PETER TÓTH: KAUZA CERVANOVÁ

„Můžete krátkou dobu lhát všem lidem a trvale lhát některým lidem, ale nemůžete trvale lhát všem lidem.“ (Abraham Lincoln)

1. díl: Jak vrahové obelhávali veřejnost a vysmívali se spravedlnosti

První vzpomínka na tento strašlivý zločin mě vrací k jednomu červencovému dni roku 1976. Dívám se na televizi, začíná pořad Federální kriminální ústředna pátrá, radí, informuje. Příslušník Sboru národní bezpečnosti (ekvivalent dnešní Policie České republiky) prosí diváky o pomoc při pátrání po dvacetileté studentce medicíny Ludmile C., která byla večer 9. července na jedné bratislavské ulici násilím vtažena do auta a unesena na neznámé místo. I po tolika letech se mi vybavuje věta: „Ludmila C. má pověst velmi slušné dívky.“

Rok 1976... Tuhá komunistická normalizace je v plném proudu – Gustáv Husák si v předchozích letech upevnil svou pozici v čele KSČ a tvrdou rukou potlačuje jakoukoliv známku odporu vůči novému kursu ve straně a společnosti. Na tuto špinavou práci má po ruce Státní bezpečnost, pověstnou svojí brutalitou a prakticky neomezenou mocí ve státě. Je to možná paradoxní, ale tento technokrat moci, nemající žádné slitování se svými politickými oponenty, se přece jen občas ukáže být člověkem se srdcem a svědomím. Jedním z těchto světlých momentů v jeho jinak temné kariéře je okamžik, kdy je mu doručen dopis jisté Margaréty C., která jej prosí o pomoc...

Pátrání po unesené Ludmile C. končí bohužel tragicky, 14. července 1976 je nalezeno její tělo – v tu dobu již ve značném stupni rozkladu, přesto však svědčící o tom, že dívka byla brutálně zavražděna. Veřejnost je šokována a pobouřena, vražda mladé studentky vyvolává množství dohadů a spekulací, které zesilují poté, co vyšetřování uvázne na mrtvém bodě...

Co vedlo Gustáva Husáka k tomu, že se dopisem Margaréty C. začal vážně zabývat? Byla v tom snaha uchlácholit rozjitřenou veřejnost dopadením a potrestáním pachatele či pachatelů, soucit s nešťastnou matkou či úsilí napravit pošramocenou pověst bezpečnostních složek a ukázat národu, že socialistický stát dokáže chránit své občany před vraždícími monstry? Těžko říct, ovšem jisté je, že dopis postoupil ministru vnitra Obzinovi s jasným zadáním – na případ je třeba vyčlenit nejlepší specialisty, které má vnitro k dispozici a dovést ho do zdárného konce. Vyšetřování od této chvíle povede zkušený odborník, zástupce Kriminalistického ústavu VB v Praze plukovník Eduard Pálka. Ten se mezi svými kolegy těší pověsti perfekcionisty, disponujícího vynikajícím analytickým myšlením a smyslem pro detail.

Jak se vzápětí ukáže, je to dobrá volba – Pálka nejdříve důkladně prověří tzv. „arabskou“ stopu (ta se ukáže být zavádějící) a poté zaměří svou pozornost na jednu z dosud neprověřovaných výpovědí, která jej následně přivede ke skupině mladíků z Nitry. Začíná operace s názvem Kamera, při níž jsou monitorovány jejich telefonní hovory a sledovány schůzky, na kterých si domlouvají případné alibi. Je jim totiž jasné, že se dříve či později ocitnou tváří v tvář vyšetřovatelům, neboť „šeptanda“ o tom, že zločin spáchali právě oni a případ vyznívá do ztracena, protože jsou dětmi vlivných rodičů, se donesla i k nim. Dodejme ještě, že pokud byla řeč o praktikách StB, pak to rozhodně neplatí o represivním aparátu jako celku. Naopak! Kriminální úsek SNB měl v normalizačním Československu výbornou pověst a to plným právem. Uveďme alespoň fakt, že ve zmíněných letech byly – až na několik výjimek – objasněny všechny vraždy, přičemž se často jednalo o mnohem složitější případy, než byl tento.    

Píše se rok 1981 a před soudem stojí Roman B., Miloš K., Milan A., Pavel B., František Č., Stanislav D. a Juraj L. – díky vyšetřovacímu týmu plk. Pálky jsou důkazy proti obviněným natolik jasné a průkazné, že se většina z nich k činu přiznává. Tenkrát před pěti lety, v oné noci z 9. na 10. července 1976, unesli Ludmilu C. do jednoho bratislavského domu, kde ji týrali a znásilňovali, poté spoutali a losováním rozhodli, kdo ji jako nepohodlného svědka zavraždí. Dívku následně odvezli k potoku Čierna voda poblíž obce Králová u Sence a utopili.

