„Taky míváš tendenci se v té smuteční síni rozesmát na celé kolo?“ Takto se mě před časem zeptal jeden kolega v práci, vázající si kravatu a chystající se na pohřeb jakéhosi svého vzdáleného příbuzného. Jeho otázka ve mně vyvolala vzpomínku na jiný pohřeb, na němž jsem byl před mnoha lety přítomen a který ve mně zanechal dosti tristní pachuť nepovedené tragikomedie. Ale chtěl bych začít trošku zeširoka.
Je evidentní, že ateismus je druh náboženské víry – je to vlastně víra v neexistenci Boha, objektivního mravního řádu, je to víra v neexistenci nesmrtelné duše a posmrtného života. Ateismus je zároveň víra značně komická – na jedné straně totiž považuje křesťanství za tmářství, na straně druhé však z něj přebírá mnohé rituály, které si uzpůsobuje k svému obrazu (například tzv. „vítání občánků“). Morální zásady jsou v ateismu nahrazeny různými reklamními slogany – „nevaž se, odvaž se“, „buď in!“, „žít a užít“ apod. Pro ateismus je rovněž charakteristické, že je nucen (aby se nezvrhl v otevřený nihilismus) vytvářet pro různé životní situace celou škálu nejrůznějších eufemismů a lingvistických maskovacích triků, aby zakryl svou ubohost, filosofickou nelogičnost a morální zvrhlost.
Jsou ovšem věci, které se nijak „okecat“ nedají – na prvním místě smrt. Zde ateismus žalostně selhává. Co taky může nabídnout např. matce, které zemřelo malé dítě? Snad říci, že se vlastně nic zvláštního nestalo, že její smutek je zbytečný, protože člověk je jen hmota, jen tělo, které prostě dříve či později přestane fungovat a že z hlediska přírody je smrt člověka naprosto totéž jako smrt motýla, mouchy či zajíce?
Pro ateisty je vlastně velkým Božím požehnáním, že jejich víra nemůže být důsledná – a nyní se opět vrátím k původnímu tématu. Jestliže totiž ateisté věří, že smrtí vše končí, proč mají potřebu parodovat křesťanské pohřby a v krematoriích se „loučit“ s těmi, kteří je „opustili“? Pokud není posmrtný život, pokud jediné, co z člověka zůstane je tělo, které za chvíli shoří v peci – potom k čemu ty obskurní tirády „posledního rozloučení“? Ostatně – jak takový „pravověrně ateistický“ pohřeb vypadá?
Vejdete do jakési haly, které se říká smuteční místnost. Kdesi na balkóně kdosi vrže na housle – nejčastěji se jedná o skladbu s názvem Indiánská píseň lásky. Samostatnou kapitolou je tzv. smuteční řečník. To je člověk, který zemřelého neznal a v životě ani neviděl, nyní však na něj pěje oslavné ódy. Scénář je pokaždé stejný: Pokud byl nebožtík např. alkoholik, mluví se o tom, že „byl mezi přáteli oblíben pro svou srdečnou a kamarádskou povahu“. Když byl na ženské, dozvíme se, že „miloval život ve všech jeho podobách“. Občas se do toho zarecituje nějaká báseň od Jaroslava Seiferta. Lidé vpředu brečí, ti vzadu se baví nebo vybíhají ven, protože se nemohou udržet smíchy. Pak musí všichni rychle odejít, neboť v předsálí už čekají jiní ateističtí věřící na poslední rozloučení zase se svým ateistickým nebožtíkem – pohřby jdou totiž v půlhodinových intervalech jeden za druhým. Někdy se jim také říká „žeh“ nebo „zpopelnění“. Možná by se víc hodil termín „zpoplenění“ – vždyť při těchto směšných „smutečních obřadech“ se nejeden nebožtík asi obrací v hrobě...
Je evidentní, že ateismus je druh náboženské víry – je to vlastně víra v neexistenci Boha, objektivního mravního řádu, je to víra v neexistenci nesmrtelné duše a posmrtného života. Ateismus je zároveň víra značně komická – na jedné straně totiž považuje křesťanství za tmářství, na straně druhé však z něj přebírá mnohé rituály, které si uzpůsobuje k svému obrazu (například tzv. „vítání občánků“). Morální zásady jsou v ateismu nahrazeny různými reklamními slogany – „nevaž se, odvaž se“, „buď in!“, „žít a užít“ apod. Pro ateismus je rovněž charakteristické, že je nucen (aby se nezvrhl v otevřený nihilismus) vytvářet pro různé životní situace celou škálu nejrůznějších eufemismů a lingvistických maskovacích triků, aby zakryl svou ubohost, filosofickou nelogičnost a morální zvrhlost.
Jsou ovšem věci, které se nijak „okecat“ nedají – na prvním místě smrt. Zde ateismus žalostně selhává. Co taky může nabídnout např. matce, které zemřelo malé dítě? Snad říci, že se vlastně nic zvláštního nestalo, že její smutek je zbytečný, protože člověk je jen hmota, jen tělo, které prostě dříve či později přestane fungovat a že z hlediska přírody je smrt člověka naprosto totéž jako smrt motýla, mouchy či zajíce?
Pro ateisty je vlastně velkým Božím požehnáním, že jejich víra nemůže být důsledná – a nyní se opět vrátím k původnímu tématu. Jestliže totiž ateisté věří, že smrtí vše končí, proč mají potřebu parodovat křesťanské pohřby a v krematoriích se „loučit“ s těmi, kteří je „opustili“? Pokud není posmrtný život, pokud jediné, co z člověka zůstane je tělo, které za chvíli shoří v peci – potom k čemu ty obskurní tirády „posledního rozloučení“? Ostatně – jak takový „pravověrně ateistický“ pohřeb vypadá?
Vejdete do jakési haly, které se říká smuteční místnost. Kdesi na balkóně kdosi vrže na housle – nejčastěji se jedná o skladbu s názvem Indiánská píseň lásky. Samostatnou kapitolou je tzv. smuteční řečník. To je člověk, který zemřelého neznal a v životě ani neviděl, nyní však na něj pěje oslavné ódy. Scénář je pokaždé stejný: Pokud byl nebožtík např. alkoholik, mluví se o tom, že „byl mezi přáteli oblíben pro svou srdečnou a kamarádskou povahu“. Když byl na ženské, dozvíme se, že „miloval život ve všech jeho podobách“. Občas se do toho zarecituje nějaká báseň od Jaroslava Seiferta. Lidé vpředu brečí, ti vzadu se baví nebo vybíhají ven, protože se nemohou udržet smíchy. Pak musí všichni rychle odejít, neboť v předsálí už čekají jiní ateističtí věřící na poslední rozloučení zase se svým ateistickým nebožtíkem – pohřby jdou totiž v půlhodinových intervalech jeden za druhým. Někdy se jim také říká „žeh“ nebo „zpopelnění“. Možná by se víc hodil termín „zpoplenění“ – vždyť při těchto směšných „smutečních obřadech“ se nejeden nebožtík asi obrací v hrobě...
Žádné komentáře:
Okomentovat