Úžasná kniha – vesmír, jak ho „vidí“ renomovaný kosmolog
„Kosmologie (z řeckého κοσμολογία nauka o světě) je odvětvím, které se zabývá vesmírem jako celkem. Předmětem studia kosmologie je vznik, vývoj a budoucí osud vesmíru.“ (Wikipedie)
Proč začínám touto definicí? Z jednoho prostého důvodu – je z ní zřejmé, čemu se věnuje Max Tegmark, americký kosmolog švédského původu, autor knihy Matematický vesmír. Její podtitul Moje pátrání po nejhlubší podstatě reality už tak trochu naznačuje, že nepůjde o dílo čistě vědecké a po prvních stránkách zjistíme, že ani označení „populárně-naučná“ se k této knize příliš nehodí. Říká to ostatně sám Tegmark, když poukazuje na fakt, že jeho záměrem bylo v první řadě nastínit před čtenářem takříkajíc svůj „kosmologický životopis“, resp. popsat, jak se vyvíjel jeho vztah s celoživotní láskou – tedy vesmírem...
Takže – mnoho nechybělo a svět by byl chudší o jednoho skvělého kosmologa! V úvodu si totiž Max Tegmark stěžuje na způsob výuky fyziky na střední škole, který měl ten efekt, že mu tam byla tato věda naprosto zošklivena. Jestliže se k ní později přece jen vrátil, stalo se tak díky náhodě, resp. zjištění, že „opravdová“ fyzika je něco úplně jiného než nezáživný předmět, vyučovaný na školách. Toto prozření nakonec rozhodujícím způsobem ovlivnilo jeho budoucí život – fyzika se pro něj stala doslova vášní a synonymem pro dobrodružství. A dá se říct, že právě napínavý a dobrodružný popis všeho, co se týká kosmologických otázek, činí četbu jeho knihy tak sugestivní.
Není pochopitelně možné (je jich totiž opravdu hodně) zmínit všechny „vesmírné“ problémy, kterým se Max Tegmark věnuje. A rovněž považuji za nutné přiznat se k tomu, že – ačkoli se autor snažil o co největší názornost – zhruba od poloviny knihy jsem v ní tak trochu „plaval“, protože k pochopení toho, co to je např. multiverzum úrovně IV je zapotřebí zapnout mozek na nejvyšší možnou chápací úroveň. Jen tak mimochodem, když jsme u toho mozku, jedna z podkapitol má název Proč váš mozek není kvantový počítač...
Když jsem tedy přemýšlel o tom, jak tuto recenzi pojmout, napadlo mě, že nejlépe udělám, zastavím-li se u několika věcí, které mě zaujaly nejvíce. Tou první je problematika rozpínajícího se vesmíru a otázek s ní spojených.
Jednou z teorií vzniku vesmíru je tzv. velký třesk, kdy v určitý moment byla veškerá hmota soustředěna v nekonečně malém prostoru a její expanzí vlastně vesmír „začal“. Tato hypotéza je – jak známo – založena na pozorování vzdalujících se galaxií, z čehož se logicky usuzuje, že to, co se vzdaluje, muselo být předtím blíž a ještě blíž a... Max Tegmark si ovšem pokládá jinou otázku – zajímá jej, kam se vlastně (za předpokladu, že je nekonečný) vesmír rozpíná? Jestliže lze vypočítat, že k velkému třesku došlo někdy před 14 miliardami let a za tuto dobu zde máme „dnešní“ vesmír s oním obrovským množstvím hvězd a galaxií, které se vzdalují a vzdalovat patrně budou i nadále, pak je tomu zřejmě proto, že mají „kam“. Případně si představme určitý okamžik v „životě“ vesmíru, resp. prostor, který právě v tento moment „zaplnil“ a zkusme se zamyslet, co je za touto hranicí, takříkajíc za „poslední“ hvězdou. Vypadá to, že „tam“ musí být nějaký prostor, který je „prázdný“, protože tam ještě nedorazil „vesmír“... Také máte z těchto představ závrať? Možná ještě větší vás bude jímat při seznamování se s teoriemi, které americký kosmolog k tomuto tématu uvádí.
Neméně zajímavá je i opačná cesta, tedy pátrání po nejmenších částečkách hmoty. Zde nás autor zavádí na místo, kde se vědci tuto záhadu snaží rozluštit, resp. kde k tomu mají nejlepší podmínky. Nedaleko Ženevy se nachází laboratoř, v níž se ve speciálních urychlovačích „rozbíjí“ hmota na stále menší „kousky“. Fakt, že atom není nejmenší částí hmoty, se samozřejmě ví už dávno, stejně jako to, že i jeho „stavební prvky“ lze dále dělit – byly objeveny leptony, kvarky, piony, kaony, miony, tauony, bosony... A pokračuje se stále dál, takže tu máme logickou otázku, zda (podobně jako v makrokosmu) tomu není tak, že hmotu lze dělit donekonečna. Max Tegmark nás v kapitole s názvem Kosmická lega seznamuje s hypotézami, k nimž v řešení tohoto problému dospěla současná věda a je to opět doslova dechberoucí čtení.
