Jako každý rok, i letos jsem si pořídil husokačení mláďata a mohu s potěšením napsat, že se jim - jako každý rok - daří dobře, rostou a přibírají. Určitě to bude mimo jiné tím, že jim dávám kromě jiných pochutin též nakrájené kopřivy, napomáhá to správnému trávení. Přímo z nich vyzařuje spokojenost a radost ze života, neboť se snažím dělat, co jim vidím na očích, tedy především je krmit. V tomto směru si jistě nemohou stěžovat - vím, že potřebují vydatnou snídani a potom postupné celodenní dokrmování. Možná klíčovou roli však v jejich životě hraje voda a tady se snažím, aby jí měly vždy dostatek. Husokačeny mají totiž jeden velký problém, a to ten, že každé sousto musí hned zapít, protože jinak jim nesklouzne do volátka a mohou se začít dusit. Vodu potřebují ovšem také k ranní hygieně, které se věnují vzápětí po snídani a to se zaujetím, které bychom jim mohli závidět. Je až neuvěřitelné, kolik času dokáží obětovat očistě svého husokačeního těla! Koupou se buď celé nebo to dělají tak, že v rychlém sledu tří podivuhodně synchronizovaných pohybů strkají do vody hlavu, vytáhnou ji a otřepou se. Jsou to zkrátka vodní ptáci se vším všudy. Z tohoto důvodu mají tedy ve svém výběhu několik nádob, menšími miskami s vodou na pití počínaje a velkými na čvachtání konče.
Abych nezapomněl - u jednoho husokáčete jsem poté, co jsem ho přinesl domů, zjistil poměrně závažnou tělesnou vadu. Mělo, chudinka, jednu nožičku zakrnělou a obrácenou do boku. Ovšem právě tato postižená husokačenka ukázala již od svých takříkajíc prvních krůčků takovou vnitřní sílu a vůli k životu, že si vysloužila můj obdiv a uznání. Původně jsem se domníval, že bude mít problémy s potravou, resp. že její zdravé kolegyně se dostanou ke korýtku vždycky dřív a ona bude jen paběrkovat zbytky. Už jsem se chystal vyrobit jí speciální misku na krmení, když jsem zpozoroval, že svůj hendikap vyřešila vskutku originálně: Tu pokřivenou nožičku začala používat jako takovou berlu, při chůzi se o ni opírala a i když se pohybovala poněkud klátivě, na rychlosti to nebylo nijak znát, spíše naopak. Dnes je tedy plnoprávnou členkou hejna a dá se dokonce říci, že (možná právě díky houževnatostí, s níž se "vylízala" se svého postižení) zaujímá pozici jakési vůdčí osobnosti, ostatními plně respektované.
Někdy si říkám, jak jsme my lidé hloupí, jak neumíme vidět v životě to podstatné, ten prapůvodní smysl své existence, jedním slovem to, "o co tu jde" a jak se stále plahočíme za marnostmi a přeludy, ať už jim říkáme "finanční zabezpečení", "životní úroveň" či "společenské postavení". A i když nás dennodenní zkušenost přesvědčuje, že všechny tyto tak "důležité" věci jsou jenom pozlátkem a že opravdový život je někde jinde, stále tu svou káru se starou veteší táhneme dál...
Jsem rád, že mám na dvorku ty husokačeny. Ačkoliv to může znít hloupě, dá se od nich ledasčemu naučit. Život berou s nadhledem, umí spolu vycházet, jsou takové bezproblémové a pohodové. A také mají smysl pro humor! Ano, opravdu. Vím to dobře, protože tu legraci si dělají ze mě! Je to jejich oblíbená zábava, hned po jídle a koupání. Zkrátka - mají tam, jak už jsem říkal, ty různé misky a mísy s vodou a pochopitelně dobře vědí, které jsou na pití a které na koupání. Někdy si ale některá řekne, že změna je život a musí být i legrace - a pak si schválně vleze do misky, která je určena k pití. Samozřejmě se tam "zašprajcuje" a má přímo husokačení srandu z toho, jak já vždycky přijdu a vytáhnu ji ven.
Jsou to ale potvory, co říkáte?
Abych nezapomněl - u jednoho husokáčete jsem poté, co jsem ho přinesl domů, zjistil poměrně závažnou tělesnou vadu. Mělo, chudinka, jednu nožičku zakrnělou a obrácenou do boku. Ovšem právě tato postižená husokačenka ukázala již od svých takříkajíc prvních krůčků takovou vnitřní sílu a vůli k životu, že si vysloužila můj obdiv a uznání. Původně jsem se domníval, že bude mít problémy s potravou, resp. že její zdravé kolegyně se dostanou ke korýtku vždycky dřív a ona bude jen paběrkovat zbytky. Už jsem se chystal vyrobit jí speciální misku na krmení, když jsem zpozoroval, že svůj hendikap vyřešila vskutku originálně: Tu pokřivenou nožičku začala používat jako takovou berlu, při chůzi se o ni opírala a i když se pohybovala poněkud klátivě, na rychlosti to nebylo nijak znát, spíše naopak. Dnes je tedy plnoprávnou členkou hejna a dá se dokonce říci, že (možná právě díky houževnatostí, s níž se "vylízala" se svého postižení) zaujímá pozici jakési vůdčí osobnosti, ostatními plně respektované.
Někdy si říkám, jak jsme my lidé hloupí, jak neumíme vidět v životě to podstatné, ten prapůvodní smysl své existence, jedním slovem to, "o co tu jde" a jak se stále plahočíme za marnostmi a přeludy, ať už jim říkáme "finanční zabezpečení", "životní úroveň" či "společenské postavení". A i když nás dennodenní zkušenost přesvědčuje, že všechny tyto tak "důležité" věci jsou jenom pozlátkem a že opravdový život je někde jinde, stále tu svou káru se starou veteší táhneme dál...
Jsem rád, že mám na dvorku ty husokačeny. Ačkoliv to může znít hloupě, dá se od nich ledasčemu naučit. Život berou s nadhledem, umí spolu vycházet, jsou takové bezproblémové a pohodové. A také mají smysl pro humor! Ano, opravdu. Vím to dobře, protože tu legraci si dělají ze mě! Je to jejich oblíbená zábava, hned po jídle a koupání. Zkrátka - mají tam, jak už jsem říkal, ty různé misky a mísy s vodou a pochopitelně dobře vědí, které jsou na pití a které na koupání. Někdy si ale některá řekne, že změna je život a musí být i legrace - a pak si schválně vleze do misky, která je určena k pití. Samozřejmě se tam "zašprajcuje" a má přímo husokačení srandu z toho, jak já vždycky přijdu a vytáhnu ji ven.
Jsou to ale potvory, co říkáte?
Žádné komentáře:
Okomentovat