POETICKÉ KOMENTÁŘE (31)

                          V e l k ý   s v á t e k   d n e s k a   s l a v í

                          š e s t   s e t   l e t   j s o u   k r á s n é   r o k y

                          H o n z o ,   p ř e j e m    p e v n é   z d r a v í

                          a s p o ň   d o   t é   t i s í c o v k y !

KDO JE RASISTA?!

Divná otázka, že? A navíc dost nebezpečná, neboť psát o problematice rasismu a nedržet se přitom předem daných politicko-korektních klišé může v dnešní postdemokraturní společnosti zavánět kriminálem. Začnu trochu provokativně, a to tím, že si představím hypotetickou situaci, kdy na ulici nějaký tazatel zastavuje lidi a pokládá jim následující otázku: „Jste rasista?“ Je jasné, jak budou všichni dotazovaní odpovídat – totiž o překot ujišťovat, že rasisty samozřejmě nejsou, tvrdit, že je už samotná takováto otázka pohoršuje atd. Co se týká mne, odpověděl bych po pravdě – tedy, že nevím.
Ano, já opravdu nevím, zda jsem či nejsem rasista. Nebo – lépe řečeno – ani to vědět nemůžu, protože toto slovo má tolik významů či nejrůznějších odstínů, že kvalifikovaně a pravdivě odpovědět je značně složité. V každém případě bych nejdříve potřeboval vědět, co to rasismus vlastně je. A to já opravdu nevím, resp. těch definic je tolik, že odpovědět jednou větou – „Jsem (nejsem) rasista“ – dle mého názoru ani nejde.
Pokusím se to vysvětlit na jednoduchém příkladu: Existuje jakýsi úředník, jehož přesnou náplň práce nechápu, ale je to něco ohledně tzv. lidských práv – myslím, že se mu říká vládní zmocněnec pro lidská práva. Kdysi tuto funkci zastával zpěvák a hudební skladatel Michael Kocáb. Pokud si dobře vzpomínám, tak jeho hlavním záměrem bylo tzv. „začleňování Rómů do většinové společnosti“, čehož chtěl dosáhnout tzv. „pozitivní diskriminací“, což v praxi znamenalo, že tomuto etniku byly ze strany státu poskytovány nejrůznější výhody, které je měly motivovat k onomu začleňování. A nyní se dostávám k tomu hlavnímu.
Ti, kdo s takovouto „pozitivní diskriminací“ nesouhlasili, byli šmahem označováni za rasisty, neonacisty, extrémisty apod. Pokud je tedy otázka nastavena takto, pak i já jsem bezesporu rasista, neboť se zvýhodňováním Rómů nesouhlasím. Pokud se ale na věc podíváme zdravým selským rozumem, pak se karta obrací a rasistou se pro změnu stává pan Kocáb. Jestliže totiž někdo zastává názor, že Rómové nejsou schopni se o sebe postarat a potřebují pomoc ze strany státu, pak je zřejmé, že je považuje za méněcenné lidi. A to je podle mne rasismus jak vyšitý. A v tomto ohledu já rasista rozhodně nejsem, neboť se domnívám, že Rómové žádnou pomoc od státu nepotřebují, protože to nejsou méněcenní, neschopní a intelektuálně zaostalí lidé, ale naopak lidé jako všichni ostatní. Zvýhodňování Rómů je tedy podle mne jasným projevem rasismu a xenofobie. Pojďme ale dál.
To, že lidé mají různou barvu kůže, je empirický fakt. Nechápu proto, jak může být např. už pouhé slovo „černoch“ považováno za rasistické. Mně např. označení „běloch“ nevadí, stejně jako mně nevadí, pokud nám Cikáni říkají „gádžové“. Samozřejmě ani slovo „Cikán“ nepokládám za něco neslušného, vždyť právě mnozí Cikáni nesou s nelibostí, jsou-li označováni za Rómy…
Rasismem je prý také názor, podle něhož některé etnikum je v určitém směru horší, „méněcennější“ než jiné. V tomto případě jsem rovněž rasista, neboť se domnívám, že např. černoší jsou rozhodně „nadřazeni“ nám bělochům v některých atletických disciplínách, boxu a volejbalu. A je možné, že i v hudbě. Setkal jsem se i s názorem, že Asiaté jsou intelektuálně nejlépe disponovanými lidmi, což ovšem nedokážu posoudit. Rozhodně bych ale nikoho, kdo tento názor zastává, nepokládal za rasistu.
Takže se dostávám tam, odkud jsem vyšel a o mnoho chytřejší nejsem – tedy v tom smyslu, že pořád nevím, zda jsem či nejsem rasista. Ale nijak mě to netrápí, protože se mne na to ještě nikdo nikdy neptal a snad ani ptát nebude. A pokud ano, odpovím podle pravdy, že nevím. Ať si to pak přebere, jak chce…

MOJE PERLIČKY (17)

Měla jsem morče, ale loni mně vyhynulo.

Můj dědeček zažil Prorektorát. 

Hotely se označují hvězdičkami podle toho, jak je v nich draho.

Hitler byl takový zločinec hlavně proto, že si myslel, že to myslí dobře.

Kombajny jsou veliké stroje, které dokážou udělat z pole strniště.

Do vody bychom neměli skákat uhřátí, protože je dobře známo, co voda dokáže.

Myslivci se v zimě starají o zvěř, která se jim odmění tím, že mají co střílet.

Kolem dálnic je hodně pomníčků, aby si řidiči uvědomili, že mají jezdit opatrně.

Čistit zuby bychom si měli pravidelně, a když na to někdy zapomeneme, je potřeba na to nezapomínat.

Kdo se bojí zubaře, měl by si uvědomit, že zubař se ho často bojí taky.

HAIKU (36)

L e d n o v é   r á n o  -

z a p o m e n u t á   v o d a

v   r o z b i t é m   k ý b l u

FIONA BARTONOVÁ: VDOVA

Debut a hned skvělá knížka aneb nová literární hvězda se jmenuje Fiona Bartonová! 

Tak takhle nějak si představuji, že by měl vypadat psychologický thriller! Zatímco u většiny ostatních knih, zařazovaných do této kategorie, jde spíše o více či méně vyspekulované konstrukty, u nichž je evidentní, že s realitou mají společného pramálo, resp. že ve skutečnosti by se nic takového nemohlo stát, u Vdovy, literární prvotiny Fiony Bartonové, je tomu zcela jinak. Všechno zde působí autenticky a přirozeně, není zde nic prvoplánově hrůzostrašného, čtenář zde nenarazí na litry prolité krve ani hororové efekty, nad kterými by kroutil hlavou – a přesto (možná však, že právě proto) jde o děsivý příběh, s nímž se může měřit jen málokterý psychothrillerický bestseller.
Jestliže se hned první kniha anglické novinářce tak povedla, nabízí se otázka, jak je to možné, resp. jak se mohlo stát, že její Vdova mezi ostatními knihami tohoto žánru tak vyčnívá. Odpověď zřejmě musíme hledat ve faktu, že Fiona Bartonová má za sebou dlouhou kariéru novinářky, píšící o nejrůznějších zločinech, takže měla jistě „v zásobě“ velké množství témat, vhodných pro knižní zpracování. Nepochybný literární talent a poměrně dlouhá doba od nápadu po jeho realizaci, resp. pečlivé, promýšlené psaní pak byly dalšími faktory, které přispěly k tomu, že Vdova je tak skvělá. A o čem konkrétně tedy kniha je?
Při automobilové nehodě zemře muž, který byl podezřelý z toho, že zavraždil malou holčičku – samotné podezření bez jasných usvědčujících důkazů však k obvinění a odsouzení nestačí a tak ve vězení neskončil. Smrtí Glena Taylora se však mnohé mění – jeho žena, nyní tedy vdova, by teď možná mohla odhalit něco, co třeba ví a dosud nikomu neřekla. Její dům se pro příští dny stane cílem nájezdů senzacechtivých novinářů, kteří však pokaždé odjíždějí zklamaní – čerstvá vdova nemá zájem s nimi o čemkoli hovořit.
Jedné novinářce se přesto podaří navázat se ženou kontakt. Kate Watersová si z nějakého důvodu získá její důvěru a Jean Taylorová se postupně začíná vracet do minulosti a rozpomíná se na svoje manželství, na léta strávená po boku muže, jenž se ke konci života stal terčem nevybíravých útoků za neprokázaný zločin.
Zavražděná dvouletá Bella Elliottová, resp. její stále unikající vrah, znamenají pro inspektora Boba Sparkese těžké trauma. I on vidí ve smrti Glena Taylora šanci získat od jeho vdovy nějaké nové informace, které by snad mohly pomoct případ objasnit. S Kate Watersovou se dobře zná a čeká, zda bude mít u Taylorovy vdovy štěstí...
Tolik ve zkratce k úvodním kapitolám, po nichž se rozvíjí příběh, který uchvacuje svojí propracovaností, realističností i tísnivou atmosférou krutého zločinu, skrytého pod nánosem času a touhy po zapomnění. Kniha anglické spisovatelky udivuje dokonalým literárním stylem, založeným na propojení střízlivého, takřka stenografický záznam připomínajícího popisu některých scén s hlubokým psychologickým záběrem u jiných, kdy mistrně „pitvá“ nejjemnější nuance lidského duševna. Plastičnost a „uvěřitelnost“ jednotlivých postav pak velkolepý dojem z knihy korunují.
Fiona Bartonová se na literární scéně objevila ve věku, kdy jiní už za sebou mají celou řadu vydaných knih. Kvantita ovšem neznamená automaticky kvalitu, což se dá vyjádřit i tak, že jedna opravdu hodnotná kniha má větší cenu než desítky podřadných „bestsellerů“. A právě Vdova moji představu o hodnotné, precizně vymyšlené i výtečně napsané knize splňuje.

ICH SCHREIBE FÜR BÜRGERSTIMME (2)

Merkel hat gewählt: Und deutsche Wähler verharren?

Viele Muslime haben sich längst entschieden

Veröffentlicht am 24. März 2015 von buergerstimme in BRD // 18 Kommentare

Setzen wir voraus, dass Frau Merkel recht hat und der Islam wirklich zu Deutschland gehört. Es bietet sich natürlich gleich die Frage an – und welcher Islam? Es gibt nämlich so viele verschiedene islamische Sekten (außer der Sunniten und Shiiten), dass man nicht imstande ist zu entscheiden, was eigentlich der “reine” Islam ist.

Setzen wir aber weiter voraus, dass der wahre Islam darin besteht, fünfmal pro Tag zu beten, Tiere zu schlachten, während des Ramadans zu fasten. Die Muslime, die dieses tun, also die “anständigen”, “friedlichen” Muslime müssen aber (um “wahre” Muslime zu sein, die nach den Suren des Korans leben!) auch ihre Frauen schlagen, ihre Kinder “islamisch” erziehen und vor allem den “wahren” Glauben verbreiten.

Man kann ganz klar sehen, dass in den Ländern, wo Muslime nur ein geringer Teil der Bevölkerung bilden, verhalten sie sich wirklich “friedlich” und “anständig”. Diese muslimische Friedlichkeit verschwindet aber im Moment, wenn ihre Zahl steigt und sie sich stark genug fühlen, um ihre unsinnigen Ansprüche zu erheben, die “ursprüngliche” Bevölkerung zu terorrisieren, zu randalieren. Natürlich – sie haben kein Interesse daran, sich zu integrieren. Im Gegenteil – diese Integrierungspolitik (wie zum Beispiel in Deutschland) verachten sie im Namen des Islams, der ja die vollkommenste Religion ist! Wenn sich jemand integrieren soll, so sind es ihrer Meinung nach die “gebürtigen” Deutschen, Franzosen, Engländer, Schweden.

Mit dem Essen wächst Appetit. Scharia-Polizei, islamische Feiertage usw. sind nur logische Folgen der politischen Feigheit angesichts der Gefahr, die droht, eine westliche Zivilisation zu zerstören. Was die Asylpolitik betrifft, sprechen die Politiker immer nur über ganz marginale Einzelheiten, während die einzige richtige Asylpolitik darin besteht, die Bevölkerung zu schützen und dafür sorgt, dass die “Einheimischen” in Ruhe leben können, ohne Angst haben zu müssen vor den Einwanderern. Wenn es sich um Menschen handelt, die in ihrer Heimat verfolgt werden, ist die Sache klar, denen muss geholfen werden. Im Falle der Zehntausenden von jungen, kräftigen Männern handelt es sich wirklich um für ihren Glauben verfolgte Menschen? Und weiter: Sehen wir bei ihnen Dankbarkeit dafür, dass sie (in Deutschland, Frankreich) so liebevoll angenommen werden? Ist es nicht vielmehr so, dass sie es für ihr Recht halten?

Scheinen diese Worte “politisch unkorrekt” zu sein? Die Alternative ist aber nur „Deutschlandistan“. Man muss also wählen, genauso wie Frau Merkel gewählt hatte – nämlich gegen ihr eigenes Volk. Wie wird das deutsche Volk wählen?

Ihr

Jan Hofirek

JAK SE DÁ VYDĚLÁVAT NA TĚHOTNÝCH ŽENÁCH...

