Velkolepé zobrazení Církve v její síle i slabosti
Grahama Greena považuji za jednoho z největších spisovatelů 20. století a knihu Moc a sláva za jeho největší literární výkon. Domnívám se, že právě zde se nejvíce projevilo jak Greenovo literární mistrovství, tak i (dá-li se to tak říci) světový názor, resp. celoživotní přesvědčení o pravdivosti katolické víry, o "metafyzické" podstatě Církve, která - jakkoli může mnoho lidí provokovat či odpuzovat - zůstává přes všechno "lidské", přes všechny mnohdy právem kritizované nedokonalosti institucí Božského původu a jako taková tu zůstane do konce dějin. Dá se říct, že Moc a sláva, třebaže je v ní přítomen apologetický podtón, zůstává knihou vysloveně "světskou". "Nejsem katolický spisovatel, jsem spisovatel, který je náhodou katolíkem" - tento Greenův často opakovaný výrok můžeme vztáhnout i na jeho "náboženský" román Moc a sláva.
Kruté pronásledování katolické Církve v Mexiku během vlády prezidenta Callese dalo Greenovi prvotní impuls k napsání knihy, v níž se vyslovuje ke zjevnému paradoxu, o němž byla řeč výše. Jak mohla Církev, sestávající z průměrných, obyčejných a většinou i zbabělých lidí přežít těch 2000 let, proč tváří v tvář tolika nepřátelstvím a snahám o její zničení už dávno nezmizela z povrchu zemského? Co - nebo Kdo - jí dává tu vnitřní sílu k neustálé obnově? Green zná odpověď na tuto otázku, ví, že se skrývá v Origenově výroku, podle nějž je "krev mučedníků semenem víry".
V jeho románovém Mexiku je Církev již prakticky zničena. Kněží byli zabiti, věřící zastrašeni a umlčeni. Jeden kněz je ponechán naživu, a to z toho důvodu, že má být pro lidi názorným příkladem všeho špatného, co je s Církví spojováno - je to směšná figurka, zbabělec a zhýralec, žijící pod pantoflem s jakousi ženštinou, je pro smích i malým dětem, které si z něj každou chvíli tropí legraci.
Před policejním velitelem stojí už jen jediný úkol - dopadnout posledního kněze, který je na útěku a skrývá se v lesích a indiánských osadách. I když prchá z místa na místo, pronásledovatelé jsou mu v patách a dříve či později jim jistě neunikne.
Ani tento kněz není žádný svatoušek. Často se opíjí, je vyděšený hrozbou zajetí a smrti, a zmítán vnitřní rozervaností žije v jakémsi permanentním vědomí vlastní neschopnosti a hříšnosti, přičemž jeho svědomí mu navíc říká, že kněze jako on, který svoje poslání tak odporným způsobem zrazuje, čeká po smrti věčné zavržení. Přesto je tu jedna věc, která mu dodává sílu a dává jeho životu přece jen jakýsi smysl - ano, třebaže on sám bude zavržen, musí udělat vše pro to, aby od stejného osudu zachránil ty, kteří jsou mu svěřeni. A tak navštěvuje indiánské vesnice, zpovídá, káže, uděluje svátosti a pro lidi je ztělesněním toho, že Církev ještě žije. Nakonec však podléhá strachu, vyčerpání a beznaději a odchází směrem k hranici, za níž je svobodná země. Tam za ním kdosi přichází s prosbou, aby se vrátil k umírajícímu zločinci. Kněz tuší, že je to léčka, zároveň však ví, že má poslání, které musí splnit a vydává se na cestu...
V tomto Greenově románu je dovedeno k dokonalosti vše, co na jeho knihách obdivujeme - úžasná vnitřní sevřenost, psychologická virtuozita, působivé vykreslení přírody, odlehlých vesnic, měst rozpálených sluncem, atmosféry policejní služebny, vězení... Scéna, v níž kněz a Indiánka s mrtvým dítětem jdou několik dní pralesem ke hřbitovu, kde chce žena své dítě pohřbít, je pro mne jedním z vrcholů celé Greenovy tvorby.
