RACCI

Stála jsem na mostě nad Svratkou a házela kousky chleba hladovým, vzrušeně křičícím rackům, kteří je chytali za letu a jen výjimečně nechali nějaký spadnout do vody, kde se vzápětí stal kořistí některé z hejna žádostivě přihlížejících kachen. Tento rituál jsem cestou ze školy prováděla skoro pravidelně a ani matčino občasné hubování na mé pozdní příchody domů mne nedokázalo odradit od mojí… snad záliby?

Racci! Tito nádherní ptáci, jejichž štíhlá, hbitá křídla jim umožňují provádět hotové zázraky vzdušné akrobacie, mne vždy naplňovali obdivem a úžasem. Připadali mi jako nějaké nadpozemské, éterické bytosti, příliš se nehodící svou nadýchanou lehkostí do tohoto těžkopádného, hmotařského světa…

Dnes mne v jednu chvíli napadlo, že mně svými letovými eskapádami a bravurou, s níž se zmocňují té z nebe padající many, vyjadřují vděčnost za moji štědrost a čas, který jim věnuji. V duchu jsem se tomu zasmála - ptáci mně děkují! Přesto jsem ale tento dojem měla i nadále a kousky chleba házela s ještě větším potěšením…

Po nějaké době se pár metrů ode mne zastavil jakýsi starý muž a sledoval mé počínání. Nevěnovala jsem mu žádnou zvláštní pozornost a byla dost překvapená, když mne po chvíli oslovil:

“To jste hodná, že je krmíte. Já, když jsem byl asi ve vašich letech, jsem také hrozně rád krmil racky, ale i labutě! Víte, pocházím z Břeclavi a tam máme zase Dyji, to je moc krásná řeka.”

Zadívala jsem se na starce pozorněji a všimla si, že v jeho posmutnělých očích se zaleskly slzy, možná smutku či dojetí. Odpověděla jsem:

“Ale krmit racky přece můžete i tady a vůbec nevadí, že jste už starý.” Trochu jsem se zarazila - zmínka o jeho stáří mně připadla nezdvořilá - a rychle dodala:

“Tady máte dva krajíce a můžete je krmit se mnou.”

Starcova reakce mne zaskočila. Prudce odtáhl ruku, na tváři se mu objevil zděšený výraz a téměř vykřikl:

“Ne, ne! To nemohu! To po mně nechtějte! Já nesmím krmit ptáky!”

Strnulá úžasem z jeho slov jsem na něj pár vteřin jen mlčky hleděla a pak špitla:

“Ale proč?”

Starý muž se pomalu uklidnil a třebaže v jeho očích nadále zůstával stín strachu a nevole, odpověděl:

“Já vím, že mluvím hlouposti. Určitě vám připadám jako blázen a to asi taky jsem. Jste moc hodná, že jste mi nabídla ty chleby a já se omlouvám za takové hrubé odmítnutí - já ale opravdu nesmím ty racky krmit.”

Dál jsem na něj překvapeně hleděla a podruhé se jen krátce zeptala:

“Ale proč?”

Muž těžce vzdychl a odmlčel se, když však viděl v mých očích stále tutéž otázku, dal se zvolna do vyprávění:

“Jak jsem vám říkal, jsem z Břeclavi a kousek od ní je hranice s Rakouskem. Když mně bylo dvacet, sloužil jsem tam dva roky jako pohraničník, tehdy se hranice hlídaly, kdo se od nás chtěl dostat pryč, byl považován skoro za zločince - za narušitele, jak nám oficíři říkali. Já blbec tomu tenkrát věřil a když byl jednou vyhlášen poplach, protože nějací dva chlapi přelezli dráty a utíkali k čáře, jsem se dokonce těšil, že je třeba zrovna já chytnu a dostanu opušťák a třeba i nějaký metál… Co čert nechtěl, skutečně jsem je uviděl kousek od svého úkrytu. Byli skoro u hranice, chytit jsem je už nemohl a tak jsem začal střílet. Jeden zmizel v lese už na rakouské straně, toho druhého jsem trefil a běžel k němu. Byl mrtvý - zasáhl jsem ho několika střelami, jedna šla do hlavy… Stál jsem nad ním, celý se třásl, byl jsem v šoku. Za chvíli přijel velitel roty a když viděl, co se stalo, poklepal mně uznale na rameno, vytáhl láhev kořalky a ať prý se trochu napiju, na uklidněnou. Bylo mi v tu chvíli hrozně, cítil jsem se jako vrah.. Ale vždyť jsem také ve skutečnosti vrahem byl, navzdory všem těm kecům o tom, jak jsem bděle střežil svou vlast a jak si ze mě ostatní mohou vzít příklad… No - dostal jsem opušťák a i ten metál mně dali… Ale za jakou cenu?! Vojnu jsem jakž takž doklepal do konce, ale v civilu se pak nervově zhroutil, přišly deprese, léčení, hospitalizace a… “

