Psychologie Osvětimi aneb „momentky“ ze života vězně č. 174517
Vzpomínky těch, kdo přežili nacistické koncentrační tábory (především tedy Osvětim), mají dle mého názoru jednu zvláštnost – jsou si mnohdy hodně podobné a zároveň se zásadně odlišují. Jak si tento paradox vysvětlit? Když jsem o tom přemýšlel, napadlo mne hledat důvod právě řečeného v tom, že vnější kulisy (zatčení, cesta v dobytčáku, příjezd, selekce, otrocká práce, hlad...) měli všichni tito lidí stejné a jediné, co je navzájem odlišovalo, byla jejich individualita a z ní pramenící rozdílné reakce na hrůzy, uprostřed nichž se náhle ocitli. Dobře to vidíme např. při srovnání knih Člověk bez osudu a Je-li toto člověk – totožné zážitky jsou vnímány rozdílně prostě proto, že Imre Kertész a Primo Levi se osobnostně velmi liší.
Když se druhý jmenovaný jako čtyřiadvacetiletý italský Žid po několikadenní hrůzostrašné cestě a na pokraji smrti žízní ocitl koncem ledna 1944 v Osvětimi, bylo mu záhy jasné, že se odtud již nevrátí. Jako práceschopný sice unikl okamžité smrti v Birkenau, ovšem toto „štěstí“ nemělo mít dlouhého trvání. Bylo veřejným tajemstvím, že „životnost“ vězně je tady několik týdnů, po nichž se z něj v důsledku nelidské dřiny, bití a permanentního hladu stane tzv. „musulman“, tedy tělesně zničená a duševně zcela apatická bytost, na niž po příští selekci čeká plynová komora...
Kniha Je-li toto člověk je charakteristická tím, že se ani tak nezaobírá krutostí esesáků a táborových kápů, ale v prvé řadě analyzuje a bez jakýchkoli servítků odhaluje nelidské chování vězňů mezi sebou navzájem. Je to mnohdy šokující čtení – člověk by předpokládal, že společné utrpení spojí tyto nešťastníky pevným poutem solidarity a kamarádství, pravdou je však přesný opak. Vězni žili v neustálém strachu jeden z druhého, polevit na chvilku v bdělosti znamenalo přijít o chleba, boty, lžíci, čepici... Pokud vznikala jistá sounáležitost, pak šlo většinou o víceméně vynucené spojenectví několika jedinců za účelem obrany před agresivními spoluvězni. Na stránkách knihy občas najdeme i příklady nezištného přátelství, soucitu a lidskosti, ty jsou ale výjimečné a zcela se ztrácejí v dominantní táborové mentalitě, jíž byl boj všech proti všem. Je známo, že rozeštvávání různých skupin vězňů proti sobě jakožto prevence vzpour bylo jedním z nejdůležitějších článků důmyslného bezpečnostního systému, bez nějž by nebylo možné mít Osvětim pod kontrolou.
Primo Levi se nad těmito skutečnostmi zamýšlí a pro to, co by za normálních okolností odsoudil, nalézá určité pochopení. Podmínky v Osvětimi se natolik vymykaly všem (eufemisticky řečeno) „společenským standardům“, že bylo vcelku logické a do značné míry omluvitelné, když reakcí na ně se stal zápas o vlastní přežití. Je možné nazývat „nelidskými“ činy těch, kdo vlastně už ani lidmi nebyli, protože je jejich věznitelé soustavným mučením přeměnili na nemyslící automaty bez vůle, citu a elementární mravnosti?
To však rozhodně neznamená, že by na všechny činy vězňů měla být vyhlášena jakási generální amnestie. Na str. 125 – 135 se čtenář seznamuje se čtyřmi konkrétními „häftlingy“, které Primo Levi dobře znal a na nichž demonstruje, jak různě (a přitom hrůzně) se v Osvětimi bojovalo o přežití. Je to strašné svědectví o „hodných“ a „slušných“ lidech, kteří nikomu neubližují – tedy do chvíle, než ucítí svou šanci. Pak je vidina lepšího postavení v táborové hierarchii či nějakého jiného profitu přemění na zrůdy, oddalující vlastní konec udáváním a zrazováním ostatních.
Knihu Je-li toto člověk stavím pro její symbiózu syrové realističnosti s jemnými psychologickými postřehy na roveň vzpomínkám Rudolfa Vrby (Utekl jsem z Osvětimi). Přečetl jsem ji na jeden zátah a zanechala ve mně to, čemu jsme si navykli říkat „silný dojem“ a co bych v tomto případě přeformuloval do této poznámky: Kdosi kdysi napsal větu „Člověk – to zní hrdě!“ Po přečtení knihy Je-li toto člověk si to nemyslím...
Žádné komentáře:
Okomentovat