Úchvatný román – geniální dílo americké spisovatelky posunuje literaturu k novým výšinám
Bezpočet nejrůznějších literárních cen, s nimiž se po celém světě doslova roztrhl pytel, má kromě jiných negativ za následek i to, že mnozí autoři jsou oceňováni za tvorbu mírně řečeno diskutabilní, takže poznámka na obálce knihy, že se jedná např. o román nominovaný na prestižní cenu generálního tajemníka Organizace spojených národů za nejlepší dílo ekologicky orientované literatury se zaměřením na problematiku tání ledovců v Antarktidě spíše než zájem vzbudí u potenciálního kupce a čtenáře ostražitost, nedůvěru a podezření. A úplně oprávněně, neboť kdo z nás se již nenechal napálit, když si koupil nějaký literární cenou ověnčený „bestseller“ v dobré víře, že taková kniha přece musí být kvalitní, aby posléze zjistil, že se stal obětí marketingové manipulace. Takže i u mě je to dnes již tak, že před oceněnými a jednomyslně vychvalovanými knihami se mám na pozoru, a to tím spíše, že podivná a podezřelá rozhodnutí porot se nevyhýbají už ani té nejprestižnější, Nobelově ceně za literaturu. Je vcelku veřejným tajemstvím, že politický profil, společenská angažovanost či příslušnost k nějaké preferované etnické skupině jsou často kritérii, která jednoznačně převažují nad literárním uměním dotyčného laureáta.
Po tomto poněkud pesimistickém úvodu ovšem hned dodám, že tak jako všude jinde, i u literárních cen se lze setkat s výjimkami z pravidla. Existuje totiž jedna, která si v literárním světě stále drží velmi dobrý zvuk a jejíž propůjčení je vždy spojeno toliko s kvalitou spisovatelovy tvorby, resp. striktně odděleno od jeho mimoliterárních aktivit. Mám na mysli americkou Pulitzerovu cenu, u níž se v historii dosud nestalo, aby ji obdrželo dílo, o jehož výjimečnosti a tudíž oprávněnosti nominace by mezi příslušnými arbitry nepanovala všeobecná shoda. Jestliže tedy byla touto cenou v roce 2014 vyznamenána Donna Tarttová za román Stehlík, pak jsem měl všechny důvody předpokládat, že půjde vskutku o literární událost par excellence. A hned dodám, že jsem se ani v nejmenším nemýlil a nezklamal.
Jde o dílo, které se – z mnoha důvodů – recenzuje velice obtížně. Jsem dokonce přesvědčen o tom, že ani recenzovat nejde, resp. že úhlů pohledu, pod nimiž můžeme k hodnocení tohoto literárního skvostu přistupovat, je velmi mnoho a všechny mohou být oprávněné, adekvátní a přínosné. Předesílám tudíž, že v mém případě nepůjde ani tak o „klasickou“ recenzi jako spíše o pokus o ni, o snahu sdělit svůj subjektivní a zajisté nedokonalý dojem z díla, které – má-li si na něj vytvořit vlastní názor – si člověk prostě musí přečíst a promyslet sám.
Zatímco jsem čekal v Amsterdamu, poprvé po letech se mi zdálo o mámě. Už víc než týden jsem byl zavřený v hotelu, bál se někomu zavolat nebo jít ven a srdce se mi rozechvělo i při těch nejnevinnějších zvucích: při cinknutí výtahu, při zarachocení pojízdného minibaru, dokonce i při odbíjení kostelních hodin – na Westertorenu, na Krijtbergu –, i do těch úderů se vkrádal mrazivý podtón, jakési pohádkové tušení zkázy. Přes den jsem seděl na kraji postele a úporně se snažil rozšifrovat holandsky mluvené zprávy v televizi (marná snaha, protože jsem holandsky neuměl ani slovo), a když jsem to vzdal, posadil jsem se k oknu, přehodil přes sebe kabát z velbloudí srsti – protože jsem z New Yorku odjížděl na rychlo a ve věcech, které jsem si přivezl, mi byla dokonce i v pokoji zima – a díval se ven na kanál.
Muž, který začíná vyprávět svůj příběh, se jmenuje Theodor Decker. Jak se tento Američan tak náhle ocitl v Holandsku, proč sedí neklidný a rozrušený ve svém hotelovém pokoji a vzpomíná na minulost, která se začala odvíjet jednoho osudného dne, kdy se jeho život rozlomil na dvě části, na období Před a Po? To se čtenář dozví na stránkách knihy sám – úkolem recenzenta je něco jiného, totiž zprostředkovat svůj dojem a své postřehy bez toho, aby vyzrazoval děj...
