LIOU CCH´-SIN: VĚK SUPERNOVY

 

 

 

 

Velká očekávání se bohužel nenaplnila – kniha Věk supernovy je pro obdivovatele čínského autora zklamáním...

Přečetl jsem skvělou trilogii Vzpomínka na Zemi a o něco málo slabší, ale i tak vynikající Kulový blesk, takže jsem měl hned jasno – tu knihu prostě musím mít! Čínský autor sci-fi románů Liou Cch´-Sin se v posledních letech stal v tomto literárním žánru celosvětovým fenoménem, takže jsem se pochopitelně těšil na to, čím překvapí tentokrát. Bohužel jsem nucen říct, že Věk supernovy mě velice zklamal, přičemž omluvou pro nepovedenou knihu nemůže být ani to, že zvolené téma bylo mimořádně náročné nejen na „technickou“ stránku příběhu, ale (a především) na jeho psychologicko-filosofické zvládnutí. Začnu ale trochu zeširoka.

Ze sdělovacích prostředků se tu a tam dozvíme, že kolem naší planety prolétne (či už prolétl) nějaký vesmírný objekt, stává se i to, že občas (myslím to v kosmickém měřítku, tedy jednou za desítky let!) můžeme na nočním nebi spatřit neobvyklou konjunkci planet či dokonce kometu. Dodnes si vzpomínám na tu z jara roku 1997 – její dlouhý zářící ocas dominoval nočnímu nebi, když jsem ji ale poprvé a navíc nečekaně spatřil nad střechou svého domu, skoro jsem se lekl. Ke strachu naštěstí nebyl důvod – tato pohádkově krásná návštěvnice z nedozírných prostor minula Zemi natolik velkým „obloukem“, že nám od ní nehrozilo žádné nebezpečí. To ale samozřejmě neznamená, že naše domovská planeta je nezranitelná a nic se jí (a tedy ani nám) nemůže stát. Katastrofické scénáře bohužel nelze nikdy stoprocentně vyloučit, doufejme ale, že se s nimi budeme setkávat jen na stránkách vědecko-fantastických knih...

Věk supernovy je jednou z nich a hned zkraje je třeba Liou Cch´-Sina pochválit za realistický (ve smyslu uvěřitelný) styl psaní v situaci, kdy mnozí jiní využívají (spíše tedy zneužívají) tvůrčí „svobody“ v tomto žánru k vymýšlení klišoidního braku a la´ „hvězdné války“, kde zákeřná monstra z vesmíru útočí na Zemi a rádoby hrůzostrašný příběh pravidelně končívá slavným vítězstvím pozemšťanů, vedených nějakým kosmonautickým Jamesem Bondem. Kdybych to měl říct jinak a názorněji, pak čínský spisovatel se v první řadě zaměřuje na vědeckost a teprve pak (a navíc uměřeně) u něj přichází na řadu fantazie, zatímco výše zmíněným pisálkům jde hlavně a především o fantastično (a čím více přitažené za vlasy, tím lépe), zatímco věda je nezajímá (nejspíš proto, že o ní nic nevědí).

Bohužel, výše zmíněná pozitiva Liou Cch´-Sinovy literární tvorby platí tentokrát jen pro začátek knihy, kdy výbuch vzdálené hvězdy a následné zamoření Země smrtícím zářením vykresluje s pro sebe charakteristickou vědeckou precizností. Pak však nastane zlom a z Věku supernovy se stává jakási vědecko-fantastická červená knihovna, prokládaná absurdními hororovými sekvencemi a zdravému rozumu se vzpírajícími futurologickými pseudovizemi...

Možná, že by se snad ještě dal akceptovat nepravděpodobný scénář, kdy na následky nemoci z kosmického ozáření zemřou jen lidé od třinácti let nahoru. Těžko si však představit, že by se „v reálu“ další vývoj odehrával tak, jak to líčí čínský autor, tedy víceméně spořádaně a mírumilovně. „Předání moci“ dětem působí vysloveně komicky a čtenář se nemůže ubránit dojmu, že čte pohádku. Následující pasáže, popisující dětský svět bez dospělých, pak dílo zkázy dokonávají – zdá se mi dokonce, že ze všech možných alternativ, které se tu nabízely, si Liou Cch´-sin vybral tu nejprvoplánovější. A jakkoli si je tohoto všeho vědom a snaží se z nekontrolovatelného dějového „samospádu“ vybřednout a dát mu rozumnější směr, zůstává jen u chabých pokusů, nemajících žádný pozitivní efekt...

Nezbývá tedy nic jiného než doufat, že příště to bude jiné a že další Liou Cch´-sinova kniha nám tohoto čínského spisovatele představí v lepší „formě“...  

SONIA PURNELLOVÁ: NEVIDITELNÁ ŽENA

 

 

 

 

Příběh Virginie Hallové je fascinujícím svědectvím o „neviditelných“ formách protinacistického odboje   

Tato kniha je důkazem toho, že dějiny 2. světové války, jakkoli precizně zdokumentované a zdánlivě nepřipouštějící žádné nové „objevy“, mají ve skutečnosti stále mnoho „bílých míst“, která teprve čekají na důkladné zmapování. A malý zřejmě nebude ani počet neznámých hrdinů, jejichž statečnost a ochota k nejvyšším obětem významně přispěly k porážce fašismu. Komu např. říká něco jméno Virginia Hallová? I ona by nejspíš byla zapomenuta či v lepším případě známa jen úzkému okruhu historiků, kdyby její životní osudy nevzbudily zájem jedné britské novinářky. Neviditelná žena – tak nazvala Sonia Purnellová svou knihu o nepolapitelné agentce, která hrála jednu z klíčových rolí ve francouzském protinacistickém odboji. Díky nakladatelství Grada má nyní možnost přečíst si ji i český čtenář a určitě ani on nebude šetřit superlativy, s nimiž se její vydání setkalo v jiných zemích. Ostatně Plutarchova cena za nejlepší životopisnou knihu roku se neuděluje jen tak...

