J. H. KRCHOVSKÝ: JÁ UŽ CHCI DOMŮ

Krchovský pod stromečkem? Proč ne!

Jsem asi jinej, toť můj cejch
s nímž v klauzuře má duše úpí
… většina lidí není zlejch
jsou jenom blbý. Hnusný! Tupý!
Prosinec 2011

Nakladatelství Host přichází v předvánoční době s novou sbírkou „svého“ prominentního autora a ať už jde o náhodu či marketingový tah, nadělit pod stromeček právě Krchovského není vůbec špatný nápad. A myslím to nejen ve smyslu nakladatelství v. zákazník, ale (a především) i tak, že prostě uděláte někomu radost prostřednictvím poezie. Samozřejmě, už slyším námitku, že něco takového je přece morbidní a provokativní, ba nevkusné a kdo ví, jak by to bylo přijato a chápáno... tedy ne poezie, ta je v pořádku, ale ten Krchovský!

Vyblil jsem stříbro, smlčel zlato
dusím se, bože, darem tvým!
a čím míň život stojí za to
tím víc já kretén na něm lpím
Říjen 2011

Jistě, „ten“ Krchovský je - řekněme to současným mediálním jazykem - značně kontroverzní bytostí. Možná i lehce provokativní (ne však provokující!), záhadnou a nepochopitelnou, takže pociťovat vůči ní jisté odtažité tendence není rozhodně něčím, kvůli čemuž bychom riskovali dnes tak módní osočení z xenofobie. Na druhou stranu - jak mi jistě potvrdí ti, kdo někdy byli na některém jeho autorském čtení - je ovšem Krchovský zároveň milým a zábavným člověkem, takže ona aureola mystična a tajemna, kterou je obklopován, je víceméně uměle vytvořenou kouřovou clonou, jež má z nějakých, mně dost nepochopitelných důvodů, oddělovat básníka od zbytku světa, resp. normálních smrtelníků. Domnívám se, že sám Krchovský si tuto mediální polívčičku nijak neohřívá, prostě se stal nechtěnou obětí své poezie. On to pochopitelně jako oběť nebere, stejně jako na vše ostatní na tomto světě shlíží i na svou slávu ze stoických výšin mudrce, který ví své. Jsem dokonce přesvědčen o tom, že Krchovský je možná jediným případem u nás, kdy se médiím z uznávaného a oslavovaného jedince nepodařilo udělat celebritu.

Já už chci domů, stýská se mi tady
už přijeďte si pro mě, já chci domů!
Váš… Přilepil jsem známku slzou z brady
a neodeslal. Nemám kam a komu
Červenec 2011

Když se vrátíme ke Krchovského poslední sbírce, dá se, myslím, bez přehánění říct, že náš básník si v ní minimálně udržuje svůj obvyklý vysoký standard. Propracované básně, obsahující onu známou fantasknoidní přízračnost, spočívající především v poetickém pobývání na rozhraní dvou světů, udivující jazyková obratnost stejně tak jako precizní pointy - to vše tu Krchovského obdivovatelé opět najdou, přičemž některé básně patří k tomu vůbec nejlepšímu, co básník dosud vytvořil. Snad to nevyzní jako klišé, ale v souvislosti s touto sbírkou se domnívám, že tu můžeme pro Krchovského tvorbu použít příměr se zrajícím vínem...
Nevím, jaké trumfy má ještě v rukávu a čím nás překvapí v budoucnu, vím ale, že poslední slovo ještě Krchovský určitě neřekl. A jak to vím? Tady se musím vrátit o několik roků nazpět - bylo to, tuším, v Brně na „Leitnerce“, kde se mi básník podepsal do jedné ze svých knih a připojil čtyřverší, které - pokud vím - dosud nebylo publikováno v žádné jeho sbírce a které se mi líbí natolik, že ho zde uvádím:

TAK UŽ JSEM DOHRÁL ... ČERNÝ PETR
vše jednou končí, chlast i básně –
být voják, tak už stříhám metr
protože mám to „za pár“ vlastně