Nesmrtelné dílo Harper Leeové
Americký stát Alabama, městečko Maycomb, třicáté roky 20. století. Sourozenci Jem a Jana („Čipera“) Finchovi, jejich otec Atikus, služebná Kalpurnie a celá řada dalších postav a postaviček, tvořících malý, jakoby do sebe uzavřený svět.
Na první pohled nijak výjimečný příběh, zároveň však vpravdě jedinečné, mistrovské dílo – to je román americké spisovatelky Harper Leeové s názvem Jako zabít ptáčka.
Pulitzerova cena, 40 milionů prodaných výtisků – to samo o sobě pochopitelně ještě nemusí být zárukou literární kvality. V tomto případě však jak prestižní ocenění, tak obrovský čtenářský zájem věrně kopírují dojímavou krásu a monumentální vyznění tohoto literárního skvostu.
V čem tkví ono kouzlo, které čtenáře provází od prvního okamžiku a ani na chvíli se neztrácí a neslábne? Jistě – svět viděný očima malé holčičky k tomuto kouzlu určitě přispívá, ovšem samotnou touto vypravěčskou technikou se vysvětlit nedá. To prapůvodní a nadčasové, co se zde odehrává, má v sobě cosi z nesmrtelnosti Twainova Toma Sawyera – román Harper Leeové je rovněž charakteristický svojí jímavou nostalgií po starých dobrých časech, po dětství, které se již nikdy nevrátí a na které nám zůstávají pouze vzpomínky. Pouze? Nikoli – cožpak to, co si člověk nese z dětství do života, co jej navždy provází proměnlivými kulisami světa, cožpak toto „nevyslovitelné“, zároveň však tak důvěrně a jedinečně „naše“ není tím největším bohatstvím, k němuž se jako k poslední jistotě utíkáme ve chvílích úzkostí, nejistoty a zmatků?
V románu Jako zabít ptáčka se autorce bravurně zdařil pokus o vytěsnění faktoru času, toho, co sebou kvapně ubíhající roky lidského života nenávratně odnášejí, resp. „vytěžit“ z onoho pomíjivého to, co zůstává bytostně přítomno v paměti a vzpomínkách jako nesmrtelný a nezničitelný substrát, jímž vposledku je a nemůže nebýt sama lidská duše a velikost, k níž je schopna dospět. Jak? Povznesením se nad společenské determinanty, nad to, co „dělají všichni“ a pevným zakotvením v mravních zásadách, ať už se jedná o smysl pro spravedlnost, obhajobu práv slabých před zlovůlí mocných, vzdoru vůči předsudkům veřejného mínění.
Ne, Harper Leeová ve svém románu nemoralizuje, nevidí svět černobílý a má plné pochopení pro lidskou křehkost a zranitelnost. Moralistní apel je v její knize přítomen jaksi bezděčně, „neúmyslně“ a mimochodem, ovšem – a právě v tom se ukazuje podle mého názoru spisovatelčino mistrovství nejvíce – tím naléhavěji a neodbytněji, neboť (protože „je jen jeden druh lidí – lidi“) člověk nakonec nemá žádnou omluvu pro zlo, jehož je příčinou. Tiché, skoro neslyšitelné výzvy k naplnění životní pouti smysluplným činy a postoji se v podání Harper Leeové dotýkají lidských srdcí víc než kategorické morální imperativy. Zkrátka, jako v každé mimořádné, prostor i čas překonávající knize je i zde přítomno fluidum čehosi, co se vzpírá racionálnímu výkladu, co je pouze tušené, protože svrchovaně duchovní, ba metafyzické…
I pro recenzenta je tato kniha tak trochu záhadou a příslovečným „tvrdým oříškem“, normální recenze se tady „nemá čeho chytit“, zůstává „jenom“ ono tušení souvislostí. Ale – copak je to málo?
Na první pohled nijak výjimečný příběh, zároveň však vpravdě jedinečné, mistrovské dílo – to je román americké spisovatelky Harper Leeové s názvem Jako zabít ptáčka.
Pulitzerova cena, 40 milionů prodaných výtisků – to samo o sobě pochopitelně ještě nemusí být zárukou literární kvality. V tomto případě však jak prestižní ocenění, tak obrovský čtenářský zájem věrně kopírují dojímavou krásu a monumentální vyznění tohoto literárního skvostu.
V čem tkví ono kouzlo, které čtenáře provází od prvního okamžiku a ani na chvíli se neztrácí a neslábne? Jistě – svět viděný očima malé holčičky k tomuto kouzlu určitě přispívá, ovšem samotnou touto vypravěčskou technikou se vysvětlit nedá. To prapůvodní a nadčasové, co se zde odehrává, má v sobě cosi z nesmrtelnosti Twainova Toma Sawyera – román Harper Leeové je rovněž charakteristický svojí jímavou nostalgií po starých dobrých časech, po dětství, které se již nikdy nevrátí a na které nám zůstávají pouze vzpomínky. Pouze? Nikoli – cožpak to, co si člověk nese z dětství do života, co jej navždy provází proměnlivými kulisami světa, cožpak toto „nevyslovitelné“, zároveň však tak důvěrně a jedinečně „naše“ není tím největším bohatstvím, k němuž se jako k poslední jistotě utíkáme ve chvílích úzkostí, nejistoty a zmatků?
V románu Jako zabít ptáčka se autorce bravurně zdařil pokus o vytěsnění faktoru času, toho, co sebou kvapně ubíhající roky lidského života nenávratně odnášejí, resp. „vytěžit“ z onoho pomíjivého to, co zůstává bytostně přítomno v paměti a vzpomínkách jako nesmrtelný a nezničitelný substrát, jímž vposledku je a nemůže nebýt sama lidská duše a velikost, k níž je schopna dospět. Jak? Povznesením se nad společenské determinanty, nad to, co „dělají všichni“ a pevným zakotvením v mravních zásadách, ať už se jedná o smysl pro spravedlnost, obhajobu práv slabých před zlovůlí mocných, vzdoru vůči předsudkům veřejného mínění.
Ne, Harper Leeová ve svém románu nemoralizuje, nevidí svět černobílý a má plné pochopení pro lidskou křehkost a zranitelnost. Moralistní apel je v její knize přítomen jaksi bezděčně, „neúmyslně“ a mimochodem, ovšem – a právě v tom se ukazuje podle mého názoru spisovatelčino mistrovství nejvíce – tím naléhavěji a neodbytněji, neboť (protože „je jen jeden druh lidí – lidi“) člověk nakonec nemá žádnou omluvu pro zlo, jehož je příčinou. Tiché, skoro neslyšitelné výzvy k naplnění životní pouti smysluplným činy a postoji se v podání Harper Leeové dotýkají lidských srdcí víc než kategorické morální imperativy. Zkrátka, jako v každé mimořádné, prostor i čas překonávající knize je i zde přítomno fluidum čehosi, co se vzpírá racionálnímu výkladu, co je pouze tušené, protože svrchovaně duchovní, ba metafyzické…
I pro recenzenta je tato kniha tak trochu záhadou a příslovečným „tvrdým oříškem“, normální recenze se tady „nemá čeho chytit“, zůstává „jenom“ ono tušení souvislostí. Ale – copak je to málo?
Žádné komentáře:
Okomentovat