Byla to podivná válka, ta z léta 1940, kdy německá vojska obešla vychvalovanou Maginotovu linii a přehnala se Francií. Blitzkrieg trval pouhých šest týdnů, ovšem katastrofu nezpůsobila jen převaha Wehrmachtu, ale i (a kdo ví, jestli ne především) zbabělost a proradnost francouzských politických a vojenských elit, které v rozhodující chvíli nechaly národ na holičkách a posléze se staly poslušnými loutkami Hitlera. Ten rozdělil zemi na dvě části – v té severní nastolil okupační správu, jižní pak naoko ponechal Francouzům. Tamní vichystická vláda však šla Němcům ve všem na ruku a jména Pétain a Laval se stala synonymy pro bezpáteřnost, podlost a nejhrubší oportunismus. Obyvatelstvo, šokované takovýmto vývojem událostí, se stáhlo do ulity strachu a vyčkávání a jen pozvolna se objevovali jedinci, rozhodnutí nesmířit se s potupnou kapitulací. A tady začíná příběh Virginie Hallové...

Celá recenze zde: 

https://www.knihcentrum.cz/recenze-neviditelna-zena-pribeh-agentky-virginie-hallove

ХАЙКУ (61)

 

У ж е   б о ю с ь   з а   н е г о

ж д у   к о г д а   в ы й д е т

ш м е л ь   и з   т ю л ь п а н а

LJUDMILA PETRUŠEVSKÁ: NEZRALÉ BOBULE ANGREŠTU

 

 

 

 

Geniální ruská spisovatelka vypráví o svém dětství a přitom nás učí životní moudrosti! 

Tu knížečku jsem přečetl za jediný večer – její „ozvěny“ však ve mně budou doznívat hodně dlouho. Novela s názvem Holčička z hotelu Metropol a tři povídky (Nepotřebná, Sněženka a Nezralé bobule angreštu) mimo jakoukoliv pochybnost dokazují, že jejich autorka důstojně kráčí ve stopách velikánů ruské literatury a je v současnosti jednou z největších světových spisovatelek. Životní moudrost, k níž Ljudmila Petruševská dospěla navzdory útrapám, jichž si od nejútlejšího dětství užila víc než dost a jedinečná schopnost předat svědectví o „své“ době prostým, ale současně burcujícím jazykem z ní dělají fascinující a skoro bych řekl až „nadčasovou“ osobnost, které určitě stojí za to pozorně naslouchat. Jestliže jsem napsal, že mravní i literární vyzrálosti dosáhla „navzdory útrapám“ krušných dětských let, neznamená to, že tomu nemohlo být přesně naopak – jen ten, koho vedl osud po tak strastiplných cestách, je schopen pochopit, že tím hlavním v lidském životě je něco úplně jiného, než za čím se většina z nás dennodenně pachtí a štve...

Z obálky knihy se na nás dívá tvář děvčátka s trochu vystrašenýma a zároveň zvídavýma očima. Jde o fotografii z roku 1947, kdy bylo Ljudmile sice teprve devět roků, měla však již za sebou svým způsobem „dlouhý“ život (myslím tím kruté a bezútěšné přežívání ze dne na den, hlad, opuštěnost a absenci veškerých existenciálních jistot). Hrůzovláda let 1937/38, smutně proslulá „ježovština“, tenkrát již naštěstí skončila, pro miliony obyčejných Rusů se však k lepšímu nezměnilo takřka nic – tyranský Stalinův režim nadále krutě potlačoval všechny náznaky nezávislosti a svobodomyslnosti. Když k tomu připočteme válku a její následky v podobě totálně zdevastované země, pak se není co divit, že lidé živořili a bojovali o holou existenci.

Jak známo, dějiny se někdy diferencují na „velké“ a „malé“. Kniha Nezralé bobule angreštu spojuje obě tato adjektiva v jedno – Ljudmila Petruševská se v ní totiž ohlíží za svým dětstvím, kteréžto vzpomínky zároveň vypovídají o „duchu“ či společenské atmosféře oněch časů možná víc, než analýzy a studie renomovaných historiků. Jde o to, že tehdejší sovětská skutečnost, viděná a pociťovaná duší malého dítěte, je v mnohém jiná (rozumí se daleko horší), než se obvykle soudí. V údajně beztřídním socialistickém státě, v němž si jsou všichni rovni, je fakticky uzákoněna přísná hierarchizace, kdy základní selekce lidí (na komunisty a bezpartijní) se následně dělí na množství dalších skupin a podskupin a každý občan (včetně dětí) je tudíž zařazen do své „škatulky“. Poválečný chaos a dezorganizace způsobily, že někdy bylo možné se z této byrokratické svěrací kazajky vysvléct. Podařilo se to i malé Ljudmile, ovšem za cenu bezcílného toulání ulicemi Kujbyševa (kam ji za války evakuovali z ohrožené Moskvy), věčného hladovění a strachu z dopadení.

Syrový realismus, prokládaný psychologicky mistrnými skicami duševních traumat malé trpitelky – tak by se asi daly ve stručnosti charakterizovat základní „parametry“ knihy. Jestliže nám však Petruševská dává nahlédnout do „vnitřního světa“ svého dětství, pak to rozhodně nedělá s pocitem ukřivděnosti za to, že se takříkajíc ocitla v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Jakkoli podivné se to může zdát, řádky se jako příslovečná červená nit vine optimistická víra v nezničitelnost fundamentálních prazákladů lidské duše, vtištěných do ní samotným Bohem. Opuštěna matkou, přijímána a vzápětí odmítána novými „rodinami“ stává se posléze dítětem ulice, jehož psychický vývoj ustrnul na osvojení si několika základních instinktů pro přežití v nepřátelském světě – a přesto nikdy neklesne na úplné dno, vždy jí jakýsi duševní kompas udrží nad vodou. Má také štěstí – i tehdy, kdy už všichni prošli komunistickou výchovou, se lze tu a tam setkat se starou buržoazní morálkou, tedy se soucitem, laskavostí, štědrostí a ochotou pomáhat druhému v nouzi.  

Kniha Nezralé bobule angreštu podle mého názoru nastoluje též řadu téměř filosofických otázek. V poslední době jsem například četl i další ruské autory (Anna Matvejevová, Marina Stěpnova, Pavel Sanajev) a nemohl jsem si nevšimnout, že píší jaksi „jinak“, skoro diametrálně odlišně, než jejich kolegové na Západě. Je to i případ Ljudmily Petruševské – když líčí své zdánlivě úplně obyčejné prožitky, pak v jejích slovech neustále cítíme přítomnost jakéhosi tajemného, ba metafyzického spodního proudu, jehož literárního zachycení je snad opravdu schopna jen „široká ruská duše“.

