Když se nám za celý den nepřihodí nic pozoruhodného, zvláštního, nečekaného či neobvyklého (jak v kladném, tak záporném slova smyslu), říkáme, že šlo o „normální den“, o „den jako každý jiný“ apod. S tím si dovolím nesouhlasit - jsem totiž přesvědčen o tom, že žádný den není a ani nemůže být „normální“, že každý je zcela jedinečný a neopakovatelný a v tomto ohledu tedy i „nenormální“. Jistě - pokud byl dnešek úplně stejný jako včerejšek, pak se zdá, že právě touto stejností je „normální“. Omyl! Jestliže se dny podobají jeden druhému jako vejce vejci, znamená to přesný opak „normálnosti“ - alespoň tedy podle mne je ta podobnost minimálně zvláštní, pokud ne přímo divná, podivná a podivuhodná. Vidím to asi takhle - když budu hrát Člověče, nezlob se a padne mi dvakrát, třikrát, čtyřikrát, pětkrát po sobě šestka, určitě to nebudu vnímat jako něco normálního, banálního a samozřejmého. Právě naopak - s napětím budu čekat, co se stane teď, a když mně (posedmé, poosmé!) zase ta šestka padne, vyvolá to ve mně namísto rozmrzelosti (To je nuda, zase šestka...) radost a překvapení (To není možné, takové štěstí, zase šestka!).
Chci tím říct, že bychom neměli své dny považovat za normální jen proto, že jsou normální. I v tom nejnormálnějším z nich se toho totiž uděje tolik, že slovní spojení „normální den“ – pokud bychom disponovali citlivějším duchovně-pozorovacím aparátem – by zcela zmizelo z našeho slovníku, jsouce nahrazeno dny úžasnými, velkolepými, báječnými, úchvatnými, zkrátka dny s velkým D.
Jeden takový normálně-nenormální den jsem zažil zrovna včera. Normálně jsem vstal a vydal se na cestu do Brna, kde mně na chirurgii měli vytrhnout zub - vzhledem k tomu, že zubaře navštěvuji poměrně často, nebylo na tomto faktu nic nenormálního. Přijel jsem tedy do nemocnice, a když jsem přišel na řadu, resp. spatřil doktora, zaradoval jsem se. Byl milý a sympatický, především však vysoký a dobře urostlý. To bylo potěšitelné zjištění, protože zub, odsouzený k vytrhnutí, měl dlouhé, zakroucené kořeny a kromě zručnosti byla v tomto případě k úspěšnému provedení zákroku žádoucí též fyzická síla. Dal mi injekci, řekl, že počkáme, až zabere, načež si sedl k počítači a já měl chvíli čas porozhlédnout se po ordinaci.
Její vybavení - přesněji řečeno výzdoba, dekorace - zaujalo mou pozornost, protože s něčím podobným jsem se ještě u stomatologického chirurga nesetkal. Místnosti vévodila nástěnka s různými kreslenými vtipy - jakýsi chlapík říká třeba nějaké dívce: „Nenech se oklamat mým úsměvem, v duchu jsem tě už pětkrát zabil.“ Vedle lékařova počítače na vysoké hromadě papírů trůnila lidská lebka, o kus dál pak samostatná dolní čelist. Když jsem se podíval na stolek po mé pravici, spatřil jsem řadu podivných předmětů, které mně ovšem byly dost povědomé. Zapátral jsem v paměti a zjistil, že jde o sbírku starých zubařských nástrojů, jaké se používaly v době mého dětství. Dnes vypadaly nejen starožitně, ale i značně hrozivě a já si říkal, proč je tady ten doktor má, vždyť slabší povahy se mohou při pohledu na ně - a na tu lebku - necítit zrovna nejlépe. Pak jsem na to přišel - ta morbidita všude okolo byla záměrná, ty hrůzy měly na pacienta působit přesně opačně, totiž komicky, legračně a vesele a tudíž jej zbavovat strachu a naopak v něm navozovat atmosféru klidu a pohody. U mě to fungovalo stoprocentně a já si vzpomněl na jeden výrok svého oblíbeného komika Luďka Soboty, podle něhož horor je zvláštním druhem legrace.
Lékař se dal do díla a asi po hodině byl hotov. Vzhledem k náročnosti zákroku to byla adekvátní doba a všichni tři (asistovala u toho sestra) jsme si přitom užili spoustu legrace. Měl jsem většinou zavřené oči a v jednu chvíli jsem usnul. Když jsem se probudil, přemýšlel jsem, zda to není nějaký společenský prohřešek - usnout v zubařském křesle. Bolest byla přiměřená a dala se vydržet, i když chirurg byl nucen občas použít i kladívko a majzl - tedy, vypadalo to jako majzl, ale určitě se to jmenovalo nějak jinak. Nakonec, když postupným odvrtáváním a vytloukáním toho zakřiveného kořene se dostal až na čelist, bylo jasné, že jsme u cíle. Následovalo šití - bylo mi řečeno, že musela být z důvodu lepšího přístupu ke kořenu rozříznuta podélně dáseň, ale to je u takových komplikovaných případů běžné.
Lékař mne poté pochválil za statečnost. Řekl jsem mu, že není zač a zeptal se jej na účel všech těch rekvizit, které tu má vystavené. Můj zájem jej potěšil a z jeho slov jsem vyrozuměl, že jsou zde právě z toho důvodu, který mě původně napadl - hororem k legraci!
