Mělo by o tom spíše informovat Ministerstvo zahraničních věcí na svých webových stránkách, popř. nějaký jiný oficiální orgán - nikdo se k tomu ale nemá. Vždyť dosud platilo a pro mnohé politiky možná platí dál heslo „Norsko - náš vzor“! Napsal jsem to tedy já...
Vážení občané České republiky,
právo svobodně cestovat, navštěvovat jiné země či v nich žít a pracovat je po létech nesvobody a zadrátovaných hranic zajisté mimořádně pozitivní skutečností. Milióny z Vás ji také využívají, ať již k dovoleným, návštěvám příbuzných a přátel, obdivování kulturních památek a přírodních krás cizích zemí apod. Bohužel - možnost svobodně cestovat po světě sebou nese i určitá rizika, přičemž se nemusí jednat pouze o válečné konflikty, epidemie atd. Nebezpečné dnes již zdaleka nejsou jen tzv. rozvojové či exotické země - např. s terorismem se můžeme setkat i tam, kde bychom to nikdy nečekali, totiž v tzv. demokratických, hospodářsky vyspělých a civilizovaných státech. Jednou z těchto pro cizince obzvlášť nebezpečných zemí je Norské království. Před návštěvou Norska či dokonce dlouhodobějším pobytem v této zemi chci varovat především rodiče s malými dětmi.
Není nutné dopodrobna zkoumat všechny souvislosti, které vedly k tomu, že se poměry v současném Norsku nebezpečně přibližují praktikám totalitních systémů. Spokojím se tedy alespoň malým historickým exkurzem do období druhé světové války, kdy bylo Norsko obsazeno Německem a vytvořila se zde početně silná, ideologicky ortodoxní a mimořádně aktivní domácí nacistická strana, mající plnou důvěru Třetí říše. Její zakladatel Vitkun Quisling byl fanatickým obdivovatelem Adolfa Hitlera a fašismu a usiloval o co nejužší vztahy mezi oběma zeměmi. Mladí Norové po tisících vstupovali do elitních jednotek SS, zúčastňovali se bojových operací na východní frontě a spolupodíleli se na vyhlazování Židů. Velkým obdivovatelem Adolfa Hitlera byl např. i norský nositel Nobelovy ceny za literaturu Knut Hamsun (medaili za tuto cenu daroval Goebbelsovi). V reakci na Hitlerovu smrt napsal:
„Nejsem hoden, abych pozvedl svůj hlas o Adolfu Hitlerovi, a jeho život a činy také nevybízejí k nějakému sentimentálnímu pohnutí. Byl to válečník, válečník za lidstvo a hlasatel evangelia práva pro všechny národy. Byl reformátorskou postavou nejvyššího řádu a jeho historickým údělem bylo působit v době bezpříkladné surovosti, která jej nakonec porazila. Takto se obyčejný Západoevropan dívá na Adolfa Hitlera, a my, jeho blízcí přívrženci, skláníme nyní hlavu před jeho smrtí.“
Po válce byl Quisling popraven, což značná část Norů dodnes chápe jako pomstu a bezpráví. Denacifikace poválečného Norska proběhla ve znamení benevolence vůči válečným zločincům – bývalí esesáci dostali peněžité tresty, těch několik z celkového počtu 6 000, potrestaných vězením, bylo po třech letech propuštěno. Norů, kteří bojovali v německém Wehrmachtu (koncem války jich bylo 50 000) se denacifikace netýkala. Norsko tak mohlo nerušeně navázat na své „tradice“. Lidí, schopných všeho, bylo dost a nechyběla ani ideologie, ospravedlňující sebevětší zločiny...
Poválečné Norsko (ve snaze vymazat vzpomínky na svou potupnou historii, resp. na fakt, že bylo po celou válku nejvěrnějším spojencem nacistického Německa) se vydalo cestou budování tzv. sociálního státu, zajišťujícího všem občanům nadstandardní životní podmínky. Pokud se týče materiálního zabezpečení lidí, dosáhla země díky ropnému boomu nepopiratelných úspěchů. Po dosažení cílů sociálního státu se však pozornost norských vlád stále častěji obracela k sociálnímu inženýrství, ke snaze o přetvoření společnosti, o eliminaci všech „nežádoucích“ názorů a postojů. Výsledkem je uniformita a strach - Norové se bojí jakkoli vyčnívat, být odlišní od požadovaného standardu v chování i myšlení. Stát rovněž začal mimo jiné čím dál více zasahovat do práv rodičů na výchovu dětí a postupně byla celá tato záležitost přivedena ad absurdum - v dnešním Norsku jsou rodiče považováni za potenciální nepřátele svých dětí, státní orgány se v otázce dětských práv vymkly jakékoliv kontrole, resp. rodičům jsou ze zcela absurdních důvodů děti odebírány a svěřovány tzv. pěstounům, tj. státem proškoleným a prověřeným „odborníkům na výchovu“.
