Velkolepý román, vynikající překlad – co si přát víc?
Geniální román, který vás ovane kouzlem zašlých romantických časů. Ocení ho především ti, kdo milují „klasický“ anglický humor (snad toto sousloví mohu použít, protože byť se Henry James narodil ve Spojených státech, posléze se usadil právě v Anglii). Po několika úvodních kapitolách (a troufám si říct, že už po pár prvních stránkách) je čtenář doslova uhranut Jamesovým nádherným literárním stylem, jemnou nadýchaností jeho dlouhých souvětí, půvabnými a duchaplnými dialogy a graciézním vykreslením jednotlivých postav příběhu. Překlad Kateřiny Hilské je dokonalý, za což jí patří poděkování i obdiv.
Kniha však v žádném případě není apriori humorná, i když se čtenář při četbě často potutelně usmívá a mnohdy přímo směje. Je to dáno tím, že pod slupkou přísné konvence, zdrženlivých gest a nezávazné společenské konverzace dřímají v protagonistech „normální“ lidské vlastnosti, přesněji řečeno nejenom ty kladné. A rovněž různé charakterové vady a slabosti, které – posuzovány samy o sobě – mají sice statut mravní indiferentnosti, což ale v žádném případě neznamená, že jsou neškodné a nemohou působit třeba i destruktivně.
Isabel Archerová, hlavní postava románu, je klasickým příkladem právě řečeného. Tato mladá žena je zajisté inteligentní, přemýšlivá, cílevědomá, dobře vychovaná... Jejích kladných vlastností a duševních předností bychom mohli vyjmenovat ještě mnohem více, ukazuje se však, že každá z nich má zároveň jakýsi svůj protipól, který ji více či méně degraduje – být inteligentní pouze v porovnání s méně nadanými jedinci není zas až taková výhra, přemýšlet se bohužel dá i o nepodstatných, neřkuli zbytečných věcech a i cílevědomost může mít své stinné stránky, pokud např. člověk neví přesně, o co vlastně v životě usiluje. A tak Isabel, na jedné straně vzor ctností a šarmu, má i druhou, takříkajíc odvrácenou stranu – je u ní možno pozorovat jistou zahleděnost do sebe samé, patrně nevědomý, ale přece jen sklon k narcismu a určitou dětinskost a naivitu, neodpovídající jejímu věku. V knize se často setkáváme s tím, že mladá dáma, po dlouhou dobu decentní a uměřená, zničehonic řekne nebo udělá něco, co bychom – jak se říká – „do ní nikdy neřekli“.
Mark Twain kdysi napsal tuto pozoruhodnou větu: „Ženy, které nejsou pyšné, jsou pyšné na to, že nejsou pyšné.“ Možná právě takto by se dal nejlépe charakterizovat základní povahový rys románové Isabel. Ať už je tomu jakkoli, způsob, jakým Henry James svoji hrdinku vykreslil, je bezesporu psychologickým mistrovstvím par excellence.
Příběh začíná v okamžiku, kdy Isabel Archerová v doprovodu své tety opouští Ameriku a vydává se do Anglie, kde se seznamuje se starým nemocným strýcem a jeho synem (svým bratrancem) Ralphem. V jejich domě se jí dostává milého přijetí, oba muži (byť každý z jiného dúvodu) jsou rádi, že se u nich ubytovala tak půvabná a milá bytost. Starý pán, bankéř na penzi, si neteř zamiluje kvůli zábavným rozhovorům, které s ní často a rád vede, Ralph pak pro ni samotnou. Na scéně se též objevuje rodinný přítel – mladý, bohatý a společensky vysoce postavený lord Warburton je Isabelou rovněž unešen. Z Ameriky navíc do Anglie přijíždí její další ctitel, takže situace je značně komplikovaná.
Isabel se dostává do mnoha dilemat, v první řadě řeší otázku, zda se vůbec chce vdávat. Ráda by se svatbou posečkala, láká ji cestování a poznávání nových zemí a lidí, zároveň je však nucena nějak reagovat na nabídky svých nápadníků. Začíná se pohybovat v začarovaném kruhu, hledá nějakou střední cestu mezi rozumem a city, zároveň však tuší, že žádná taková možná neexistuje. Kromě toho si v rozhovorech se zmíněnými pány není často jistá, co se za jejich slovy opravdu skrývá, resp. zda a nakolik je myslí vážně...
