Německý islamolog a jeho zasvěcený pohled na příčiny vzniku Islámského státu
Když v roce 2011 začalo v islámských zemích severní Afriky a Středního východu tzv. Arabské jaro, západní svět se domníval, že jde o předzvěst velkých a pozitivních změn, kdy autoritářské režimy budou nahrazeny demokracií a vším ostatním, co k ní patří. Brzy se bohužel stalo zřejmým, že tento předpoklad byl značně naivní – když zpětně rekapitulujeme, kam se za těch pět let arabský svět posunul, pak nám nezbývá než konstatovat, že spíše než dopředu to bylo o hodně nazpět.
Podívejme se např. na Egypt, kde po odstranění prezidenta Mubáraka proběhly svobodné volby a zdálo se, že demokracie zde má zelenou. Vzápětí se však ukázalo, že vítěz voleb, tzv. Muslimské bratrstvo, si demokratickými procedurami pouze posloužil k uzurpování moci, přičemž jeho konečným cílem byl pravý opak demokracie, totiž islámská teokracie. Po vojenském puči se moci chopila armáda a srovnáme-li současný egyptský režim s tím Mubárakovým, pak ten druhý jmenovaný byl určitě liberálnější a svobodnější.
To samozřejmě vyvolává řadu otázek, jako např.: Je vůbec, popř. nakolik, v arabském, resp. islámském světě možná demokracie? Proč v čase diktátorů (Saddám Husajn, Muammar Kaddáfí) byl na Středním východě relativní klid, zatímco po jejich pádu propukla anarchie? Jakou roli hraje na blízkovýchodní šachovnici Saúdská Arábie?
Je jasné, že tím nejhorším, co Arabské jaro nakonec přineslo, byl vznik tzv. Islámského státu. A i v souvislosti s ním stojíme před řadou otázek, na něž se odpovědi hledají velice složitě. Sdělovací prostředky nám toho příliš neřeknou – jednak proto, že tato problematika je natolik složitá, že ani novináři nejsou o moc chytřejší než běžní občané, bohužel však též z důvodu naprostého informačního embarga na zprávy, které neladí s názorovým proudem v Evropské unii a Spojených státech. Pokud se tedy zvídavý jedinec chce v této věci dozvědět něco víc, jeho jedinou možností je sáhnout po některé z nemnoha knih, jež u nás o fenoménu zvaném Islámský stát vyšly. Jednou z nich je vynikající studie německého islamologa Rainera Hermanna s názvem Konečná stanice Islámský stát? (Selhání státu a náboženská válka v arabském světě).
Kniha je napsána velmi přehledně a čtenář se v ní seznámí s obrovským množstvím informací, které by se k němu jinak patrně vůbec nedostaly. Německý odborník ji rozdělil do čtyř kapitol s názvy Selhání státu, Rozpad státu, Islámský stát a Třicetiletá válka Arabů.
Obsahem té první je vysvětlení toho, jak vznikly dnešní arabské státy, resp. proč se v nich etablovaly diktátorské režimy. Jako hlavní faktor je zde uváděn rozpad Osmanské říše po první světové válce – Francie a Anglie poté zcela účelově „rozparcelovaly“ Blízký východ na jednotlivé země (Irák, Sýrie, Jordánsko...), v nichž se moci chopili ti, kdo měli nejvíce odvahy, resp. nejméně skrupulí.
Tyto státy (jsme u druhé kapitoly) jakožto uměle vytvořené entity neměly žádnou právní legitimitu a jejich občané se s nimi neztotožňovali. Naprostá absence občanské společnosti si žádala nějakou náhražku, jíž se většinou staly rodinné klany, kmeny či náboženská uskupení, s nimiž lidé cítili větší sounáležitost než s de facto abstraktním, ne-li přímo nepřátelským státem.
Islámskému státu je věnována třetí kapitola, v níž autor polemizuje s názorem, že jeho vznik je do značné míry záhadný a nepochopitelný. Přibližuje nám situaci po odchodu americké armády z Iráku po druhé válce, kdy mocenské vakuum vyplnily nejdříve teroristé z al-Kájdy a následně ještě fanatičtější islamisté, přičemž posledně jmenovaným se kromě hrůzných zločinů paradoxně podařilo i cosi pozitivního, totiž poskytnout lidem na obsazených územích určitou elementární ochranu před anarchií, vládnoucí všude kolem. Když se 4. července 2014 v druhém největším iráckém městě Mosulu prohlásil Abú Bakr al-Baghdádí za chalífu, tj. vládce všech muslimů, můžeme se na to dívat jako na teatrální gesto, ovšem pro mnohé vyznavače islámu to má velkou váhu.
Jak lze nejlépe charakterizovat současnou situaci v muslimském světě? Tady (ve čtvrté kapitole) Rainer Hermann zcela bez obalu mluví o Třicetileté válce Arabů, čímž má na mysli paralelu s tím, co se dělo v Evropě mezi lety 1618-1648. Bohužel, na nějaký Vestfálský mír to zatím v Sýrii, Iráku, Libyi a jiných zemích nevypadá. Je zde příliš mnoho ozbrojených skupin, lokálních vládců, kmenových předáků a náboženských vůdců, příliš mnoho nenávisti a fanatismu, než aby bylo možné počítat se vzájemným dorozuměním.