Takže - včerejšek byl úplně normálním dnem. Normální je i dnešek, kdy mohu sotva otevřít pusu a dostat tam trochu tekuté stravy. A normální budou i další dny, kdy mně bude obrovský otok podle lékařova ujištění postupně splaskávat a bolest odeznívat.
Říkám normální dny? Ano, ale spíše tak nějak automaticky, ze zvyku. Ve skutečnosti vím, že nejsou normální, ale originální, vzrušující a dobrodružné. Vždyť i tak banální, ba normální záležitost, jakou je trhání osmičky vlevo dole, dokáže normální den proslunit a zanechat v člověku nesmazatelný pocit nenormálního štěstí.
Chci tím říct, že bychom neměli své dny považovat za normální jen proto, že jsou normální. I v tom nejnormálnějším z nich se toho totiž uděje tolik, že slovní spojení „normální den“ – pokud bychom disponovali citlivějším duchovně-pozorovacím aparátem – by zcela zmizelo z našeho slovníku, jsouce nahrazeno dny úžasnými, velkolepými, báječnými, úchvatnými, zkrátka dny s velkým D.
Jeden takový normálně-nenormální den jsem zažil zrovna včera. Normálně jsem vstal a vydal se na cestu do Brna, kde mně na chirurgii měli vytrhnout zub - vzhledem k tomu, že zubaře navštěvuji poměrně často, nebylo na tomto faktu nic nenormálního. Přijel jsem tedy do nemocnice, a když jsem přišel na řadu, resp. spatřil doktora, zaradoval jsem se. Byl milý a sympatický, především však vysoký a dobře urostlý. To bylo potěšitelné zjištění, protože zub, odsouzený k vytrhnutí, měl dlouhé, zakroucené kořeny a kromě zručnosti byla v tomto případě k úspěšnému provedení zákroku žádoucí též fyzická síla. Dal mi injekci, řekl, že počkáme, až zabere, načež si sedl k počítači a já měl chvíli čas porozhlédnout se po ordinaci.
Její vybavení - přesněji řečeno výzdoba, dekorace - zaujalo mou pozornost, protože s něčím podobným jsem se ještě u stomatologického chirurga nesetkal. Místnosti vévodila nástěnka s různými kreslenými vtipy - jakýsi chlapík říká třeba nějaké dívce: „Nenech se oklamat mým úsměvem, v duchu jsem tě už pětkrát zabil.“ Vedle lékařova počítače na vysoké hromadě papírů trůnila lidská lebka, o kus dál pak samostatná dolní čelist. Když jsem se podíval na stolek po mé pravici, spatřil jsem řadu podivných předmětů, které mně ovšem byly dost povědomé. Zapátral jsem v paměti a zjistil, že jde o sbírku starých zubařských nástrojů, jaké se používaly v době mého dětství. Dnes vypadaly nejen starožitně, ale i značně hrozivě a já si říkal, proč je tady ten doktor má, vždyť slabší povahy se mohou při pohledu na ně - a na tu lebku - necítit zrovna nejlépe. Pak jsem na to přišel - ta morbidita všude okolo byla záměrná, ty hrůzy měly na pacienta působit přesně opačně, totiž komicky, legračně a vesele a tudíž jej zbavovat strachu a naopak v něm navozovat atmosféru klidu a pohody. U mě to fungovalo stoprocentně a já si vzpomněl na jeden výrok svého oblíbeného komika Luďka Soboty, podle něhož horor je zvláštním druhem legrace.
Lékař se dal do díla a asi po hodině byl hotov. Vzhledem k náročnosti zákroku to byla adekvátní doba a všichni tři (asistovala u toho sestra) jsme si přitom užili spoustu legrace. Měl jsem většinou zavřené oči a v jednu chvíli jsem usnul. Když jsem se probudil, přemýšlel jsem, zda to není nějaký společenský prohřešek - usnout v zubařském křesle. Bolest byla přiměřená a dala se vydržet, i když chirurg byl nucen občas použít i kladívko a majzl - tedy, vypadalo to jako majzl, ale určitě se to jmenovalo nějak jinak. Nakonec, když postupným odvrtáváním a vytloukáním toho zakřiveného kořene se dostal až na čelist, bylo jasné, že jsme u cíle. Následovalo šití - bylo mi řečeno, že musela být z důvodu lepšího přístupu ke kořenu rozříznuta podélně dáseň, ale to je u takových komplikovaných případů běžné.
Lékař mne poté pochválil za statečnost. Řekl jsem mu, že není zač a zeptal se jej na účel všech těch rekvizit, které tu má vystavené. Můj zájem jej potěšil a z jeho slov jsem vyrozuměl, že jsou zde právě z toho důvodu, který mě původně napadl - hororem k legraci!
Takže - včerejšek byl úplně normálním dnem. Normální je i dnešek, kdy mohu sotva otevřít pusu a dostat tam trochu tekuté stravy. A normální budou i další dny, kdy mně bude obrovský otok podle lékařova ujištění postupně splaskávat a bolest odeznívat.
Říkám normální dny? Ano, ale spíše tak nějak automaticky, ze zvyku. Ve skutečnosti vím, že nejsou normální, ale originální, vzrušující a dobrodružné. Vždyť i tak banální, ba normální záležitost, jakou je trhání osmičky vlevo dole, dokáže normální den proslunit a zanechat v člověku nesmazatelný pocit nenormálního štěstí.
Žádné komentáře:
Okomentovat