EMILY DICKINSONOVÁ

Za svého života (1830 – 1886) zveřejnila jen několik básní, dobovou literární kritikou nepochopených a ignorovaných. Po její smrti bylo v pozůstalosti Emily Dickinsonové nalezeno přes tisíc většinou kratších poetických útvarů, které se postupem doby stávaly předmětem stupňujícího se zájmu a obdivu. Dnes je Emily Dickinsonová považována za jednu z největších básnířek všech dob a její lyricko-meditativní poezie, vyznačující se přísnou verbalistní strohostí a mystickými přesahy, je stále znovu vydávána, čtena a studována... 

Pomalu jdeme vpřed

co noha nohu mine

před námi Nový svět

kde všechno je tak jiné

Té kráse stěží uvěří

kdo zná jen zdejších krás

Váháme dlouho u dveří

- chceme snad vrátit čas?

Ach ne - vždyť žijem pro Tebe

tak proč se vracet zpět?

Jediná cesta do nebe -

opustit tento svět...

- - - - -

Neumím mluvit o lásce

nevím, co o ní říct...

Je pro mě skryta v otázce:

Proč bez ní nelze žít?

- - - - -

Já ještě nikdy nestála

před majestátem moře

však přece ve svých představách

vidím bít vlny o břeh...

Skrývá se Bůh snad před námi

či jsme jen slepí, hluší...

Já v tmavé noci s hvězdami

smím zřít Jej celou duší!

- - - - -

Plášť času vše prý přikryje

"Čas každý smutek léčí..."

Naopak! Bolest vždycky je

den ze dne stále větší

Pokud ji přesto odevlá

vichr dnů mocí svou

pak věz, že tahle bolest tvá

byla jen bolístkou...

- - - - -

Má duše, dráždíš osud?

- znovu tě láká risk?

Jen málokomu dosud

přinesl hazard zisk

Můj anděl v hrůze žasne

ví dobře, co je v sázce...

Proč to však není jasné

té pošetilé hráčce?

- - - - -

Hle, člověk krásný duší svou

je bláznem pro davy

- však floutka s frakem, s buřinkou

každý hned pozdraví

Peníze - věčná modlo všech!

Mám Boha jako lék

když ďábel chce mne pokoušet

šustěním bankovek...

(věnováno Lence Marianně)