Dodejme, že odebírání dětí a jejich převýchova má v Norsku dlouhou tradici - začalo to laboratoří pro eugeniku a rasovou biologii (tzv. Winderen Laboratory), která vznikla již před válkou v Oslu. Následně byla v Norsku uzákoněna násilná sterilizace tzv. rasově méněcenných skupin obyvatelstva. Tyto zrůdné praktiky vyvrcholily odebíráním dětí Laponcům, původním obyvatelům Norska. Aby zapomněly svůj rodný jazyk, nesměly jím děti mluvit a byly mučeny, pokud zákaz porušily.
Dnes tedy dochází k paradoxní situaci, kdy se z Norska na počátku třetího tisíciletí opět stává fašistický stát, byť s formálně demokratickou fasádou. Únosy dětí z rodin, které provádí smutně proslulá organizace Barnevernet, svými praktikami a výsadním postavením ve státě (Barnevernetu jsou podřízeny soudy i policie) de facto totožná s nacistickým Gestapem, jsou jasnou indicií fašizoidních tendencí v současném Norsku. Odebírání dětí se děje dokonce i cizím státním příslušníkům - svou smutnou zkušenost s Barnevernetem udělali např. ruští, polští, američtí a indičtí rodiče. Bohužel - děti byly v Norsku uneseny i naší občance paní Evě Michalákové. Zatímco ale státním orgánům jiných zemí není osud jejich unesených děti lhostejný a tvrdě bojují za práva těchto svých bezbranných občánků, u nás je situace jiná. Náš stát se o tuto kauzu prakticky nezajímá, Eva Michaláková vedla svou bitvu o navrácení dětí proti všemocnému Barnevernetu po čtyři roky sama. Teprve po demonstracích před norskou ambasádou v Praze, po petiční akci a rozhořčení české veřejnosti nad nečinností státních orgánů se naše oficiální místa nesměle začínají na tuto záležitost dotazovat norských úřadů.
Na základě těchto alarmujících skutečností považuji za nutné varovat Vás před cestou do Norska. Pokud se tam přesto vydáte, rozhodně sebou neberte svoje děti. Riziko, že Vám budou uneseny, je poměrně značné, náš stát Vám v takovém případě nepomůže a soudní proces o jejich vrácení je prakticky předem prohraný.
Není nutné dopodrobna zkoumat všechny souvislosti, které vedly k tomu, že se poměry v současném Norsku nebezpečně přibližují praktikám totalitních systémů. Spokojím se tedy alespoň malým historickým exkurzem do období druhé světové války, kdy bylo Norsko obsazeno Německem a vytvořila se zde početně silná, ideologicky ortodoxní a mimořádně aktivní domácí nacistická strana, mající plnou důvěru Třetí říše. Její zakladatel Vitkun Quisling byl fanatickým obdivovatelem Adolfa Hitlera a fašismu a usiloval o co nejužší vztahy mezi oběma zeměmi. Mladí Norové po tisících vstupovali do elitních jednotek SS, zúčastňovali se bojových operací na východní frontě a spolupodíleli se na vyhlazování Židů. Velkým obdivovatelem Adolfa Hitlera byl např. i norský nositel Nobelovy ceny za literaturu Knut Hamsun (medaili za tuto cenu daroval Goebbelsovi). V reakci na Hitlerovu smrt napsal:
„Nejsem hoden, abych pozvedl svůj hlas o Adolfu Hitlerovi, a jeho život a činy také nevybízejí k nějakému sentimentálnímu pohnutí. Byl to válečník, válečník za lidstvo a hlasatel evangelia práva pro všechny národy. Byl reformátorskou postavou nejvyššího řádu a jeho historickým údělem bylo působit v době bezpříkladné surovosti, která jej nakonec porazila. Takto se obyčejný Západoevropan dívá na Adolfa Hitlera, a my, jeho blízcí přívrženci, skláníme nyní hlavu před jeho smrtí.“
Po válce byl Quisling popraven, což značná část Norů dodnes chápe jako pomstu a bezpráví. Denacifikace poválečného Norska proběhla ve znamení benevolence vůči válečným zločincům – bývalí esesáci dostali peněžité tresty, těch několik z celkového počtu 6 000, potrestaných vězením, bylo po třech letech propuštěno. Norů, kteří bojovali v německém Wehrmachtu (koncem války jich bylo 50 000) se denacifikace netýkala. Norsko tak mohlo nerušeně navázat na své „tradice“. Lidí, schopných všeho, bylo dost a nechyběla ani ideologie, ospravedlňující sebevětší zločiny...
