Kniha povídek Jana Balabána je vrcholným čtenářským zážitkem
Třetí vydání během relativně krátké doby – už to samo o sobě vypovídá o mnohém. V případě knihy Jana Balabána Možná že odcházíme těch pozitiv registrujeme pochopitelně mnohem víc, přičemž (z hlediska „oficiálnosti“) je na prvním místě třeba zmínit nominaci na Státní cenu za literaturu v roce 2004. Aniž by to mělo znít nějak nadneseně, můžeme konstatovat, že Balabánova povídková kniha je v oblasti české beletristické tvorby posledních let bezesporu jedním z vrcholů. Samozřejmě – ani to samo o sobě (vzhledem k evidentní absenci vskutku zaznamenáníhodných domácích tvůrců, resp. k tristnímu faktu vydavatelského boomu druhořadých autorů) by nemuselo znamenat příliš mnoho. Ovšem po přečtení Balabánovy knihy je okamžitě zřejmé, že superlativy, jimiž je v odborných kruzích zahrnována, jsou zcela na místě.
To, že máme co do činění s „povídkářem“ par excellence je evidentní především na bravuře, s jakou autor dokáže na relativně malé ploše povídky rozehrát symfonii protikladů, na permanentní přítomnosti nevypovězených, paradoxně však právě tím jasněji a naléhavěji znějících poselství, na mistrovství, s jakým se pohybuje v okamžicích přechodů z klidnějších pasáží do psychologicky vypjatých situací
Povídka Hořící dítě se jako příklad právě řečeného nabízí zřejmě nejvíce. Ale i všechny ostatní (Balabánovu knihu tvoří soubor 20 povídek) prozrazují veliké mistrovství svého autora, resp. jsou zárukou jedinečného čtenářského zážitku. Neodpustím si jednu malou, víceméně „profesionální“ poznámku. Stává se mi, že se setkávám s otázkami začínajících copywriterů, jak mají zlepšovat svůj písemný projev, jakých „školení tvůrčího psaní“ se mají zúčastnit, jaké absolvovat „kreativní kurzy“. Vždy jim v takových případech odpovídám, že mnohem lepší je učit se u klasiků, tj. číst kvalitní beletrii. A jako jednoho z těchto (snad to již dnes můžeme říci) klasiků jim doporučuji právě Jana Balabána a jeho literární tvorbu, tedy i povídkovou knihu Možná že odcházíme….
To, že máme co do činění s „povídkářem“ par excellence je evidentní především na bravuře, s jakou autor dokáže na relativně malé ploše povídky rozehrát symfonii protikladů, na permanentní přítomnosti nevypovězených, paradoxně však právě tím jasněji a naléhavěji znějících poselství, na mistrovství, s jakým se pohybuje v okamžicích přechodů z klidnějších pasáží do psychologicky vypjatých situací
Povídka Hořící dítě se jako příklad právě řečeného nabízí zřejmě nejvíce. Ale i všechny ostatní (Balabánovu knihu tvoří soubor 20 povídek) prozrazují veliké mistrovství svého autora, resp. jsou zárukou jedinečného čtenářského zážitku. Neodpustím si jednu malou, víceméně „profesionální“ poznámku. Stává se mi, že se setkávám s otázkami začínajících copywriterů, jak mají zlepšovat svůj písemný projev, jakých „školení tvůrčího psaní“ se mají zúčastnit, jaké absolvovat „kreativní kurzy“. Vždy jim v takových případech odpovídám, že mnohem lepší je učit se u klasiků, tj. číst kvalitní beletrii. A jako jednoho z těchto (snad to již dnes můžeme říci) klasiků jim doporučuji právě Jana Balabána a jeho literární tvorbu, tedy i povídkovou knihu Možná že odcházíme….
Žádné komentáře:
Okomentovat