je v tom svinstvu za špínu

 

Jak se jim směje Billy Gates

netuší ani náhodou

dají si šlehnout třeba AIDS

a křičí: „Už jsme za vodou!“

 

Noste si hadry na hubě

třeba si Astru píchněte

kráčejte vstříc své záhubě

mne z toho ale vynechte!

POETICKÉ KOMENTÁŘE (249)











P r o   t y ,  k d o   s e   p í c h n o u t   p ů j d o u

n e b u d e   u ž   c e s t y   z p ě t

d o   s m r t i   m í t   t o t i ž   b u d o u

v e   s v é m   t ě l e   h n u s n ý   j e d !