DONALD A. PRATER: JAK ZNĚJÍCÍ SKLO

Nejlepší biografie básnického titána

Biografii Rainera Marii Rilka od Donalda A. Pratera s názvem Jak znějící sklo považuji za nejlepší vylíčení životní dráhy tohoto velkého básníka. Anglický autor prokazuje nejen detailní znalosti nejrůznějších peripetií Rilkova života, ale též - což je v případě umělce pochopitelně mnohem důležitější - jeho tvůrčího zrání, resp. vzájemné podmíněnosti vnějších a vnitřních aspektů jeho poetického vývoje. Básník je v knize představen v celé složitosti své osobnosti, přičemž je stále - přímo či nepřímo - přítomen její hlavní charakterový rys: Rilke byl především básník, vše ostatní v jeho životě hrálo podružnou, vedlejší roli, resp. bylo podřízeno právě tomuto základnímu axiomu. Jestliže tento odstup od vnějšího světa se týkal i lidí, pak na tom rozhodně neměla vinu povýšenost či přezíravost, ale právě ona tendence k přetvoření všeho, co je předmětem empirického či duchovního poznání, do básnického výrazu. Když o Jeseninovi řekl jednou Gorkij, že „je nástrojem, který příroda stvořila výhradně pro poezii“, pak to samé můžeme plným právem říci i o Rilkovi.
Na začátku knihy si Donald A. Prater podrobně všímá Rilkeho neradostného dětství, resp. jeho do značné míry určujícího vlivu na zaměření básníkova světonázoru a především jeho tvorby. Je známo, že Rilke vždy vzpomínal na své dětství jako na bezútěšnou, tísnivou dobu a tento základní pocit jakési zvláštní odcizenosti či osamělosti člověka v nepochopitelném světě se odráží prakticky v celé jeho poezii. V mnoha Rilkeho básních se např. objevuje motiv dítěte, neuvědomujícího si dosud svoji subjektivitu a chápajícího sebe sama pouze v konfrontaci s vnějším světem - a pokaždé to jsou básně plné melancholie, jímavého smutku a tichého zoufalství, s nímž čistá, nevinná duše dítěte začíná poznávat hrůzu a absurdnost světa, v němž se ocitla. Velkolepá a psychologicky dokonalá je třeba báseň DĚTSTVÍ:

Ve škole zdlouha teče strach a čas
a čekání, to vše tak skličující.
Tak býti sám, tak času na pospas ...
A potom ven: tříšť zvuků na ulici
a na ryncích fontány tryskající
a v zahradách svět širých dálek zas.
A vším tím jít, v šatičkách malých jít si,
jít jinak, než jdou jiní kolem nás -:
Tak býti sám, tak míti na pospas
čarovný čas.

A na to vše být v dálku zahleděn:
na houfy žen a mužů, mužů, žen
a dětí, jež jsou vždycky jiné, různé;
a tu je dům, tam pes je nejeden,
den důvěry neslyšně střídá hrůzné -:
Ten smutek beze smyslu, děs a sen,
to bezdno jen.

A tak si hrát: v zahradě opršelé
hnát míč a obruč do kruhových drah
a letmo jen zavázet o dospělé
poslepu při divokých, chvatných hrách,
večer však vláčet nohy zdřevěnělé
a sám se dát dovláčet na sám práh -:
Tak chápat míň a míň to vše, to celé,
tu tíž, ten strach.

A nad rybniční širou, šedou plání
klečet si s malou plachetnicí sám
a kvůli jiným, stejným plachetkám,
leč krásnějším, pak zapomenout na ni,
a musit myslet na to sesouvání
zsinalé, malé tváře k hlubinám -:
Ó dětství, unikavá přirovnání.
Leč kam, jen kam?

