„Čím víc stárneme, tím usilovněji hledáme, kdo jsme byli.“
Ne, že by mně jméno Pavla Rejchrta doposud nic neříkalo. Věděl jsem pochopitelně, že jde o básníka, do jehož poezie jsem se při návštěvách knihkupectví občas rád začetl, neboť její (pokud si dobře vzpomínám) lyricko-existenciální ladění a výrazová střídmost a ukázněnost se mi velmi líbily. Jinak jsem se ovšem o jeho tvorbu nijak zvlášť nezajímal, což se nyní nejspíš změní. Dostal jsem totiž nedávno z nakladatelství EMAN recenzní výtisk knihy Vyznání nejistého chodce, jejíž četba na mě zapůsobila vskutku mocně.
Nevím, jestli má název knihy něco společného s Rousseauovými Dumamy samotářského chodce či zda jde jen o náhodu - v každém případě však mají (jak, jak věřím, vyplyne z dalšího) cosi společného. Autor sice dal hlavní postavě jméno Kamil Korejs, je však jasné, že jde o něj samotného, resp. o unikátní, protože nikoli faktografickou a popisnou, ale „vnitřní“ biografii studenta teologie a později evangelického vikáře v socialistickém Československu. Než budu pokračovat, považuji za vhodné zastavit se u malého historického expozé:
Jak známo, tehdejší komunistický režim uznával a vyznával pouze jednu filosofii, resp. ideologii, totiž tzv. marxismus-leninismus, jehož součástí byl i „vědecký ateismus“. V praxi to znamenalo, že lidé, kteří věřili v Boha nebo, jak se tehdy říkalo, „chodili do kostela“, byli státní mocí považováni za nábožensky zatížené jedince a de facto za občany druhé kategorie. A pokud se někdo chtěl stát knězem, tj. člověkem, který učí lidi o Bohu, pak na něj bylo ze strany státu pohlíženo jako na otevřeného nepřítele. Ústavou formálně zaručená náboženská svoboda a zájem režimu na svém dobrém obrazu ve světě však neumožňovaly náboženství zakázat a dokonce fungovaly dvě teologické fakulty, komunistickou mocí se skřípěním zubů tolerované. Je celkem jasné, že vyučujícími byli pečlivě prokádrovaní oportunisté, kteří tu méně, tu více kolaborovali s režimem a lavírovali mezi svým náboženským přesvědčením a poslušností vůči všemocné Straně. Kniha ostatně začíná větou z proslovu děkana teologické fakulty ze slavnostního zasedání z října 1967: „Víte, bratři a sestry, vážení přátelé, já mohu za celý dlouhý život evangelického teologa prohlásit, že pouze dvě události v dějinách mám vpravdě za světodějné. Tou první, to je inkarnace Ježíše Krista, a tou druhou, no, to je přece Velká říjnová socialistická revoluce!“
Pavel Rejchrt alias Kamil Korejs na této fakultě studoval a převážnou část knihy tvoří vzpomínky na tuto dobu. Jak už však bylo řečeno, prostředí fakulty, vztahy s učiteli a spolužáky, rodinné poměry atd. jsou toliko nezbytným, protože neodmyslitelným pozadím. Dá se dokonce říci, že ani náboženská víra či teologické otázky zde nejsou ústředním tématem. Tím je jednoznačně (a právě v tom dle mého soudu tkví jedno z „kouzel“ knihy) duševní (nabízející se výraz „duchovní“ by byl v tomto případě nepřesný) prožívání schizofrenní situace neustálých kompromisů, přetvářky a do očí bijícího rozporu mezi vznešeností víry a jejím každodenním zapíráním. Tato tragikomická realita teologické fakulty citlivého Korejse-Rejchrta neustále sužuje a psychicky vyčerpává. Postupně si na škole získává pověst jakéhosi rebelantského podivína, což je způsobeno mimo jiné tím, že svojí inteligencí a teologickou erudicí převyšuje nejen spolužáky, ale i profesory. Protože mu však zároveň nelze upřít zaujetí pro studium, resp. pro opravdově prožívané křesťanství a navíc velké umělecké nadání, je jeho „jinakost“ tolerována, a to i tehdy, když se dopouští nejrůznějších provokací - např. po výše citované děkanově větě demonstrativně odešel ze sálu bez toho, aby to mělo nějaké následky.