Když žena čeká miminko, měla by dobu těhotenství prožívat v klidu a pohodě a vyvarovávat se úzkostí, napětí a stresu. To je snad pochopitelné každému normálně myslícímu člověku a doporučují to – alespoň tedy verbálně - i gynekologové. Jak to ale vypadá v praxi?
Je celkem veřejným tajemstvím, že těhotné ženy jsou dnes pro lékaře doslova „zlatým dolem“. Proč tomu tak je? Těch důvodů je několik, všechny ale mají společného jmenovatele, a tím je zneužití přirozené touhy nastávajících maminek po zdravém dítěti k jejich poslušnému plnění všeho, co jim je „doporučováno“. A tak jsou tyto ženy po devět měsíců posílány od jednoho „odborníka“ k druhému, podstupují všemožná vyšetření a s hrůzou čekají, jak dopadnou. Doba, kterou by měly prožívat v klidu a duševní pohodě, se mění v permanentní stres, a to ke škodě obou - matky i dítěte.
Podívejme se, co všechno je dnes na budoucí maminky „nachystáno“:
10. týden těhotenství - odběr krve (vyšetření PAPP-A a EB-hCG)
12. týden - ultrazvukové měření šíjového projasnění
Oba testy jsou následně porovnány a podle jakýchsi tabulek se usuzuje, zda je dítě v pořádku či nikoli. V případě druhé varianty je vyděšená žena poslána ke „konzultaci“.
15. týden - druhý odběr krve (AFP, T-hCG, uE3)
Tyto údaje se znovu porovnají s předchozími a „vypočítá se“ riziko vrozené vady. V případě „pozitivního“ výsledku je matka odeslána k další „konzultaci“. V čem tato údajná konzultace spočívá, není myslím nutné vysvětlovat.
20. týden - ultrazvukové vyšetření
Přitom se jaksi automaticky předpokládá, že se žena všem těmto „vyšetřením“ (mnohdy i značně rizikovým - AMC) bez odmlouvání podrobí - a bohužel je tomu skutečně tak. Tisíce žen pak následně žijí po zbytek těhotenství v úzkostech, protože jim „testy vyšly špatně“. V praxi je to ovšem tak, že výsledky této „prenatální diagnostiky“ jsou zcela zavádějící, „postižené“ dítě se narodí zdravé a nyní šťastná maminka si říká, proč vlastně všechna ta vyšetřování podstupovala, proč se stresovala, proč ji posílali od čerta k ďáblu, k čemu to všechno bylo.
Inu, milé nastávající maminky, psal jsem to už v úvodu a tady to ještě jednou zopakuji - pro jisté lidi jste opravdu oním příslovečným „darem z nebes“, vždyť všechna ta zbytečná vyšetření jsou natolik finančně nákladná, že se asi (zvlášť v dnešní době, kdy o peníze jde až na prvním místě) nelze divit tomu, kolik „odborníků“ si na vás chce „namastit kapsu“. A jen tak mimochodem - několik těchto „klinik reprodukčního zdraví“ si v poslední době koupil jeden hodně bohatý politik (určitě ho znáte z televize) a jistě by ty miliony nevyhazoval za něco, co nevydělává, že...
Závěrečná rada zní - nenechte sebou manipulovat. Ona „nutná“ a „důležitá“ vyšetření nejste povinny absolvovat a doktor vás do nich nesmí nutit. Podepíšete prohlášení, že jste je odmítly a odejdete domů, kde se budete několik měsíců bez zbytečných nervů těšit na narození krásného miminka.

POETICKÉ KOMENTÁŘE (30)

M o c   s e   t o m u   n e s m ě j t e     

d o d r ž u j t e   z á k a z  –  d í k y ! 

a   f u r t   s e   n á s   n e p t e j t e   

p r o č   t u   m á m e   p o p e l n í k y

(pro lepší rozlišení klikni na obrázek)

BÁSNĚNÍ (23)

PENZIJNÍ DEFORMA

Mládí je... (víte, kde) – do penze daleko

když na to pomyslím, hned jsem vždy naměkko

Podzime života! Můj sladký přelude!

(až budu v důchodu, žádný už nebude...)

PETER MAY: ÚTĚK

Román Útěk, v němž Peter May navazuje na proustovské téma „hledání ztraceného času“ a zamýšlí se nad rolí osudu, resp. svobody vůle v lidském životě, je podle mého názoru jeho vůbec nejlepší knihou, jejíž četba pro mne byla mimořádným literárním zážitkem.

Recenze zde:

http://www.knihcentrum.cz/proustovske-hledani-ztraceneho-casu-v-podani-petera-maye

HAIKU (35)

Z v í ř a t a   v   Z o o

–  l i d é   m u s í   b ý t

z a   m ř í ž e m i

POETICKÉ KOMENTÁŘE (29)

J e n   n a   v l a s t n í   n e b e z p e č í

č t ě t e  t u t o   c e d u l i

n e c h c e t e - l i   z   t ě c h l e   ř e č í

m í t   p a k   g u l á š   v   k e b u l i . . .  

HAIKU (34)

R a d o s t n ý   ú d i v  -

r o z š l á p n u t ý   h l e m ý ž ď

j e   o ř e c h

ANTIŽENY aneb BEZMOC ŠÍLENÝCH SQUAW

Kdesi jsem četl, že humor je motýl, kterého nikdo nikdy nechytne. A když ho přece jen chytne, tak už to zase není humor… Tento příměr se podle mého názoru dobře hodí i na problematiku feminismu - pokud vím, ještě nikdo nevysvětlil, co to vlastně je a pokud to přece jen vysvětlil, pak se to nedalo pochopit.
Ve všeobecném povědomí se vytvořil náhled, že feminismus je pseudohumanitní ideologie životem zklamaných, protimužsky založených, nevzhledných a militantních mužatek, které si tímto způsobem léčí své komplexy. A opravdu - pokud se blíže seznámíme s názory a postoji čelných představitelek feministických organizací, pak na ně uvedená definice dokonale sedí.
Samotné feministky to ovšem vidí jinak. Namítnou vám třeba, že mnohé z nich jsou docela pěkné a dokonce ani nemají nic proti mužům. To je ovšem zjevná nepravda - nevím jak vy, ale já jsem hezkou feministku ještě nikdy neviděl a dokonce si troufám říci, že toto slovní spojení je klasickým příkladem protimluvu, něco jako geniální blbec. A ke druhé námitce snad jen tolik, že na averzi, ba nenávisti vůči mužům je feministická ideologie primárně založena.
Podle základního feministického axiomu by feministkami měly být všechny ženy bez rozdílu. Protože tomu tak v praxi není, nenávidí feministky kromě mužů rovněž nefeministicky smýšlející příslušnice vlastního pohlaví. Jsou to podle nich zrádkyně, které se přidaly na stranu mužů, popř. nevzdělané, nemoderní a v předsudcích žijící nešťastnice, jimž je třeba pomoci vymanit se z dávno překonaných myšlenkových stereotypů. A vskutku - propagandistická aktivita feministek je svým způsobem obdivuhodná, mluví takřka o všem a do všeho…
Je celkem pochopitelné, že výchozí teze feminismu determinují i názor na taková výsostně ženská poslání, jako jsou mateřství, výchova dětí, role ženy při vytváření stabilní rodiny apod. Podle feministek jsou děti tíživým a společenský vzestup ohrožujícím faktorem, rodina překonaným a ženu omezujícím modelem soužití. Ideálem je tudíž bezdětná, tzv. emancipovaná a seberealizující se žena, cílevědomě budující svou profesní kariéru. Pokud některá feministka přece jen podlehne svodům mateřství, pak jediným možným řešením je pozice svobodné matky s jedním dítětem, samozřejmě co nejdříve odloženým do jeslí a vychovávaným chůvou.
Feministky jsou něco jako novodobé Amazonky, snažící se jít proti přírodě, zdravému rozumu a staletími ověřeným postulátům. Domnívají se, že to, co je staré, je nutně špatné a naopak - moderní je pro ně synonymem pro správné, žádoucí a dokonce nutné. Na pochybných základech podobného zkratkovitého uvažování se však jejich ideologie žalostně hroutí a zůstává jen zapšklost, zášť a nenávist. Smutný konec!
Feministek je naštěstí mezi ženami zanedbatelné procento. Sama příroda to totiž zařídila tak, že naprostá většina žen jsou inteligentní, zdravým rozumem obdařené a k tomu ještě navíc krásné a šarmantní, ba přímo okouzlující andělské bytosti a nemají tudíž žádný důvod být feministkami. Což je (především pro nás muže) zajisté skvělá zpráva…

POETICKÉ KOMENTÁŘE (28)

U k l í z e j t e   č i n k y  -  t e č k a !

T a d y   k o n č í   s r a n d a

n a š e   p a n í   u k l í z e č k a

n e m á   s v a l y   R a m b a

EUFEMISTICKÉ ŠÍLENSTVÍ

„Eufemismus je ztlumené vyjádření trapné nebo nepříjemné skutečnosti, popř. nahrazení výrazu drsného nebo budícího nepříjemné představy výrazem mírnějším, jemnějším.“ Tolik slovník cizích slov.
Už ze samotné definice vyplývá, že eufemismy používá především státní moc v totalitních režimech, kde snaha o „přikrášlování“ nepříjemných faktů je z pochopitelných důvodů největší. Tak např. nacistický systém v Německu v letech 1933 – 45 by bez masívního používání eufemismů prakticky nemohl existovat. Své zločiny by totiž mohl jen stěží páchat bez intenzívního ohlupování lidí, bez všudypřítomně propagandy a zastírání pravého stavu věcí pomocí „stokrát opakovaných lží, které se nakonec stávají pravdou“ – tedy bez eufemismů. A tak se o vyvražďování Židů mluvilo jako o tzv. „konečném řešení židovské otázky“, věznění odpůrců režimu bez soudu bylo „ochrannou vazbou“ a když ke konci války německá vojska prchala před Rudou armádou, hovořila hitlerovská propaganda o „zkracování linie fronty“.
Stejně tak tomu bylo i v socialistickém Československu. Okupace země v r. 1968 se nazývala „internacionální pomocí“, při zdražování potravin šlo o „úpravu cen“ apod.
Zdálo by se, že v tzv. svobodné a demokratické společnosti už eufemismy nebudou mít místo, protože zde není žádný důvod „lakovat věci narůžovo“. Pravdou je však pravý opak! Eufemismy se to kolem nás jen hemží, počínaje sdělovacími prostředky přes „oficiální“ stanoviska k nejrůznějším událostem až po způsob vyjadřování všelijakých sociálních inženýrů.
Uveďme alespoň některé „demokratické“ eufemismy:
- umělé přerušení těhotenství (zabíjení nenarozených dětí)
- pozitivní diskriminace (zvýhodňování určitých skupin obyvatelstva, resp. znevýhodňování jiných)
- alternativní životní styl – (sexuální deviace)
- lobování (krádeže peněz z tzv. veřejných zakázek)
- nepřizpůsobiví občané (vandalové a kriminální živly, rekrutující se z tzv. „menšin“) atd.
Mohli bychom samozřejmě pokračovat dál a dál – „multikulturní výchova“, „daň z přidané hodnoty“, „adaptační kurzy“… To všechno jsou eufemismy, které ovšem častým používáním „zlidověly“ natolik, že už v nich nic „eufemistického“ nevidíme.
Když v roce 1983 byl nad ostrovem Sachalin sestřelen dopravní letoun, přičemž zahynulo téměř 300 lidí, psalo se v našich novinách, že sovětská stíhačka letadlo nesestřelila, ale pouze „ukončila jeho let“. Tenkrát to (odhlédneme-li od tragiky celé události) bylo vnímáno jako výborný vtip. Je ovšem možné, že eufemismy, které se stanou součástí našeho slovníku ve více či méně vzdálené budoucnosti, nám tak vtipné nepřijdou. Jestliže např. bude uzákoněna eutanázie, jistě se o ní nebude mluvit jako o zabíjení starých a nemocných, ale určitě se použije „vhodnější“ (tj. eufemistická) definice, např. „eliminace neproduktivních společensko-sociálních elementů“. A to – alespoň mně – moc vtipně nezní…

MOJE PERLIČKY (16)

Naše národní dějiny se vyznačují velmi slavnou historií.

Pokud se našemu spolužákovi stane nějaký úraz, je nejdůležitější zachovat si duchapřítomnost, protože jinak můžeme propadnout panice.

Každý dospělý člověk v naší republice má asi 5 litrů krve.

Lidé dávají své děti do mateřských školek hlavně proto, aby si je mohli odpoledne zase vyzvednout.

Věřící lidé jsou lidé, kteří věří, že jejich víra je věrohodná.

Čtverec je zvláštním druhem obdélníku.

Astronomie je věda o hvězdách, zatímco astrologie si na ni jenom hraje.

Nepřiměřenou rychlostí jezdí hlavně lidé, kteří před jízdou nepřiměřeně pili.

Sokrates byl filosof, a proto byl odsouzen k smrti.

Každý den bychom měli vypít asi 2,5 litru tekutin, pokud možno ne najednou.

Pověra je víra, které by lidé neměli věřit.

BÁSNĚNÍ (22)

Postpoeti

Vzati za slovo

oněmí

básníci na slovo vzatí

prý...

POETICKÉ KOMENTÁŘE (27)

M o h l i   b y s t e   t o h o   n e c h a t ?!

Č t ě t e ,  p r o s í m   p ě k n ě

a   p ř e s t a ň t e   n a    n á s   k l e p a t

n e b o   n á m   z   V á s   k l e p n e !

(pro lepší rozlišení klikni na obrázek)

ERRARE HUMANUM EST...

Když občas čtu o smutných příbězích lidí, kteří se nechali zlákat vidinou snadného zisku a svěřili své peníze nějakým solidně vyhlížejícím pánům s kravatou, aby je (své peníze ani ty kravaťáky) už nikdy neviděli, říkám si, jak mohou být ještě dnes někteří lidé tak naivní. Jiní důvěřivci zase jezdí na tzv. předváděcí akce, kde jsou jim vnucovány ke koupi jakési úžasné hrnce, pánve, deky, sady kuchyňských nožů nebo podběráky na ryby. Pokud se nechají zlákat, po nějakém čase pochopitelně s hrůzou a vztekem zjistí, že koupili naprostý šmejd a aušus a ti z nich, kteří se při tomto “jedinečném a neopakovatelném” nákupu navíc zadlužili a nemají peníze na splátky “fantastického vysavače za pouhých 120 999 Kč”, mohou jako “neplatiči” počítat s oplétačkami u soudu, případně s návštěvou exekutora.
Říká se, že chybami se člověk učí a je to svatá pravda. Zdá s mi ale, že mnozí lidé toto přísloví neznají, protože dělají stále ty stejné chyby a nijak se z nich nepoučí. Sedají si na rozpálená kamna, která je popálí, ale místo toho, aby si příště dali pozor, za chvíli si na ně sednou zas.
Tento můj článek nemá být nějakým moralizováním nebo děláním si legrace z nešťastníků, kteří se spálili či nechali nachytat. Naopak - jeho smyslem je upozornit na to, že podvodníci existují i dnes a člověk by si měl dávat velký pozor na to, co podepisuje nebo komu svěřuje své peníze. A hlavně - učit se z chyb. Z těch vlastních, ale i z chyb druhých. A právě o jedné takové své blbosti, jakož i o tom, čemu mě naučila, chci nyní vyprávět - v naději, že třeba pro někoho bude varováním, až mu u dveří zazvoní solidně vyhlížející pánové s kravatou…
Název článku by mohl znít i jinak, např. “Jak jsem přišel (málem) o 60 000 Kč”, “Jak jsem se nechal napálit finančním analytikem”, “Jak jsem uvěřil nejserióznějšímu deníku”, popř. “Jak jsem se poučil z vlastní blbosti”. Ale raději přejdu k vyprávění svého smutného finančního příběhu s relativně šťastným koncem.
Před lety jsem nějakým zázrakem disponoval 60 000 Kč, které jsem nemusel hned utratit a mohl je tudíž nějak finančně zhodnotit. V té době se úroky pohybovaly mezi 13 - 17% a já jsem začal pátrat po tom, která banka je ta nejlepší a nejsolidnější, zkrátka, ve které z jejich poměrně velkého množství budou mé peníze opravdu v bezpečí a zároveň výhodně zúročeny.
Věděl jsem, popř. si dokázal spočítat, že ne všem těmto nabídkám na zhodnocení úspor lze věřit. Existoval tenkrát např. jakýsi fond, jmenoval se (pokud si dobře vzpomínám) Futurum Aurum, který sliboval úroky ve výši 33%. Hodně lidí tam vozilo peníze na dvoukolácích, nacpali tam všechno, co měli doma ve strožoku - a už to nikdy neuviděli. Takový hlupák jsem přece jen nebyl, bylo mi jasné, že tady něco nehraje, protože jednoduchou matematikou se dalo zjistit, že fond, nabízející takovéto úroky, by musel brzy zkrachovat. Hledal jsem tedy něco jiného.
Zalistoval jsem v jistých, prý seriózních a nejdůvěryhodnějších novinách a našel rubriku s názvem “Finance”. Jakýsi člověk, povoláním finanční analytik, tam zrovna tvrdil, že nejlepším českým bankovním domem je Investiční a Poštovní banka (IPB). Onen analytický finančník velmi pozitivně, ba pochvalně hovořil o “filosofii” této banky, o její korektnosti a současně dravosti na kapitálových trzích a tato svá tvrzení doprovázel podivnými odbornými výrazy, znějícími mým nezkušeným uším velmi přesvědčivě a fundovaně…
Ne - abych šel druhý den s penězi do IPB, to mi můj sebezáchovný pud přece jen nedovolil. Naopak - řekl jsem si, že člověk by si měl relevantní informace ověřovat z více zdrojů a tak jsem při nejbližší příležitosti zašel za jedním svým spolupracovníkem, kterého jsem znal jako člověka, dobře se orientujícího v dané problematice. Na můj dotaz, kam nejlépe uložit peníze, mi nedal okamžitou odpověď, ale podrobil mě asi půlhodinové přednášce na téma důvěryhodnosti českých bank. I on používal řadu odborně-nesrozumitelných výrazů, mluvil a mluvil, já mu obdivně naslouchal a čekal, co konkrétního z něj nakonec vyleze. Dočkal jsem se a jeho poslední větu si dodnes přesně pamatuji: “Takže Honzo, abych to shrnul, tak po zvážení všech pro a proti ti můžu jednoznačně doporučit IPB.”
Í pé bé, í pé bé… Jako mantru jsem si opakoval tato tři písmena a zmíněná banka se mně líbila čím dál víc. IPB je pouze českou pobočkou - samotná “mateřská” banka se jmenuje Nomura a patří prý Japoncům - a ti jsou přece korektní, spolehliví, spořiví… takže další plus. I to logo nad vchodem do luxusní budovy, kam jsem odnášel své peníze - lví hlava s nápisem “Lev na Vaší straně ve světě financí” - mně dodávalo jisté sebevědomí, spojené s přesvědčením, že tady jsem správně, že ti perfektně oblečení, usměvaví a vstřícní lidé za přepážkami se o mé peníze určitě dobře postarají. To jsem ještě samozřejmě netušil, že to všechno je jen nablýskaná fasáda, pozlátko, mající oslepit podobné důvěřivce, jako jsem byl tenkrát i já. A pochopitelně by mne ani ve snu nenapadlo, že za tři měsíce budu vcházet do téže luxusní budovy, tentokrát ovšem bez sebevědomí a bez iluzí, zato však s obavou, zda své peníze ještě někdy uvidím…
Takže - vešel jsem dovnitř, přistoupil k přepážce a přednesl svůj požadavek: “Mám 60 000 Kč a rád bych si je nějak výhodně uložil, ale nevím, co je v mém případě nejlepší, zda vkladní knížka nebo…” Půvabná a usmívající se úřednice se na mne trochu pobaveně dívala a pak poněkud nesouvislý tok mé řeči zastavila: “Nejlepší určitě bude, když si založíte revolvingový účet. Dneska to tak dělají všichni.” Takže jsem si založil zmíněný účet, odevzdal peníze a dostal kopii smlouvy, jíž vévodila lví hlava s nápisem “Lev na Vaší straně ve světě financí” - vždyť to tak dělají všichni, že… To jsem ještě nevěděl, že když něco dělají všichni, není to důkaz správnosti konaného, ale naopak - člověk by si měl v takovém případě dávat velký pozor, protože když něco dělají všichni, je to nejspíš nebetyčná blbost…
Za pár dní se začaly dít zvláštní věci - např. v novinách jsem si tu a tam mohl přečíst, že s IPB to není tak docela v pořádku. Má prý určité problémy v souvislosti s… a nyní následovaly jakési odborné výrazy, jimž jsem příliš nerozuměl. Zmiňovalo se jméno jakéhosi ředitele Nomury pro střední Evropu a prý je to nějaký podivný chlapík. A pak se dokonce začalo hovořit o možném krachu této ještě nedávno tak vychvalované banky! Tisková mluvčí IPB však tyto zvěsti rázně odmítla - její slova si pamatuji doslova: “Je to fáma - jedeme dál!” No - a pak jsem spolu se stovkami dalších postižených stál jednoho krásného dne ve frontě, táhnoucí se od přepážek dolů po schodišti až na ulici. Byl pátek odpoledne, v 17 hod. se banka zavírala, fronta postupovala pomalu - stihnu to? A dostanu vůbec své peníze zpátky?!
Bankovní úředníci s vyděšenýma očima si uvědomují, že do “zavíračky” to nestihnou, neboť dav se nijak nezmenšuje, spíše naopak. Nakonec jeden z nich vychází ven a oznamuje, že banka dnes bude otevřena déle. Za chvíli ovšem přichází s novou informací - došly peníze a musí se čekat, až přivezou další…
Masa lidí, kteří se podobně jako já nechali nachytat na švestkách a uvěřili blábolům finančních analytiků o serióznosti a důvěryhodnosti IPB, se začíná radikalizovat. Množí se výkřiky o lumpech a podvodnících, nadává se na vládu, která okrádá lidi a hrabe pro sebe… Je ale možné také zaslechnout pro nás Čechy tak příznačný šibeniční humor - jakýsi muž se za všeobecného smíchu dožaduje vstupu dovnitř s výkřikem: “Pusťte mě, já jsi jdu uložit peníze!”
Nakonec jsem se po několikahodinovém čekání dočkal - propracoval jsem se k přepážce a bylo mi vráceno mých 60 000 Kč. Protože opět docházela hotovost, dali mi je v dvousetkorunových bankovkách. Doma jsem si pustil rádio a první zpráva říkala, že IPB zkrachovala…
Když jdu dnes kolem oné honosné budovy, obložené drahými mramorovými deskami šedozelené barvy, lev na mé straně ve světě financí tam již nad vchodem nevisí. Je tam logo jakési jiné banky, o níž se v novinách píše, že je seriózní a spolehlivá, protože je pobočkou jakési banky v Belgii. Finanční anylytici tvrdí, že lidé, kteří si v této bance uloží peníze, se o ně vůbec nemusí bát, protože individuální přístup ke klientovi, know-how, fusdrejšing spojený s koučinkem vrcholového managementu a inovativní ekvivalenty derivátních produktů jsou zárukou toho, že…
Jenže - v tomhle já už nejedu.