Hlavním poselstvím knihy je varování před sociálním inženýrstvím všeho druhu
Při čtení této knihy vás bude zřejmě hodně mrazit a často si s úlevou pomyslíte, jak je dobře, že je to jen literární fikce, že v reálném světě k něčemu tak hrůznému a strašnému naštěstí nikdy nemůže dojít. Bohužel je tomu ve skutečnosti tak, že kniha Bez šance se od dnešní reality nijak zásadně neodchyluje, resp. stále liberálnější legislativní trend, týkající se potratových zákonů, může vést v blízké budoucnosti k přesně takovým koncům, o jakých píše ve svém (zatím!) science-fiction příběhu Neal Shusterman...
V knize je to tedy tak, že děti mají zákonem zaručené právo na život pouze do třináctého roku věku, resp. od osmnáctého. V onom pětiletém mezidobí (13-18 let) toto právo ztrácejí, přesněji řečeno jejich rodiče mohou z libovolného důvodu požádat o tzv. rozpojení, což je eufemismus pro usmrcení dítěte, jehož tělesné orgány jsou následně použity pro transplantační účely.
Podívejme se nyní, jak je tomu v dnešní době ve spisovatelově vlasti, v údajně nejdemokratičtější zemi světa, tedy Spojených státech amerických. Podle tamních zákonů měla donedávna (tento zákon, přijatý za vlády B. Clintona, zrušil G. Bush, přičemž Obama se snaží o jeho obnovení) každá žena právo požádat o provedení potratu svého dítěte, a to po celou dobu těhotenství. Praxe byla taková, že zabití nenarozeného dítěte v devátém měsíci těhotenství (tzv. potrat částečným porodem) se prováděl tak, že „lékař“ uchopil dítě za nohy, vytáhl jej ven, přičemž dbal na to, aby hlava zůstala v děloze (kdyby dítě vytáhl celé, následující postup by již nebyl možný, resp. jednalo by se o vraždu), propíchl mu lebku, vysál mozek a mrtvé dítě vytáhl (viz např. http://pro-zivot.pise.cz/69-barack-obama-bez-slitovani-nad-bezbrannymi.html). V USA se rovněž vedou diskuse o tom, zda by rodiče neměli mít právo nechat své dítě usmrtit i po porodu – navrhovala se třicetidenní „doba na rozmyšlenou“. Dodejme, že těla potracených dětí se běžně používají jako „materiál“ pro „výrobu“ různých medicínských preparátů.
Vraťme se zpět ke knize Bez šance. V příběhu si trojice dětí uvědomuje, že ono „rozpojení“ ve skutečnosti znamená smrt, byť je jim sugerováno, že jejich orgány (a tedy i oni) budou žít dál. Nacházejí se však v jakémsi karanténním zařízení, do něhož jsou soustřeďováni ti, o jejichž rozpojení již bylo rozhodnuto, takže mnoho času jim nezbývá. Plán (co nejdříve z tohoto tábora smrti uprchnout) je tudíž jasný, a tak se Lev, Connor a Risa, nemající již co ztratit, vydávají na nebezpečnou cestu za svobodou, resp. za životem...
Co se týká literární stránky příběhu, pak je jistě možné vést polemiky o autorově vypravěčském stylu či o některých méně zdařilejších pasážích. To ovšem nic nemění na aktuálnosti dramatického poselství, které si každý čtenář z knihy odnese. Jde o to, že lidský život je a musí za každých okolností zůstat nedotknutelný, neboť jakákoliv výjimka z této principiální zásady má nutně za následek zabíjení „nežádoucích“ jedinců či celých rasových skupin. Tak tomu bylo v minulosti v případě nacistických vyhlazovacích táborů a tak tomu může být i v budoucnu, pokud si společnost nechá vnutit názory různých sociálních inženýrů, slibujících „vyřešení“ problémů současného lidstva, ať již pomocí stále benevolentnějších potratových zákonů v případě dětí či zavádění eutanázie u starých, nemocných a tudíž „zbytečných“...
V knize je to tedy tak, že děti mají zákonem zaručené právo na život pouze do třináctého roku věku, resp. od osmnáctého. V onom pětiletém mezidobí (13-18 let) toto právo ztrácejí, přesněji řečeno jejich rodiče mohou z libovolného důvodu požádat o tzv. rozpojení, což je eufemismus pro usmrcení dítěte, jehož tělesné orgány jsou následně použity pro transplantační účely.
Podívejme se nyní, jak je tomu v dnešní době ve spisovatelově vlasti, v údajně nejdemokratičtější zemi světa, tedy Spojených státech amerických. Podle tamních zákonů měla donedávna (tento zákon, přijatý za vlády B. Clintona, zrušil G. Bush, přičemž Obama se snaží o jeho obnovení) každá žena právo požádat o provedení potratu svého dítěte, a to po celou dobu těhotenství. Praxe byla taková, že zabití nenarozeného dítěte v devátém měsíci těhotenství (tzv. potrat částečným porodem) se prováděl tak, že „lékař“ uchopil dítě za nohy, vytáhl jej ven, přičemž dbal na to, aby hlava zůstala v děloze (kdyby dítě vytáhl celé, následující postup by již nebyl možný, resp. jednalo by se o vraždu), propíchl mu lebku, vysál mozek a mrtvé dítě vytáhl (viz např. http://pro-zivot.pise.cz/69-barack-obama-bez-slitovani-nad-bezbrannymi.html). V USA se rovněž vedou diskuse o tom, zda by rodiče neměli mít právo nechat své dítě usmrtit i po porodu – navrhovala se třicetidenní „doba na rozmyšlenou“. Dodejme, že těla potracených dětí se běžně používají jako „materiál“ pro „výrobu“ různých medicínských preparátů.
Vraťme se zpět ke knize Bez šance. V příběhu si trojice dětí uvědomuje, že ono „rozpojení“ ve skutečnosti znamená smrt, byť je jim sugerováno, že jejich orgány (a tedy i oni) budou žít dál. Nacházejí se však v jakémsi karanténním zařízení, do něhož jsou soustřeďováni ti, o jejichž rozpojení již bylo rozhodnuto, takže mnoho času jim nezbývá. Plán (co nejdříve z tohoto tábora smrti uprchnout) je tudíž jasný, a tak se Lev, Connor a Risa, nemající již co ztratit, vydávají na nebezpečnou cestu za svobodou, resp. za životem...
Co se týká literární stránky příběhu, pak je jistě možné vést polemiky o autorově vypravěčském stylu či o některých méně zdařilejších pasážích. To ovšem nic nemění na aktuálnosti dramatického poselství, které si každý čtenář z knihy odnese. Jde o to, že lidský život je a musí za každých okolností zůstat nedotknutelný, neboť jakákoliv výjimka z této principiální zásady má nutně za následek zabíjení „nežádoucích“ jedinců či celých rasových skupin. Tak tomu bylo v minulosti v případě nacistických vyhlazovacích táborů a tak tomu může být i v budoucnu, pokud si společnost nechá vnutit názory různých sociálních inženýrů, slibujících „vyřešení“ problémů současného lidstva, ať již pomocí stále benevolentnějších potratových zákonů v případě dětí či zavádění eutanázie u starých, nemocných a tudíž „zbytečných“...
Žádné komentáře:
Okomentovat