Časovým rámcem, v němž se tyto pozoruhodné „dějiny duše“ odehrávají, je desetiletí mezi roky 1960-1970, kdy autor studoval a též po nějakou dobu působil jako kazatel v jednom protestantském společenství. Ústřední bodem, kolem kterého se vposledku všechno točí, je otázka, nakolik (a zda vůbec) může člověk poznat sám sebe ve své nejvnitřnější autenticitě, a to za situace, kdy má jako křesťan svým životem vydávat svědectví o víře. Literatura a výtvarné umění, jeho dvě „mimonáboženské“ lásky, mu v tomto sebezpytu poskytují určité vodítko, ne však takové, aby to stačilo k rozřešení oné základní otázky.
Kniha se pak v závěrečných kapitolách přenáší do současnosti - je rok 2011 a čas bilancování, resp. tázání se, zda život nebyl prožit nadarmo, zda to, co po člověku zůstává, má vůbec z hlediska věčnosti nějakou cenu a význam. Ze slov Pavla Rejchrta tu zaznívá jistý pesimismus, jakési zklamání ze sebe sama, myslím si však, že je vůči sobě kritický možná přespříliš. Nevím, nakolik jsou známy a ceněny jeho obrazy, co se však týká jeho literární „pozůstalosti“, pak si jsem jistý, že svou jedinečnou a vpravdě poctivou brázdu na poli české literatury zanechal. Ostatně kniha Vyznání nejistého chodce je jedním z nejpádnějších důkazů právě řečeného.
Kromě silného vnitřního poselství je kniha mimořádná i po jazykové stránce. Je totiž psána pro autora charakteristickým stylem, totiž vytříbenou a vskutku cizelérsky propracovanou češtinou, s jakou se dnes už takřka nesetkáváme. Nádherná dlouhá souvětí, jazyková ekvilibristika a umění vystihnout ty nejjemnější záchvěvy niterných prožitků - to všechno a mnoho jiného dává knize netoliko punc lingvistické ryzosti, ale dosvědčuje, že v osobě spisovatele k nám promlouvá i originální myslitel.
Jestliže je Pavlu Rejchrtovi někdy vytýkáno, že „nepíše pro čtenáře“, pak by si tito kritikové měli uvědomit, že to není nedostatek, ale přednost jeho tvorby a že každá velká literatura byla psána právě z tohoto „nepročtenářského“ popudu. Ano, jde o knihu pro tzv. „náročného“ čtenáře, ovšem právě proto si zaslouží ocenění. Neměli bychom totiž my čtenáři být vůči autorům i sobě samým náročnější víc, než mnohdy býváme?
Nevím, jestli má název knihy něco společného s Rousseauovými Dumamy samotářského chodce či zda jde jen o náhodu - v každém případě však mají (jak, jak věřím, vyplyne z dalšího) cosi společného. Autor sice dal hlavní postavě jméno Kamil Korejs, je však jasné, že jde o něj samotného, resp. o unikátní, protože nikoli faktografickou a popisnou, ale „vnitřní“ biografii studenta teologie a později evangelického vikáře v socialistickém Československu. Než budu pokračovat, považuji za vhodné zastavit se u malého historického expozé:
Jak známo, tehdejší komunistický režim uznával a vyznával pouze jednu filosofii, resp. ideologii, totiž tzv. marxismus-leninismus, jehož součástí byl i „vědecký ateismus“. V praxi to znamenalo, že lidé, kteří věřili v Boha nebo, jak se tehdy říkalo, „chodili do kostela“, byli státní mocí považováni za nábožensky zatížené jedince a de facto za občany druhé kategorie. A pokud se někdo chtěl stát knězem, tj. člověkem, který učí lidi o Bohu, pak na něj bylo ze strany státu pohlíženo jako na otevřeného nepřítele. Ústavou formálně zaručená náboženská svoboda a zájem režimu na svém dobrém obrazu ve světě však neumožňovaly náboženství zakázat a dokonce fungovaly dvě teologické fakulty, komunistickou mocí se skřípěním zubů tolerované. Je celkem jasné, že vyučujícími byli pečlivě prokádrovaní oportunisté, kteří tu méně, tu více kolaborovali s režimem a lavírovali mezi svým náboženským přesvědčením a poslušností vůči všemocné Straně. Kniha ostatně začíná větou z proslovu děkana teologické fakulty ze slavnostního zasedání z října 1967: „Víte, bratři a sestry, vážení přátelé, já mohu za celý dlouhý život evangelického teologa prohlásit, že pouze dvě události v dějinách mám vpravdě za světodějné. Tou první, to je inkarnace Ježíše Krista, a tou druhou, no, to je přece Velká říjnová socialistická revoluce!“
