Kniha povídek izraelského autora je naprostým literárním fiaskem
Nevím, jestli je Izrael pro nás Středoevropany exotickou zemí - ovšem izraelská literatura v našich končinách punc exotična určitě má. Moc o ní nevíme a snad právě toto byl jeden z důvodů vydání knihy povídek Najednou někdo klepe na dveře izraelského autora Etgara Kereta. Pokud tomu bylo opravdu tak, že autorova „exotičnost“ měla být zárukou literární kvality, pak je zřejmé, že přání tu bylo otcem myšlenky. Povídky Etgara Kereta totiž vypovídají o mnohém, bohužel však nikoli o literární vyspělosti svého tvůrce.
Různě dlouhých povídek je v knize celkem třicet osm, ovšem pouze o několika z nich se dá říct, že jsou průměrné či jakž takž ucházející. A opravdu dobrá je z mého pohledu jen jedna - jmenuje se Hemeroidy a autorovi na ni stačila jediná stránka. Možná, že kdyby Edgar Keret byl stručnější a namísto rozvláčnosti a všelijakých literárních kudrlinek používal spíše minimalistický slovník, bylo by podobných zdařilých povídek víc. Bohužel, izraelský autor evidentně vsadil na mnohomluvnost, která však v jeho případě působí teatrálně, vykonstruovaně a podbízivě. Napodobování pokleslého literárního stylu některých „úspěšných“ evropských autorů tzv. oddechové literatury nemůže vést k ničemu jinému než k degradaci literatury na kýčovité zboží, jehož koncový konzument, totiž maloměšťák se svým bytostným odporem k přemýšlení, jej sice ocení, ovšem takováto pochvala je pro spisovatele spíše polibkem smrti. A je pak celkem jedno, jestli se jedná o Němce, Švéda nebo Izraelce - parodie na literaturu je stále tatáž, byť by se v konkrétním případě, jako je třeba ten náš, jednalo o tvůrce takříkajíc „exotického“.
Charakteristickým rysem Keretových povídek je tedy verbalistní neukázněnost, konstruování podivných, nepochopitelných zápletek a pseudofilosofické hloubání nad člověkem v jeho obyčejném, každodenním přebývání, jehož výsledkem je ovšem prvoplánové sdělování banalit. To se týká jak jednotlivých postav, jejichž duchovní profil neurotických figurek z nich činí aspiranty na pobyt v léčebných ústavech, tak i příběhů, které, jakkoli mají být nějakým způsobem duchaplné, zábavné či groteskní, působí nakonec jako snůška trapného povídání o ničem. To všechno se pak nejvíce projevuje tam, kde se autor pokouší o rádoby odvážné sexuální scény, jejichž totální kýčovitost však jen podtrhuje jeho neschopnost dát příběhům jiné, totiž autentičtější, uvěřitelnější a především obsahově smysluplnější vyznění.
Knihu povídek Etgara Kereta tedy nemohu hodnotit jinak než negativně, není v ní takřka nic, co by stálo za pozornost či pochvalnou zmínku. Jestliže autor přesto patří - dle informace na obálce - k nejpopulárnějším izraelským spisovatelům, pak je to možná pravda, ale nic to nemění na faktu, že neumí psát.
Různě dlouhých povídek je v knize celkem třicet osm, ovšem pouze o několika z nich se dá říct, že jsou průměrné či jakž takž ucházející. A opravdu dobrá je z mého pohledu jen jedna - jmenuje se Hemeroidy a autorovi na ni stačila jediná stránka. Možná, že kdyby Edgar Keret byl stručnější a namísto rozvláčnosti a všelijakých literárních kudrlinek používal spíše minimalistický slovník, bylo by podobných zdařilých povídek víc. Bohužel, izraelský autor evidentně vsadil na mnohomluvnost, která však v jeho případě působí teatrálně, vykonstruovaně a podbízivě. Napodobování pokleslého literárního stylu některých „úspěšných“ evropských autorů tzv. oddechové literatury nemůže vést k ničemu jinému než k degradaci literatury na kýčovité zboží, jehož koncový konzument, totiž maloměšťák se svým bytostným odporem k přemýšlení, jej sice ocení, ovšem takováto pochvala je pro spisovatele spíše polibkem smrti. A je pak celkem jedno, jestli se jedná o Němce, Švéda nebo Izraelce - parodie na literaturu je stále tatáž, byť by se v konkrétním případě, jako je třeba ten náš, jednalo o tvůrce takříkajíc „exotického“.
Charakteristickým rysem Keretových povídek je tedy verbalistní neukázněnost, konstruování podivných, nepochopitelných zápletek a pseudofilosofické hloubání nad člověkem v jeho obyčejném, každodenním přebývání, jehož výsledkem je ovšem prvoplánové sdělování banalit. To se týká jak jednotlivých postav, jejichž duchovní profil neurotických figurek z nich činí aspiranty na pobyt v léčebných ústavech, tak i příběhů, které, jakkoli mají být nějakým způsobem duchaplné, zábavné či groteskní, působí nakonec jako snůška trapného povídání o ničem. To všechno se pak nejvíce projevuje tam, kde se autor pokouší o rádoby odvážné sexuální scény, jejichž totální kýčovitost však jen podtrhuje jeho neschopnost dát příběhům jiné, totiž autentičtější, uvěřitelnější a především obsahově smysluplnější vyznění.
Knihu povídek Etgara Kereta tedy nemohu hodnotit jinak než negativně, není v ní takřka nic, co by stálo za pozornost či pochvalnou zmínku. Jestliže autor přesto patří - dle informace na obálce - k nejpopulárnějším izraelským spisovatelům, pak je to možná pravda, ale nic to nemění na faktu, že neumí psát.
Žádné komentáře:
Okomentovat