Víc než jen zábavná četba – ty skvělé krimipovídky rozvíjí logické myšlení!
Byl to od Jamese Pattersona výborný nápad, tohle sestavení sborníku devatenácti detektivních příběhů amerických autorů. A překlad do češtiny, kterého se ujalo nakladatelství Domino, pochopitelně také. Kniha Nejlepší americké krimipovídky je bezesporu unikátním literárním projektem, seznamujícím nás s reprezentativním výběrem toho, co bylo v USA v tomto žánru za poslední léta napsáno.
Z pohledu čtenáře mají detektivní povídky ve srovnání s detektivními romány jednu velkou výhodu – nejsou tak dlouhé. Myslím to tak, že pokud je román rozvláčný a nudný, ale my jej přesto nechceme odložit, protože nás zajímá, jestli je tím vrahem opravdu zahradník, pak se z četby stává utrpení. Povídka sice může být rovněž nudná, ale naštěstí ne dlouhá, takže se naše případné trápení mnohonásobně zkracuje. Právě napsané je samozřejmě pouhá teorie, která v žádném případě neplatí u Nejlepších amerických krimipovídek – u nich se totiž ani ten nejnáročnější detektivkářský fajnšmekr nudit rozhodně nebude.
Čím, nebo kým tedy začít? Jeffery Deaver, pro něhož mám po přečtení jeho Říjnového seznamu jistou slabost, odpověď na tuto otázku vyřešil za mě, ostatně jeho povídku Dobrodružství škodolibého rybáře považuji z celé knihy za nejlepší. Paul Winslow, vášnivý čtenář příběhů Sherlocka Holmese, si postupně osvojí pozorovací talent a dedukční schopnosti proslulého detektiva a když se dozví o případu sériového vraha, který řádí v blízkosti jeho bydliště, pomáhá policejnímu vyšetřovateli v pátraní. Ukazuje se však, že Paul ve skutečnosti sleduje úplně jiný cíl, resp. že jeho vzorem není Sherlock Holmes, ale profesor Moriarty! Sugestivní případ a la´ Arthur Conan Doyle směřuje k překvapivému konci...
Vynikající je i povídka Sněžný anděl (napsal Doug Allyn), zaměřená na problematiku tzv. mimosoudního vyrovnání. Jednoho zimního rána je nedaleko své školy nalezena mrtvá dívka, přičemž první ohledání těla vylučuje, že by zemřela násilnou smrtí. Následně se ale zjistí, že před smrtí vypila trochu alkoholu s uspávací látkou. Detektiv, který má vyšetřování na starosti, je pozván na schůzku s místními bossy, kteří mu sdělí, co se vlastně stalo – v žádném případě nešlo o zločin, ale o nešťastnou náhodu. Soudní vyšetřování to dozajista potvrdí, ale nebylo by lepší (v zájmu pověsti školy), kdyby k němu vůbec nedošlo a otec nešťastné dívky obdržel finanční odškodnění? Ten návrh zní rozumně a korektně, ovšem události se vzápětí začnou ubírat nečekaným směrem...
Callie Rustanová (jsme u po psychologické stránce mistrovsky napsané povídky Rána a kladivo, jejímž autorem je Joseph D´Agnese) není její skutečné jméno. Ta žena se na něj snaží naopak zapomenout, stejně tak jako na všechno, co ji spojuje s dřívějším životem. Na radu policie usiluje o skrytost a nenápadnost, jen tak může uniknout všetečným očím pronásledovatelů a vlastně i výčitkám svého svědomí. Musí se zkrátka stát úplně novým člověkem, změnit nejen svůj zevnějšek, ale i zvyky a záliby, resp. věnovat se nějakým jiným. Nakonec skutečně nachází to, co ji alespoň částečně vrací radost ze života – u ženy je to sice zvláštní koníček, ale Callie si pořizuje kovadlinu a sadu kladiv a učí se tzv. kovářské hudbě. Zdá se, že její nová identita je dokonalá a nikomu se nepodaří odhalit masku, za níž se ukrývá pravá tvář Callie Rustanové...
