Když jsem zametal chodník před obchodem, šly okolo dvě ženy. Jedna prohodila: „Nemá cenu tam chodit, jsou tam jen knihy.“
Předpokládám, že ti, kdo si před časem přečetli Deník knihkupce, s nedočkavostí vyhlíželi avizovaný druhý díl. A nyní jsme se tedy konečně dočkali! Ta první osoba množného čísla je napsána záměrně – i já jsem totiž jeden z těch, koho svérázný skotský knihomol Shaun Bythell okouzlil úsměvným literárním stylem, s nímž líčí světlé i stinné stránky svého podnikání. Humor je ovšem v jeho případě jistou ctností z nouze – kdyby se velkomyslně nepovznesl nad hloupost, naivitu a vykutálenost mnoha svých zákazníků, musel by se za ta léta už dávno zbláznit!
Prý to jeho knihkupectví je největší ve Skotsku. To se dá asi těžko zjistit, skutečností však je, že Shaun provozuje též antikvariát a rovněž se pokouší prodávat řemeslné výrobky místní provenience. Do výlohy jeho obchodu zatéká, mezi regály se proplétá starý kocour, který tam občas zkonzumuje uloveného ptáka, příchozí mu dovnitř s železnou pravidelností přinesou nejvíc bláta právě v okamžiku, kdy se pokusil o úklid a (což je nejhorší) chovají se u něj jako... ano, jako v knihkupectví. Co všechno to obnáší, o tom napsal v Deníku – a teď pokračuje ve Zpovědi!
Živit se dnes prodejem knih je nelehké podnikání a věnovat se mu může pouze idealistický nadšenec. Doba je díky všelijakým e-shopům velmi zlá – takový typický návštěvník Shaunova knižního království si od něj nejdříve zjistí informace o požadované publikaci, aby posléze odešel s tím, že si ji objedná na Amazonu. Z četby člověk získává dojem, že návštěvníky knihkupectví jsou bez výjimky podivné a nevyzpytatelné existence, před nimiž se chudák majitel musí mít permanentně na pozoru. Za těch dvacet let, co obchod vede, se však Shaun naštěstí „otrkal“ natolik, že ho už jen máloco dokáže překvapit. Dávno třeba ví o fíglu, jímž se někteří vykukové, přinášející mu staré knihy do antikvariátu, snaží vyšroubovat jejich cenu – rádoby vlastnoruční podpis autora na první stránce jej neoklame. Podle typu lidí také dopředu tuší, jaké otázky mu budou položeny a má na ně připraveny standardizované odpovědi. Nemálo zákazníků k němu přichází s apriorním podezřením, že prodej knih je skvělý a výnosný džob a majitelé knihkupectví jsou tudíž boháči, topící se v penězích. S předsudky tohoto druhu se ale nejspíš bojovat nedá.
O Skotech se říká, že jsou národem lakomců a skrblíků a patrně na tom něco bude. U nás se např. sotva setkáme s tím, že by někdo u pokladny v knihkupectví smlouval o cenu knihy, kterou si chce koupit. Ve Skotsku je ovšem podobné jednání skoro pravidlem a na stránkách Shaunovy knihy je o tom napsáno plno nejrůznějších historek.
Nakladatelství Dybbuk mně vydáním Zpovědi knihkupce udělalo velkou radost, znásobenou navíc zasláním recenzního výtisku. Snad jsem se svého úkolu zhostil dobře a „navnadil“ milovníky anglického (tedy skotského!) humoru k přečtení této svým způsobem výjimečné knihy!
Žádné komentáře:
Okomentovat