Kruté pronásledování katolické Církve v Mexiku během vlády prezidenta Callese dalo Greenovi prvotní impuls k napsání knihy, v níž se vyslovuje ke zjevnému paradoxu, o němž byla řeč výše. Jak mohla Církev, sestávající z průměrných, obyčejných a většinou i zbabělých lidí přežít těch 2000 let, proč tváří v tvář tolika nepřátelstvím a snahám o její zničení už dávno nezmizela z povrchu zemského? Co - nebo Kdo - jí dává tu vnitřní sílu k neustálé obnově? Green zná odpověď na tuto otázku, ví, že se skrývá v Origenově výroku, podle nějž je "krev mučedníků semenem víry".
V jeho románovém Mexiku je Církev již prakticky zničena. Kněží byli zabiti, věřící zastrašeni a umlčeni. Jeden kněz je ponechán naživu, a to z toho důvodu, že má být pro lidi názorným příkladem všeho špatného, co je s Církví spojováno - je to směšná figurka, zbabělec a zhýralec, žijící pod pantoflem s jakousi ženštinou, je pro smích i malým dětem, které si z něj každou chvíli tropí legraci.
Před policejním velitelem stojí už jen jediný úkol - dopadnout posledního kněze, který je na útěku a skrývá se v lesích a indiánských osadách. I když prchá z místa na místo, pronásledovatelé jsou mu v patách a dříve či později jim jistě neunikne.
Ani tento kněz není žádný svatoušek. Často se opíjí, je vyděšený hrozbou zajetí a smrti, a zmítán vnitřní rozervaností žije v jakémsi permanentním vědomí vlastní neschopnosti a hříšnosti, přičemž jeho svědomí mu navíc říká, že kněze jako on, který svoje poslání tak odporným způsobem zrazuje, čeká po smrti věčné zavržení. Přesto je tu jedna věc, která mu dodává sílu a dává jeho životu přece jen jakýsi smysl - ano, třebaže on sám bude zavržen, musí udělat vše pro to, aby od stejného osudu zachránil ty, kteří jsou mu svěřeni. A tak navštěvuje indiánské vesnice, zpovídá, káže, uděluje svátosti a pro lidi je ztělesněním toho, že Církev ještě žije. Nakonec však podléhá strachu, vyčerpání a beznaději a odchází směrem k hranici, za níž je svobodná země. Tam za ním kdosi přichází s prosbou, aby se vrátil k umírajícímu zločinci. Kněz tuší, že je to léčka, zároveň však ví, že má poslání, které musí splnit a vydává se na cestu...
V tomto Greenově románu je dovedeno k dokonalosti vše, co na jeho knihách obdivujeme - úžasná vnitřní sevřenost, psychologická virtuozita, působivé vykreslení přírody, odlehlých vesnic, měst rozpálených sluncem, atmosféry policejní služebny, vězení... Scéna, v níž kněz a Indiánka s mrtvým dítětem jdou několik dní pralesem ke hřbitovu, kde chce žena své dítě pohřbít, je pro mne jedním z vrcholů celé Greenovy tvorby.
UKÁZKA:
"Jste vzdělaný muž," řekl poručík. Ležel u vchodu do chatrče s hlavou na stočeném kabátě a s revolverem po boku. Byla noc, ale žádný z mužů nemohl spát. Kdykoliv se kněz pohnul, trochu zaúpěl, cítil křeč ve všech ztrnulých údech, poručík pospíchal, aby se dostal domů, jeli až do půlnoci. Měli už kopce za sebou a byli v bahnité pláni. Brzy bude celý stát rozdělen bažinami. Deště opravdu nastaly.
"Nejsem. Můj otec byl skladníkem."
"Myslím, byl jste v cizině. Umíte mluvit jako Yankee. Učil jste se."
"Ano."
"Já jsem musil o všech věcech přemýšlet sám. Ale jsou věci, pro které nemusíte chodit do školy. Že jsou bohatí a chudí." Řekl tlumeným hlasem: "Zastřelil jsem k vůli vám tři rukojmí. Chudáci. Nenáviděl jsem vás proto až k smrti."
"Ano," připustil kněz, a zkusil se postavit, aby zmírnil křeč v pravém stehně. Poručík se rychle posadil s revolverem v ruce: "Co děláte?"
"Mám jen trochu křeče. To je vše." S povzdechem lehl.
"Zastřelil jsem ty muže," řekl poručík. "Byli to moji lidé. Byl bych jim chtěl dát celý svět."
"Nu, kdo ví? Snad jste toho dosáhl."
Poručík si znechuceně odplivl, jako by mu něco nečistého přišlo na jazyk. "Máte vždycky odpovědi, které nic neznamenají."