Závěrem chci poděkovat nakladatelství Pistorius-Olšanská za recenzní výtisk a skvělý čtenářský zážitek!  

HAIKU (174)

 

U ž   m á m   o   n ě j   s t r a c h

–  č e k á m   k d y   v y l e z e

č m e l á k   z   t u l i p á n u

CLIFFORD A. PICKOVER: KNIHA O VĚDĚ

 

 

 

Všechny knihy Clifforda A. Pickovera jsou vynikající – ergo i tato!

Kniha o fyzice, Matematická kniha a teď tedy do třetice Kniha o vědě. Clifford A. Pickover toho ovšem napsal mnohem víc, předchozí věta pouze informuje o recenzních výtiscích, které jsem dostal z nakladatelství Dokořán, kde jeho knihy v excelentní edici Zip vydávají. Tak se pojďme podívat, s čím zajímavým přichází známý autor populárně-naučných publikací nyní.

Musím hned zkraje říct, že to tedy Clifford A. Pickover pořádně „rozjel“. Seznamuje totiž čtenáře s celkem 250 vynálezy a objevy, jež měly mnohdy přelomový význam pro technologický vývoj lidské společnosti a s výjimečnými osobnostmi, díky jejichž géniu a píli jsme dnes tam, kde jsme. Samozřejmě, že ne všechno, na co člověk v průběhu dějin přišel, šlo využít takříkajíc „průmyslově“, pravdou je ovšem i to, že každá, tedy i pouze teoretická „novinka“ rozšiřuje naše poznání a má tudíž svůj nepopiratelný význam.

Ačkoli má kniha přes 500 stran, počet kapitol (zmíněných 250!) je tak velký (a ke každé je ještě připojena nádherná fotografie), že autorovi rozhodně nemůžeme mít za zlé, když nám vždy poví jen to nejdůležitější. Je ostatně zřejmé, že Kniha o vědě je pojata jako svého druhu encyklopedie a je tedy na čtenáři, aby si k tomu, co ho nějak zaujalo, sám vyhledal příslušnou specializovanou literaturu.

Já tak udělám např. v případě Gregora Johanna Mendela. Už tolikrát jsem v Brně procházel klášterním parkem na „Mendláku“, kolem záhonů, na nichž tento katolický kněz pěstoval hrách a na základě svých výzkumů objevil zákony dědičnosti – a nikdy mne nenapadlo se o život a dílo tohoto světově proslulého zakladatele genetiky zajímat nad rámec povšechných informací. Tak tomu je teď konec! V Knize o vědě jsou odkazy na „mendelovskou“ literaturu, takže si určitě něco vyberu a přečtu.

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-kniha-o-vede  

„MÁM RÁD LIDI STEJNÝCH TVÁŘÍ...

...a proto velím Covid!“ 

Starší spoluobčané určitě vědí, co to mají ti lidé na obrázku na sobě, těm mladším vysvětlím, že se jedná o tzv. atombordel neboli IPPCHO (individuální prostředek protichemické ochrany). Na vojně patřil k součásti tzv. plné polní a oblékal se na povel „Plyn“. Dodnes si vzpomínám na zeleného blba, který považoval za náramnou zábavu, když nám tím mohl znepříjemňovat život a ke zmíněnému povelu si ještě přidával své rádoby vtipné průpovídky, např.: „Mám rád lidi stejných tváří a proto velím plyn!“, „Teď pojedete v autobusu a všichni budete sedět u okna!“ aj. Navléct na sebe tu atomovou hrůzu byl sám o sobě horor (patřila k tomu i plynová maska, přes jejíž zamlžené průzory nebylo nic vidět) a když měl pak člověk s pětadvaceti kily na zádech a samopalem v rukách běhat oraništěm (další specialita toho lampasáckého kreténa), hořce litoval toho, že si nevyřídil modrou knížku...

Je to už naštěstí dávno, co jsem toto musel z rozkazu strany a vlády prožívat a po příchodu do vytouženého civilu jsem pevně věřil, že se to již nebude nikdy opakovat. No a podívejte se – na stará kolena si musím nasazovat masku, držet odstupy, mazat si ruce chemickým sajrajtem a od rána do večera poslouchat v rádiu a číst v novinách, že jsem tzv. riziková skupina a nemám nikam chodit, protože jestli někde ten covid chytnu, tak to mám „za pár“. Tedy ne do civilu, ale do rakve...

Vojnu a atombordel mám spojené s dobou komunistické totality, která údajně skončila v listopadu 1989. Dnes prý žijeme v časech úplně jiných, máme svobodu, pluralitu a demokracii (a to ne ledasjakou, ale přímo liberální), můžeme si říkat a psát co chceme a... musíme opět poslouchat! Změnilo se jen to, že místo zeleného hňupa nám teď velí červený Hamáček. A svoboda projevu, garantovaná ústavou? Na Facebooku dostávám bany, na i.Dnes mně zrušili blog (údajně kvůli rasismu, hoaxům, homofobii a xenofobii) a publikovat své názory mohu jen v tzv. dezinformačních médiích. V těch hodných a nedezinformačních mohou šířit hoaxy a poplašné zprávy do omrzení a všechno je v pořádku: „Umřou tisíce lidí“, „Nakazí se 3,6 miliónu“, „Dnes zemřelo v Česku na Covid 19 lidí“ – takové tam mají titulky a vypadá to, že jejich heslem je „Čím hůře – tím lépe“!

Pomalu (vlastně rychle) si začínáme zvykat na covidovou demokracii – nebo snad totalitu? Ten obrázek nahoře je zajisté myšlen jako legrace, ale abychom se nedivili! Ve skladech bývalých Lidových milicí jsou atombordelů určitě milióny a dostalo by se na každého. „Mám rád lidi stejných tváří a proto velím Covid!“ Mám obavy, že když takto (nebo nějak podobně) Hamajda zavelí, všichni pojedeme v autobusu a každý bude sedět u okna... Tedy kromě mne – já už podruhé oranicí nepoběžím.

