Nevím, jak k tomu mohlo dojít, snad jsem byl tehdy nějak zamyšlený nebo roztržitý, těžko říct - prostě jsem vstoupil do vozovky bez toho, abych se rozhlédl. Skřípění brzd, které jsem vzápětí uslyšel, bylo tak nečekané, že jsem si bezděčně sáhl na srdce a zůstal stát jako omráčený. Řidič na mě troubil, když jsem se ale nehýbal z místa, vystoupil z auta a rychlými kroky ke mně přišel. Byl pochopitelně rozzlobený, zároveň jsem však na jeho tváři viděl i rozpaky.
"Stalo se Vám něco?!"
Jeho slova mě vrátila zpět do reality. Pokusil jsem se o omluvný úsměv:
"Promiňte, normálně se vždycky rozhlédnu než přejdu na druhou stranu, ale teď jsem se asi nějak zamyslel či co... Je mi to moc líto a..."
"Jste nějaký bledý. A nemáte něco s nohama? Navíc jsem viděl, že jste si při tom leknutí sáhl na hrudník... Opravdu vám nic není?!"
Chvíli jsem na něj hleděl a pak řekl:
"Ne... tedy... myslím, že ne... jenom..."
"Vždyť sotva stojíte na nohou! Odvezu vás do nemocnice, ať se tam na vás raději podívají."
S těmito slovy mě ten člověk vzal kolem ramen, s jeho pomocí jsem se dobelhal k autu a za několik minut jsme stáli před nemocnicí. Muž vystoupil, šel na vrátnici a po chvíli se vrátil v doprovodu zdravotní sestry s vozíkem. Pomohl mi vystoupit z auta a posadit se na vozík, pak mi popřál hodně štěstí a odejel.
Sestra mě zavezla do přijímací místnosti jakéhosi oddělení, ovšem lékař, který vzápětí přišel a začal mě prohlížet, jí po chvíli řekl, aby mne co nejrychleji dopravila na "jipku". Tam jsem se z rozhovoru lékařů a sester dovtípil, že ty nepohyblivé nohy jsou důsledkem velkého leknutí a jím způsobeného srdečního infarktu. Vezli mě pak na operační sál a jediné, na co si ještě vzpomínám, je pomalé usínání pod vlivem narkózy a nádherné bělostné světlo, které mne začíná obklopovat a z něhož vychází jakási nadpozemská krása a láska...
Tady bych vlastně mohl své vyprávění ukončit, přesto však ještě doplním zajímavou pointu. Jak jsem se později dozvěděl, přišel se ten muž, kterému jsem vstoupil před auto a on mě pak zavezl do nemocnice, druhý den zeptat, jak se mi daří. Odcházel potom velmi smutný, dokonce měl v očích slzy. Lékař, se kterým mluvil, mu totiž řekl:
"Museli jsme ho hned operovat, byla to jediná možnost, jak... Bohužel, přes veškerou naši snahu... prostě... Včera večer zemřel!"
"Stalo se Vám něco?!"
Jeho slova mě vrátila zpět do reality. Pokusil jsem se o omluvný úsměv:
"Promiňte, normálně se vždycky rozhlédnu než přejdu na druhou stranu, ale teď jsem se asi nějak zamyslel či co... Je mi to moc líto a..."
"Jste nějaký bledý. A nemáte něco s nohama? Navíc jsem viděl, že jste si při tom leknutí sáhl na hrudník... Opravdu vám nic není?!"
Chvíli jsem na něj hleděl a pak řekl:
"Ne... tedy... myslím, že ne... jenom..."
"Vždyť sotva stojíte na nohou! Odvezu vás do nemocnice, ať se tam na vás raději podívají."
S těmito slovy mě ten člověk vzal kolem ramen, s jeho pomocí jsem se dobelhal k autu a za několik minut jsme stáli před nemocnicí. Muž vystoupil, šel na vrátnici a po chvíli se vrátil v doprovodu zdravotní sestry s vozíkem. Pomohl mi vystoupit z auta a posadit se na vozík, pak mi popřál hodně štěstí a odejel.
Sestra mě zavezla do přijímací místnosti jakéhosi oddělení, ovšem lékař, který vzápětí přišel a začal mě prohlížet, jí po chvíli řekl, aby mne co nejrychleji dopravila na "jipku". Tam jsem se z rozhovoru lékařů a sester dovtípil, že ty nepohyblivé nohy jsou důsledkem velkého leknutí a jím způsobeného srdečního infarktu. Vezli mě pak na operační sál a jediné, na co si ještě vzpomínám, je pomalé usínání pod vlivem narkózy a nádherné bělostné světlo, které mne začíná obklopovat a z něhož vychází jakási nadpozemská krása a láska...
Tady bych vlastně mohl své vyprávění ukončit, přesto však ještě doplním zajímavou pointu. Jak jsem se později dozvěděl, přišel se ten muž, kterému jsem vstoupil před auto a on mě pak zavezl do nemocnice, druhý den zeptat, jak se mi daří. Odcházel potom velmi smutný, dokonce měl v očích slzy. Lékař, se kterým mluvil, mu totiž řekl:
"Museli jsme ho hned operovat, byla to jediná možnost, jak... Bohužel, přes veškerou naši snahu... prostě... Včera večer zemřel!"
Žádné komentáře:
Okomentovat