Čeština je prý příliš složitá a mělo by se s tím něco dělat. Nějak ji zjednodušit, zrušit tvrdé a měkké y-i, a taky to mně a mě… Zkrátka jít s dobou, která nemá čas na zdlouhavé přemýšlení a chce po nás rychlost, stručnost a tah na branku!
Všimli jste si, že podobné názory se objevují stále častěji? Nevím, co na ně říkáte Vy, milí čtenáři, ale řeknu Vám – a hezky od plic – co si o tom myslím já. Tedy – podobné výzvy po zjednodušení (a nejen češtiny, ale skoro všeho) pocházejí od lidí, jejichž duševní potenciál je… jak to jen říct… poněkud jednoduchý. Je to zvláštní – kdyby si např. nějaký hokejista stěžoval, že branky jsou moc malé a těžko se do nich střílí góly a navrhoval tudíž jejich zvětšení, patrně by si vykoledoval pouze soucitné pohledy a ťukání na čelo. Na žadatele o zjednodušení češtiny se však nikdo jako na blázny nedívá. Proč?
No, asi proto, že tito zjednodušovatelé mluví z duše velké části národa. Z mé duše ale rozhodně ne! Mně se totiž naopak složitost českého jazyka líbí natolik, že právě pro ni se mně tolik líbí. Vidíte, jakou pěknou slovní hříčku jsem právě napsal? A to jsem nad ní ani nijak nepřemýšlel, přišla úplně sama od sebe.
Baví mě psaní. Rád bojuji (dá-li se to tak říci) tu s různými jemnostmi, tam zase s nepoddajností, nezkrotitelností a svéhlavostí své nádherné mateřštiny či s vybráním toho nejlepšího z množství alternativních slov nebo dokonce slohově-literárních postupů. Píšu knižní recenze, povídky, básně, slovní hříčky a hlavolamy, aforismy… Je zábavné, ale současně i tragikomické pozorovat, jak se prostřednictvím psaného slova projevují někteří lidé – a to dokonce takoví, kteří na svých webových stránkách nabízejí psaní reklamních textů! Těch slohových, stylistických a dokonce gramatických chyb a přešlapů, které u nich nacházím... Říkají si „copywriteři“ (to zní vznešeně, že) a kupodivu se zdá, že o své zákazníky nemají nouzi – asi podle hesla, že mezi slepými je i jednooký králem. No, nevím – měli byste třeba důvěru k člověku, který by vám nabízel „zaručeně ty nejlepší služby v oblasti módního odívání“ a přitom měl na sobě rozdrbané tepláky? Ale možná, že v marketingu to platí obráceně – jak jinak si totiž vysvětlit fakt, že se u nás uživí tolik copywriterů, kteří neumějí česky?
Všimli jste si, že podobné názory se objevují stále častěji? Nevím, co na ně říkáte Vy, milí čtenáři, ale řeknu Vám – a hezky od plic – co si o tom myslím já. Tedy – podobné výzvy po zjednodušení (a nejen češtiny, ale skoro všeho) pocházejí od lidí, jejichž duševní potenciál je… jak to jen říct… poněkud jednoduchý. Je to zvláštní – kdyby si např. nějaký hokejista stěžoval, že branky jsou moc malé a těžko se do nich střílí góly a navrhoval tudíž jejich zvětšení, patrně by si vykoledoval pouze soucitné pohledy a ťukání na čelo. Na žadatele o zjednodušení češtiny se však nikdo jako na blázny nedívá. Proč?
No, asi proto, že tito zjednodušovatelé mluví z duše velké části národa. Z mé duše ale rozhodně ne! Mně se totiž naopak složitost českého jazyka líbí natolik, že právě pro ni se mně tolik líbí. Vidíte, jakou pěknou slovní hříčku jsem právě napsal? A to jsem nad ní ani nijak nepřemýšlel, přišla úplně sama od sebe.
Baví mě psaní. Rád bojuji (dá-li se to tak říci) tu s různými jemnostmi, tam zase s nepoddajností, nezkrotitelností a svéhlavostí své nádherné mateřštiny či s vybráním toho nejlepšího z množství alternativních slov nebo dokonce slohově-literárních postupů. Píšu knižní recenze, povídky, básně, slovní hříčky a hlavolamy, aforismy… Je zábavné, ale současně i tragikomické pozorovat, jak se prostřednictvím psaného slova projevují někteří lidé – a to dokonce takoví, kteří na svých webových stránkách nabízejí psaní reklamních textů! Těch slohových, stylistických a dokonce gramatických chyb a přešlapů, které u nich nacházím... Říkají si „copywriteři“ (to zní vznešeně, že) a kupodivu se zdá, že o své zákazníky nemají nouzi – asi podle hesla, že mezi slepými je i jednooký králem. No, nevím – měli byste třeba důvěru k člověku, který by vám nabízel „zaručeně ty nejlepší služby v oblasti módního odívání“ a přitom měl na sobě rozdrbané tepláky? Ale možná, že v marketingu to platí obráceně – jak jinak si totiž vysvětlit fakt, že se u nás uživí tolik copywriterů, kteří neumějí česky?
PS: Bohužel, lingvističtí prznitelé opanovali již i některé státní instituce, např. Českou televizi. Před pár dny jsem na vlastní uši slyšel následující slova reportérky, informující o zřícení laviny v Rakousku: „Lavina, která se urvala, zasypala čtyři Čechy. Dva se vyhrabali.“
PPS: Jak že to říkal pan Jiří Karbulka v knize Kája Mařík? Ano, vzpomínáte si správně: „Ó, mluvo mateřská, zahal tvář svou šlojířem smutečním!“
Žádné komentáře:
Okomentovat