Patří neodmyslitelně k sobě, chtělo by se skoro říci „odjakživa“. Vesnice Prace a Mohyla míru…
Bitva tří císařů u Slavkova. Tak to stojí v učebnicích dějepisu. Skutečnost je však jiná - středem a pomyslným ohniskem této bitvy je právě Prace…
Katolický kněz prof. Alois Slovák. Zajímá se mimo jiné o historii a právě tento zájem ho někdy kolem roku 1890 zavede do polí kolem Prace. Jsou zrovna „Dušičky“, Svátek zesnulých. Lidé navštěvují hroby svých blízkých, zapalují na nich svíce. Myslí Aloise Slováka probleskne náhlé poznání - není celá tato krajina jedním velikým hřbitovem? Kdo spočítá, kolik vojáků - francouzských, ruských, rakouských i českých - zde spí svůj věčný spánek? Jim nikdo svíci nezapálí…
Ne, nesmí být zapomenuti! A je nutno i neustále apelovat na to, že války a bratrovražedné boje mohou sice přinést slávu vojevůdcům a generálům, prostým vojákům a civilnímu obyvatelstvu však jen utrpení, bolest, smrt… Slovák přichází na kopec nad Prací a je již pevně rozhodnut…
Listopad 1899. Alois Slovák získává pro svou myšlenku několik desítek lidí a zakládá sdružení, jehož záměrem je postavení památníku všem bezejmenným, kteří leží rozeseti na obrovské ploše, kde se slavná bitva odehrávala. Místo je jasné - kopec nad Prací.
Březen 1901. Slovák se svým záměrem poprvé seznamuje veřejnost. Bojuje s nepochopením i nedostatkem financí. Rakouská vláda se chová odmítavě - proč stavět pomník tam, kde právě Rakušané utrpěli drtivou porážku? Nakonec vítězí smysl pro pietu a císař posílá peníze. Ty však zdaleka nestačí, ale přichází i dar z Francie - 11 000 korun. Co Rusko? Jeho finanční příslib se nakonec ukáže být rozhodujícím - 50 000 Kč. Alois Slovák začíná věřit, že se přes všechny těžkosti a nedorozumění podaří dát dohromady celou částku (100 000 Kč), nutnou k výstavbě monumentu.
Ne, nechce oslavovat Napoleona, byť uznává jeho vojevůdcovské schopnosti. Pomník má mít jiný účel - být vztyčeným, varovným prstem nad krajinou, která viděla hrůzu války, kdy během několika hodin bylo zabito 20 000 vojáků.
Slovákova myšlenka nabývá konkrétních obrysů. Vzniká šest architektonických návrhů, je vybrána koncepce Josefa Fanty, profesora pražské techniky.
Píše se rok 1909. Stavební práce začínají. Po třech letech, v roce 1912, Mohyla míru stojí. Ale…
Nikdo ji nechce! Komu ji předat, když o ni není zájem?
Nakonec je rozhodnuto a památník má být slavnostně zpřístupněn veřejnosti v srpnu 1914. Začátek války však tento úmysl maří…
Rok 1917. Rakouské úřady požadují sejmutí obrovského kříže z vrcholu monumentu a jeho roztavení pro válečné účely. Alois Slovák jen s vynaložením obrovského úsilí odvrací tento barbarský záměr.
Rok 1918, vznik samostatné Československé republiky. Přichází další, možná ještě větší zklamání. Nový stát nemá zájem převzít Mohylu míru do své správy. Až v roce 1923 Zemský cizinecký svaz v Brně přebírá veškerou péči o památník a P. Alois Slovák může po tolika letech konečně s ulehčením konstatovat, že „jeho“ dílo je zdárně završeno.
Návštěva Mohyly míru je nevšedním zážitkem. Pokud jste zde ještě nebyli, neváhejte. Odměnou Vám bude nejen získání vyčerpávajících informací o nejstrašlivější bitvě, jaká se kdy na našem území odehrála a kterou císař Napoleon považoval za svůj nejlepší vojensko-strategický výkon. To hlavní, co zde zažijete, je uvědomění si faktu, že sláva vojevůdců bývá vykoupena utrpením a smrtí tisíců bezejmenných vojáků...
Žádné komentáře:
Okomentovat