Babišovo dilema – buď vládnout s Okamurou, nebo jít do tepláků s Hamáčkem...
Jedná se samozřejmě o bouři ve sklenici vody. Vždyť ta údajně přelomová, zdrcující, naprosto zásadní (další adjektiva si tam dejte podle libosti) zpráva z Bruselu vypadá spíše jako neumětelský pamflet, sepsaný horkou jehlou na koleně nějakého malého českého pirátského udavače. Babiš může na poslance z opozičních stran udělat dlouhý nos, protože i tuto uměle vytvořenou „obrovskou krizi“ s přehledem ustojí.
Nabízí se spíše jiná otázka – proč (když je de facto sluníčkář jako oni) pořádají naši havlisté na Babiše neustálé štvanice? Čím jim tak vadí, když přes silácké řeči o silném Česku poklonkuje EU, posílá miliardy ze státního rozpočtu eurohujerským neziskovkám, je jedna ruka s Macronem, Merkelovou a Sorošem, jeho europoslanci poslušně hlasují proti vlastní zemi, po volbách se namísto s SPD spojil se socanskými demagogy a vůbec dělá vše, aby se zalíbil neomarxistickému establishmentu jak u nás, tak v Bruselu? Zdá se, že primitivní antibabišismus, praktikovaný tzv. „tradičními“ stranami, se nedá rozumně vysvětlit, protože je z principu iracionální. Když se však na celou tuto záležitost podíváme pozorně, pak důvod, proč liberálně-demokratičtí kmotři mezi sebe Andreje nechtějí, přece jen najdeme.
Babiš je sice sluníčkář, ovšem nikoli z přesvědčení. Leze do zadku bruselským elitám, ale nedělá to s nadšením. Jako bytostný egocentrik, pragmatický oportunista a jednodimenzionálně (rozuměj hrubě materialisticky) založený člověk vždy v životě šel a jde i nyní cestou nejmenšího odporu prostě proto, že je to tak pro něj nejvýhodnější. To, že své eurohujerství nestaví na odiv, je čistý kalkul – získává tím na svou stranu voliče, kritické k EU. Babiš zkrátka od svého vstupu do politiky sedí (a jak je vidět, velice úspěšně) na dvou židlích, mistrně lavíruje mezi establishmentem (jehož je čelným představitelem) a lumpenproletariátem (za jehož vůdce se samozvaně prohlásil a vyšlo mu to) a není nikoho, kdo by jej mohl vystrnadit z premiérského křesla. Tedy – kromě případu, že by (a Andy na tom v poslední době bohužel pracuje) spáchal politické harakiri!
Přišla totiž doba, kdy se bude muset rozhodnout. Buď bude nadále hrát svou obojakou hru – a pak přijde o část voličů, kteří tu habaďůru dříve či později prokouknou, nebo se otevřeně postaví na eurofobní stranu a spolu s Okamurou vytvoří neporazitelný tandem. Taktika neustálých ústupků je cestou do pekel – co např. Babišovi pomohlo, že si chtěl získat sympatie úchylů a přišel s návrhem na „manželství“ homosexuálů? I kdyby uzákonil manželství pro zoofily, pirátům a topkařům to bude pořád málo a nepřestanou na něj chodit bonzovat do Bruselu.
Liberální demokrati jsou totiž novodobí bolševici, neuznávající žádné polovičaté názory a činy. „Manželství pro všechny!“, „Dejte děti homosexuálům!“, „Soukromý majetek je přežitek!“, „Putin je zločinec!“, „Ať žije multikulturalismus!“ – to jsou jejich hesla a běda tomu, kdo s nimi neskáče a nekřičí. Andreje Babiše, plnícího bruselské direktivy, ale činícího tak se skřípěním zubů a nehýkajícího u toho blahem, nikdy mezi sebe nepřijmou. A dál budou hnát na Václavák zfanatizované davy psychicky vyšinutých Pražanů v bláhové naději, že se jim ten majdan jednou přece musí podařit...
Ne, nemám Babiše rád. Ovšem jeho eventuální pád by dozajista znamenal vládu liberálních demokreatur, tedy deviantů, pirátů a narkomanů. Takže – Andy, vydrž! A hlavně se už rozhodni, na čí straně stojíš...
Žádné komentáře:
Okomentovat