Poválečné Norsko (ve snaze vymazat vzpomínky na svou potupnou historii, resp. na fakt, že bylo po celou válku nejvěrnějším spojencem nacistického Německa) se vydalo cestou budování tzv. sociálního státu, zajišťujícího všem občanům nadstandardní životní podmínky. Pokud se týče materiálního zabezpečení lidí, dosáhla země díky ropnému boomu nepopiratelných úspěchů. Po dosažení cílů sociálního státu se však pozornost norských vlád stále častěji obracela k sociálnímu inženýrství, ke snaze o přetvoření společnosti, o eliminaci všech „nežádoucích“ názorů a postojů. Výsledkem je uniformita a strach - Norové se bojí jakkoli vyčnívat, být odlišní od požadovaného standardu v chování i myšlení. Stát rovněž začal mimo jiné čím dál více zasahovat do práv rodičů na výchovu dětí a postupně byla celá tato záležitost přivedena ad absurdum - v dnešním Norsku jsou rodiče považováni za potenciální nepřátele svých dětí, státní orgány se v otázce dětských práv vymkly jakékoliv kontrole, resp. rodičům jsou ze zcela absurdních důvodů děti odebírány a svěřovány tzv. pěstounům, tj. státem proškoleným a prověřeným „odborníkům na výchovu“.
Dodejme, že odebírání dětí a jejich převýchova má v Norsku dlouhou tradici - začalo to laboratoří pro eugeniku a rasovou biologii (tzv. Winderen Laboratory), která vznikla již před válkou v Oslu. Následně byla v Norsku uzákoněna násilná sterilizace tzv. rasově méněcenných skupin obyvatelstva. Tyto zrůdné praktiky vyvrcholily odebíráním dětí Laponcům, původním obyvatelům Norska. Aby zapomněly svůj rodný jazyk, nesměly jím děti mluvit a byly mučeny, pokud zákaz porušily.
Dnes tedy dochází k paradoxní situaci, kdy se z Norska na počátku třetího tisíciletí opět stává fašistický stát, byť s formálně demokratickou fasádou. Únosy dětí z rodin, které provádí smutně proslulá organizace Barnevernet, svými praktikami a výsadním postavením ve státě (Barnevernetu jsou podřízeny soudy i policie) de facto totožná s nacistickým Gestapem, jsou jasnou indicií fašizoidních tendencí v současném Norsku. Odebírání dětí se děje dokonce i cizím státním příslušníkům - svou smutnou zkušenost s Barnevernetem udělali např. ruští, polští, američtí a indičtí rodiče. Bohužel - děti byly v Norsku uneseny i naší občance paní Evě Michalákové. Zatímco ale státním orgánům jiných zemí není osud jejich unesených děti lhostejný a tvrdě bojují za práva těchto svých bezbranných občánků, u nás je situace jiná. Náš stát se o tuto kauzu prakticky nezajímá, Eva Michaláková vedla svou bitvu o navrácení dětí proti všemocnému Barnevernetu po čtyři roky sama. Teprve po demonstracích před norskou ambasádou v Praze, po petiční akci a rozhořčení české veřejnosti nad nečinností státních orgánů se naše oficiální místa nesměle začínají na tuto záležitost dotazovat norských úřadů.
Na základě těchto alarmujících skutečností považuji za nutné varovat Vás před cestou do Norska. Pokud se tam přesto vydáte, rozhodně sebou neberte svoje děti. Riziko, že Vám budou uneseny, je poměrně značné, náš stát Vám v takovém případě nepomůže a soudní proces o jejich vrácení je prakticky předem prohraný.
Žádné komentáře:
Okomentovat