Autor na sebe na několika místech prozrazuje, že má mezi „konzervativními“ kosmology tak trochu pověst „bouřliváka“, neboť se snaží chodit po nevyšlapaných cestách a nejrůznější teorie jej zajímají tím víc, čím jsou krkolomnější a nejneuvěřitelnější. Ostatně ani název knihy (Matematický vesmír) nebyl vybrán náhodně, protože jednou z kosmologických teorií Maxe Tegmarka je i ta, že veškerá fyzická realita není nakonec nic jiného než matematika. Dokazováním tohoto postulátu pak kniha vrcholí.
Na jejích stránkách se autor – a to bych mu chtěl přičíst k dobru – nevyhýbá řadě obtíží a nevyřešených otázek, s nimiž dnešní kosmologie zápasí. Má určité výhrady např. i k teorii velkého třesku – otevřeně říká, že snahy zjistit, co bylo před ním, zatím nepřinesly uspokojivou odpověď. A zřejmě to nejcennější, co jsem si z četby této pozoruhodné knihy odnesl, je zjištění, že existuje hranice, kde fyzika musí postoupit své místo filosofii, resp. ontologii. Můžeme vědeckými metodami zkoumat jsoucno, ale nikoli bytí, je možné rozšiřovat mantinely našeho poznání ohledně existence vesmíru, nikoli však jeho esence. Jinými slovy – vědecky lze odpovídat na otázky typu „Jak... ?“, „Z čeho... ?“, „Kolik... ?“. Základní otázka, totiž „Proč... ?“, je ale vyhrazena spekulativnímu myšlení, tedy filosofii. Je možné (a podle mého názoru dokonce jisté), že ta nás přivede k tomu, co Aristoteles nazýval Prvním hybatelem a čemu obvykle říkáme Bůh...
Matematický vesmír je úžasná kniha, doslova napěchovaná fascinujícími informacemi o fyzikální realitě, která nás obklopuje a o grandiózních kosmologických objevech, dosažených výjimečnými jedinci v průběhu dlouhé historie této vědy, sahající svými počátky daleko před náš letopočet.
Proč začínám touto definicí? Z jednoho prostého důvodu – je z ní zřejmé, čemu se věnuje Max Tegmark, americký kosmolog švédského původu, autor knihy Matematický vesmír. Její podtitul Moje pátrání po nejhlubší podstatě reality už tak trochu naznačuje, že nepůjde o dílo čistě vědecké a po prvních stránkách zjistíme, že ani označení „populárně-naučná“ se k této knize příliš nehodí. Říká to ostatně sám Tegmark, když poukazuje na fakt, že jeho záměrem bylo v první řadě nastínit před čtenářem takříkajíc svůj „kosmologický životopis“, resp. popsat, jak se vyvíjel jeho vztah s celoživotní láskou – tedy vesmírem...
Takže – mnoho nechybělo a svět by byl chudší o jednoho skvělého kosmologa! V úvodu si totiž Max Tegmark stěžuje na způsob výuky fyziky na střední škole, který měl ten efekt, že mu tam byla tato věda naprosto zošklivena. Jestliže se k ní později přece jen vrátil, stalo se tak díky náhodě, resp. zjištění, že „opravdová“ fyzika je něco úplně jiného než nezáživný předmět, vyučovaný na školách. Toto prozření nakonec rozhodujícím způsobem ovlivnilo jeho budoucí život – fyzika se pro něj stala doslova vášní a synonymem pro dobrodružství. A dá se říct, že právě napínavý a dobrodružný popis všeho, co se týká kosmologických otázek, činí četbu jeho knihy tak sugestivní.
Není pochopitelně možné (je jich totiž opravdu hodně) zmínit všechny „vesmírné“ problémy, kterým se Max Tegmark věnuje. A rovněž považuji za nutné přiznat se k tomu, že – ačkoli se autor snažil o co největší názornost – zhruba od poloviny knihy jsem v ní tak trochu „plaval“, protože k pochopení toho, co to je např. multiverzum úrovně IV je zapotřebí zapnout mozek na nejvyšší možnou chápací úroveň. Jen tak mimochodem, když jsme u toho mozku, jedna z podkapitol má název Proč váš mozek není kvantový počítač...
