Vrcholné dílo neprávem zapomenuté autorky - jedinečné svědectví o duchovním střetu „nepřizpůsobivého“ jedince s krutostí doby
Je, myslím si, velká škoda, že literární dílo Marie Stryjové (1931-1977) je dnes prakticky neznámé, neboť jde o autorku, jejíž tvorba je vskutku nadčasová a má mnoho co říci i současnému čtenáři. Její nejvyzrálejší a jí samotnou nejvíce ceněná kniha s názvem Pokojík je pak mimořádně působivou autobiografickou sebereflexí, která na minimu literárního prostoru vytváří obraz zoufalého zápasu citlivé a ve vyšší ideály věřící duše, neschopné (i neochotné) přizpůsobit se každodenní ubíjející jednotvárnosti, beznadějnosti a krutosti socialistické společnosti padesátých let minulého století.
Mladá studentka humanitního oboru dokončila školu a čeká, jaká práce jí bude nabídnuta. Její zidealizovaný názor na budoucí povolání je záhy konfrontován s tvrdou realitou - ačkoli studovala s výborným prospěchem, zjišťuje, že o to, co může společnosti nabídnout, nemá nikdo zájem. Její spolužačky, zvláště ty, které již vědí, jak „to chodí“, si nejrůznějšími cestičkami, pochopitelně ne úplně rovnými, našly teplá místečka či všelijaké „zašívárny“ v nejrůznějších organizacích, kde náplní jejich „práce“ je nekonečné schůzování a nesmyslné „papírování“, ale - jsou zaměstnány! A to je v socialistické společnosti nejen žádoucí, ale především tvrdě vyžadované. Nejde o to, zda člověk dělá něco užitečného a potřebného - to je naprosto vedlejší. Hlavní je mít razítko v občanském průkazu, že „jsem zaměstnán“! Nebýt zaměstnán automaticky znamená být tzv. příživníkem se všemi negativními důsledky, které z toho plynou, včetně trestně-právní perzekuce.
Naše studentka sice dostává nabídku, že může „být umístěna“ v jakémsi zapadákově - to však odmítá a věří, že nakonec se pro ni přece jen najde práce v Praze a to taková, která bude odpovídat její kvalifikaci. Tyto naděje se však postupně rozplývají, setkávání s kamarádkami, resp. neustálé negativní odpovědi na jejich otázky, zda „už něco má“, neúspěšné pokusy najít si podnájem - to všechno je příčinou stále většího zklamání, beznaděje a stresu.
Z protagonistky knihy se tak postupně stává jakýsi společenský vyděděnec, bezútěšně hledající a nikdy nenalézající, vždy znovu odmítaný a vposledku zjišťující, že socialismus se všemi svými hesly o budování nové společnosti a cestě ke šťastným zítřkům je jeden velký podvod, na nějž většina lidí reaguje cynismem, přetvářkou a dvojí morálkou. Jak ale v takovém světě může obstát ten, kdo na tuto hru nechce přistoupit?
Mimořádná sugestivnost novely Pokojík spočívá podle mě v tom, že se zde střídají, resp. překrývají realismus se surrealismem, přičemž hranice mezi nimi je tak nezřetelná, že za jiných okolností zcela banální pasáž zde často vyznívá jako zoufalý výkřik, zásadní sdělení či osudový krok. Je to mnohdy až děsivá pitva duše, drásavý popis vždy znovu, ale se slábnoucími silami podnikaného pokusu o udržení se na hladině života a trýznivé konfrontace o svobodnou a naplněnou existenci usilujícího jedince s bezduchým molochem státní mašinérie, který pomocí hrubé síly ničí vše, co třeba jen vzdáleně upomíná na něco ušlechtilého, čistého, pravdivého...
Mocný dojem, který kniha ve čtenáři zanechává, naléhavé sdělení, jež mu předává i pozoruhodný estetický zážitek spojený s její četbou svědčí o tom, že autorce se to, co si předsevzala, zdařilo opravdu dokonale.
Mladá studentka humanitního oboru dokončila školu a čeká, jaká práce jí bude nabídnuta. Její zidealizovaný názor na budoucí povolání je záhy konfrontován s tvrdou realitou - ačkoli studovala s výborným prospěchem, zjišťuje, že o to, co může společnosti nabídnout, nemá nikdo zájem. Její spolužačky, zvláště ty, které již vědí, jak „to chodí“, si nejrůznějšími cestičkami, pochopitelně ne úplně rovnými, našly teplá místečka či všelijaké „zašívárny“ v nejrůznějších organizacích, kde náplní jejich „práce“ je nekonečné schůzování a nesmyslné „papírování“, ale - jsou zaměstnány! A to je v socialistické společnosti nejen žádoucí, ale především tvrdě vyžadované. Nejde o to, zda člověk dělá něco užitečného a potřebného - to je naprosto vedlejší. Hlavní je mít razítko v občanském průkazu, že „jsem zaměstnán“! Nebýt zaměstnán automaticky znamená být tzv. příživníkem se všemi negativními důsledky, které z toho plynou, včetně trestně-právní perzekuce.
Naše studentka sice dostává nabídku, že může „být umístěna“ v jakémsi zapadákově - to však odmítá a věří, že nakonec se pro ni přece jen najde práce v Praze a to taková, která bude odpovídat její kvalifikaci. Tyto naděje se však postupně rozplývají, setkávání s kamarádkami, resp. neustálé negativní odpovědi na jejich otázky, zda „už něco má“, neúspěšné pokusy najít si podnájem - to všechno je příčinou stále většího zklamání, beznaděje a stresu.
Z protagonistky knihy se tak postupně stává jakýsi společenský vyděděnec, bezútěšně hledající a nikdy nenalézající, vždy znovu odmítaný a vposledku zjišťující, že socialismus se všemi svými hesly o budování nové společnosti a cestě ke šťastným zítřkům je jeden velký podvod, na nějž většina lidí reaguje cynismem, přetvářkou a dvojí morálkou. Jak ale v takovém světě může obstát ten, kdo na tuto hru nechce přistoupit?
Mimořádná sugestivnost novely Pokojík spočívá podle mě v tom, že se zde střídají, resp. překrývají realismus se surrealismem, přičemž hranice mezi nimi je tak nezřetelná, že za jiných okolností zcela banální pasáž zde často vyznívá jako zoufalý výkřik, zásadní sdělení či osudový krok. Je to mnohdy až děsivá pitva duše, drásavý popis vždy znovu, ale se slábnoucími silami podnikaného pokusu o udržení se na hladině života a trýznivé konfrontace o svobodnou a naplněnou existenci usilujícího jedince s bezduchým molochem státní mašinérie, který pomocí hrubé síly ničí vše, co třeba jen vzdáleně upomíná na něco ušlechtilého, čistého, pravdivého...
Mocný dojem, který kniha ve čtenáři zanechává, naléhavé sdělení, jež mu předává i pozoruhodný estetický zážitek spojený s její četbou svědčí o tom, že autorce se to, co si předsevzala, zdařilo opravdu dokonale.
Žádné komentáře:
Okomentovat