VELKÁ RÁNA

Asi jsem právě usnula, protože jsem si v první chvíli pomyslela, že se mi to jen zdálo. Veliká rána! Přemýšlela jsem, jestli nemám vylézt z postele a jít se podívat po bytě, třeba spadla nějaká kytka nebo se stalo něco v koupelně... Ale ne - ta rána byla tak silná, že... samozřejmě, pokud se mi to tedy jen nezdálo. Je možné, že to bylo v bytě nade mnou, jak bydlí ten potrhlý chemikář, co... Třeba ale není takový hlupák, za jakého ho mám, určitě ne, každý může mít své záliby a on má prostě tu chemii... Vypadá divně, to ano... no, divně, každý nějak vypadáme a on vlastně zas tak divně... je to zkrátka takový samorost, žije si tak nějak po svém a že si z lidí nic nedělá, to je přece spíš pozitivum než... Snad je i trochu sympatický, takový normální kluk to je, ty džíny, co nosí snad pořád, no dobře... ale jinak - vždy pozdraví, na nic si nehraje, i když by asi mohl, má dva tituly a navíc za mnou nedolézá jako jiní, co pořád...
Takto nějak jsem přemýšlela a asi bych znovu usnula, kdyby se neozval zvonek. Dlouze a naléhavě - takto nezvoní žádná z mých kamarádek, blesklo mi hlavou. Vstala jsem, hodila přes sebe župan a šla ke dveřím. Podívala jsem se do kukátka - před dveřmi stál soused seshora, ten, na kterého jsem právě myslela. Na chvíli jsem zaváhala - co asi může chtít, tak pozdě večer, určitě to musí být něco důležitého, vždyť kromě pozdravů na chodbě se vůbec neznáme... Ta rána! Musí to být kvůli ní, něco se určitě stalo! Otevřela jsem.
"Dobrý večer, nezlobte se, prosím, že tak pozdě, ale... Neslyšela jste to také? Víte, takovou velikou ránu, jako když... těžko říct, ale zdálo se mi, že to bylo u vás a tak jsem si myslel, že třeba bojler nebo něco takového."
Mladý muž se na mne díval omluvným, nesmělým pohledem. Odpověděla jsem:
"Také jsem to slyšela a říkala jsem si, že to šlo spíš od vás..."
Zarazila jsem se:
"Promiňte, zapomněla jsem se vám představit... Jana Nováčková!"
"Petr Starý, těší mne..."
Podala jsem mu ruku a pokračovala:
"Říkala jsem si... víte, povídá se tady, že se zajímáte o chemii... jestli tam u vás třeba něco nebouchlo."
Petr se zasmál:
"No, s tou chemií máte pravdu, ale nic takového nehrozí, doma mám jenom knížky, pokusy dělám v práci. A nemohlo to tedy být ve sklepě?"
Chvíli jsem přemýšlela. Petr dodal:
"Myslím... třeba zloději. Mohli tam krást a přitom něco rozbít. No, hlavně že se nic nestalo u vás, přeji vám dobrou noc a půjdu se ještě podívat do toho sklepa."
"Počkejte," vyhrkla jsem, "možná to opravdu bylo ve sklepě a jestli, jak říkáte, to byli zloději, tak tam mohou být pořád. Nemůžete tam jít sám!"
"Nebojte se, budu dávat pozor. Dobrou noc."
Petr se obrátil a pomalu odcházel. Zavolala jsem:
"Petře, nechoďte tam sám, půjdu s vámi!"
Otočil se, usmál a řekl:
"To jste hodná, Jano, ale já..."
Skočila jsem mu do řeči:
"Malý moment, hned jsem zpátky!"
Vlétla jsem do koupelny, opláchla si obličej, přičísla vlasy a upravila župan. Rychle jsem ještě popadla z poličky baterku a vyběhla ven.
"Vy, Jano, myslíte na všechno," řekl obdivně Petr s pohledem na baterku v mé ruce. Začali jsme sestupovat dolů do sklepa. Petr zašeptal:
"Jano, kdyby nás tak teď někdo viděl, to by se o tom asi zítra vyprávělo po celém domě."
Vyprskla jsem smíchy. Petr si přiložil prst na rty, vzal si ode mne baterku, stáli jsme u dveří do sklepa, které prudce otevřel a posvítil dovnitř, pak nahmatal vypínač a rozsvítil světlo. Ve sklepě nikdo nebyl.
Když jsme jím procházeli, uviděli jsme pod oknem hromadu střepů z jakési veliké rozbité nádoby. Petr se na tu spoušť chvíli díval, pak zvedl hlavu k oknu a řekl:
"No, a záhada je vyřešená. Podívejte, někdo zapomněl zavřít okno... Tím by se samozřejmě zloděj neprotáhl, pro kočku to ale byla hračka. Takže - mnoho povyku pro nic. Ale toho demižónu je vážně škoda - naštěstí byl prázdný!"
Zavřeli jsme okno, zametli střepy a vydali se na zpáteční cestu. Když jsem se s Petrem před dveřmi svého bytu loučila, zdálo se mi, že moji ruku v té svojí podržel o chvilku déle...

- - - - -

Na tuto příhodu, i když se udála před více jak deseti lety, jsem dodnes nezapomněla a vlastně ani zapomenout nemohla. Když totiž byly mé dceři asi čtyři roky, jednou jsem jí o ní pověděla a od té doby ji musela vyprávět nesčetněkrát. Samozřejmě formou pohádky - o princezně, která jednou večer usínala a uslyšela velikou ránu a tak přemýšlela, co to mohlo být... Dcera mi vždycky doslova visí na rtech, poslouchá se zatajeným dechem, je to její nejoblíbenější pohádka a pokaždé, když skončím, má nějakou zvídavou otázku. A já, když zrovna odpověď neznám, ji musím zklamat, ale slíbím jí, že příště to v pohádce určitě bude. Večer pak, když už jsme s mužem sami, se ho zeptám jako např. právě včera:
"Petře, prosím tě, ptala se mě dnes Klárka, víš, jak na tom zámku byla princezna a ten kuchař byl takový nesmělý, ale hrozně ji miloval a pořád přemýšlel, jak by se s ní seznámil a jak to nakonec vymyslel a šel do sklepa a tam rozbil ten demižón, aby to udělalo velkou ránu a ta princezna aby to slyšela a on se jí šel zeptat, jestli to slyšela a pak spolu do toho sklepa šli a on řekl, že to asi udělala kočka... to tehdy na zámcích už měli kočky?"