Kniha rozhovorů s lidmi, jejichž život ohrozila zákeřná nemoc – fascinující i poučná svědectví o síle vůle a touze žít!
Brněnská novinářka Ivana Karásková se svého času odhodlala k velmi zajímavému, především však chvályhodnému experimentu – obrátila se na dvanáct lidí, kteří prošli dramatickou životní krizí a nejenže ji dokázali překonat, ale našli i odvahu podělit se o svůj příběh s ostatními. Proč mluvím o odvaze? Prostě proto, že nemusí být zrovna příjemné hovořit např. o své závislosti na alkoholu, o psychické poruše, o ztrátě zraku apod. Jestliže to oněch dvanáct dokázalo (kniha Černobílé příběhy má formu rozhovorů autorky s oslovenými respondenty), pak si určitě zaslouží naše uznání – dle mého názoru především pro cenné rady a informace, které nám jejich vyprávění přináší. Vždyť kde je psáno, že jejich osud – jakkoli jej nikomu nepřeji – nemůže jednou potkat i někoho z nás? A potom je určitě jenom dobře, když budeme vědět, jak se s danou situací dokázali poprat jiní či co je především nutné k jejímu překonání.
Mám v prvé řadě na mysli duševní nemoci, které mnohdy přichází velmi nečekaně a postižený se v první chvíli nachází ve stavu šoku a naprosté dezorientace, kdy vůbec neví, co se s ním děje. Podobně je na tom i jeho okolí – např. rodinní příslušníci si říkají, co se vlastně stalo, že dříve veselý a společenský syn (manžel, dědeček...) je najednou skleslý, uzavřený a nekomunikativní a mají tendenci jej všelijak povzbuzovat k dřívějšímu radostnému životu, aniž by měli sebemenší tušení o tom, že depresi nelze překonat silou vůle a že – byť v dobrém úmyslu – dotyčnému spíše škodí.
Třem ze dvanácti zpovídaných vstoupila do života právě duševní choroba a domnívám se, že jejich svědectví nám může tuto problematiku ozřejmit možná víc a lépe než odborné příručky:
Markéta odjíždí po maturitě na roční pobyt do Itálie, kde se stará o německou paní na vozíku a zároveň se chystá na státnici z němčiny. Protože má pocit, že k tomu, aby se dobře připravila, nemá dost času, rozhoduje se učit na úkor spánku. Po týdnu tohoto ponocování začíná trpět halucinacemi a posléze se psychicky zhroutí. Z Itálie se vrací domů, resp. do psychiatrické léčebny. Diagnóza je neradostná – schizofrenie...
Naděžda se ve svém životě potýká s mnoha ranami osudu – tou nejtěžší je určitě smrt jejího syna. Tato psychicky silná žena se však vždy znovu dokáže postavit na nohy a žít dál. Jednou ale i ona náhle cítí, že tentokrát je to něco jiného, neznámého a děsivého. Tehdy ještě neví, že bojovat s depresí sama nedokáže, že to prostě nejde. Zkouší to, dlouho... Kdyby věděla, co ví dnes, určitě by na psychiatrii zašla včas a ne až ve stavu, kdy myslí na sebevraždu. „Ke své škodě jsem tomu dlouho nerozuměla. Nechala jsem to dojít moc daleko, protože jsem nevěděla, že i duše se dá léčit. Deprese je vážná nemoc a já si ji taky dřív pletla s tou obligátní ,depkou´, která vznikne z nějaké běžné lapálie. Lidi si to pletou pořád.“
Richarda při jízdě na kole srazí auto. Několik dní proleží v kómatu, naštěstí se z něj probere a začíná se pozvolna uzdravovat. Když je propuštěn z nemocnice, zdá se, že na něm zranění hlavy nezanechalo žádné následky. Po půl roce se však dostavují záchvaty, při nichž padá na zem, po jednom z nich je převezen do nemocnice. Vyšetření odhaluje příčinu jeho potíží – je jí epilepsie...