Kniha Konečná stanice Islámský stát? (Selhání státu a náboženská válka v arabském světě) je brilantní analýzou jak povahy Islámského státu, tak i příčin, které vedly k jeho vzniku včetně mnoha dalších faktorů, určujících dnešní politicko-náboženské klima na Středním východě. Pro každého, kdo se o tuto neklidnou část světa zajímá, přináší exkluzivní a často překvapivé informace, které zpravodajská média z nejrůznějších důvodů nejsou schopna zprostředkovat.
Podívejme se např. na Egypt, kde po odstranění prezidenta Mubáraka proběhly svobodné volby a zdálo se, že demokracie zde má zelenou. Vzápětí se však ukázalo, že vítěz voleb, tzv. Muslimské bratrstvo, si demokratickými procedurami pouze posloužil k uzurpování moci, přičemž jeho konečným cílem byl pravý opak demokracie, totiž islámská teokracie. Po vojenském puči se moci chopila armáda a srovnáme-li současný egyptský režim s tím Mubárakovým, pak ten druhý jmenovaný byl určitě liberálnější a svobodnější.
To samozřejmě vyvolává řadu otázek, jako např.: Je vůbec, popř. nakolik, v arabském, resp. islámském světě možná demokracie? Proč v čase diktátorů (Saddám Husajn, Muammar Kaddáfí) byl na Středním východě relativní klid, zatímco po jejich pádu propukla anarchie? Jakou roli hraje na blízkovýchodní šachovnici Saúdská Arábie?
Je jasné, že tím nejhorším, co Arabské jaro nakonec přineslo, byl vznik tzv. Islámského státu. A i v souvislosti s ním stojíme před řadou otázek, na něž se odpovědi hledají velice složitě. Sdělovací prostředky nám toho příliš neřeknou – jednak proto, že tato problematika je natolik složitá, že ani novináři nejsou o moc chytřejší než běžní občané, bohužel však též z důvodu naprostého informačního embarga na zprávy, které neladí s názorovým proudem v Evropské unii a Spojených státech. Pokud se tedy zvídavý jedinec chce v této věci dozvědět něco víc, jeho jedinou možností je sáhnout po některé z nemnoha knih, jež u nás o fenoménu zvaném Islámský stát vyšly. Jednou z nich je vynikající studie německého islamologa Rainera Hermanna s názvem Konečná stanice Islámský stát? (Selhání státu a náboženská válka v arabském světě).
Kniha je napsána velmi přehledně a čtenář se v ní seznámí s obrovským množstvím informací, které by se k němu jinak patrně vůbec nedostaly. Německý odborník ji rozdělil do čtyř kapitol s názvy Selhání státu, Rozpad státu, Islámský stát a Třicetiletá válka Arabů.
Obsahem té první je vysvětlení toho, jak vznikly dnešní arabské státy, resp. proč se v nich etablovaly diktátorské režimy. Jako hlavní faktor je zde uváděn rozpad Osmanské říše po první světové válce – Francie a Anglie poté zcela účelově „rozparcelovaly“ Blízký východ na jednotlivé země (Irák, Sýrie, Jordánsko...), v nichž se moci chopili ti, kdo měli nejvíce odvahy, resp. nejméně skrupulí.
Tyto státy (jsme u druhé kapitoly) jakožto uměle vytvořené entity neměly žádnou právní legitimitu a jejich občané se s nimi neztotožňovali. Naprostá absence občanské společnosti si žádala nějakou náhražku, jíž se většinou staly rodinné klany, kmeny či náboženská uskupení, s nimiž lidé cítili větší sounáležitost než s de facto abstraktním, ne-li přímo nepřátelským státem.
Islámskému státu je věnována třetí kapitola, v níž autor polemizuje s názorem, že jeho vznik je do značné míry záhadný a nepochopitelný. Přibližuje nám situaci po odchodu americké armády z Iráku po druhé válce, kdy mocenské vakuum vyplnily nejdříve teroristé z al-Kájdy a následně ještě fanatičtější islamisté, přičemž posledně jmenovaným se kromě hrůzných zločinů paradoxně podařilo i cosi pozitivního, totiž poskytnout lidem na obsazených územích určitou elementární ochranu před anarchií, vládnoucí všude kolem. Když se 4. července 2014 v druhém největším iráckém městě Mosulu prohlásil Abú Bakr al-Baghdádí za chalífu, tj. vládce všech muslimů, můžeme se na to dívat jako na teatrální gesto, ovšem pro mnohé vyznavače islámu to má velkou váhu.
Jak lze nejlépe charakterizovat současnou situaci v muslimském světě? Tady (ve čtvrté kapitole) Rainer Hermann zcela bez obalu mluví o Třicetileté válce Arabů, čímž má na mysli paralelu s tím, co se dělo v Evropě mezi lety 1618-1648. Bohužel, na nějaký Vestfálský mír to zatím v Sýrii, Iráku, Libyi a jiných zemích nevypadá. Je zde příliš mnoho ozbrojených skupin, lokálních vládců, kmenových předáků a náboženských vůdců, příliš mnoho nenávisti a fanatismu, než aby bylo možné počítat se vzájemným dorozuměním.
Kniha Konečná stanice Islámský stát? (Selhání státu a náboženská válka v arabském světě) je brilantní analýzou jak povahy Islámského státu, tak i příčin, které vedly k jeho vzniku včetně mnoha dalších faktorů, určujících dnešní politicko-náboženské klima na Středním východě. Pro každého, kdo se o tuto neklidnou část světa zajímá, přináší exkluzivní a často překvapivé informace, které zpravodajská média z nejrůznějších důvodů nejsou schopna zprostředkovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat