pondělí 28. září 2020

CLIFFORD A. PICKOVER: KNIHA O VĚDĚ

 












 

 

Všechny knihy Clifforda A. Pickovera jsou vynikající – ergo i tato!

Kniha o fyzice, Matematická kniha a teď tedy do třetice Kniha o vědě. Clifford A. Pickover toho ovšem napsal mnohem víc, předchozí věta pouze informuje o recenzních výtiscích, které jsem dostal z nakladatelství Dokořán, kde jeho knihy v excelentní edici Zip vydávají. Tak se pojďme podívat, s čím zajímavým přichází známý autor populárně-naučných publikací nyní.

Musím hned zkraje říct, že to tedy Clifford A. Pickover pořádně „rozjel“. Seznamuje totiž čtenáře s celkem 250 vynálezy a objevy, jež měly mnohdy přelomový význam pro technologický vývoj lidské společnosti a s výjimečnými osobnostmi, díky jejichž géniu a píli jsme dnes tam, kde jsme. Samozřejmě, že ne všechno, na co člověk v průběhu dějin přišel, šlo využít takříkajíc „průmyslově“, pravdou je ovšem i to, že každá, tedy i pouze teoretická „novinka“ rozšiřuje naše poznání a má tudíž svůj nepopiratelný význam.

Ačkoli má kniha přes 500 stran, počet kapitol (zmíněných 250!) je tak velký (a ke každé je ještě připojena nádherná fotografie), že autorovi rozhodně nemůžeme mít za zlé, když nám vždy poví jen to nejdůležitější. Je ostatně zřejmé, že Kniha o vědě je pojata jako svého druhu encyklopedie a je tedy na čtenáři, aby si k tomu, co ho nějak zaujalo, sám vyhledal příslušnou specializovanou literaturu.

Já tak udělám např. v případě Gregora Johanna Mendela. Už tolikrát jsem v Brně procházel klášterním parkem na „Mendláku“, kolem záhonů, na nichž tento katolický kněz pěstoval hrách a na základě svých výzkumů objevil zákony dědičnosti – a nikdy mne nenapadlo se o život a dílo tohoto světově proslulého zakladatele genetiky zajímat nad rámec povšechných informací. Tak tomu je teď konec! V Knize o vědě jsou odkazy na „mendelovskou“ literaturu, takže si určitě něco vyberu a přečtu.

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-kniha-o-vede  

čtvrtek 24. září 2020

„MÁM RÁD LIDI STEJNÝCH TVÁŘÍ...

...a proto velím Covid!“ 

Starší spoluobčané určitě vědí, co to mají ti lidé na obrázku na sobě, těm mladším vysvětlím, že se jedná o tzv. atombordel neboli IPPCHO (individuální prostředek protichemické ochrany). Na vojně patřil k součásti tzv. plné polní a oblékal se na povel „Plyn“. Dodnes si vzpomínám na zeleného blba, který považoval za náramnou zábavu, když nám tím mohl znepříjemňovat život a ke zmíněnému povelu si ještě přidával své rádoby vtipné průpovídky, např.: „Mám rád lidi stejných tváří a proto velím plyn!“, „Teď pojedete v autobusu a všichni budete sedět u okna!“ aj. Navléct na sebe tu atomovou hrůzu byl sám o sobě horor (patřila k tomu i plynová maska, přes jejíž zamlžené průzory nebylo nic vidět) a když měl pak člověk s pětadvaceti kily na zádech a samopalem v rukách běhat oraništěm (další specialita toho lampasáckého kreténa), hořce litoval toho, že si nevyřídil modrou knížku...

Je to už naštěstí dávno, co jsem toto musel z rozkazu strany a vlády prožívat a po příchodu do vytouženého civilu jsem pevně věřil, že se to již nebude nikdy opakovat. No a podívejte se – na stará kolena si musím nasazovat masku, držet odstupy, mazat si ruce chemickým sajrajtem a od rána do večera poslouchat v rádiu a číst v novinách, že jsem tzv. riziková skupina a nemám nikam chodit, protože jestli někde ten covid chytnu, tak to mám „za pár“. Tedy ne do civilu, ale do rakve...

Vojnu a atombordel mám spojené s dobou komunistické totality, která údajně skončila v listopadu 1989. Dnes prý žijeme v časech úplně jiných, máme svobodu, pluralitu a demokracii (a to ne ledasjakou, ale přímo liberální), můžeme si říkat a psát co chceme a... musíme opět poslouchat! Změnilo se jen to, že místo zeleného hňupa nám teď velí červený Hamáček. A svoboda projevu, garantovaná ústavou? Na Facebooku dostávám bany, na i.Dnes mně zrušili blog (údajně kvůli rasismu, hoaxům, homofobii a xenofobii) a publikovat své názory mohu jen v tzv. dezinformačních médiích. V těch hodných a nedezinformačních mohou šířit hoaxy a poplašné zprávy do omrzení a všechno je v pořádku: „Umřou tisíce lidí“, „Nakazí se 3,6 miliónu“, „Dnes zemřelo v Česku na Covid 19 lidí“ – takové tam mají titulky a vypadá to, že jejich heslem je „Čím hůře – tím lépe“!

