Mimořádně zdařilý pokus o psychologicko-psychiatrický pohled na druhou světovou válku
Nakladatelství Academia nedávno vydalo fascinující publikaci, která by neměla uniknout pozornosti čtenářů, zajímajících se o dějiny druhé světové války z jiných než čistě vojensko-politických úhlů pohledu. Morální dilema – název, který dal anglický historik Michael Burleigh svému monumentálnímu projektu (kniha má přes 700 stran) naznačuje, že mu tu šlo především o zkoumání psychologické stránky světového konfliktu, jenž svou krutostí předčil vše, co dosud dějiny válek poznaly a který tudíž nastoluje velké množství otázek ohledně příčin, jež uvolnily tuto spirálu zla.
Je zřejmé, že autor si vytkl cíl nanejvýš obtížný, ovšem důkladnost, s níž jej realizoval, obrovské množství zpracovaného materiálu a také – a především – závěry, které ze svých zkoumání vyvodil, jednoznačně potvrzují, že se mu jeho záměr zdařil dokonale. Čtenář je na pozadí válečných událostí doslova vtahován do víru otázek, souvisejících s morální odpovědností jedince nejen za jím spáchané zločiny, ale i za nepřímou účast na nich, s dilematy politiků, zda je eticky přijatelné používat ke zničení agresora stejně brutálních prostředků, ke kterým sahá on, s procesem přetváření, resp. deformace lidského svědomí za účelem ospravedlnění masového vraždění apod. A toto vše je pojednáváno nejen teoreticky, ale především prakticky, tj prostřednictvím na výpovědí konkrétních osob založeného zkoumání lidské psychiky v podmínkách extrémní morální zátěže.
Michael Burleigh se pochopitelně nemohl vyhnout některým notoricky známým a bezpočtukrát analyzovaným případům použití abnormálně ničivých zbraní k dosažení vojensko-strategických cílů. Ať už však jde o svržení atomových pum na Hirošimu a Nagasaki, kobercové bombardování německých měst či jiné diskutabilní záležitosti, anglický historik k nim přistupuje do značné míry nově a čtenářsky atraktivně – pro mne např. byla velice zajímavá a objevná pasáž, týkající se třenic uvnitř britské společnosti, resp. vášnivých střetů mezi politickými, vojenskými a církevními představiteli ohledně kontroverzních bombardovacích metod velitele letectva Arthura Harrise.
Největší prostor je v knize vcelku logicky věnován zásadnímu střetnutí Hitlerova Německa se Stalinovým Sovětským svazem. Nový typ rasové a vyhlazovací války, za jakou tento konflikt prohlásil nacistický vůdce, měl mít dalekosáhlé důsledky pro psychiku německých vojáků a analýza toho, jak se s těmito požadavky na odhození všech morálních zábran vyrovnávali, je jedním slovem brilantní. Burleigh si ovšem všímá i některých paradoxů, kterými se válka na Východě vyznačovala – např. sovětský komunismus a německý fašismus byly v mnoha ohledech totožné totalitní systémy, takže fakt, že se demokratické státy (USA, Anglie) přidaly na stranu Stalina, jakkoli se všeobecně považuje za logický a jedině možný, sebou nese řadu otázek.
Velice zajímavý je oddíl, věnující se problematice odboje na Němci okupovaných územích. Zde jsou mimo jiné rozebírány důvody, které např. ve Francii vedly k tomu, že se tady k hnutí odporu přidalo mnohem víc lidí než jinde. Francouzští maquisté si ovšem v krutosti nijak nezadávali s Němci a čtenář je seznamován s překvapivými a šokujícími skutečnostmi, o nichž dosud neměl ani potuchy.
Četná specifika provázela válečné události v Tichomoří, kde Japonci uplatňovali vlastní vojenský etický kodex, který ovšem obsahoval i mnohá ustanovení, naprosto odporující lidským právům v obvyklém slova smyslu. Např. zajatec byl považován za někoho, kdo jednou provždy ztratil čest a důstojnost a nemá tudíž sebemenší právo na lidské zacházení. Známé jsou i případy rituálního kanibalismu, kdy japonští důstojníci pojídali zajaté americké vojáky.