Román Portrét dámy plyne povětšinou v poklidném tempu, čtenář se ovšem rozhodně nenudí, protože každá další kapitola přináší nové kamínky do mozaiky nádherného a jistě i poučného příběhu. Takřka šest set stránek, psaných Jamesovou citlivou a vytříbenou rukou, určitě potěší každého, kdo má rád literární klasiku té nejvyšší kvality.
Kniha však v žádném případě není apriori humorná, i když se čtenář při četbě často potutelně usmívá a mnohdy přímo směje. Je to dáno tím, že pod slupkou přísné konvence, zdrženlivých gest a nezávazné společenské konverzace dřímají v protagonistech „normální“ lidské vlastnosti, přesněji řečeno nejenom ty kladné. A rovněž různé charakterové vady a slabosti, které – posuzovány samy o sobě – mají sice statut mravní indiferentnosti, což ale v žádném případě neznamená, že jsou neškodné a nemohou působit třeba i destruktivně.
Isabel Archerová, hlavní postava románu, je klasickým příkladem právě řečeného. Tato mladá žena je zajisté inteligentní, přemýšlivá, cílevědomá, dobře vychovaná... Jejích kladných vlastností a duševních předností bychom mohli vyjmenovat ještě mnohem více, ukazuje se však, že každá z nich má zároveň jakýsi svůj protipól, který ji více či méně degraduje – být inteligentní pouze v porovnání s méně nadanými jedinci není zas až taková výhra, přemýšlet se bohužel dá i o nepodstatných, neřkuli zbytečných věcech a i cílevědomost může mít své stinné stránky, pokud např. člověk neví přesně, o co vlastně v životě usiluje. A tak Isabel, na jedné straně vzor ctností a šarmu, má i druhou, takříkajíc odvrácenou stranu – je u ní možno pozorovat jistou zahleděnost do sebe samé, patrně nevědomý, ale přece jen sklon k narcismu a určitou dětinskost a naivitu, neodpovídající jejímu věku. V knize se často setkáváme s tím, že mladá dáma, po dlouhou dobu decentní a uměřená, zničehonic řekne nebo udělá něco, co bychom – jak se říká – „do ní nikdy neřekli“.
Mark Twain kdysi napsal tuto pozoruhodnou větu: „Ženy, které nejsou pyšné, jsou pyšné na to, že nejsou pyšné.“ Možná právě takto by se dal nejlépe charakterizovat základní povahový rys románové Isabel. Ať už je tomu jakkoli, způsob, jakým Henry James svoji hrdinku vykreslil, je bezesporu psychologickým mistrovstvím par excellence.
Příběh začíná v okamžiku, kdy Isabel Archerová v doprovodu své tety opouští Ameriku a vydává se do Anglie, kde se seznamuje se starým nemocným strýcem a jeho synem (svým bratrancem) Ralphem. V jejich domě se jí dostává milého přijetí, oba muži (byť každý z jiného dúvodu) jsou rádi, že se u nich ubytovala tak půvabná a milá bytost. Starý pán, bankéř na penzi, si neteř zamiluje kvůli zábavným rozhovorům, které s ní často a rád vede, Ralph pak pro ni samotnou. Na scéně se též objevuje rodinný přítel – mladý, bohatý a společensky vysoce postavený lord Warburton je Isabelou rovněž unešen. Z Ameriky navíc do Anglie přijíždí její další ctitel, takže situace je značně komplikovaná.
Isabel se dostává do mnoha dilemat, v první řadě řeší otázku, zda se vůbec chce vdávat. Ráda by se svatbou posečkala, láká ji cestování a poznávání nových zemí a lidí, zároveň je však nucena nějak reagovat na nabídky svých nápadníků. Začíná se pohybovat v začarovaném kruhu, hledá nějakou střední cestu mezi rozumem a city, zároveň však tuší, že žádná taková možná neexistuje. Kromě toho si v rozhovorech se zmíněnými pány není často jistá, co se za jejich slovy opravdu skrývá, resp. zda a nakolik je myslí vážně...
Román Portrét dámy plyne povětšinou v poklidném tempu, čtenář se ovšem rozhodně nenudí, protože každá další kapitola přináší nové kamínky do mozaiky nádherného a jistě i poučného příběhu. Takřka šest set stránek, psaných Jamesovou citlivou a vytříbenou rukou, určitě potěší každého, kdo má rád literární klasiku té nejvyšší kvality.
Žádné komentáře:
Okomentovat