"Nikdy jsem nevynikal v učení," řekl kněz. "Nemám dobrou paměť. Ale jedna věc mne vždycky zarážela u lidí jako jste vy. Nenávidíte bohaté a milujete chudé. Není tomu tak?"
"Ano."
"Nuže, kdybych vás nenáviděl, nepřál bych si, aby moje dítě bylo jako vy. To by byl nesmysl."
"To je jen překrucování..."
"Snad. Nikdy jsem neměl příležitost, slyšet přímo vaše názory. My jsme vždy říkali, že chudí jsou požehnaní a bohatým že bude zatěžko vejít do nebe. Proč tedy bychom to měli ztěžovat i těm chudým? Och, vím, že je přikázáno, abychom chudým pomáhali, že se máme starat, aby neměli hlad - hlad může dohnat ke zlu právě tak jako peníze. Ale proč bychom měli dávat chudému moc? Je lépe, zemře-li ve špíně a probudí-li se v nebi - pokud mu do té špíny nestrkáme obličej."
"Nenávidím vaše úvahy," řekl poručík. "Nechci rozumovat. Lidé jako vy, když vidí někoho v neštěstí, rozumují a rozumují. Říkáte - snad je utrpení dobré, snad jednou se bude mít o to lépe. Já chci nechat hovořit své srdce."
"Na konci pušky."
"Ano, na konci pušky."
"Nu dobrá, snad - až budete v mém věku - poznáte, že srdce je šelma, které nelze věřit. Rozum také, ale ten nemluví o lásce. Láska. A děvče skočí do vody, a někdo zardousí dítě, a srdce po celý čas říká láska, láska."
"Nejsem. Můj otec byl skladníkem."
"Myslím, byl jste v cizině. Umíte mluvit jako Yankee. Učil jste se."
"Ano."
"Já jsem musil o všech věcech přemýšlet sám. Ale jsou věci, pro které nemusíte chodit do školy. Že jsou bohatí a chudí." Řekl tlumeným hlasem: "Zastřelil jsem k vůli vám tři rukojmí. Chudáci. Nenáviděl jsem vás proto až k smrti."
"Ano," připustil kněz, a zkusil se postavit, aby zmírnil křeč v pravém stehně. Poručík se rychle posadil s revolverem v ruce: "Co děláte?"
"Mám jen trochu křeče. To je vše." S povzdechem lehl.
"Zastřelil jsem ty muže," řekl poručík. "Byli to moji lidé. Byl bych jim chtěl dát celý svět."
"Nu, kdo ví? Snad jste toho dosáhl."
Poručík si znechuceně odplivl, jako by mu něco nečistého přišlo na jazyk. "Máte vždycky odpovědi, které nic neznamenají."
"Nikdy jsem nevynikal v učení," řekl kněz. "Nemám dobrou paměť. Ale jedna věc mne vždycky zarážela u lidí jako jste vy. Nenávidíte bohaté a milujete chudé. Není tomu tak?"
"Ano."
"Nuže, kdybych vás nenáviděl, nepřál bych si, aby moje dítě bylo jako vy. To by byl nesmysl."
"To je jen překrucování..."
"Snad. Nikdy jsem neměl příležitost, slyšet přímo vaše názory. My jsme vždy říkali, že chudí jsou požehnaní a bohatým že bude zatěžko vejít do nebe. Proč tedy bychom to měli ztěžovat i těm chudým? Och, vím, že je přikázáno, abychom chudým pomáhali, že se máme starat, aby neměli hlad - hlad může dohnat ke zlu právě tak jako peníze. Ale proč bychom měli dávat chudému moc? Je lépe, zemře-li ve špíně a probudí-li se v nebi - pokud mu do té špíny nestrkáme obličej."
"Nenávidím vaše úvahy," řekl poručík. "Nechci rozumovat. Lidé jako vy, když vidí někoho v neštěstí, rozumují a rozumují. Říkáte - snad je utrpení dobré, snad jednou se bude mít o to lépe. Já chci nechat hovořit své srdce."
"Na konci pušky."
"Ano, na konci pušky."
"Nu dobrá, snad - až budete v mém věku - poznáte, že srdce je šelma, které nelze věřit. Rozum také, ale ten nemluví o lásce. Láska. A děvče skočí do vody, a někdo zardousí dítě, a srdce po celý čas říká láska, láska."
Žádné komentáře:
Okomentovat