Absence objektivity a brutální potlačování názorové plurality v dnešní České televizi měly svůj počátek ve vítězství tzv. bojovníků za svobodu slova během televizní krize 2000/2001
Otvírají se dveře a do velínu vstupuje Tomáš Halík. V ruce drží brašnu s liturgickými předměty. Na tváři má nejistý, křečovitý úsměv, patrně si uvědomuje prekérnost své přítomnosti zde, v samém centru spiknutí. Jistě, oficiálně se tomu říká „boj za svobodu slova“, ovšem Halík není hlupák a ví, že podobné eufemismy těžko zamaskují pravý stav věcí. Sloužit bohoslužbu se vzbouřenci je za takovéto situace dvojsečné – Halíkovi je jasné, na jak tenkém ledě se pohybuje a jak lehce by mohl přijít o léta budovanou aureolu nepolitického intelektuála, který může lavírovat mezi různými názorovými skupinami a vždy nakonec zaujmout stanovisko většiny. Teď se ale pouští do neprobádaných vod, kdy vůbec není jasné, kdo nakonec bude vítězem. Klidně by se mohlo stát, že skončí v táboře poražených a už se z toho nevykecá! Ovšem váhání by se mu mohlo rovněž vymstít – loni založil iniciativu Impuls 99, po které dnes ani pes neštěkne a je proto nutné využít nabízející se šance ke zviditelnění. Ostatně – Ruml a Pilip tu dokonce nocují ve spacácích a ani jim to nepřipadá hloupé. Takže vzhůru do toho, vždyť v televizi ho uvidí celý národ...
Česká televize by – za normálních okolností – měla mít úplně stejnou právní subjektivitu jako např. České dráhy, Česká pošta apod. Jestliže je ovšem evidentní, že tomu tak není a že tato instituce má u nás zcela výsadní postavení jakéhosi státu ve státě, pak se pochopitelně nabízí otázka, proč tomu tak je, resp. jak se mohlo stát, že se z ní stal nekontrolovaný (a nekontrolovatelný) mediální moloch, žijící si svým vlastním životem a řídící se převážně nepsanými, popř. sobě na míru ušitými pravidly? Proč jakákoli snaha o sebemenší změnu, o nastolení finanční, především však informační průhlednosti vždy vyzní do ztracena a ti, kdo se odváží do vosího hnízda Kavčích hor píchnout, nad sebou automaticky vynáší ortel společenské dehonestace a cílených mediálních štvanic? Jak je možné, že vysílání „veřejnoprávní“ televize, které má oficiálně být nestranné a vyvážené, dosáhlo tak obludných rozměrů jednostranné manipulace? A především – proč to nikomu z odpovědných činitelů nevadí?
Kdybychom na tyto a jiné otázky chtěli znát vyčerpávající odpovědi, museli bychom určitě jít hodně daleko do minulosti, možná dokonce až do té totalitní. Právě v době tzv. normalizace se totiž u nás televize stala takříkajíc „všenárodním“ médiem, které mělo sice za svůj prvotní cíl odpolitizování společnosti (televizní seriály), zároveň však občas přinášelo i nezpochybnitelnou kvalitu. V nových podmínkách po roce 1989 si Česká televize část této své (do značné míry na nostalgii založené) aureoly jakéhosi spojovacího společenského článku paradoxně podržela i nadále. Když k tomu připočteme objektivní fakt, že televize je s lidmi-diváky v mnohem bezprostřednějším kontaktu než jiné sdělovací prostředky, pak je do značné míry vysvětleno, proč má u nás právě toto médium tak obrovskou moc, nesrovnatelnou se situací v jiných postkomunistických zemích. Ovšem moc (jak známo) v sobě skrývá jedno veliké nebezpečí – může korumpovat...
