EDDY DE WIND: KONEČNÁ STANICE OSVĚTIM

Ke každému svědectví o Osvětimi bychom měli přistupovat s úctou a pokorou...

Letošní 75. výročí konce druhé světové války probíhalo v podivně vyhrocené atmosféře, relativizující a mnohdy i znevažující význam porážky německého fašismu. Důvod této politováníhodné snahy o přepisování dějin je všeobecně známý – určité politické kruhy jsou dnes natolik zasaženy fanatickou rusofobií, že nedokáží přijmout ani nezpochybnitelná historická fakta a vymýšlejí všemožné pseudoteorie, mající za cíl popřít rozhodující roli Rudé armády na zničení Hitlerova režimu a osvobození naší vlasti. Odstranění sochy maršála Koněva a instalace pomníku vlasovcům jsou asi nejkřiklavějšími projevy této protiruské hysterie, která záměrně pomíjí skutečnost, že dnešní Rusko je demokratickým státem a s bývalým Sovětským svazem nemá nic společného.

Bohužel, podobné snahy o bagatelizaci zásluh sovětských vojsk jsme mohli zaregistrovat i v souvislosti s osvobozením koncentračního tábora v Osvětimi. Argumentační stupidita, která se k tomu použila (jaképak osvobození, vždyť Němci utekli dávno předtím, než přišli Rusové!), svědčí především o jednom – posuzovat historické události prizmatem aktuální ideologie a navíc s klapkami nenávistných předsudků na očích je nejen uboze tendenční, ale hlavně a především směšný podnik.

Konečná stanice Osvětim je název vzpomínkové knihy, v níž holandský lékař Eddy de Wind popisuje, co všechno zde zažil od léta 1943 až do vytouženého 27. ledna 1945. A je mimo jiné zajímavá i tím, že byla napsána během podivné několikadenní nejistoty mezi odchodem esesáků a příchodem Rudé armády. Jde o velmi cenné svědectví, protože poslední dny Osvětimi ještě nejsou definitivně zdokumentovány. Očitý svědek Eddy de Wind naproti tomu přesně vylíčil, co se tehdy dělo. Poté, co již za hřmění ruských děl byli vězni seřazeni do zástupů a hnáni na západ, zůstaly v táboře tisíce nemocných a také mnoho těch, kteří se poschovávali v různých skrýších. Tito poslední svědci nacistických zvěrstev měli být následně zlikvidováni esesáckými komandy, která však již svůj hrůzný úkol nestihla provést a v panice uprchla posledním vlakem, který z Osvětimi odjížděl. Jestliže tedy dnes všelijací pseudohistorikové tvrdí, že sovětská armáda vlastně Osvětim neosvobodila, protože když tam přišla, žádní Němci už zde nebyli, pak je to vskutku svérázná logika...

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-konecna-stanice-osvetim 

Poznámka: Autor knihy Konečná stanice Osvětim si protrpěl hrůzy tábora spolu se svou ženou, která sice rovněž přežila, ale v důsledku nelidských pseudolékařských pokusů následně nemohla mít děti. Proto je pro mne šokující, že Eddy de Wind byl po válce propagátorem interrupcí a dokonce spoluzakládal první holandskou potratovou „kliniku“ (viz doslov ke knize). To, co se eufemisticky nazývá umělé přerušení těhotenství či interrupce přitom není ničím jiným než barbarským vražděním nenarozených dětí. Fakt, že se k něčemu takovému propůjčil člověk, který prošel Osvětimí, je mimo mé chápání...