Je tady podzim, co se dá dělat... No, nedá se, samozřejmě, dělat nic, co si budeme povídat, prostě je to tak, přírodní zákonitosti jsou neměnné a my se musíme smířit s tím, že po jaru a létu přichází - ať se nám to líbí nebo ne - podzim. Deštivý, blátivý, sychravý, nevlídný, vlezlý... Těch přídomků mu dáváme tolik, jakoby jsme se mu chtěli pomstít za to, že hned po létu... a tak rychle... a nečekaně... a rušivě vstoupil do našich životů. Jenomže jemu je to úplně jedno, dělá si, prevít, co se mu zrovna zachce, dešťové přeháňky střídá s poryvy větru či naopak, slunce nám zakrývá šedými, nízkoletícími mraky, testuje kvalitu naší obuvi kalužinami na chodnících - zkrátka leze nám na nervy tak, až jsme zamračení, nevlídní, nevrlí... A zdá se nám, že ten podzim se snad nastěhoval i do našich duší...
Ale to přece nedovolíme, to si líbit nenecháme! Copak nějaké takové nijaké ušmoulané roční období bude mít nad námi tak velkou moc, že nám pokazí chuť do života, kterou jsme oplývali po celé léto?! Ne, ne a ještě jednou nikoli! My na ten podzim vyzrajeme, co říkáte, přátelé?
A uděláme to jednoduše následovně: Vždycky, když se nám ten podzim bude snažit zkazit náladu, ať už třeba těmi nárazy větru, které nám obracejí deštníky, kalužemi, zkoušejícími, co vydržíme (tedy naše mokasíny) nebo dokonce vodní tříští z pod kol projíždějících automobilů - my v takové chvíli vždy pomyslíme na něco pozitivního, co nám tu počínající špatnou náladu hned spraví. Kaluže? Ano, ale naše boty jsou kalužinovzdorné - nečvachtá nám v nich voda a nohy máme v teple! Silný vítr s deštěm? Jistě, ale... copak to není legrační, jak tam tomu pánovi uletěl klobouk a on za ním běží s tolika šťavnatými nadávkami na rtech, které jsme dosud nikdy neslyšeli? A můžeme je použít vzápětí i my - to když na nás kolemjedoucí auto chrstne spršku špinavé vody, takže chvíli nadáváme jako ten pán s kloboukem (tedy bez klobouku), abychom se ale hned rozesmáli, jak krásně procítěně umíme klít... Ale hlavně... Ano, přátelé, ale hlavně... vždyž my budeme za chvíli doma! Tam už přijíždí naše tramvaj, pár zastávek, na té příští už vystupujeme! Domů to máme jen nějakých 150 metrů, boty drží, auta před kalužinami zpomalují (gentlemani ještě nevymřeli!) a už otvíráme dveře... Jsme doma, v teple, s blízkými a milovanými, vyprávíme jim o tom pánovi a jeho létajícím klobouku, posloucháme, co legračního se v tomto pošmourném, ale veselém podzimním dni přihodilo zase jim a v duši máme... třeba slunce nebo léto nebo i jaro, v žádném případě však ne podzim! Ten jsme totiž nechali za dveřmi, tam venku, za okny...
Ale to přece nedovolíme, to si líbit nenecháme! Copak nějaké takové nijaké ušmoulané roční období bude mít nad námi tak velkou moc, že nám pokazí chuť do života, kterou jsme oplývali po celé léto?! Ne, ne a ještě jednou nikoli! My na ten podzim vyzrajeme, co říkáte, přátelé?
A uděláme to jednoduše následovně: Vždycky, když se nám ten podzim bude snažit zkazit náladu, ať už třeba těmi nárazy větru, které nám obracejí deštníky, kalužemi, zkoušejícími, co vydržíme (tedy naše mokasíny) nebo dokonce vodní tříští z pod kol projíždějících automobilů - my v takové chvíli vždy pomyslíme na něco pozitivního, co nám tu počínající špatnou náladu hned spraví. Kaluže? Ano, ale naše boty jsou kalužinovzdorné - nečvachtá nám v nich voda a nohy máme v teple! Silný vítr s deštěm? Jistě, ale... copak to není legrační, jak tam tomu pánovi uletěl klobouk a on za ním běží s tolika šťavnatými nadávkami na rtech, které jsme dosud nikdy neslyšeli? A můžeme je použít vzápětí i my - to když na nás kolemjedoucí auto chrstne spršku špinavé vody, takže chvíli nadáváme jako ten pán s kloboukem (tedy bez klobouku), abychom se ale hned rozesmáli, jak krásně procítěně umíme klít... Ale hlavně... Ano, přátelé, ale hlavně... vždyž my budeme za chvíli doma! Tam už přijíždí naše tramvaj, pár zastávek, na té příští už vystupujeme! Domů to máme jen nějakých 150 metrů, boty drží, auta před kalužinami zpomalují (gentlemani ještě nevymřeli!) a už otvíráme dveře... Jsme doma, v teple, s blízkými a milovanými, vyprávíme jim o tom pánovi a jeho létajícím klobouku, posloucháme, co legračního se v tomto pošmourném, ale veselém podzimním dni přihodilo zase jim a v duši máme... třeba slunce nebo léto nebo i jaro, v žádném případě však ne podzim! Ten jsme totiž nechali za dveřmi, tam venku, za okny...
Žádné komentáře:
Okomentovat