Za hororovou povídku Promočený deštěm (Lee Child) by se nemusel stydět ani zakladatel tohoto literárního žánru Alfred Hitchcock. Dva Američané se vydávají do Irska, kde hodlají zakoupit starý dům. Jeho majitelka (zvlášť když je jí nabídnuta štědrá kompenzace) jim uvěří historku o tom, že právě v jejím domě se narodil jeden slavný spisovatel a má zde být zřízeno jeho muzeum a souhlasí s prodejem. Celá věc je však podezřelá jistému detektivovi, který oba muže usvědčí ze lži – žádný spisovatel toho jména neexistuje a koupě domu musí mít tudíž jiný důvod. Američanům nezbývá nic jiného, než se pokusit detektiva zkorumpovat a zasvětit do svých plánů...
Ne, není možné, abych zde (byť ve stručnosti) recenzoval každou z oněch devatenácti povídek. Učiním tak už pouze u jedné, která se autorce (Joyce Carol Oatesové) bohužel nepovedla. Ústředním tématem jejího Domova v Craigmillnaru je údajné týrání a šikanování dětí v církevních zařízeních, kterýchžto informací byla před časem plná všechna média, aby posléze vyšlo najevo, že šlo o vymyšlené případy a křivá svědectví s jediným cílem – právníci „obětí“ si chtěli důkladně namazat kapsu. Na této mediální vlně se ke své škodě svezla i J. C. Oatesová, když sestrojila prvoplánový příběh staré řádové sestry, bývalé ředitelky sirotčince. Ta právě zemřela v domově pro seniory, její smrt je podle všeho přirozená, pouze jakýsi kus látky na její hlavě vzbuzuje určité pochybnosti – načež následuje snad dvacet stránek, popisujících, jak byla zesnulá zlá, mstivá, škodolibá, panovačná a ošklivá... Vše pak končí triviální detektivní zápletkou.
A nyní se pokusím o závěrečné hodnocení, u něhož budu postupovat jako ve škole. Takže – třináct povídek dostává jedničku (výborná), pět dvojku (chvalitebná) a jen jedna kouli (nedostatečná). Když tato hodnocení sečteme a vydělíme devatenácti, vyjde nám průměrná známka každé povídky, která je 1,47. To za mých mladých let a snad i dnes znamená „prospěla s vyznamenáním“ – kniha je totiž rodu ženského...
A ještě závěrečné doporučení. Domnívám se, že nejlépe je tyto skvostné krimipovídky číst večer u plápolajícího krbu či vyhřátých kamen, samozřejmě s horkým čajem s citrónem po ruce – začínající podzimní plískanice a nástup chřipkového období k takovémuto příjemnému posezení v teple domova ostatně přímo vybízejí!
Z pohledu čtenáře mají detektivní povídky ve srovnání s detektivními romány jednu velkou výhodu – nejsou tak dlouhé. Myslím to tak, že pokud je román rozvláčný a nudný, ale my jej přesto nechceme odložit, protože nás zajímá, jestli je tím vrahem opravdu zahradník, pak se z četby stává utrpení. Povídka sice může být rovněž nudná, ale naštěstí ne dlouhá, takže se naše případné trápení mnohonásobně zkracuje. Právě napsané je samozřejmě pouhá teorie, která v žádném případě neplatí u Nejlepších amerických krimipovídek – u nich se totiž ani ten nejnáročnější detektivkářský fajnšmekr nudit rozhodně nebude.
Čím, nebo kým tedy začít? Jeffery Deaver, pro něhož mám po přečtení jeho Říjnového seznamu jistou slabost, odpověď na tuto otázku vyřešil za mě, ostatně jeho povídku Dobrodružství škodolibého rybáře považuji z celé knihy za nejlepší. Paul Winslow, vášnivý čtenář příběhů Sherlocka Holmese, si postupně osvojí pozorovací talent a dedukční schopnosti proslulého detektiva a když se dozví o případu sériového vraha, který řádí v blízkosti jeho bydliště, pomáhá policejnímu vyšetřovateli v pátraní. Ukazuje se však, že Paul ve skutečnosti sleduje úplně jiný cíl, resp. že jeho vzorem není Sherlock Holmes, ale profesor Moriarty! Sugestivní případ a la´ Arthur Conan Doyle směřuje k překvapivému konci...