To, co mě na románu Stehlík upoutalo a překvapilo nejvíce, je zřídkakdy viděné propojení detailistního popisu empirických vjemů hlavní postavy s analyticky dokonalou propracovaností a doslova procítěností i těch nejjemnějších psychologických nuancí. Což je o to těžší, že vypravěč se v myšlenkách vrací do svých třinácti let, kdy přežil teroristický útok a začal žít jakoby „od nuly“. Přátelské, ale přece jen cizí prostředí náhradní rodiny, neustále se vracející vzpomínky na z dnešního pohledu idylické dětství „tenkrát před výbuchem“, jakož i nejisté a traumatizující vyhlídky ohledně blízké budoucnosti, resp. případného dalšího stěhování, tvoří základní atributy jeho vnitřního světa a zásadním způsobem ovlivňují myšlení a jednání. Všechny tyto rozporuplné, převážně bolestné prožitky s občasnými ostrůvky světlejších chvilek, zachycuje autorka s dechberoucí přesvědčivostí, autentickou spontánností a přímočarostí a s tak dokonalým vcítěním se do zraněné dětské duše, že je od prvních stránek jasné, v jak vzácné symbióze se u ní setkává spisovatelská virtuozita s psychologickým mistrovstvím.
Jednolitá vnitřní soudržnost je u tak složitého tématu vskutku ohromující, zvláště vezmeme-li v úvahu, že Donna Tarttová tuto základní syntetickou linii nikdy nepouští ze zřetele, ale přesně a přísně se jí za všech okolností drží. Způsob, jakým píše, se podobá – jakkoli zde každý příměr selhává – vyšívání neznámého, podivuhodného obrazu, který každým dalším stehem nabývá jasnějších obrysů a dává tušit, že výsledkem bude čistá, takřka transcendentní krása. Americká spisovatelka používá vyzkoušené a osvědčené literární postupy a prostředky, kterým ovšem vdechuje úplně jiné vyznění a s jejichž pomocí dospívá k novým horizontům verbalistní sdělnosti. Jemné, chvějivé napětí, skryté „pod slovy“, neustálá přítomnost nespecifikovatelného, latentního tajemna, neobyčejně umná provázanost strohého realismu s upozaděnými surrealistickými obrysy čehosi pouze tušeného, ale přitom o nic méně skutečného – to jsou atributy, s nimiž se setkáváme jen u výjimečných děl.
Troufám si říct, že Donna Tarttová je ve Stehlíkovi víc než spisovatelkou, neboť výšiny, jichž zde dosáhla, přesahují „pouhou“ literaturu a dospět k nim může jen ten, u koho se k psaní, jakkoli brilantnímu, přidružuje ještě něco dalšího, totiž myslitelská vyspělost a snad i životní moudrost. Domnívám se, že nakladatelství Argo si zaslouží velký dík všech milovníků kvalitní literatury za to, že se Stehlík mohl objevit i na pultech našich knihkupectví, přičemž zvlášť bych chtěl ocenit skvělou překladatelskou práci Davida Petrů.
Po tomto poněkud pesimistickém úvodu ovšem hned dodám, že tak jako všude jinde, i u literárních cen se lze setkat s výjimkami z pravidla. Existuje totiž jedna, která si v literárním světě stále drží velmi dobrý zvuk a jejíž propůjčení je vždy spojeno toliko s kvalitou spisovatelovy tvorby, resp. striktně odděleno od jeho mimoliterárních aktivit. Mám na mysli americkou Pulitzerovu cenu, u níž se v historii dosud nestalo, aby ji obdrželo dílo, o jehož výjimečnosti a tudíž oprávněnosti nominace by mezi příslušnými arbitry nepanovala všeobecná shoda. Jestliže tedy byla touto cenou v roce 2014 vyznamenána Donna Tarttová za román Stehlík, pak jsem měl všechny důvody předpokládat, že půjde vskutku o literární událost par excellence. A hned dodám, že jsem se ani v nejmenším nemýlil a nezklamal.
Jde o dílo, které se – z mnoha důvodů – recenzuje velice obtížně. Jsem dokonce přesvědčen o tom, že ani recenzovat nejde, resp. že úhlů pohledu, pod nimiž můžeme k hodnocení tohoto literárního skvostu přistupovat, je velmi mnoho a všechny mohou být oprávněné, adekvátní a přínosné. Předesílám tudíž, že v mém případě nepůjde ani tak o „klasickou“ recenzi jako spíše o pokus o ni, o snahu sdělit svůj subjektivní a zajisté nedokonalý dojem z díla, které – má-li si na něj vytvořit vlastní názor – si člověk prostě musí přečíst a promyslet sám.