PAVEL SANAJEV: POCHOVEJTE MĚ POD PODLAHU

 

 

 

Geniální psychologické drama – Pavel Sanajev napsal bestseller o křehkosti dětské duše a bezcitnosti dospělých 

Už jsem to zažil víckrát – anotace, mající ve stručnosti shrnout obsah knihy a informovat tak literární veřejnost o tom, co má od ní primárně očekávat, je povrchní, zmatečná, nebo dokonce zcela zavádějící. Domnívám se, že je tomu tak i v případě knihy ruského spisovatele Pavla Sanajeva Pochovejte mě pod podlahu. Podle toho, co stojí na její obálce, by mělo jít o typickou oddechovou četbu, plnou vtipných a legračních scén, u nichž se hodně nasmějeme a užijeme si ruského humoru. Ve skutečnosti je však máloco víc vzdáleno pravdě než právě takovéto hodnocení. Takže ještě jednou – nevím, kdo tu anotaci psal, ale je nepochybné, že Sanajevovu knihu vůbec nepochopil... 

V současné ruské literární produkci se orientuji natolik, že mohu zodpovědně říct následující: Aby se tam nějaká kniha po léta držela na první příčce mezi bestsellery, musí bezpodmínečně jít o výjimečné dílo (a nikoli pouze o průměrné, jak naznačuje anotace). A opravdu! Když jsem ji dočetl, bylo mi okamžitě jasné, že kniha Pochovejte mě pod podlahu je originálním (mimo jiné i protože z pozice malého chlapce psaným) „psychothrillerem“, kteréžto označení je ovšem jen orientační (proto ty uvozovky). Zde jde totiž o mnohem víc, než na co jsme u tohoto žánru zvyklí, a to o drásavé nahlédnutí do skrytých záhybů dětské duše, sužované psychickou labilitou a nepředvídatelným jednáním nejbližších osob.

Dá se říct, že je vcelku vedlejší, zda a nakolik autor vzpomíná na své vlastní dětství. Základní reálie určitě souhlasí a pokud jde o hlavní „hrdinku“, je sice nesnadné uvěřit, že měl právě takovouto babičku, nemožné to ale není. Co se pak týká vnitřního, emočního světa malého vypravěče, tak tady je zas naopak stěží představitelné, že by šlo něco takového vymyslet – to se zkrátka muselo prožít...

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-pochovejte-me-pod-podlahu

ŠACHY – škola hry pro děti

Rodiče, zpozorněte – vyšla kniha, která pohádkovou formou naučí vaše děti hrát šachy!

„Her to perla skvoucí“ – takto šachy opěvuje Svatopluk Čech v jedné své básni. Ale i méně expresivní označení „královská hra“ se k šachům výborně hodí, protože jejich krása, složitost a dá se říct i záhadnost jim propůjčují výsadní postavení mezi všemi druhy her, co jich lidé vymysleli...

Recenzi knihy Šachy – škola hry pro děti bych rád začal poněkud osobně, takže především řeknu, že šachy mne provázely prakticky celým životem. Když jsem se s nimi prostřednictvím jednoho kamaráda ve svých 8 či 9 letech seznámil, byl to pro mne (samozřejmě v pozitivním slova smyslu) šok. Zkrátka něco na způsob lásky na první pohled – šachy bych hrál nejraději pořád! Postupem doby jsem se zúčastňoval i nejrůznějších turnajů, nějakým výjimečně dobrým hráčem jsem se ale bohužel nestal. Důvod byl nejspíš ten, že jsem se se šachy seznámil příliš pozdě – ano, zní to asi podivně, ale nejlépe je s nimi začít někdy kolem čtvrtého, pátého roku věku. Je evidentní, že bez rodičovské pomoci a podpory se to neobejde, ovšem čas a úsilí, které je dítěti v tomto ohledu věnováno, se bohatě vyplatí.

Hlavní samozřejmě není vychovat budoucího mistra světa. Naučit jej hrát šachy především znamená dát svému dítěti skvělou zábavu a naučit ho logickému myšlení – v některém z šachových klubů (které jsou u nás nejen ve velkých městech, ale mnohdy i v malých vesnicích – viz: https://www.sachovespravy.eu/link.htm – a kde jej určitě s radostí přijmou) navíc najde spoustu kamarádů. Zbývá tedy jediné – pořídit si knihu Šachy – škola hra pro děti (není nijak drahá) a šachovou soupravu (i to je finančně celkem akceptovatelná záležitost) a začít svého potomka zasvěcovat do tajů královské hry. Pokud rodiče šachy neumí, nic se neděje – budou se je prostě učit spolu s dítětem! Adrianna Staniszewska a Urszula Staniszewska (autorky zmíněné knihy) ji pojaly jako pohádkový příběh, tedy nekomplikovaně a nanejvýš srozumitelně.

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-sachy-skola-hry-pro-deti

GUSTAV MEYRINK: GOLEM

Komplikované a morbidní, zároveň však skvělé čtení!

Domnívám se, že málokterá jiná „neautobiografická“  kniha toho vypovídá o svém pisateli tolik, jako Golem o Gustavu Meyrinkovi. Tak temný a „nesrozumitelný“ román mohl napsat pouze někdo, jehož duchovní a duševní svět se nachází na pomyslné hranici mezi „ještě“ normalitou a „už“ psychickou poruchou. Jinak řečeno – Golem sice není výplodem chorého mozku, ovšem nebezpečně se takovémuto hodnocení blíží. Což v případě literatury zajisté nevypovídá vůbec nic o kvalitě díla, nýbrž pouze o autorově osobnostním profilu. V případě Gustava Meyrinka pak mám za to, že tento podivný a podivínský muž (jen si na Wikipedii přečtěte jeho životopis!) „vydoloval“ z hlubin své mysli fantaskní či (což není míněno nijak pejorativně) fantasmagorickou rudu a odlil z ní literární skvost té nejvyšší kvality!

Athanasius Pernath, paranoidní „hrdina“ v ich-formě psaném příběhu, se zamýšlí nad trýznivým duševním stavem, v němž se nachází a pátrá po tom, co by mohlo být jeho příčinou. S jistotou ví jen jedno – když se snaží rozpomenout se na svou minulost, na dětství a mládí, paměť ho zrazuje a on není schopen proniknout za clonu jakéhosi nepochopitelného zatmění mysli. Ať se namáhá sebevíc, vždycky nakonec narazí na nepropustnou zeď, za niž se nedostane. Není to ale tak, že vzpomínky jsou tak úzce a nerozlučně spojeny s naší osobností, že bez nich to už ani nejsme my? Jestliže je mu dnes čtyřicet let a přitom si pamatuje jen to, co prožil až od svého dvacátého roku, pak jde určitě nejen o nevinnou mozkovou anomálii, ale patrně i diagnostikovatelné psychické onemocnění. Athanasius Pernath lékařskou pomoc nehledá a chce celé věci přijít na kloub sám...