Není samozřejmě možné rozebírat objemnou knihu anglického historika nějak detailně, už proto ne, že všechny kapitoly bez výjimky jsou nějak či něčím zajímavé. Věřím však, že i tato krátká recenze může případným zájemcům o takto specifický druh literatury faktu poskytnout alespoň základní přehled o jedinečné publikaci, která se na druhou světovou válku dívá optikou psychologie a mnohdy přímo psychiatrie.
Je zřejmé, že autor si vytkl cíl nanejvýš obtížný, ovšem důkladnost, s níž jej realizoval, obrovské množství zpracovaného materiálu a také – a především – závěry, které ze svých zkoumání vyvodil, jednoznačně potvrzují, že se mu jeho záměr zdařil dokonale. Čtenář je na pozadí válečných událostí doslova vtahován do víru otázek, souvisejících s morální odpovědností jedince nejen za jím spáchané zločiny, ale i za nepřímou účast na nich, s dilematy politiků, zda je eticky přijatelné používat ke zničení agresora stejně brutálních prostředků, ke kterým sahá on, s procesem přetváření, resp. deformace lidského svědomí za účelem ospravedlnění masového vraždění apod. A toto vše je pojednáváno nejen teoreticky, ale především prakticky, tj prostřednictvím na výpovědí konkrétních osob založeného zkoumání lidské psychiky v podmínkách extrémní morální zátěže.
Michael Burleigh se pochopitelně nemohl vyhnout některým notoricky známým a bezpočtukrát analyzovaným případům použití abnormálně ničivých zbraní k dosažení vojensko-strategických cílů. Ať už však jde o svržení atomových pum na Hirošimu a Nagasaki, kobercové bombardování německých měst či jiné diskutabilní záležitosti, anglický historik k nim přistupuje do značné míry nově a čtenářsky atraktivně – pro mne např. byla velice zajímavá a objevná pasáž, týkající se třenic uvnitř britské společnosti, resp. vášnivých střetů mezi politickými, vojenskými a církevními představiteli ohledně kontroverzních bombardovacích metod velitele letectva Arthura Harrise.
Největší prostor je v knize vcelku logicky věnován zásadnímu střetnutí Hitlerova Německa se Stalinovým Sovětským svazem. Nový typ rasové a vyhlazovací války, za jakou tento konflikt prohlásil nacistický vůdce, měl mít dalekosáhlé důsledky pro psychiku německých vojáků a analýza toho, jak se s těmito požadavky na odhození všech morálních zábran vyrovnávali, je jedním slovem brilantní. Burleigh si ovšem všímá i některých paradoxů, kterými se válka na Východě vyznačovala – např. sovětský komunismus a německý fašismus byly v mnoha ohledech totožné totalitní systémy, takže fakt, že se demokratické státy (USA, Anglie) přidaly na stranu Stalina, jakkoli se všeobecně považuje za logický a jedině možný, sebou nese řadu otázek.
Velice zajímavý je oddíl, věnující se problematice odboje na Němci okupovaných územích. Zde jsou mimo jiné rozebírány důvody, které např. ve Francii vedly k tomu, že se tady k hnutí odporu přidalo mnohem víc lidí než jinde. Francouzští maquisté si ovšem v krutosti nijak nezadávali s Němci a čtenář je seznamován s překvapivými a šokujícími skutečnostmi, o nichž dosud neměl ani potuchy.
Četná specifika provázela válečné události v Tichomoří, kde Japonci uplatňovali vlastní vojenský etický kodex, který ovšem obsahoval i mnohá ustanovení, naprosto odporující lidským právům v obvyklém slova smyslu. Např. zajatec byl považován za někoho, kdo jednou provždy ztratil čest a důstojnost a nemá tudíž sebemenší právo na lidské zacházení. Známé jsou i případy rituálního kanibalismu, kdy japonští důstojníci pojídali zajaté americké vojáky.
Není samozřejmě možné rozebírat objemnou knihu anglického historika nějak detailně, už proto ne, že všechny kapitoly bez výjimky jsou nějak či něčím zajímavé. Věřím však, že i tato krátká recenze může případným zájemcům o takto specifický druh literatury faktu poskytnout alespoň základní přehled o jedinečné publikaci, která se na druhou světovou válku dívá optikou psychologie a mnohdy přímo psychiatrie.
Žádné komentáře:
Okomentovat