Když jsem tedy přemýšlel o tom, jak tuto recenzi pojmout, napadlo mě, že nejlépe udělám, zastavím-li se u několika věcí, které mě zaujaly nejvíce. Tou první je problematika rozpínajícího se vesmíru a otázek s ní spojených.
Jednou z teorií vzniku vesmíru je tzv. velký třesk, kdy v určitý moment byla veškerá hmota soustředěna v nekonečně malém prostoru a její expanzí vlastně vesmír „začal“. Tato hypotéza je – jak známo – založena na pozorování vzdalujících se galaxií, z čehož se logicky usuzuje, že to, co se vzdaluje, muselo být předtím blíž a ještě blíž a... Max Tegmark si ovšem pokládá jinou otázku – zajímá jej, kam se vlastně (za předpokladu, že je nekonečný) vesmír rozpíná? Jestliže lze vypočítat, že k velkému třesku došlo někdy před 14 miliardami let a za tuto dobu zde máme „dnešní“ vesmír s oním obrovským množstvím hvězd a galaxií, které se vzdalují a vzdalovat patrně budou i nadále, pak je tomu zřejmě proto, že mají „kam“. Případně si představme určitý okamžik v „životě“ vesmíru, resp. prostor, který právě v tento moment „zaplnil“ a zkusme se zamyslet, co je za touto hranicí, takříkajíc za „poslední“ hvězdou. Vypadá to, že „tam“ musí být nějaký prostor, který je „prázdný“, protože tam ještě nedorazil „vesmír“... Také máte z těchto představ závrať? Možná ještě větší vás bude jímat při seznamování se s teoriemi, které americký kosmolog k tomuto tématu uvádí.
Neméně zajímavá je i opačná cesta, tedy pátrání po nejmenších částečkách hmoty. Zde nás autor zavádí na místo, kde se vědci tuto záhadu snaží rozluštit, resp. kde k tomu mají nejlepší podmínky. Nedaleko Ženevy se nachází laboratoř, v níž se ve speciálních urychlovačích „rozbíjí“ hmota na stále menší „kousky“. Fakt, že atom není nejmenší částí hmoty, se samozřejmě ví už dávno, stejně jako to, že i jeho „stavební prvky“ lze dále dělit – byly objeveny leptony, kvarky, piony, kaony, miony, tauony, bosony... A pokračuje se stále dál, takže tu máme logickou otázku, zda (podobně jako v makrokosmu) tomu není tak, že hmotu lze dělit donekonečna. Max Tegmark nás v kapitole s názvem Kosmická lega seznamuje s hypotézami, k nimž v řešení tohoto problému dospěla současná věda a je to opět doslova dechberoucí čtení.
Autor na sebe na několika místech prozrazuje, že má mezi „konzervativními“ kosmology tak trochu pověst „bouřliváka“, neboť se snaží chodit po nevyšlapaných cestách a nejrůznější teorie jej zajímají tím víc, čím jsou krkolomnější a nejneuvěřitelnější. Ostatně ani název knihy (Matematický vesmír) nebyl vybrán náhodně, protože jednou z kosmologických teorií Maxe Tegmarka je i ta, že veškerá fyzická realita není nakonec nic jiného než matematika. Dokazováním tohoto postulátu pak kniha vrcholí.
Na jejích stránkách se autor – a to bych mu chtěl přičíst k dobru – nevyhýbá řadě obtíží a nevyřešených otázek, s nimiž dnešní kosmologie zápasí. Má určité výhrady např. i k teorii velkého třesku – otevřeně říká, že snahy zjistit, co bylo před ním, zatím nepřinesly uspokojivou odpověď. A zřejmě to nejcennější, co jsem si z četby této pozoruhodné knihy odnesl, je zjištění, že existuje hranice, kde fyzika musí postoupit své místo filosofii, resp. ontologii. Můžeme vědeckými metodami zkoumat jsoucno, ale nikoli bytí, je možné rozšiřovat mantinely našeho poznání ohledně existence vesmíru, nikoli však jeho esence. Jinými slovy – vědecky lze odpovídat na otázky typu „Jak... ?“, „Z čeho... ?“, „Kolik... ?“. Základní otázka, totiž „Proč... ?“, je ale vyhrazena spekulativnímu myšlení, tedy filosofii. Je možné (a podle mého názoru dokonce jisté), že ta nás přivede k tomu, co Aristoteles nazýval Prvním hybatelem a čemu obvykle říkáme Bůh...
Matematický vesmír je úžasná kniha, doslova napěchovaná fascinujícími informacemi o fyzikální realitě, která nás obklopuje a o grandiózních kosmologických objevech, dosažených výjimečnými jedinci v průběhu dlouhé historie této vědy, sahající svými počátky daleko před náš letopočet.
Žádné komentáře:
Okomentovat