Kniha Petra Žantovského, zaměřující se na tzv. televizní krizi, ukazuje především v celé její nahotě absurdnost situace, kdy státní instituci neřídí a neovládá stát, ale její zaměstnanci, kteří dokonce mohou úspěšně vzdorovat pokusu o nastolení právního prostředí. To, k čemu by v případě zmíněných Českých drah, České pošty či jiných státních firem nikdy nemohlo dojít, se na přelomu let 2000/2001 stalo v České televizi skutečností – skupina vzbouřenců, podporovaných lidmi z uměleckých a církevních kruhů a z různých obskurních organizací (údajně nepolitických či nadpolitických, ve skutečnosti však jasně antidemokraticky vyprofilovaných) nejenže dosáhla odvolání legitimně zvoleného ředitele a vynutila si celou řadu privilegií, ale toto své protizákonné jednání tak úspěšně maskovala tzv. bojem za svobodu slova, že do pražských ulic vyšly desetitisíce zmanipulovaných demonstrantů, domnívajících se, že bojují za demokracii, právo a spravedlnost. Ke svému zahanbení musím dodat, že jedním z těchto oblbnutých naivů jsem byl po jistou dobu i já. Proč – to se pokusím krátce vysvětlit, takže nyní odbočím a popíšu jeden svůj osobní zážitek s Českou televizí (chci připomenout, že je z doby před tzv. „televizní revolucí“).
Pravidelně se v Praze účastním (tuším, že od roku 1991) Pochodů pro život, což jsou protestní akce proti umělým potratům. A pokaždé mě zarazila jedna věc – ačkoli se nás tam pravidelně scházelo několik tisíc, když jsem si po návratu domů pustil televizní zprávy, říkalo se v nich něco úplně jiného, resp. náš počet byl cca desetkrát snížen. A pokud na nás během pochodu pokřikovalo několik výrostků, vyznělo to ve zpravodajství TV tak, že „v Praze se střetli odpůrci potratů s lidskoprávními aktivisty“. Bylo mi jasné, že Česká televize není nestranná, že neinformuje objektivně, ale záměrně překrucuje skutečnost. Nabyl jsem dojmu, že je nějak spojená s propotratářskou lobby a že prosazuje její zájmy.
Když tedy došlo k oné stávce televizních zaměstnanců, měl jsem za to, že poměry v České televizi (o kterých jsem si na základě právě řečeného nedělal žádné iluze) by se po jejich vítězství mohly zlepšit a že namísto manipulace a klientelismu bychom se konečně dočkali objektivity a nezaujatosti. Stávka „úspěšně“ skončila a asi měsíc poté, v březnu 2001, se konal další Pochod pro život. Byla to opět velkolepá, organizátorsky skvěle zvládnutá akce a já se těšil (byla u toho i ČT), že tomu bude odpovídat i kvalitní zpravodajská reportáž. To jsem si dal!
Po návratu domů mně vyděšená žena říká, jak je ráda, že jsem se vrátil živý a zdravý. Na můj udivený dotaz odpovídá, že ve zprávách se mluvilo o tom, jak během pochodu došlo k bitkám mezi jeho účastníky a policií a jaké to muselo být hrozné. Nevěřím svým uším, ovšem vzápětí se v hlavních televizních zprávách dozvídám to samé – nejenže se opět mluví o několika stovkách demonstrantů (byly nás tam zhruba čtyři tisíce), ale navíc se barvitě popisují naprosto smyšlené pouliční střety demonstrantů s policisty! A to všechno krátce po vítězném boji televizních redaktorů za svobodu slova...
Mé iluze o České televizi tehdy definitivně vzaly za své a i další vývoj ukázal naprosto přesně, o co tenkrát během tzv. televizní krize doopravdy šlo. Nikoli o svobodu slova a demokracii, ale naopak o zachování statu quo, kdy sami zaměstnanci určují, co a jak se bude vysílat. V průběhu následujících let, zvláště pak po našem vstupu do Evropské unie, se tento trend jednostranného a tendenčního zpravodajství ustálil jako norma, pluralita byla definitivně nahrazena jediným „správným“ (tj. pravdoláskařským) názorem. Způsob, jakým Česká televize referovala o událostech na Ukrajině, nebo jak se dnes staví k tzv. uprchlické krizi, již pak není ničím jiným než demagogií nejhrubšího zrna a poslušným plněním bruselských byrokratických direktiv.