(překlad Lumíra Čivrného)

V knize je dále výborně zdokumentována Rilkeho cesta do Ruska a obrovský dojem, který tato země na básníka udělala. Toto - zjednodušeně řečeno - první Rilkovo poetické období vrcholí Knihou hodinek, jež je úchvatnou oslavou velikosti, kterou lidskému duchu dává jeho směřování k Bohu
Rilkeho talent oceňovala a básníka finančně podporovala celá řada mecenášů (především tedy mecenášek), díky nimž se tak mohl plně věnovat poezii. Pro Rilkeho to mělo zásadní význam i proto, že v záležitostech běžného života byl značně nepraktický, o jeho politické naivitě ani nemluvě. Jeho podporovatelé se mu do značné míry starali i o ubytování - Rilke často pobýval v jejich domech či zámcích.
Během pobytu na zámku v Duinu u Terstu v roce 1912 přišel Rilkovi na mysl motiv elegie, který sice nedokázal rozvinout, jehož obrovský myšlenkový náboj jej však stále zaměstnával a o jehož uskutečnění vytrvale usiloval. To byl počátek slavných Elegií z Duina, na které Rilke „čekal“ dlouhých deset let.
Tomuto „mezidobí“ je v knize po právu věnován největší prostor - jde bezesporu o nejdůležitější a nejplodnější úsek Rilkova uměleckého života. Rozhodně se tedy nejednalo o tvůrčí krizi, jak to bývá někdy prezentováno, jakkoli se Rilke marně snažil o oživení duinské inspirace. Vznikly zde totiž Nové básně, po Knize hodinek další vrchol Rilkovy tvorby.

PANTER
v Jardin des Plantes, Paříž

Zrak, ztuhlý stálou chůzí podél mříží,
dávno se kolem přestal rozhlížet.
Ten pohled, zdá se, tisíc mříží tíží
a za tisící mříži žádný svět.

Plynulým krokem kreslí za pochodu
kruh zcela skromný, jeden a týž tah,
vedený silou tance kolem bodu,
jejž tvoří vůle, ztuhlá, v mrákotách.

Občas i závoj víček poodhalí:
když nový obraz vzbudí nečinné,
mdlé oko, klidné, natažené svaly,
v srdci se opět rozplyne.

(překlad Jindřicha Pokorného)

V únoru se básník konečně dočkal - v jakémsi extatickém vytržení napsal během několika dnů Elegie z Duina a navíc ještě zcela „neplánovaně“ velkolepou sbírku sonetů. Byla nazvána Sonety Orfeovi a spolu s Elegiemi z Duina jsou obě díla považována za takřka absolutní metu, k níž lidský duch v poezii dospěl.
Všechny tyto události díky Praterově skvělému literárnímu stylu před čtenářem vystupují s neobyčejnou plastičností, vzpomínám si, že když jsem knihu před lety četl poprvé, připadala mi jako dobrodružný román - především tedy ono období před Elegiemi z Duina a krátce po něm. Stejně tak brilantně je podán i závěr Rilkova života - básník nadále tvořil, přičemž se snažil o hledání nových poetických cest, v čemž mu bohužel zabránila osudná nemoc a smrt v pouhých 51 letech.
Je víc než symbolické, že i tu chtěl Rilke prožít jako básník, který neodmítá žádnou životní zkušenost, ale chce poznat i zkušenost poslední. „Nechci smrt lékařů, chci svoji svobodu“ - s těmito slovy básník odmítal utišující prostředky a snahy o zmírnění předsmrtných bolestí. Zemřel 29. prosince 1926 v sanatoriu Valmont ve Švýcarsku - a tady je poslední báseň, psaná na smrtelné posteli:

Přijď, ty poslední, již ctím,
bolesti smrtelná v tělesné tkáni:
jako jsem hořel v duchu, v tobě zahořím,
dřevo nechtělo se dlouho poddat ani
plameni, v němž tebe zřím,
nyní však živím tě, v tobě se rozhořím.
Má zdejší mírnost ve tvé zuřivosti
stává se zlobou, hněvem pekelným.

Čistě, bez plánů a bez lítosti
já stoupal na bolestnou hranici,
a byl si jist, že nemám budoucnosti
v mém srdci s krví mlčící.

Jsem já ten neznámý, jenž hoří?
Vzpomínky s sebou nechci brát.
Život jen tomu, co je vně, se koří.
Já planu uvnitř. Nikdo mě nemá znát.