Žije v pražském židovském ghettu, v nájemním domě, jehož nuzné byty jsou domovem podobných společenských vyděděnců. Kromě občasných návštěv místní hospody a práce na zakázkách, s nimiž se na něj jako na šikovného rytce tu a tam někdo obrátí, jsou jeho dny (a často i noci) vyplněny už jen mučivými otázkami po smyslu takovéto pochmurné existence. Dá se říct, že román vlastně nemá postupný a návazný děj a skládá se spíše z fragmentů jednotlivých zážitků hlavní postavy, o nichž se navíc nedá jednoznačně říct, zda jsou reálné, nebo se odehrávají toliko ve snovém, mysteriózním světě nemocné mysli. Zajímavá je ovšem jedna věc – zatímco právě zmíněné „nedostatky“ bývají v literatuře obvykle na závadu, v případě Meyrinkova Golema je tomu přesně naopak a bizarní vyprávění, nezřídka připomínající četbu chorobopisu, je takto zahaleno do originální hororové atmosféry, působící na čtenářovu obrazotvornost přímo s magickou intenzitou...

Dlužno dodat, že kromě hlavní postavy vystupují v knize i mnohé další, neméně sugestivní. Student medicíny Charousek, s nímž se Athanasius Pernath od jisté doby přátelí, je z nich asi nejpozoruhodnější. Je to na jedné straně mladík s pokřiveným světonázorem a morbidními morálními zásadami, zároveň však čestný a poctivý idealista, ochotný ve jménu spravedlnosti k osobním obětem. Je docela dobře možné, že autor do něj přenesl něco ze svého vlastního charakteru.

Meyrinkův nejznámější a nejoceňovanější román vydalo nakladatelství Leda ve vynikajícím překladu Hanuše Karlacha. Byla to určitě dobrá volba, protože s těžkým a složitým textem originálu by si někdo méně zkušený nejspíš neporadil. Golem je skvěle ilustrován Hugo Steinerem, což je další z důvodů, proč si právem zasluhuje čestné místo v nové edici Démanty literatury, o niž Leda nedávno obohatila svou knižní nabídku.         

MICHAEL CONNELLY: BETONOVÁ BLONDÝNA

Číst Connellyho je literární požitek par excellence!

Harry Bosch má problém. A ne zrovna malý! Když před čtyřmi lety zastřelil chlápka, jehož považoval za brutálního sériového vraha (mezi policisty přezdívaného Panenkář), byl přesvědčený, že vykonal záslužný a chvályhodný čin. A myslí si to dodnes, ovšem...

Nyní sedí na lavici obžalovaných a musí se ze svého tehdejšího jednání zodpovídat! Manželka zastřeleného totiž od počátku tvrdila, že její muž žádným vrahem není a podařilo se jí dostat tu záležitost k soudu. Elitní právnička, kterou si najala, viní Bosche z toho, že připravil o život nevinného člověka, zatímco skutečný pachatel je stále na svobodě. Když je navíc během procesu objevena mrtvola mladé ženy, zavražděné způsobem, který nese jasný Panenkářův „rukopis“, má to Bosch náhle hodně nahnuté...
Betonová blondýna je „teprve“ třetí knihou, v níž nás Michael Connelly seznamuje s případy Harryho Bosche. Jak je to možné, když boschovská série čítá – nemýlím-li se – dvacet „kusů“? Inu, nakladatelství Domino přistoupilo k druhému vydání „connellyovek“, což je vynikající zpráva pro všechny, kdo před lety „zaspali dobu“ a nezaregistrovali, že americký autor, tehdejší vycházející hvězda detektivního žánru, se rychle stane zářivou stálicí a každá jeho nová kniha bude literární událostí a na pultech knihkupectví se po ní jen zapráší!

Celá recenze zde: 

https://www.knihcentrum.cz/recenze-betonova-blondyna

SAKRÁLNÍ OBĚTI KDYSI A DNES

aneb kdo bude další, komu jeho kamarádi pomohou do rakve?

Těžko říct, kdo jako první v dějinách tuto praxi zavedl. Jisté je ovšem to, že se používala už během tzv. Velké francouzské revoluce, kdy její vůdci (Danton, Desmoulins, Hébert) byli postupně obětováni (tj. gilotinováni) za účelem rychlejšího vybudování totalitního státu.  Na popravišti ovšem nakonec skončili i hlavní strůjci teroru Robespierre a Saint-Just, takže právě z této doby pochází známé rčení „revoluce požírá své děti“.

Takřka k dokonalosti přivedl praxi sakrálních obětí Josif Stalin. Vždy, když se v bolševické straně objevil někdo, koho se pro jeho rostoucí popularitu a vliv obával (Bucharin, Zinověv, Kameněv, Kirov), nechal dotyčného zavraždit a navíc z jeho smrti obvinil třídní nepřátele, proti nimž zahájil nelítostný teror. 

U nás byl po komunistickém převratu do role sakrální oběti svými vlastními spolubojovníky vmanipulován Rudolf Slánský. Generální tajemník strany byl oběšen proto, aby bylo na koho svést neúspěchy při budování socialismu. I když věděl, že žádnou „hanebnou hlízou zrady uvnitř KSČ“ není, sehrál Slánský toto zinscenované divadlo víceméně dobrovolně – stačilo, aby mu jeho soudruzi řekli, že svou smrtí přispěje k vítězství komunismu!

Jak vidno z právě řečeného, pro zločinecké struktury je sakrální oběť mimořádně účinným prostředkem k vyvolání hněvu lidových mas a usměrnění společenského vývoje požadovaným směrem. Není se tedy co divit, že i současní liberálně-demokratičtí fašisté k této metodě čím dál častěji sahají. Klasickým příkladem je vražda Jána Kuciaka – za sakrální oběť tu byl cíleně vybrán mladý, idealistický a o morální obnovu Slovenska usilující novinář za účelem vybičování co možná nejsilnějších emocí. To se podařilo, neboť zloba národa se obrátila proti vládě, která padla, ovšem zamýšlený scénář nakonec nevyšel – nová vláda je jiná, než plánovali liberální majdanisté a urputná snaha mainstreamových sdělovacích prostředků svalit vinu na podnikatele Kočnera se rovněž minula cílem, když soud dotyčného pro nedostatek důkazů osvobodil. A není se co divit – skutečné objednavatele vraždy je třeba hledat někde úplně jinde...