Tolik ve stručnosti alespoň o třech protagonistech knihy, která – jak již tyto krátké ukázky signalizují – je nejen zajímavá a poučná, ale mnohdy i takřka „hororová“. U ostatních devíti zpovídaných se totiž setkáváme s podobnými příklady mezní životní situace, v níž se ocitli zcela nečekaně a bez sebemenšího tušení, co je nyní čeká. Kromě jedné výjimky (známý brněnský zpěvák Laďa Kerndl) se při těchto rozhovorech seznamujeme s veřejnosti neznámými, obyčejnými lidmi, kteří jsou však přesto něčím neobvyklí – totiž svou statečností, optimismem a vůlí k životu. Přes všechnu ponurost je to tedy vposledku krásné čtení a jsem rád, že Černobílé příběhy mám ve své knihovně a mohu se k nim občas vracet.
Mám v prvé řadě na mysli duševní nemoci, které mnohdy přichází velmi nečekaně a postižený se v první chvíli nachází ve stavu šoku a naprosté dezorientace, kdy vůbec neví, co se s ním děje. Podobně je na tom i jeho okolí – např. rodinní příslušníci si říkají, co se vlastně stalo, že dříve veselý a společenský syn (manžel, dědeček...) je najednou skleslý, uzavřený a nekomunikativní a mají tendenci jej všelijak povzbuzovat k dřívějšímu radostnému životu, aniž by měli sebemenší tušení o tom, že depresi nelze překonat silou vůle a že – byť v dobrém úmyslu – dotyčnému spíše škodí.
Třem ze dvanácti zpovídaných vstoupila do života právě duševní choroba a domnívám se, že jejich svědectví nám může tuto problematiku ozřejmit možná víc a lépe než odborné příručky:
Markéta odjíždí po maturitě na roční pobyt do Itálie, kde se stará o německou paní na vozíku a zároveň se chystá na státnici z němčiny. Protože má pocit, že k tomu, aby se dobře připravila, nemá dost času, rozhoduje se učit na úkor spánku. Po týdnu tohoto ponocování začíná trpět halucinacemi a posléze se psychicky zhroutí. Z Itálie se vrací domů, resp. do psychiatrické léčebny. Diagnóza je neradostná – schizofrenie...
Naděžda se ve svém životě potýká s mnoha ranami osudu – tou nejtěžší je určitě smrt jejího syna. Tato psychicky silná žena se však vždy znovu dokáže postavit na nohy a žít dál. Jednou ale i ona náhle cítí, že tentokrát je to něco jiného, neznámého a děsivého. Tehdy ještě neví, že bojovat s depresí sama nedokáže, že to prostě nejde. Zkouší to, dlouho... Kdyby věděla, co ví dnes, určitě by na psychiatrii zašla včas a ne až ve stavu, kdy myslí na sebevraždu. „Ke své škodě jsem tomu dlouho nerozuměla. Nechala jsem to dojít moc daleko, protože jsem nevěděla, že i duše se dá léčit. Deprese je vážná nemoc a já si ji taky dřív pletla s tou obligátní ,depkou´, která vznikne z nějaké běžné lapálie. Lidi si to pletou pořád.“
Richarda při jízdě na kole srazí auto. Několik dní proleží v kómatu, naštěstí se z něj probere a začíná se pozvolna uzdravovat. Když je propuštěn z nemocnice, zdá se, že na něm zranění hlavy nezanechalo žádné následky. Po půl roce se však dostavují záchvaty, při nichž padá na zem, po jednom z nich je převezen do nemocnice. Vyšetření odhaluje příčinu jeho potíží – je jí epilepsie...
Tolik ve stručnosti alespoň o třech protagonistech knihy, která – jak již tyto krátké ukázky signalizují – je nejen zajímavá a poučná, ale mnohdy i takřka „hororová“. U ostatních devíti zpovídaných se totiž setkáváme s podobnými příklady mezní životní situace, v níž se ocitli zcela nečekaně a bez sebemenšího tušení, co je nyní čeká. Kromě jedné výjimky (známý brněnský zpěvák Laďa Kerndl) se při těchto rozhovorech seznamujeme s veřejnosti neznámými, obyčejnými lidmi, kteří jsou však přesto něčím neobvyklí – totiž svou statečností, optimismem a vůlí k životu. Přes všechnu ponurost je to tedy vposledku krásné čtení a jsem rád, že Černobílé příběhy mám ve své knihovně a mohu se k nim občas vracet.
Žádné komentáře:
Okomentovat