Stařec se zarazil, jakoby nevěděl, jak dál. Chtěla jsem se ho zeptat, jak to všechno souvisí s těmi racky, ale vtom snad uhádl mé myšlenky a začal o tom mluvit sám:

“Jako kluk jsem chodíval rád k Dyji, chytat ryby a dívat se na labutě, krmit kačeny a racky. Když jsem pak po vojně marodil s těma nervama, vzpomněl jsem si, jak mně tam bývalo hezky, na ten klid a plynoucí řeku… Začal jsem tam zase chodit, vždycky si sebou vzal nějaký chleba nebo rohlíky a tak jako kdysi krmil labutě, kachny a racky. Bylo to pěkné a uklidňující, jenže jednou… Napadla mě taková divná myšlenka, možná vám bude připadat hloupá, sám jsem to tehdy považoval za projev té mé nemoci - zkrátka, zdálo se mně, jakoby mi ti ptáci byli nějak vděční za to krmení a já sám jsem se začal cítit jako nějaký dobrodinec, který dělá hrozně záslužnou věc a vlastně si vděčnost a úctu těch racků a kačen zcela zaslouží. Pak jsem si ale uvědomil, že tím jen klamu sám sebe, že se za těmito myšlenkami neskrývá nic jiného než snaha otupit svědomí, namluvit si, že jsem vlastně tenkrát na té vojně nic špatného neudělal - vždyť přece člověk, který se s takovou láskou a dobrotou stará ptákům o potravu, nemůže být špatný… A tak jsem tam přestal chodit. Až teď, když jsem vás tady tak viděl, jsem si na to všechno vzpomněl a …” Muž se znovu odmlčel.

Horečně jsem přemýšlela nad jeho slovy, cítila jsem, že ho musím nějak uklidnit, potěšit, pomoci mu v jeho trápení a bolestných vzpomínkách. Ale co říci? Stařec teď zasněně hleděl na líně tekoucí Svratku a pak se poprvé pousmál:

“Dyje je mnohem hezčí, kdybyste jen věděla, jak je u ní krásně, dokonce i na podzim, když prší a fouká východní vítr a lidé jsou zalezlí doma a nadávají na počasí… Kolik je vám roků?”

“Bude mi osmnáct, za dva měsíce.”

“To asi chodíte na nějakou školu?”

“Dělám třetím rokem gymnázium.”

“A potom?”

“No, chtěla bych jít na lékařskou fakultu, ráda bych byla dětskou lékařkou, ale nevím, jak to dopadne, je tam prý velký nával.”

“Moc bych vám to přál, protože k tomu máte ten nejdůležitější předpoklad.”

Udiveně jsem se na něho podívala:

“Jak to myslíte?”

Ukázal rukou na poletující ptáky a řekl:

“To ti racci. Kdo je umí s takovým nadšením krmit, to musí být dobrý člověk. A musí být dobrý i k lidem. Vždyť se na ně podívejte, jak jsou vám vděční - a nejen za ten chleba, ale i za to, že tu s nimi jste…”

Pak se nesměle zeptal:

“Nedala byste mi kousek, aby dostali i ode mne?”

“Samozřejmě,” odpověděla jsem rychle a podala mu ze skoro již prázdné tašky ten největší ze zbylých krajíců.

Stařec jej rozlámal a s téměř nábožnou úctou házel křičícím rackům jejich pochoutku. Přitom nadšeně volal:

“Nejsou nádherní? Jsou jako andělé, jakoby ani nebyli z tohoto světa. Jakou mají lehkost v křídlech, podívejte, ani kousek jim nespadne do vody! A já - já jsem tak šťastný!”