U tří pachatelů byl navrhován trest smrti, nakonec však všichni odešli od soudu s tresty odnětí svobody (nejvyšší 24 roků).

2. díl: Jak byla odhalena největší mediální manipulace

Tím ovšem případ vrahů Ludmily C. zdaleka nekončí. Přišel totiž rok 1989 a kolaps totalitního režimu, který měl však bohužel i řadu záporných průvodních jevů, např. to, že členové komunistické nomenklatury se „překabátili“, stali se z nich ze dne na den zapřisáhlí demokraté a v novém systému si podrželi důležité posty ve státním aparátu. V tom jim vydatně pomáhali prodejní novináři, kteří vycítili šanci ke kariéře v „nezávislých“ médiích. Diskutabilní Havlova amnestie pak vnukla některým lidem představu, že ti, kdo byli za minulého režimu odsouzeni za nějaký trestný čin, jsou vlastně politickými vězni a jejich případy by se měly přezkoumat. A právě na tuto notu zahráli vrazi Ludmily C. a v „revolučním“ roce 1990 byli propuštěni z výkonu trestu s tím, že jejich případ musí být znovu projednáván!
Média se chopila vítané příležitosti vykreslit tyto zločince jako obětní beránky a poukázat na „zločinnost komunistické justice“, na „nelidské praktiky vyšetřovatelů“ apod. Jako by vražda, spáchaná za komunistického režimu, přestala být vraždou! Když v následném procesu soud (tentokrát již demokratický!) nejenže potvrdil původní verdikt, ale třem z pachatelů tresty dokonce zvýšil, strhl se opět frenetický pokřik „neomylných“ mediálních manipulátorů, kteří nyní zcela bezostyšně začali vymýšlet spiklenecké teorie o „soudcovské mafii“ na základě naprosto vylhaných a flagrantně průhledných argumentů – např. tvrzení, že Ludmila C. vůbec zavražděna nebyla a tělo, které se našlo, patřilo jiné ženě, hovoří za vše. Vyvrcholením této kampaně byl televizní pořad s účastí čtyř pachatelů, kteří zde dostali skoro neomezený prostor ke svým dezinformacím a manipulacím s diváky. Výsledek byl naštěstí přesně opačný – tato zinscenovaná fraška ukázala všem, kdo mají aspoň špetku zdravého rozumu, kde je pravda. 

Dvoudílná historie hrůzného zločinu, sepsaná slovenským novinářem Peterem Tóthem, je vynikající ukázkou toho, jak by měla vypadat literatura faktu. Pečlivé zpracování obrovského množství informací, důsledná objektivita při jejich vyhodnocování (Tóth vlastně čtenářům jen předkládá zjištěné údaje a dává je do logických souvislostí) a brilantní literární styl svědčí o tom, že se zdokumentování případu pro širokou veřejnost ujal na slovo vzatý odborník. Jeho Kauza Cervanová se čte jako psychologický thriller, bohužel s tím rozdílem, že se příběh, v němž byl bestiálním způsoben zničen život mladé dívky, skutečně stal. Světská spravedlnost je někdy podivná – její vrazi jsou již dávno na svobodě, podle všeho je netrápí žádné výčitky svědomí a dokonce se z nich staly mediální celebrity. Jako věřící člověk však mám mnohem větší důvěru ve spravedlnost Boží a jsem přesvědčen, že ti, na jejichž rukou lpí krev zavražděné, se po smrti ocitnou před Soudcem, který jim odplatí podle jejich skutků... 

A přece – možnost zachránit svou duši před věčným zavržením není odepřena nikomu! I tomu největšímu zločinci je dána příležitost lítostí a pokáním odvrátit od sebe Boží trest. Vrahům mladé Ludmily se této nabídky dostalo a doposud dostává v míře vrchovaté – před lety tím, že unikli spravedlivému trestu smrti a dnes každým novým dnem, o který je prodlužován okamžik jejich definitivního odsouzení. Svým přiznáním by pomohli nejen sobě, ale i celé společnosti – vždyť na jejich tvrdošíjném zapírání vystavěli svou kariéru desítky novinářských prostitutů, kteří se neštítí již po tolik roků zamořovat veřejný mediální prostor obhajobou zločinců, poskvrňováním světlé památky zavražděné dívky a přidáváním dalšího utrpení na bedra její již tak těžce zkoušené matky.
Ještě není pozdě...