No a teď otrava Alexeje Navalného (a samozřejmě zase novičokem). Průměrně inteligentní čtenář již určitě ví, kdo za tím asi tak stojí.

Na závěr bych chtěl upozornit všechny prostoduché havloidní jedince na jeden problém: Tak tedy – pokud jste zapálení eurohujeři, fanatičtí multikulturalisté, aktivističtí homosexualisté či něco podobného (a navíc mladí a mediálně známí), pak jste potenciálními kandidáty na sakrální oběť. Tak jako kdysi Danton, Kirov či Slánský, nebo dnes Kuciak a Navalnyj...    

VÁCLAV KLAUS: SEBEDESTRUKCE ZÁPADU

Václav Klaus důkladně píchl do nedotknutelného liberálně-demokratického vosího hnízda!

Žijeme v osudové době, kdy se rozhoduje nejen o naší budoucnosti, ale i tom, zda režim, který z tohoto zásadního střetnutí vzejde, bude znamenat definitivní stadium společensko-politického vývoje. Mnozí si to bohužel neuvědomují, ale případné vítězství liberálně demokratických fanatiků by znamenalo nástup diktatury, jakou historie ještě nepoznala, navíc bez sebemenší možnosti návratu ke svobodnému životu. Byl by to vpravdě „konec dějin“ – ovšem úplně jiný než si představoval Fukuyama. Prostředků k pacifikaci občanů by díky špičkovým technologiím měl totalitní stát tolik, že veškerý odpor by byl marný. Už teď (a to ještě nejsou u moci) můžeme dobře vidět, jaké metody liberální fašisté používají. Politická korektnost, ostrakizace lidí s „nesprávnými“ názory, cenzura sociálních sítí, protěžování aktivistů bez politického mandátu do nejrůznějších funkcí ve státních institucích, pronikání nevládních organizací a tzv. neziskovek do řízení ministerstev (např. resort školství je již prakticky úplně ovládán spolky typu Člověk v tísni a propagátory LGBT sexuální „výchovy“) – to všechno se děje již dnes a není nijak obtížné odpovědět si na otázku, jak by si noví vládci počínali po „uchopení moci“.

Určitou protiváhou těchto snah jsou knihy, které na zmíněná nebezpečí poukazují. V poslední době jich vyšla celá řada – jmenujme alespoň Prolomení hradeb Petra Hampla, Proč islám nesmí do Evropy (Klára Samková) či z němčiny přeložené bestsellery Teror ctnosti a Německo páchá sebevraždu (Thilo Sarrazin). Sebedestrukce Západu (jedná se o sborník, do něhož kromě Václava Klause přispěla celá řada dalších konzervativně a patrioticky orientovaných osobností) je další z těchto mimořádně aktuálních a přečteníhodných publikací, které by si měl prostudovat každý, kdo si nechce vytvářet vlastní názor pouze z toho, co mu naservírují mainstreamová média.
To, co vidíme v dnešní Americe (kde prakticky již probíhá hybridní občanská válka) a západoevropských zemích, je revoluce ultralevičáckých bojůvek, materiálně a mediálně podporovaných a řízených šedými eminencemi v pozadí. Skrývajíce své úmysly za hesly o svobodě a lidských právech, usilují tito lidé o pravý opak, tj. o odstranění skutečné demokracie a její nahrazení demokracií liberální, která (jak bylo uvedeno výše) má ovšem všechny atributy totalitarismu. Kniha Václava Klause je mistrnou analýzou tohoto nebezpečného vývoje a podle mého názoru jednoznačně patří k tomu nejlepšímu, co bylo u nás v posledních letech na téma sebedestrukce kdysi svobodné západní civilizace napsáno.  
Je nanejvýš chvályhodné, že tento varovný a prorocký hlas zaznívá. Utěšovat se tím, že nás se dění na současném Západě netýká, protože jsme celkem nedávno zažili komunismus a dáme si tudíž pozor na každého, kdo by do něj společnost zase rád vrátil, je mírně řečeno naivní. Vyrůstá nová generace, jež snadno sedá na vějičku „odborníků“, kteří přetvořili školní osnovy na indoktrinaci mladé generace multikulturalismem, genderismem, homosexualismem a mnoha jinými podobně úchylnými –ismy, takže školy produkují zapálené havloidní svazáky, připravené budovat liberálně demokratický ráj tím horlivěji, čím víc si neuvědomují svou roli užitečných idiotů ve službách Soroše a jim podobných. Je jen otázkou času, kdy tito eurohujeři převezmou štafetu a přetvoří naši pořád ještě obyvatelnou vlast na území zamořené jedy zvrácených ideologií.
Jakkoli podepisuji všechno, co Václav Klaus napsal, v jedné věci zastávám odlišný názor. Bývalý prezident se domnívá, že ještě stále existuje naděje na záchranu přirozeného světa, já však mám za to, že Rubikon již byl překročen a dezorientovaná a zastrašená společnost se nezmůže na účinnou obranu. Vidím sice některá pozitiva (např. ideologizace školství narazila na odpor mnoha rodičů, kteří se sdružili ve Výboru na obranu rodičovských práv či ve facebookové skupině Rodiče proti indoktrinaci dětí), ale to jsou spíše výjimky. Všude vládne lhostejnost a apatie a mlčí i Církev, od níž bychom právem očekávali jasná a nedvojsmyslná slova k současné situaci...
Když před časem vyšlo Prolomení hradeb Petra Hampla, zavládlo mezi exponenty pražské kavárny takřka zděšení a na autora se sesypala lavina nenávistných útoků. V případě Sebedestrukce Západu očekávám podobnou reakci, což je pro každého normálního člověka jasným signálem, že se jedná o výjimečnou a přelomovou knihu. Snad jsem touto recenzí alespoň trochu přispěl k tomu, aby si ji lidé přečetli.

JOHN HERSEY: HIROŠIMA

Kniha o prvním použití atomové bomby, po jejímž přečtení bude každému jasné, že se ta hrůza už nesmí opakovat!