To všechno muselo mít logicky někde svůj počátek. Petr Žantovský s argumentační brilantností a mimořádnou faktografickou přesností dokazuje, že oním příslovečným Rubikonem, jehož překročení se vposledku ukázalo osudovým, bylo v případě České televize flagrantní a v polistopadovém období bezprecedentní znásilnění práva a demokratických principů úzkou zájmovou skupinou. Dodejme ještě, že celá tato záležitost je o to otřesnější, že k ní došlo díky zbabělosti či dokonce aktivní účasti mnoha tehdejších politiků.
Není se asi co divit, že se kolem vydání Žantovského knihy rozhostilo mezi přívrženci pražské kavárny rozpačité ticho po pěšině. Nacházejí se totiž v nezáviděníhodné situaci – hromy a blesky mediálního lynče, které v podobných případech začínají okamžitě metat, by jim tentokrát mohly prokázat spíše medvědí službu, neboť lidé by na knihu byli upozorněni takříkajíc z první ruky. Vždyť řada exponentů televizní „revoluce“ z doby před 15 lety se dnes nachází ve vrcholné politice, na lukrativních místech státní správy či na vedoucích postech ve sdělovacích prostředcích. Událost, která měla zcela zásadní vliv na společenský vývoj v České republice na začátku 21. století, resp. přeměnila demokracii na mediokracii, je od té doby „úspěšně“ (z pohledu jejích protagonistů) zamlčována a utajována.
Kniha Petra Žantovského toto informační embargo konečně prolamuje.
Kdybychom na tyto a jiné otázky chtěli znát vyčerpávající odpovědi, museli bychom určitě jít hodně daleko do minulosti, možná dokonce až do té totalitní. Právě v době tzv. normalizace se totiž u nás televize stala takříkajíc „všenárodním“ médiem, které mělo sice za svůj prvotní cíl odpolitizování společnosti (televizní seriály), zároveň však občas přinášelo i nezpochybnitelnou kvalitu. V nových podmínkách po roce 1989 si Česká televize část této své (do značné míry na nostalgii založené) aureoly jakéhosi spojovacího společenského článku paradoxně podržela i nadále. Když k tomu připočteme objektivní fakt, že televize je s lidmi-diváky v mnohem bezprostřednějším kontaktu než jiné sdělovací prostředky, pak je do značné míry vysvětleno, proč má u nás právě toto médium tak obrovskou moc, nesrovnatelnou se situací v jiných postkomunistických zemích. Ovšem moc (jak známo) v sobě skrývá jedno veliké nebezpečí – může korumpovat...
Kniha Petra Žantovského, zaměřující se na tzv. televizní krizi, ukazuje především v celé její nahotě absurdnost situace, kdy státní instituci neřídí a neovládá stát, ale její zaměstnanci, kteří dokonce mohou úspěšně vzdorovat pokusu o nastolení právního prostředí. To, k čemu by v případě zmíněných Českých drah, České pošty či jiných státních firem nikdy nemohlo dojít, se na přelomu let 2000/2001 stalo v České televizi skutečností – skupina vzbouřenců, podporovaných lidmi z uměleckých a církevních kruhů a z různých obskurních organizací (údajně nepolitických či nadpolitických, ve skutečnosti však jasně antidemokraticky vyprofilovaných) nejenže dosáhla odvolání legitimně zvoleného ředitele a vynutila si celou řadu privilegií, ale toto své protizákonné jednání tak úspěšně maskovala tzv. bojem za svobodu slova, že do pražských ulic vyšly desetitisíce zmanipulovaných demonstrantů, domnívajících se, že bojují za demokracii, právo a spravedlnost. Ke svému zahanbení musím dodat, že jedním z těchto oblbnutých naivů jsem byl po jistou dobu i já. Proč – to se pokusím krátce vysvětlit, takže nyní odbočím a popíšu jeden svůj osobní zážitek s Českou televizí (chci připomenout, že je z doby před tzv. „televizní revolucí“).
