Thriller, jak má být – z neprostupné mlhy pozvolna vystupují děsivá tajemství...
Příběh to není nijak složitý, o to víc však vyniká, kolik napětí (vnějšího i vnitřního) do něj autorka dokázala vložit. Kniha, kterou bych přirovnal k tu volně plynoucí, tam zase naopak divoce pádící řece, podle toho, jaké prameny a potůčky se do ní právě vlévají. Psychologický thriller s nádechem hororu – tak se většinou podobným knihám říká, ovšem v tomto případě je určitě nutné přidat ještě něco dalšího. Toto „něco“ je však tak těžko definovatelné, že se raději zaměřím na stručný nástin začínajícího děje a budu doufat, že z něj jaksi mimochodem vyplyne, co po přečtení cítím...
Ta žena se jmenuje Greta a poprvé se s ní setkáváme ve člunu uprostřed jezera spolu s manželem Alexem a malou dcerkou. Smilla se už nemůže dočkat, až přistanou u ostrova a začne slíbená hra na piráty. Konečně! Loďka přiráží ke břehu, táta ji pečlivě přivazuje a potom se oba neprodleně vydávají na dobrodružnou výpravu do nitra tohoto podivuhodného kousku pevniny, obklopeného ze všech stran temnými jezerními vodami. Máma zůstala v loďce, ona na hry moc není, zato s tátou je to báječné...
Ano, Greta dala přednost samotě a volnému toku myšlenek, které se jí začaly honit hlavou již během plavby. Alex jako skvělý vypravěč mluvil o pověstech, které jsou s tímto jezerem od nepaměti spojené a ona byla ráda, že jde skutečně jen o báchorky z dávných časů, které lidé vymysleli, aby si měli za dlouhých zimních večerů o čem povídat. Rozlehlá, zádumčivá vodní plocha, ostrov, vystupující z ní jako přízrak – ano, tato scenérie k hrůzostrašným příběhům přímo vybízí a není se co divit, že... Ale co se to s ní najednou děje?!
Myšlenka, že Alexe a Smillu už nikdy neuvidí, je stejně prudká jako překvapivá a zasahuje Gretu na nejcitlivějším místě její duše. Co má dělat? Okamžitě odjet z tohoto prokletého místa, než se něco stane i jí? Ne, bez Alexe a Smilly nikdy. A tak se je vydává hledat, jako šílená běhá po ostrově, vše je ale marné, po těch dvou nikde ani stopy, blíží se noc, nezbývá jí, než se vrátit do chaty, z níž před pár hodinami vyšli vstříc krásnému výletu, který nyní tak strašlivě končí!
Kostky jsou tedy vrženy a čtenář s napětím čeká, jakým směrem se to celé bude ubírat. A s každou další stránkou čím dál jasněji cítí, že Caroline Erikssonová je výbornou a v tom nejlepším smyslu slova vynalézavou vypravěčkou, která dokáže jako by na lékárnických vahách odměřovat a do příběhu citlivou ženskou rukou přidávat další a další ingredience.
O Gretě nejdříve nevíme vůbec nic a divíme se, že po zmizení Alexe a Smilly se chová tak, jak se chová, tedy naprosto nelogicky, bezhlavě a antiracionálně. Proč třeba nezavolá policii? A co ty podivné reakce na telefonáty její znepokojené matky? Těch otázek je stále víc, ale autorka současně s nimi před námi rozvíjí příběh Gretina dosavadního života, především smutné a traumatickými zážitky naplněné dětství, s jehož následky se potýká dodnes. Plachá, nedůvěřivá a přecitlivělá žena, zavírající se před vnějším světem do ulity podivného snění, zároveň však toužící ji rozbít a osvobodit se. Greta pozoruje, ba takřka diagnostikuje své myšlenkové pochody a výsledek je natolik šokující, že se bezděčně ptá, zda ve skutečnosti nejsou ty Grety dvě?! A hned je tu další otázka – která z nich je ta „pravá“?
Švédská spisovatelka nechává svou hrdinku pozvolna postupovat na cestě k uvědomování si sebe samé a činí tak s obdivuhodným psychologickým cizelérstvím, v němž není nic vyumělkovaného či kýčovitého. Právě naopak – postava Grety je naprosto „uvěřitelná“, její duše se před námi střídavě odhaluje v lehoučkých náznacích a jemných odstínech, které jsou vzápětí vystřídány drsným „naturalismem“. Ano, tajemství uhrančivosti této knihy spočívá v autorčině psychologickém mistrovství, právě zde musíme hledat ono nezachytitelné „něco“, o kterém jsme mluvili na začátku.