Tuto recenzi bych chtěl začít poněkud nezvykle, totiž dvěma krátkými úvahami:

1. Svržení atomové bomby na Hirošimu (a následně též na Nagasaki) bylo válečným zločinem, který si zaslouží jednoznačné odsouzení. Hrůzná smrt desetitisíců nevinných lidí včetně žen a dětí, zaživa upálených v nepředstavitelném žáru termonukleárního výbuchu, se nedá ničím omluvit a navždy zůstane hanbou americké armády i národa. Navíc ti, kdo tu hrůzu přežili, si následky svých zranění nesli často po celý zbytek života. Hirošima se právem stala synonymem krutosti a pohrdání lidskými životy a zároveň výstražným mementem pro budoucnost – k podobnému masakru bezbranných civilistů již nesmí nikdy dojít!

2. Japonsko zahájilo agresivní válku v Tichomoří (Pearl Harbor) a jeho vojáci smutně prosluli bestialitou vůči zajatcům i civilnímu obyvatelstvu na dobytých územích. Vražedné běsnění v Číně, Hongkongu, na Filipínách, Borneu a vůbec všude, kam Japonci vkročili, dodnes rezonuje v myslích tamějších lidí. Zvrácený tzv. „válečný kodex cti“ (bušidó), podle nějž všichni, kdo nepadli v boji a nechali se zajmout, ztráceli veškerá lidská práva, vedl k systematickému mučení a zabíjení amerických zajatců, na nichž byly navíc prováděny nelidské pseudolékařské experimenty. Militarizace japonské společnosti dosáhla obludných rozměrů, když v čele vlády stanul brutální fanatik Hideki Tódžó (popraven v r. 1948 za válečné zločiny). Poté, co se karta obrátila a bylo jasné, že Říše vycházejícího slunce bude poražena, bojovali Japonci zuřivě dál, takže použití atomových zbraní se ukázalo být jedinou možností, jak je přimět ke kapitulaci.

Dá se říct, že oba tyto názory na bombardování Hirošimy a Nagasaki atomovými zbraněmi mají svým způsobem pravdu. Otázek, spojených s touto problematikou, je obrovské množství, jedna je ale zcela zásadní: Kolik vojáků a civilistů by zahynulo, kdyby Japonsko (podobně jako hitlerovské Německo) válčilo až do úplného konce? Šlo by patrně o milióny životů...

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-hirosima

CHYTÁNÍ ZA SLOVÍČKO (4)

„Podle Kratochvílové jí přišla od „bytné“ 9. ledna 2017 textovka, že musí ihned opustit byt. To proto, že šéfovou vystrašil dotaz na ministra Chvojku, zda Valachová bydlí v jedné domácnosti se ženou. To exministryni prý vystrašilo s ohledem na spekulace o lesbickém vztahu.“

Podle Kratochvílové jí přišla od „bytné“ 9. ledna 2017 textovka, že musí ihned opustit byt. To proto, že šéfovou vystrašil dotaz na ministra Chvojku, zda Valachová bydlí v jedné domácnosti se ženou. To exministryni prý vystrašilo s ohledem na spekulace o lesbickém vztahu.

„Paní Valachová považovala svůj mediální obraz za zásadní, napsala mi přes Viber, že mám okamžitě opustit byt. Nezajímalo ji, kam se odstěhuji, navíc důsledně instruovala svého řidiče, aby mi ještě ten den odvezl věci, nakonec mi je vyložil v mé kanceláři na MŠMT,“ říká Kratochvílová.

„To si takto nepamatuju,“ řekla posléze Valachová.

Více na https://isport.blesk.cz/clanek/fotbal/383163/valachova-vs-kratochvilova-u-soudu-o-pomeru-s-peltou-i-konspiracnim-byte.html

Ahoj, Káčo,

pokud je mi známo, Tvoje strana (ČSSD) nepovažuje (na rozdíl ode mne a – jak věřím – i většiny společnosti) homosexualitu za úchylku, ale za sice odlišnou, ale jinak zcela přirozenou sexuální orientaci. Předpokládám, že stejný názor zastáváš i Ty. 

Pak je ovšem pro mne záhadou, proč ses tak vylekala a nechala svou tehdejší přítelkyni Simonu Kratochvílovou takříkajíc na hodinu vystěhovat ze společného bytu jen proto, že se začaly objevovat narážky na to, zda váš vzájemný vztah nemá sexuální konotaci. Z logiky věci mi vyplývá, že už pouhé spekulace o Tvé eventuální lesbické orientaci považuješ za pomluvy a urážky, vůči nimž se energicky ohrazuješ. To mně ovšem nejde dohromady s ideologií Tvé strany, podle níž být lesbou je úplně normální (ostatně některé Tvé parlamentní kolegyně si na tomto dokonce vystavěly politickou kariéru).

Vychází mi z toho tudíž následující: Verbálně sice v této záležitosti akceptuješ stanovy ČSSD, ve skutečnosti si ale myslíš to, co já (a – jak věřím – i většina společnosti), že totiž homosexualita je sexuální anormalita. Je-li tomu tak, chci Ti blahopřát, že sis zachovala zdravý selský rozum a nenechala si vymýt mozek stranickými sexuálními direktivami, vyprodukovanými neomarxistickými a genderovými „odborníky“. Jen nechápu, proč své názory tajíš – tedy, asi to tuším: Nechceš skončit jako svého času paní Pavlína Nytrová, kterou za její „homofobní“ výroky z ČSSD vyhodili...

EDDY DE WIND: KONEČNÁ STANICE OSVĚTIM

Ke každému svědectví o Osvětimi bychom měli přistupovat s úctou a pokorou...

Letošní 75. výročí konce druhé světové války probíhalo v podivně vyhrocené atmosféře, relativizující a mnohdy i znevažující význam porážky německého fašismu. Důvod této politováníhodné snahy o přepisování dějin je všeobecně známý – určité politické kruhy jsou dnes natolik zasaženy fanatickou rusofobií, že nedokáží přijmout ani nezpochybnitelná historická fakta a vymýšlejí všemožné pseudoteorie, mající za cíl popřít rozhodující roli Rudé armády na zničení Hitlerova režimu a osvobození naší vlasti. Odstranění sochy maršála Koněva a instalace pomníku vlasovcům jsou asi nejkřiklavějšími projevy této protiruské hysterie, která záměrně pomíjí skutečnost, že dnešní Rusko je demokratickým státem a s bývalým Sovětským svazem nemá nic společného.