Pravidelně se v Praze účastním (tuším, že od roku 1991) Pochodů pro život, což jsou protestní akce proti umělým potratům. A pokaždé mě zarazila jedna věc – ačkoli se nás tam pravidelně scházelo několik tisíc, když jsem si po návratu domů pustil televizní zprávy, říkalo se v nich něco úplně jiného, resp. náš počet byl cca desetkrát snížen. A pokud na nás během pochodu pokřikovalo několik výrostků, vyznělo to ve zpravodajství TV tak, že „v Praze se střetli odpůrci potratů s lidskoprávními aktivisty“. Bylo mi jasné, že Česká televize není nestranná, že neinformuje objektivně, ale záměrně překrucuje skutečnost. Nabyl jsem dojmu, že je nějak spojená s propotratářskou lobby a že prosazuje její zájmy.
Když tedy došlo k oné stávce televizních zaměstnanců, měl jsem za to, že poměry v České televizi (o kterých jsem si na základě právě řečeného nedělal žádné iluze) by se po jejich vítězství mohly zlepšit a že namísto manipulace a klientelismu bychom se konečně dočkali objektivity a nezaujatosti. Stávka „úspěšně“ skončila a asi měsíc poté, v březnu 2001, se konal další Pochod pro život. Byla to opět velkolepá, organizátorsky skvěle zvládnutá akce a já se těšil (byla u toho i ČT), že tomu bude odpovídat i kvalitní zpravodajská reportáž. To jsem si dal!
Po návratu domů mně vyděšená žena říká, jak je ráda, že jsem se vrátil živý a zdravý. Na můj udivený dotaz odpovídá, že ve zprávách se mluvilo o tom, jak během pochodu došlo k bitkám mezi jeho účastníky a policií a jaké to muselo být hrozné. Nevěřím svým uším, ovšem vzápětí se v hlavních televizních zprávách dozvídám to samé – nejenže se opět mluví o několika stovkách demonstrantů (byly nás tam zhruba čtyři tisíce), ale navíc se barvitě popisují naprosto smyšlené pouliční střety demonstrantů s policisty! A to všechno krátce po vítězném boji televizních redaktorů za svobodu slova...
Mé iluze o České televizi tehdy definitivně vzaly za své a i další vývoj ukázal naprosto přesně, o co tenkrát během tzv. televizní krize doopravdy šlo. Nikoli o svobodu slova a demokracii, ale naopak o zachování statu quo, kdy sami zaměstnanci určují, co a jak se bude vysílat. V průběhu následujících let, zvláště pak po našem vstupu do Evropské unie, se tento trend jednostranného a tendenčního zpravodajství ustálil jako norma, pluralita byla definitivně nahrazena jediným „správným“ (tj. pravdoláskařským) názorem. Způsob, jakým Česká televize referovala o událostech na Ukrajině, nebo jak se dnes staví k tzv. uprchlické krizi, již pak není ničím jiným než demagogií nejhrubšího zrna a poslušným plněním bruselských byrokratických direktiv.
To všechno muselo mít logicky někde svůj počátek. Petr Žantovský s argumentační brilantností a mimořádnou faktografickou přesností dokazuje, že oním příslovečným Rubikonem, jehož překročení se vposledku ukázalo osudovým, bylo v případě České televize flagrantní a v polistopadovém období bezprecedentní znásilnění práva a demokratických principů úzkou zájmovou skupinou. Dodejme ještě, že celá tato záležitost je o to otřesnější, že k ní došlo díky zbabělosti či dokonce aktivní účasti mnoha tehdejších politiků.
Není se asi co divit, že se kolem vydání Žantovského knihy rozhostilo mezi přívrženci pražské kavárny rozpačité ticho po pěšině. Nacházejí se totiž v nezáviděníhodné situaci – hromy a blesky mediálního lynče, které v podobných případech začínají okamžitě metat, by jim tentokrát mohly prokázat spíše medvědí službu, neboť lidé by na knihu byli upozorněni takříkajíc z první ruky. Vždyť řada exponentů televizní „revoluce“ z doby před 15 lety se dnes nachází ve vrcholné politice, na lukrativních místech státní správy či na vedoucích postech ve sdělovacích prostředcích. Událost, která měla zcela zásadní vliv na společenský vývoj v České republice na začátku 21. století, resp. přeměnila demokracii na mediokracii, je od té doby „úspěšně“ (z pohledu jejích protagonistů) zamlčována a utajována.
Kniha Petra Žantovského toto informační embargo konečně prolamuje.
Žádné komentáře:
Okomentovat