Zatímco jsem čekal v Amsterdamu, poprvé po letech se mi zdálo o mámě. Už víc než týden jsem byl zavřený v hotelu, bál se někomu zavolat nebo jít ven a srdce se mi rozechvělo i při těch nejnevinnějších zvucích: při cinknutí výtahu, při zarachocení pojízdného minibaru, dokonce i při odbíjení kostelních hodin – na Westertorenu, na Krijtbergu –, i do těch úderů se vkrádal mrazivý podtón, jakési pohádkové tušení zkázy. Přes den jsem seděl na kraji postele a úporně se snažil rozšifrovat holandsky mluvené zprávy v televizi (marná snaha, protože jsem holandsky neuměl ani slovo), a když jsem to vzdal, posadil jsem se k oknu, přehodil přes sebe kabát z velbloudí srsti – protože jsem z New Yorku odjížděl na rychlo a ve věcech, které jsem si přivezl, mi byla dokonce i v pokoji zima – a díval se ven na kanál.
Muž, který začíná vyprávět svůj příběh, se jmenuje Theodor Decker. Jak se tento Američan tak náhle ocitl v Holandsku, proč sedí neklidný a rozrušený ve svém hotelovém pokoji a vzpomíná na minulost, která se začala odvíjet jednoho osudného dne, kdy se jeho život rozlomil na dvě části, na období Před a Po? To se čtenář dozví na stránkách knihy sám – úkolem recenzenta je něco jiného, totiž zprostředkovat svůj dojem a své postřehy bez toho, aby vyzrazoval děj...
To, co mě na románu Stehlík upoutalo a překvapilo nejvíce, je zřídkakdy viděné propojení detailistního popisu empirických vjemů hlavní postavy s analyticky dokonalou propracovaností a doslova procítěností i těch nejjemnějších psychologických nuancí. Což je o to těžší, že vypravěč se v myšlenkách vrací do svých třinácti let, kdy přežil teroristický útok a začal žít jakoby „od nuly“. Přátelské, ale přece jen cizí prostředí náhradní rodiny, neustále se vracející vzpomínky na z dnešního pohledu idylické dětství „tenkrát před výbuchem“, jakož i nejisté a traumatizující vyhlídky ohledně blízké budoucnosti, resp. případného dalšího stěhování, tvoří základní atributy jeho vnitřního světa a zásadním způsobem ovlivňují myšlení a jednání. Všechny tyto rozporuplné, převážně bolestné prožitky s občasnými ostrůvky světlejších chvilek, zachycuje autorka s dechberoucí přesvědčivostí, autentickou spontánností a přímočarostí a s tak dokonalým vcítěním se do zraněné dětské duše, že je od prvních stránek jasné, v jak vzácné symbióze se u ní setkává spisovatelská virtuozita s psychologickým mistrovstvím.
Jednolitá vnitřní soudržnost je u tak složitého tématu vskutku ohromující, zvláště vezmeme-li v úvahu, že Donna Tarttová tuto základní syntetickou linii nikdy nepouští ze zřetele, ale přesně a přísně se jí za všech okolností drží. Způsob, jakým píše, se podobá – jakkoli zde každý příměr selhává – vyšívání neznámého, podivuhodného obrazu, který každým dalším stehem nabývá jasnějších obrysů a dává tušit, že výsledkem bude čistá, takřka transcendentní krása. Americká spisovatelka používá vyzkoušené a osvědčené literární postupy a prostředky, kterým ovšem vdechuje úplně jiné vyznění a s jejichž pomocí dospívá k novým horizontům verbalistní sdělnosti. Jemné, chvějivé napětí, skryté „pod slovy“, neustálá přítomnost nespecifikovatelného, latentního tajemna, neobyčejně umná provázanost strohého realismu s upozaděnými surrealistickými obrysy čehosi pouze tušeného, ale přitom o nic méně skutečného – to jsou atributy, s nimiž se setkáváme jen u výjimečných děl.
Troufám si říct, že Donna Tarttová je ve Stehlíkovi víc než spisovatelkou, neboť výšiny, jichž zde dosáhla, přesahují „pouhou“ literaturu a dospět k nim může jen ten, u koho se k psaní, jakkoli brilantnímu, přidružuje ještě něco dalšího, totiž myslitelská vyspělost a snad i životní moudrost. Domnívám se, že nakladatelství Argo si zaslouží velký dík všech milovníků kvalitní literatury za to, že se Stehlík mohl objevit i na pultech našich knihkupectví, přičemž zvlášť bych chtěl ocenit skvělou překladatelskou práci Davida Petrů.
Žádné komentáře:
Okomentovat