Bohužel, podobné snahy o bagatelizaci zásluh sovětských vojsk jsme mohli zaregistrovat i v souvislosti s osvobozením koncentračního tábora v Osvětimi. Argumentační stupidita, která se k tomu použila (jaképak osvobození, vždyť Němci utekli dávno předtím, než přišli Rusové!), svědčí především o jednom – posuzovat historické události prizmatem aktuální ideologie a navíc s klapkami nenávistných předsudků na očích je nejen uboze tendenční, ale hlavně a především směšný podnik.

Konečná stanice Osvětim je název vzpomínkové knihy, v níž holandský lékař Eddy de Wind popisuje, co všechno zde zažil od léta 1943 až do vytouženého 27. ledna 1945. A je mimo jiné zajímavá i tím, že byla napsána během podivné několikadenní nejistoty mezi odchodem esesáků a příchodem Rudé armády. Jde o velmi cenné svědectví, protože poslední dny Osvětimi ještě nejsou definitivně zdokumentovány. Očitý svědek Eddy de Wind naproti tomu přesně vylíčil, co se tehdy dělo. Poté, co již za hřmění ruských děl byli vězni seřazeni do zástupů a hnáni na západ, zůstaly v táboře tisíce nemocných a také mnoho těch, kteří se poschovávali v různých skrýších. Tito poslední svědci nacistických zvěrstev měli být následně zlikvidováni esesáckými komandy, která však již svůj hrůzný úkol nestihla provést a v panice uprchla posledním vlakem, který z Osvětimi odjížděl. Jestliže tedy dnes všelijací pseudohistorikové tvrdí, že sovětská armáda vlastně Osvětim neosvobodila, protože když tam přišla, žádní Němci už zde nebyli, pak je to vskutku svérázná logika...

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-konecna-stanice-osvetim 

Poznámka: Autor knihy Konečná stanice Osvětim si protrpěl hrůzy tábora spolu se svou ženou, která sice rovněž přežila, ale v důsledku nelidských pseudolékařských pokusů následně nemohla mít děti. Proto je pro mne šokující, že Eddy de Wind byl po válce propagátorem interrupcí a dokonce spoluzakládal první holandskou potratovou „kliniku“ (viz doslov ke knize). To, co se eufemisticky nazývá umělé přerušení těhotenství či interrupce přitom není ničím jiným než barbarským vražděním nenarozených dětí. Fakt, že se k něčemu takovému propůjčil člověk, který prošel Osvětimí, je mimo mé chápání...

HAIKU (173)

Ž i v ý   p l o t  –

v   d r á t ě n ý c h   o k á c h   s e d í

h e j n o   v r a b c ů

HAIKU (172)

A k u t n í   p ř í p a d

v š e c h n y   v   č e k á r n ě   p ř e d b ě h l

s y n   s t a r o s t y

SHAUN BYTHELL: ZPOVĚĎ KNIHKUPCE

Když jsem zametal chodník před obchodem, šly okolo dvě ženy. Jedna prohodila: „Nemá cenu tam chodit, jsou tam jen knihy.“

Předpokládám, že ti, kdo si před časem přečetli Deník knihkupce, s nedočkavostí vyhlíželi avizovaný druhý díl. A nyní jsme se tedy konečně dočkali! Ta první osoba množného čísla je napsána záměrně – i já jsem totiž jeden z těch, koho svérázný skotský knihomol Shaun Bythell okouzlil úsměvným literárním stylem, s nímž líčí světlé i stinné stránky svého podnikání. Humor je ovšem v jeho případě jistou ctností z nouze – kdyby se velkomyslně nepovznesl nad hloupost, naivitu a vykutálenost mnoha svých zákazníků, musel by se za ta léta už dávno zbláznit!
Prý to jeho knihkupectví je největší ve Skotsku. To se dá asi těžko zjistit, skutečností však je, že Shaun provozuje též antikvariát a rovněž se pokouší prodávat řemeslné výrobky místní provenience. Do výlohy jeho obchodu zatéká, mezi regály se proplétá starý kocour, který tam občas zkonzumuje uloveného ptáka, příchozí mu dovnitř s železnou pravidelností přinesou nejvíc bláta právě v okamžiku, kdy se pokusil o úklid a (což je nejhorší) chovají se u něj jako... ano, jako v knihkupectví. Co všechno to obnáší, o tom napsal v Deníku – a teď pokračuje ve Zpovědi!
Živit se dnes prodejem knih je nelehké podnikání a věnovat se mu může pouze idealistický nadšenec. Doba je díky všelijakým e-shopům velmi zlá – takový typický návštěvník Shaunova knižního království si od něj nejdříve zjistí informace o požadované publikaci, aby posléze odešel s tím, že si ji objedná na Amazonu.  Z četby člověk získává dojem, že návštěvníky knihkupectví jsou bez výjimky podivné a nevyzpytatelné existence, před nimiž se chudák majitel musí mít permanentně na pozoru. Za těch dvacet let, co obchod vede, se však Shaun naštěstí „otrkal“ natolik, že ho už jen máloco dokáže překvapit. Dávno třeba ví o fíglu, jímž se někteří vykukové, přinášející mu staré knihy do antikvariátu, snaží vyšroubovat jejich cenu – rádoby vlastnoruční podpis autora na první stránce jej neoklame. Podle typu lidí také dopředu tuší, jaké otázky mu budou položeny a má na ně připraveny standardizované odpovědi. Nemálo zákazníků k němu přichází s apriorním podezřením, že prodej knih je skvělý a výnosný džob a majitelé knihkupectví jsou tudíž boháči, topící se v penězích. S předsudky tohoto druhu se ale nejspíš bojovat nedá.
O Skotech se říká, že jsou národem lakomců a skrblíků a patrně na tom něco bude. U nás se např. sotva setkáme s tím, že by někdo u pokladny v knihkupectví smlouval o cenu knihy, kterou si chce koupit. Ve Skotsku je ovšem podobné jednání skoro pravidlem a na stránkách Shaunovy knihy je o tom napsáno plno nejrůznějších historek.
Nakladatelství Dybbuk mně vydáním Zpovědi knihkupce udělalo velkou radost, znásobenou navíc zasláním recenzního výtisku. Snad jsem se svého úkolu zhostil dobře a „navnadil“ milovníky anglického (tedy skotského!) humoru k přečtení této svým způsobem výjimečné knihy!   

HAIKU (171)

S a l v y   z   p u š e k  –

l i d é   o p l a k á v a j í

v e l k é   z v í ř e