Caroline Erikssonová napsala pozoruhodnou knihu, v níž na počátku všechno zahalila do nepřístupné mlhy, aby poté začala poodhrnovat její závoj a nechala vystoupit jizvy zraněné ženské duše. Opuštěná chata na břehu hrůznými bájemi opředeného jezera se stává svědkem dramatického procesu objevování vlastní identity...
Ta žena se jmenuje Greta a poprvé se s ní setkáváme ve člunu uprostřed jezera spolu s manželem Alexem a malou dcerkou. Smilla se už nemůže dočkat, až přistanou u ostrova a začne slíbená hra na piráty. Konečně! Loďka přiráží ke břehu, táta ji pečlivě přivazuje a potom se oba neprodleně vydávají na dobrodružnou výpravu do nitra tohoto podivuhodného kousku pevniny, obklopeného ze všech stran temnými jezerními vodami. Máma zůstala v loďce, ona na hry moc není, zato s tátou je to báječné...
Ano, Greta dala přednost samotě a volnému toku myšlenek, které se jí začaly honit hlavou již během plavby. Alex jako skvělý vypravěč mluvil o pověstech, které jsou s tímto jezerem od nepaměti spojené a ona byla ráda, že jde skutečně jen o báchorky z dávných časů, které lidé vymysleli, aby si měli za dlouhých zimních večerů o čem povídat. Rozlehlá, zádumčivá vodní plocha, ostrov, vystupující z ní jako přízrak – ano, tato scenérie k hrůzostrašným příběhům přímo vybízí a není se co divit, že... Ale co se to s ní najednou děje?!
Myšlenka, že Alexe a Smillu už nikdy neuvidí, je stejně prudká jako překvapivá a zasahuje Gretu na nejcitlivějším místě její duše. Co má dělat? Okamžitě odjet z tohoto prokletého místa, než se něco stane i jí? Ne, bez Alexe a Smilly nikdy. A tak se je vydává hledat, jako šílená běhá po ostrově, vše je ale marné, po těch dvou nikde ani stopy, blíží se noc, nezbývá jí, než se vrátit do chaty, z níž před pár hodinami vyšli vstříc krásnému výletu, který nyní tak strašlivě končí!
Kostky jsou tedy vrženy a čtenář s napětím čeká, jakým směrem se to celé bude ubírat. A s každou další stránkou čím dál jasněji cítí, že Caroline Erikssonová je výbornou a v tom nejlepším smyslu slova vynalézavou vypravěčkou, která dokáže jako by na lékárnických vahách odměřovat a do příběhu citlivou ženskou rukou přidávat další a další ingredience.
O Gretě nejdříve nevíme vůbec nic a divíme se, že po zmizení Alexe a Smilly se chová tak, jak se chová, tedy naprosto nelogicky, bezhlavě a antiracionálně. Proč třeba nezavolá policii? A co ty podivné reakce na telefonáty její znepokojené matky? Těch otázek je stále víc, ale autorka současně s nimi před námi rozvíjí příběh Gretina dosavadního života, především smutné a traumatickými zážitky naplněné dětství, s jehož následky se potýká dodnes. Plachá, nedůvěřivá a přecitlivělá žena, zavírající se před vnějším světem do ulity podivného snění, zároveň však toužící ji rozbít a osvobodit se. Greta pozoruje, ba takřka diagnostikuje své myšlenkové pochody a výsledek je natolik šokující, že se bezděčně ptá, zda ve skutečnosti nejsou ty Grety dvě?! A hned je tu další otázka – která z nich je ta „pravá“?
Švédská spisovatelka nechává svou hrdinku pozvolna postupovat na cestě k uvědomování si sebe samé a činí tak s obdivuhodným psychologickým cizelérstvím, v němž není nic vyumělkovaného či kýčovitého. Právě naopak – postava Grety je naprosto „uvěřitelná“, její duše se před námi střídavě odhaluje v lehoučkých náznacích a jemných odstínech, které jsou vzápětí vystřídány drsným „naturalismem“. Ano, tajemství uhrančivosti této knihy spočívá v autorčině psychologickém mistrovství, právě zde musíme hledat ono nezachytitelné „něco“, o kterém jsme mluvili na začátku.
Caroline Erikssonová napsala pozoruhodnou knihu, v níž na počátku všechno zahalila do nepřístupné mlhy, aby poté začala poodhrnovat její závoj a nechala vystoupit jizvy zraněné ženské duše. Opuštěná chata na břehu hrůznými bájemi opředeného jezera se stává svědkem dramatického procesu objevování vlastní identity...
Žádné komentáře:
Okomentovat