Krchovského uhrančivá poezie pokračuje další sbírkou
Každá nová Krchovského básnická sbírka je pro jeho „fanoušky“ velkou událostí a dosud se nestalo, že by je „jejich“ autor zklamal. Nebylo tomu tak ani v případě sbírky Poslední list, vydané v roce 2003 brněnským nakladatelstvím Petrov.
Dekadentní básník (i když toto tradiční označení vystihuje podstatu poezie J. H. Krchovského jen velmi povrchně), který se „proslavil“ mimo jiné tím, že jej sláva a literární pocty vůbec nezajímají, zůstává i tentokrát nad věcí, „nad světem“ s jeho lidským hemžením, které pozoruje se stoickou nezúčastněností a komentuje svým jedinečným ironicko-sarkastickým způsobem, přičemž objektem jeho zájmu je v první řadě jeho vlastní „pseudoexistence“. „Klasický“ Krchovský se zde představuje v celé své kráse - bizarní (tím ale možná o to pravdivější) pohled na věci a události, všudypřítomné groteskno, skryté „podsvětu“ našich smyslů, důmyslně vystínované náznaky tragična třeba i té nejbanálnější skutečnosti - tedy nic, na co jsme si u Krchovského „zvykli“, nechybí ani této sbírce. A je zde i pro tohoto básníka tak charakteristická slovní úspornost (i úpornost, s níž za tímto svým cílem jde), zhuštění básní do co nejsevřenějšího vnějšího rámce, ekvilibristická hra se zvláštnostmi češtiny. Dokonce i tam, kde se Krchovský rozepisuje poněkud víc, kde „plýtvá“ slovy, se nakonec vždy ukáže, že všechno zapadá do základní ideje krchovsko-kafkovské absurdizační tendence vidět „svět lidí“ z výšin, které jsou běžným smrtelníkům nedostupné.
Vzpomínám si, že kdysi se v nějaké recenzi objevil názor, že Krchovského „básnická parketa“ je příliš úzká, že možná navždy zůstane „pouze“ u témat smrti, záhrobí, zmaru... a mystické pološero svého stínového světa již nikdy neopustí. Myslím si ovšem, že čas potvrdil správnost Krchovského „úzkoprsosti“, neboť o „svých“ tématech píše ze stále jiných úhlů pohledu, s objevitelským zápalem, který se u něj ještě dlouho nevyčerpá.
Ve sbírce je občas k vidění i Krchovského libůstka, kdy samotná báseň, přesněji řečeno její sdělnost, ustupuje do pozadí a básnění se stává jakýmsi zkušebním trenažérem, pomocí něhož Krchovský testuje limity jazyka:
Dekadentní básník (i když toto tradiční označení vystihuje podstatu poezie J. H. Krchovského jen velmi povrchně), který se „proslavil“ mimo jiné tím, že jej sláva a literární pocty vůbec nezajímají, zůstává i tentokrát nad věcí, „nad světem“ s jeho lidským hemžením, které pozoruje se stoickou nezúčastněností a komentuje svým jedinečným ironicko-sarkastickým způsobem, přičemž objektem jeho zájmu je v první řadě jeho vlastní „pseudoexistence“. „Klasický“ Krchovský se zde představuje v celé své kráse - bizarní (tím ale možná o to pravdivější) pohled na věci a události, všudypřítomné groteskno, skryté „podsvětu“ našich smyslů, důmyslně vystínované náznaky tragična třeba i té nejbanálnější skutečnosti - tedy nic, na co jsme si u Krchovského „zvykli“, nechybí ani této sbírce. A je zde i pro tohoto básníka tak charakteristická slovní úspornost (i úpornost, s níž za tímto svým cílem jde), zhuštění básní do co nejsevřenějšího vnějšího rámce, ekvilibristická hra se zvláštnostmi češtiny. Dokonce i tam, kde se Krchovský rozepisuje poněkud víc, kde „plýtvá“ slovy, se nakonec vždy ukáže, že všechno zapadá do základní ideje krchovsko-kafkovské absurdizační tendence vidět „svět lidí“ z výšin, které jsou běžným smrtelníkům nedostupné.
Vzpomínám si, že kdysi se v nějaké recenzi objevil názor, že Krchovského „básnická parketa“ je příliš úzká, že možná navždy zůstane „pouze“ u témat smrti, záhrobí, zmaru... a mystické pološero svého stínového světa již nikdy neopustí. Myslím si ovšem, že čas potvrdil správnost Krchovského „úzkoprsosti“, neboť o „svých“ tématech píše ze stále jiných úhlů pohledu, s objevitelským zápalem, který se u něj ještě dlouho nevyčerpá.
Ve sbírce je občas k vidění i Krchovského libůstka, kdy samotná báseň, přesněji řečeno její sdělnost, ustupuje do pozadí a básnění se stává jakýmsi zkušebním trenažérem, pomocí něhož Krchovský testuje limity jazyka:
Nedělám nic. Už přes měsíc...
akorát chlastám ještě víc
přičtu si k dobru na konto
že vůbec dělám aspoň to
akorát chlastám ještě víc
přičtu si k dobru na konto
že vůbec dělám aspoň to
Ve sbírce Poslední list zůstává (naštěstí!) vše při starém - je to prostě „originální“ a „starý dobrý“ Krchovský, jehož verše jsou vždy znovu „věčně mladé“!
Budiž mi lehká zem! Navěky, stále...
jak rád bych zvolal: Jsem! Nelze to ale
- navždy již zůstanou ústa má němá
moje tvář, bohužel, ústa již nemá...
Kdybych měl čím se smát, to bych se nasmál!
a just se budu smát! Cha, cha, cha... Naschvál
jak rád bych zvolal: Jsem! Nelze to ale
- navždy již zůstanou ústa má němá
moje tvář, bohužel, ústa již nemá...
Kdybych měl čím se smát, to bych se nasmál!
a just se budu smát! Cha, cha, cha... Naschvál
Žádné komentáře:
Okomentovat