Pavel Rejchrt alias Kamil Korejs na této fakultě studoval a převážnou část knihy tvoří vzpomínky na tuto dobu. Jak už však bylo řečeno, prostředí fakulty, vztahy s učiteli a spolužáky, rodinné poměry atd. jsou toliko nezbytným, protože neodmyslitelným pozadím. Dá se dokonce říci, že ani náboženská víra či teologické otázky zde nejsou ústředním tématem. Tím je jednoznačně (a právě v tom dle mého soudu tkví jedno z „kouzel“ knihy) duševní (nabízející se výraz „duchovní“ by byl v tomto případě nepřesný) prožívání schizofrenní situace neustálých kompromisů, přetvářky a do očí bijícího rozporu mezi vznešeností víry a jejím každodenním zapíráním. Tato tragikomická realita teologické fakulty citlivého Korejse-Rejchrta neustále sužuje a psychicky vyčerpává. Postupně si na škole získává pověst jakéhosi rebelantského podivína, což je způsobeno mimo jiné tím, že svojí inteligencí a teologickou erudicí převyšuje nejen spolužáky, ale i profesory. Protože mu však zároveň nelze upřít zaujetí pro studium, resp. pro opravdově prožívané křesťanství a navíc velké umělecké nadání, je jeho „jinakost“ tolerována, a to i tehdy, když se dopouští nejrůznějších provokací - např. po výše citované děkanově větě demonstrativně odešel ze sálu bez toho, aby to mělo nějaké následky.
Časovým rámcem, v němž se tyto pozoruhodné „dějiny duše“ odehrávají, je desetiletí mezi roky 1960-1970, kdy autor studoval a též po nějakou dobu působil jako kazatel v jednom protestantském společenství. Ústřední bodem, kolem kterého se vposledku všechno točí, je otázka, nakolik (a zda vůbec) může člověk poznat sám sebe ve své nejvnitřnější autenticitě, a to za situace, kdy má jako křesťan svým životem vydávat svědectví o víře. Literatura a výtvarné umění, jeho dvě „mimonáboženské“ lásky, mu v tomto sebezpytu poskytují určité vodítko, ne však takové, aby to stačilo k rozřešení oné základní otázky.
Kniha se pak v závěrečných kapitolách přenáší do současnosti - je rok 2011 a čas bilancování, resp. tázání se, zda život nebyl prožit nadarmo, zda to, co po člověku zůstává, má vůbec z hlediska věčnosti nějakou cenu a význam. Ze slov Pavla Rejchrta tu zaznívá jistý pesimismus, jakési zklamání ze sebe sama, myslím si však, že je vůči sobě kritický možná přespříliš. Nevím, nakolik jsou známy a ceněny jeho obrazy, co se však týká jeho literární „pozůstalosti“, pak si jsem jistý, že svou jedinečnou a vpravdě poctivou brázdu na poli české literatury zanechal. Ostatně kniha Vyznání nejistého chodce je jedním z nejpádnějších důkazů právě řečeného.
Kromě silného vnitřního poselství je kniha mimořádná i po jazykové stránce. Je totiž psána pro autora charakteristickým stylem, totiž vytříbenou a vskutku cizelérsky propracovanou češtinou, s jakou se dnes už takřka nesetkáváme. Nádherná dlouhá souvětí, jazyková ekvilibristika a umění vystihnout ty nejjemnější záchvěvy niterných prožitků - to všechno a mnoho jiného dává knize netoliko punc lingvistické ryzosti, ale dosvědčuje, že v osobě spisovatele k nám promlouvá i originální myslitel.
Jestliže je Pavlu Rejchrtovi někdy vytýkáno, že „nepíše pro čtenáře“, pak by si tito kritikové měli uvědomit, že to není nedostatek, ale přednost jeho tvorby a že každá velká literatura byla psána právě z tohoto „nepročtenářského“ popudu. Ano, jde o knihu pro tzv. „náročného“ čtenáře, ovšem právě proto si zaslouží ocenění. Neměli bychom totiž my čtenáři být vůči autorům i sobě samým náročnější víc, než mnohdy býváme?
Žádné komentáře:
Okomentovat