Vynikající je i povídka Sněžný anděl (napsal Doug Allyn), zaměřená na problematiku tzv. mimosoudního vyrovnání. Jednoho zimního rána je nedaleko své školy nalezena mrtvá dívka, přičemž první ohledání těla vylučuje, že by zemřela násilnou smrtí. Následně se ale zjistí, že před smrtí vypila trochu alkoholu s uspávací látkou. Detektiv, který má vyšetřování na starosti, je pozván na schůzku s místními bossy, kteří mu sdělí, co se vlastně stalo – v žádném případě nešlo o zločin, ale o nešťastnou náhodu. Soudní vyšetřování to dozajista potvrdí, ale nebylo by lepší (v zájmu pověsti školy), kdyby k němu vůbec nedošlo a otec nešťastné dívky obdržel finanční odškodnění? Ten návrh zní rozumně a korektně, ovšem události se vzápětí začnou ubírat nečekaným směrem...
Callie Rustanová (jsme u po psychologické stránce mistrovsky napsané povídky Rána a kladivo, jejímž autorem je Joseph D´Agnese) není její skutečné jméno. Ta žena se na něj snaží naopak zapomenout, stejně tak jako na všechno, co ji spojuje s dřívějším životem. Na radu policie usiluje o skrytost a nenápadnost, jen tak může uniknout všetečným očím pronásledovatelů a vlastně i výčitkám svého svědomí. Musí se zkrátka stát úplně novým člověkem, změnit nejen svůj zevnějšek, ale i zvyky a záliby, resp. věnovat se nějakým jiným. Nakonec skutečně nachází to, co ji alespoň částečně vrací radost ze života – u ženy je to sice zvláštní koníček, ale Callie si pořizuje kovadlinu a sadu kladiv a učí se tzv. kovářské hudbě. Zdá se, že její nová identita je dokonalá a nikomu se nepodaří odhalit masku, za níž se ukrývá pravá tvář Callie Rustanové...
Za hororovou povídku Promočený deštěm (Lee Child) by se nemusel stydět ani zakladatel tohoto literárního žánru Alfred Hitchcock. Dva Američané se vydávají do Irska, kde hodlají zakoupit starý dům. Jeho majitelka (zvlášť když je jí nabídnuta štědrá kompenzace) jim uvěří historku o tom, že právě v jejím domě se narodil jeden slavný spisovatel a má zde být zřízeno jeho muzeum a souhlasí s prodejem. Celá věc je však podezřelá jistému detektivovi, který oba muže usvědčí ze lži – žádný spisovatel toho jména neexistuje a koupě domu musí mít tudíž jiný důvod. Američanům nezbývá nic jiného, než se pokusit detektiva zkorumpovat a zasvětit do svých plánů...
Ne, není možné, abych zde (byť ve stručnosti) recenzoval každou z oněch devatenácti povídek. Učiním tak už pouze u jedné, která se autorce (Joyce Carol Oatesové) bohužel nepovedla. Ústředním tématem jejího Domova v Craigmillnaru je údajné týrání a šikanování dětí v církevních zařízeních, kterýchžto informací byla před časem plná všechna média, aby posléze vyšlo najevo, že šlo o vymyšlené případy a křivá svědectví s jediným cílem – právníci „obětí“ si chtěli důkladně namazat kapsu. Na této mediální vlně se ke své škodě svezla i J. C. Oatesová, když sestrojila prvoplánový příběh staré řádové sestry, bývalé ředitelky sirotčince. Ta právě zemřela v domově pro seniory, její smrt je podle všeho přirozená, pouze jakýsi kus látky na její hlavě vzbuzuje určité pochybnosti – načež následuje snad dvacet stránek, popisujících, jak byla zesnulá zlá, mstivá, škodolibá, panovačná a ošklivá... Vše pak končí triviální detektivní zápletkou.
A nyní se pokusím o závěrečné hodnocení, u něhož budu postupovat jako ve škole. Takže – třináct povídek dostává jedničku (výborná), pět dvojku (chvalitebná) a jen jedna kouli (nedostatečná). Když tato hodnocení sečteme a vydělíme devatenácti, vyjde nám průměrná známka každé povídky, která je 1,47. To za mých mladých let a snad i dnes znamená „prospěla s vyznamenáním“ – kniha je totiž rodu ženského...
A ještě závěrečné doporučení. Domnívám se, že nejlépe je tyto skvostné krimipovídky číst večer u plápolajícího krbu či vyhřátých kamen, samozřejmě s horkým čajem s citrónem po ruce – začínající podzimní plískanice a nástup chřipkového období k takovémuto příjemnému posezení v teple domova ostatně přímo vybízejí!
Žádné komentáře:
Okomentovat