Monumentální román estonského spisovatele je vrcholným literárním výkonem
Kniha, kladoucí na čtenáře velké nároky, současně se mu však odměňující nádherně prokompovaným příběhem, na němž mě zaujalo hlavně skvělé zvládnutí situační roviny. Řečeno jinak – hlavní postava, zasazená do konkrétní doby (či dobová atmosféra a v ní se pohybující protagonista) nejenže tvoří jeden celek, ale tato symbióza lidské duše a časoprostorových reálií je podaná způsobem, zanechávajícím mocný a znepokojující dojem.
O Laurentiovi toho mnoho nevíme – snad jen tolik, že je to mladý student, který opustil (z důvodů, zahalených tajemstvím) univerzitu v holandském Leidenu a hodlá ve studiu pokračovat v Tartu. Právě se vylodil na estonském pobřeží a hledá, kde by přenocoval – nazítří se pak chce vydat na cestu do cílového města.
Zavazadel mnoho nemá, tím nejpodivnějším a pro Laurentia zjevně i nejcennějším je klec s papouškem, který je jeho společníkem už deset let a má na svého majitele evidentně pozitivní vliv. Laurentius je totiž plachý, skoro až přecitlivělý mladík, jehož sklony ke smutku a melancholii dovede opeřencovo štěbetání a spontánní veselost mírnit a zahánět. Nyní oba přátelé sedí v hostinci a jsou předmětem zájmu a zvědavosti ostatních hostů, přičemž jeden z nich Laurentiovi cestu do Tartu naléhavě rozmlouvá...
S naším studentem prožijeme na stránkách knihy pouze následující týden, ovšem i ten stačí na to, aby Meelis Friedenthal před našimi zraky vykouzlil úchvatný příběh, odehrávající se v reálném světě jen částečně – jeho hlavní pasáže umístil autor do Laurentiovy mysli, resp. do jejího úzkostně senzitivního vnímání podivného kaleidoskopu lidí, míst a smyslových počitků. Laurentius podle všeho trpí nějakou zvláštní nemocí, permanentně jej sužuje horečka a cítí jakýsi neidentifikovatelný, silný zápach. Snaží se přijít svému trápení na kloub, v čemž mu mají být nápomocny zkušenosti, získané studiem. Lze ale úspěšně bojovat s nemocí, o níž skoro nic nevíme?
Ocitáme se na přelomu 17. a 18. století, v době, kdy lidé na estonském venkově věří v existenci temných, nepřátelských sil, působících přírodní pohromy, neúrodu či hladomor nebo propůjčujících určitým lidem nadpřirozené schopnosti. Právě po takovýchto domněle ďáblem posedlých jedincích se pátrá a jejich koncem bývá krutá smrt – jedné takové události je přítomen i Laurentius. Dokonce i on sám se dostává do situace, kdy čelí podobnému podezření.
Estonský spisovatel Meelis Friedenthal napsal román, u něhož musíme kromě jiných pozitiv především ocenit již zmíněnou velkolepou atmosféru tajemna a mystična a vzájemného proplétání se reálna s abstraktnem. Dějová linka nás chvílemi vede neurčitými vizemi, kdy lidé, krajina, město či domy jsou skryty za jakýmsi téměř halucinačním závojem, aby se vzápětí z ptačí klece nebo dostavníku staly takřka živé bytosti, jejichž existence si plným právem nárokuje nejen naši pozornost, ale i rozumové zkoumání. Všudypřítomná pachuť nemoci, smrti a zmaru, naturalistická a surrealistická současně, pak dodává tomuto vrcholnému literárnímu dílu punc jedinečnosti a neopakovatelnosti.
O Laurentiovi toho mnoho nevíme – snad jen tolik, že je to mladý student, který opustil (z důvodů, zahalených tajemstvím) univerzitu v holandském Leidenu a hodlá ve studiu pokračovat v Tartu. Právě se vylodil na estonském pobřeží a hledá, kde by přenocoval – nazítří se pak chce vydat na cestu do cílového města.
Zavazadel mnoho nemá, tím nejpodivnějším a pro Laurentia zjevně i nejcennějším je klec s papouškem, který je jeho společníkem už deset let a má na svého majitele evidentně pozitivní vliv. Laurentius je totiž plachý, skoro až přecitlivělý mladík, jehož sklony ke smutku a melancholii dovede opeřencovo štěbetání a spontánní veselost mírnit a zahánět. Nyní oba přátelé sedí v hostinci a jsou předmětem zájmu a zvědavosti ostatních hostů, přičemž jeden z nich Laurentiovi cestu do Tartu naléhavě rozmlouvá...
S naším studentem prožijeme na stránkách knihy pouze následující týden, ovšem i ten stačí na to, aby Meelis Friedenthal před našimi zraky vykouzlil úchvatný příběh, odehrávající se v reálném světě jen částečně – jeho hlavní pasáže umístil autor do Laurentiovy mysli, resp. do jejího úzkostně senzitivního vnímání podivného kaleidoskopu lidí, míst a smyslových počitků. Laurentius podle všeho trpí nějakou zvláštní nemocí, permanentně jej sužuje horečka a cítí jakýsi neidentifikovatelný, silný zápach. Snaží se přijít svému trápení na kloub, v čemž mu mají být nápomocny zkušenosti, získané studiem. Lze ale úspěšně bojovat s nemocí, o níž skoro nic nevíme?
Ocitáme se na přelomu 17. a 18. století, v době, kdy lidé na estonském venkově věří v existenci temných, nepřátelských sil, působících přírodní pohromy, neúrodu či hladomor nebo propůjčujících určitým lidem nadpřirozené schopnosti. Právě po takovýchto domněle ďáblem posedlých jedincích se pátrá a jejich koncem bývá krutá smrt – jedné takové události je přítomen i Laurentius. Dokonce i on sám se dostává do situace, kdy čelí podobnému podezření.
Estonský spisovatel Meelis Friedenthal napsal román, u něhož musíme kromě jiných pozitiv především ocenit již zmíněnou velkolepou atmosféru tajemna a mystična a vzájemného proplétání se reálna s abstraktnem. Dějová linka nás chvílemi vede neurčitými vizemi, kdy lidé, krajina, město či domy jsou skryty za jakýmsi téměř halucinačním závojem, aby se vzápětí z ptačí klece nebo dostavníku staly takřka živé bytosti, jejichž existence si plným právem nárokuje nejen naši pozornost, ale i rozumové zkoumání. Všudypřítomná pachuť nemoci, smrti a zmaru, naturalistická a surrealistická současně, pak dodává tomuto vrcholnému literárnímu dílu punc jedinečnosti a neopakovatelnosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat