JULIO CORTÁZAR: NEBE, PEKLO, RÁJ

Až se touto „nesrozumitelnou“ knihou „prokoušete“, zjistíte, že je geniální...

Tak – a teď babo raď! Jinak řečeno – jak napsat recenzi na knihu, o níž se nedá říct nic jiného, než že je neuchopitelná a nevysvětlitelná? Přečtěte si ji a pak si o ní sami udělejte názor – takto alibisticky bych se nejraději obrátil na čtenáře a vyhnul se povinnosti vůči nakladatelství Dokořán, které mi zaslalo recenzní výtisk...

Chvílemi mi to připomínalo tzv. automatické psaní. Vždy jsem si ale vzápětí uvědomil, že na to je román Nebe, peklo, ráj argentinského spisovatele Julia Cortézara příliš promyšlený, ekvilibristní a filigránsky vycizelovaný až do... ano, až do nepochopitelnosti! Ovšem i Nepochopitelno je možné dešifrovat, minimálně tedy zčásti, v nejasných obrysech zahlédnout cosi určitého, byť jen na zlomek vteřiny, než nás opět pohltí všední stránka existence, zvaná Racionálno. Nic proti němu, vždyť žít (pokud přijmeme tezi, že jsme tvorové společenští) se dá jedině „rozumně“ – nebo snad máme i jinou možnost (možnosti)?

Horacio Oliveira hledá Archimédův pevný bod – samozřejmě nikoli ve smyslu fyzikálním, nýbrž metafyzickém (dejte mi ho a pohnu vesmírem své psyché!). Věčný svár tělesna s duševnem je u něj hypertrofován skoro ad absurdum, nejnižší hedonistické pudy jsou patníky kolem cesty do „nirvány“ (cigareta v koutku úst hlavní postavy nikdy nevyhasne a sklenka s pálenkou je rovněž vždy po ruce – to se to pak medituje o nesmrtelnosti chrousta!), opilecké přeludy se mísí se záblesky intuitivního „Prohlédnutí“ – aby se nakonec vždy znovu ukázalo, že tudy cesta nevede...

Julio Cortézar prokazuje na stránkách svého stěžejního díla nejen obrovskou sečtělost (to samo o sobě ještě nemusí znamenat vůbec nic), ale především schopnost svérázné transformace myšlenek nejrůznějších filosofů, básníků, spisovatelů, hudebních skladatelů etc. do kuriózního sofismatického „světonázoru“, jehož leitmotiv upomíná na starořeckého myslitele Georgia Leontínského a jeho slavný výrok: „Není nic. A kdyby přece jen něco bylo, nemohli bychom to poznat. A pokud bychom to snad poznat mohli, nemohli bychom to sdělit druhým.“ Fakticky je Oliveira společenským parazitem a jde vlastně o nebetyčnou drzost, když se zároveň pasuje (a docela „úspěšně“, soudě podle reakcí lidí v jeho okolí, připouštějících, že na takovémto pseudointelektuálním životním stylu „něco je“) do role filosofujícího Prométhea, který chce ukrást oheň poznání – samozřejmě v první řadě pro sebe, ale pokud se v jeho záři budou chtít zahřát i ostatní, velkomyslně jim to dovolí.

Bdělý stav a spánek, tedy „rozumný“ život a fantasmagorické snění – kdo by si zcela vážně kladl otázku, co je z těchto dvou forem naší existence lícem a co rubem a tudíž (Quod erat demonstrandum!) „správné“ a „skutečné“? Horacio Oliveira však tento „problém“ považuje za zcela zásadní a kromě něj (vybral jsem jej totiž víceméně náhodně) se zamýšlí nad tisícem a jednou další „Samozřejmostí“, zpochybňuje všechno a všechny a tím doslova hypnotizuje lidi kolem sebe. Ti vědí či tuší, že to, co se zdá být neplodným žvaněním umanutého rádobyosvícence a mlácením prázdné slámy, může v jednu chvíli explodovat gigantickou duchovní energií – a právě pro tyto záblesky „nadpřirozeného“ poznání je záhodno být nablízku člověku, jehož po většinu času nelze vystát...

Nebe, peklo, ráj je bezesporu kniha výjimečná a patrně i geniální (na tom se asi dá shodnout), problém ale nastává v okamžiku, kdy oněm adjektivům máme dát nějaký logický obsah. Pokud by totiž někdo označil Cortázarův román za nesrozumitelnou slátaninu, bude mít – svým způsobem – rovněž pravdu. Bezradný recenzent tu stojí  před nezáviděníhodným úkolem dát čtenářům „tip“ na něco, co se samotnou svou podstatou vzpírá všem pokusům o vysvětlující analýzu. Těch „správných“ výkladů zde může být celá řada a přesto (či právě proto) zůstanou toliko subjektivními a tudíž diskutabilními. Dokonce mne napadá kacířská otázka, zda samotný spisovatel vůbec měl nějakou vůdčí ideu, jíž se při psaní držel, nebo prostě jen tak bez ladu a skladu hodil na papír to, co ho právě napadlo – a ono to vyšlo?!

Člověk je zajatcem slov – toť moje recenze Cortázarova fenomenálního literárního počinu. Ano, to je všechno, víc není třeba dodávat, protože čím víc budeme Nebe, peklo, ráj pitvat, tím více se budeme zamotávat do neprobádaných (a neprobádatelných) zákoutí naší psychofyzicky paralelistické existence a spolu s hlavním hrdinou do omrzení zjišťovat, že všechny pokusy o přiblížení se Absolutnu vyznívají do ztracena. Jak na tento základní axiom člověkova pozemského přebývání reagovat? Společenský aktivismus versus nihilistické pozérství – opravdu kromě těchto dvou „nabízejících se“ možností neexistuje nic jiného? Podle mne určitě ano a mám-li se zde podělit o svůj niterně osobní zážitek z četby, pak Cortázarova „bezbožná“ kniha neobyčejně posílila mou křesťanskou víru! Jestliže se totiž Horacio Oliveira přímo programově vyhýbá eventualitě transcendentní Pravdy, pak by měl čtenář zbystřit. Já jsem to udělal a domnívám se, že jsem udělal dobře – noetické a ontologické hlavolamy, na nichž si hlavní postava knihy permanentně vylamuje zuby, jedno řešení mají...
Z uznání faktu Boží existence však logicky vyplývají mnohé (především morální) závazky a povinnosti – a to většina lidí není ochotna akceptovat. Raději chtějí být „svobodní“ jako Horacio Oliveira...