Stárnoucí básník je poetickým mladíkem...
Prý přes osm tisíc výtisků se prodalo poslední (dosud) vydané básnické sbírky J. H. Krchovského. To ale zmiňuji jen mimochodem, jako jistou pikantní „anomálii v jinak spíše stovkových nákladech a prodejích „oezie. V případě magického básníka, který učaroval možná již generacím čtenářů, se ovšem pojmy kvantita a kvalita nejenže nevylučují, nýbrž jdou ruku v ruce a Dvojité dno tuto „zaběhlou“ tradici ani v nejmenším neporušuje. Je tu opět „rutinní“ Krchovský, ovšem rutina v jeho případě je nejenže myšlena bez sebemenšího nádechu pejorativnosti, ale naopak jako záruka té nejvyšší kvality.
Krchovský, dnes už žijící legenda a troufám si říci klasik, před čtenářem opět rozehrává svoji virtuózní partituru poezie každodenní všednosti, zahalené ovšem do přízračného (a pro autora tak příznačného) hávu neuchopitelnosti, rozplizlosti a náznakovosti vnímaného (ať už je jím konkrétně cokoli), přičemž však právě tento nezúčastněný pohled paradoxně staví věci do ostřejšího světla, dává jim nové rozměry a posunuje jejich významy. Vypreparování všeho nadbytečného, resp. ponechání pouze toho podstatného, to je nezaměnitelný Krchovského rukopis, ovšem (a v tom především spatřuji básníkovu genialitu) právě touto mistrně zvládnutou stručností se tu vypovídá mnohem, mnohem víc než jinde sebemnohomluvnějším verbalistním balastem.
Rýmy, nejen originální, ale i ty všední (Krchovský používá oba „druhy“) pak vtiskují básnim konečnou podobu zcela přirozeně, nenásilně, přitom však jejich jednotící, „koneckorunující“ funkce má krustu vpravdě „železokrchovskou“.
Jestliže Krchovský v jedné básni říká, že jeho život má dvojité dno, pak tato „dvojdnovost“ platí tím spíše pro jeho poezii. Básník před námi vystupuje v roli lingvistického kouzelníka, jehož stínohra, maskování skutečných úmyslů a vyvolávání atmosféry neurčitého, s o to větším napětím ovšem očekávaného závěrečného efektu - to je ono příslovečné dvojité dno jeho „antipoezie“, ve skutečnosti však poezie o několik levelů vyšší než je „obvyklé“. Dokonce i ve svých „slabších“ básních (těch ovšem mnoho není!) je Krchovský suverénem slova, veršotepcem par excellence. V těch několika „nemravných“ si pak spíše mimoobsahově hraje se slovy a rýmy, „slovněhříčkaří“ s radostí vykutáleného rošťáka, který se básněním baví a z poezie si dělá tak trochu legraci.
Náš básník tedy i v této sbírce zůstává vpravdě kultovní postavou, vyslovující drsněkrásné diagnózy dnešního světa s dvojitým dnem, který bereme jedni jako příjemnou párty, druzí jako slzavé údolí, jemuž však nerozumíme nikdo...
Krchovský, dnes už žijící legenda a troufám si říci klasik, před čtenářem opět rozehrává svoji virtuózní partituru poezie každodenní všednosti, zahalené ovšem do přízračného (a pro autora tak příznačného) hávu neuchopitelnosti, rozplizlosti a náznakovosti vnímaného (ať už je jím konkrétně cokoli), přičemž však právě tento nezúčastněný pohled paradoxně staví věci do ostřejšího světla, dává jim nové rozměry a posunuje jejich významy. Vypreparování všeho nadbytečného, resp. ponechání pouze toho podstatného, to je nezaměnitelný Krchovského rukopis, ovšem (a v tom především spatřuji básníkovu genialitu) právě touto mistrně zvládnutou stručností se tu vypovídá mnohem, mnohem víc než jinde sebemnohomluvnějším verbalistním balastem.
Rýmy, nejen originální, ale i ty všední (Krchovský používá oba „druhy“) pak vtiskují básnim konečnou podobu zcela přirozeně, nenásilně, přitom však jejich jednotící, „koneckorunující“ funkce má krustu vpravdě „železokrchovskou“.
Jestliže Krchovský v jedné básni říká, že jeho život má dvojité dno, pak tato „dvojdnovost“ platí tím spíše pro jeho poezii. Básník před námi vystupuje v roli lingvistického kouzelníka, jehož stínohra, maskování skutečných úmyslů a vyvolávání atmosféry neurčitého, s o to větším napětím ovšem očekávaného závěrečného efektu - to je ono příslovečné dvojité dno jeho „antipoezie“, ve skutečnosti však poezie o několik levelů vyšší než je „obvyklé“. Dokonce i ve svých „slabších“ básních (těch ovšem mnoho není!) je Krchovský suverénem slova, veršotepcem par excellence. V těch několika „nemravných“ si pak spíše mimoobsahově hraje se slovy a rýmy, „slovněhříčkaří“ s radostí vykutáleného rošťáka, který se básněním baví a z poezie si dělá tak trochu legraci.
Náš básník tedy i v této sbírce zůstává vpravdě kultovní postavou, vyslovující drsněkrásné diagnózy dnešního světa s dvojitým dnem, který bereme jedni jako příjemnou párty, druzí jako slzavé údolí, jemuž však nerozumíme nikdo...
A tak už přece jen přišla i chvíle má...
zkopat v řiť Jarmilu, Hynka i Viléma!
To be, or not to be? ... Jaképak dilema?!
vždyť je to nestoudné - psát básně s brýlema!
zkopat v řiť Jarmilu, Hynka i Viléma!
To be, or not to be? ... Jaképak dilema?!
vždyť je to nestoudné - psát básně s brýlema!
- - -
Slova, jen slova... Málo poví
přebraná halda veteše
lze sdělit jenom něco slovy
až nevyřčené řekne vše
přebraná halda veteše
lze sdělit jenom něco slovy
až nevyřčené řekne vše
Žádné komentáře:
Okomentovat