Pomalu (vlastně rychle) si začínáme zvykat na covidovou demokracii – nebo snad totalitu? Ten obrázek nahoře je zajisté myšlen jako legrace, ale abychom se nedivili! Ve skladech bývalých Lidových milicí jsou atombordelů určitě milióny a dostalo by se na každého. „Mám rád lidi stejných tváří a proto velím Covid!“ Mám obavy, že když takto (nebo nějak podobně) Hamajda zavelí, všichni pojedeme v autobusu a každý bude sedět u okna... Tedy kromě mne – já už podruhé oranicí nepoběžím.

úterý 22. září 2020

PAVEL SANAJEV: POCHOVEJTE MĚ POD PODLAHU

 












 

 

Geniální psychologické drama – Pavel Sanajev napsal bestseller o křehkosti dětské duše a bezcitnosti dospělých 

Už jsem to zažil víckrát – anotace, mající ve stručnosti shrnout obsah knihy a informovat tak literární veřejnost o tom, co má od ní primárně očekávat, je povrchní, zmatečná, nebo dokonce zcela zavádějící. Domnívám se, že je tomu tak i v případě knihy ruského spisovatele Pavla Sanajeva Pochovejte mě pod podlahu. Podle toho, co stojí na její obálce, by mělo jít o typickou oddechovou četbu, plnou vtipných a legračních scén, u nichž se hodně nasmějeme a užijeme si ruského humoru. Ve skutečnosti je však máloco víc vzdáleno pravdě než právě takovéto hodnocení. Takže ještě jednou – nevím, kdo tu anotaci psal, ale je nepochybné, že Sanajevovu knihu vůbec nepochopil... 

V současné ruské literární produkci se orientuji natolik, že mohu zodpovědně říct následující: Aby se tam nějaká kniha po léta držela na první příčce mezi bestsellery, musí bezpodmínečně jít o výjimečné dílo (a nikoli pouze o průměrné, jak naznačuje anotace). A opravdu! Když jsem ji dočetl, bylo mi okamžitě jasné, že kniha Pochovejte mě pod podlahu je originálním (mimo jiné i protože z pozice malého chlapce psaným) „psychothrillerem“, kteréžto označení je ovšem jen orientační (proto ty uvozovky). Zde jde totiž o mnohem víc, než na co jsme u tohoto žánru zvyklí, a to o drásavé nahlédnutí do skrytých záhybů dětské duše, sužované psychickou labilitou a nepředvídatelným jednáním nejbližších osob.

Dá se říct, že je vcelku vedlejší, zda a nakolik autor vzpomíná na své vlastní dětství. Základní reálie určitě souhlasí a pokud jde o hlavní „hrdinku“, je sice nesnadné uvěřit, že měl právě takovouto babičku, nemožné to ale není. Co se pak týká vnitřního, emočního světa malého vypravěče, tak tady je zas naopak stěží představitelné, že by šlo něco takového vymyslet – to se zkrátka muselo prožít...

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-pochovejte-me-pod-podlahu

pátek 18. září 2020

ŠACHY – škola hry pro děti
























Rodiče, zpozorněte – vyšla kniha, která pohádkovou formou naučí vaše děti hrát šachy!

„Her to perla skvoucí“ – takto šachy opěvuje Svatopluk Čech v jedné své básni. Ale i méně expresivní označení „královská hra“ se k šachům výborně hodí, protože jejich krása, složitost a dá se říct i záhadnost jim propůjčují výsadní postavení mezi všemi druhy her, co jich lidé vymysleli...
Recenzi knihy Šachy – škola hry pro děti bych rád začal poněkud osobně, takže především řeknu, že šachy mne provázely prakticky celým životem. Když jsem se s nimi prostřednictvím jednoho kamaráda ve svých 8 či 9 letech seznámil, byl to pro mne (samozřejmě v pozitivním slova smyslu) šok. Zkrátka něco na způsob lásky na první pohled – šachy bych hrál nejraději pořád! Postupem doby jsem se zúčastňoval i nejrůznějších turnajů, nějakým výjimečně dobrým hráčem jsem se ale bohužel nestal. Důvod byl nejspíš ten, že jsem se se šachy seznámil příliš pozdě – ano, zní to asi podivně, ale nejlépe je s nimi začít někdy kolem čtvrtého, pátého roku věku. Je evidentní, že bez rodičovské pomoci a podpory se to neobejde, ovšem čas a úsilí, které je dítěti v tomto ohledu věnováno, se bohatě vyplatí.
Hlavní samozřejmě není vychovat budoucího mistra světa. Naučit jej hrát šachy především znamená dát svému dítěti skvělou zábavu a naučit ho logickému myšlení – v některém z šachových klubů (které jsou u nás nejen ve velkých městech, ale mnohdy i v malých vesnicích – viz: https://www.sachovespravy.eu/link.htm – a kde jej určitě s radostí přijmou) navíc najde spoustu kamarádů. Zbývá tedy jediné – pořídit si knihu Šachy – škola hra pro děti (není nijak drahá) a šachovou soupravu (i to je finančně celkem akceptovatelná záležitost) a začít svého potomka zasvěcovat do tajů královské hry. Pokud rodiče šachy neumí, nic se neděje – budou se je prostě učit spolu s dítětem! Adrianna Staniszewska a Urszula Staniszewska (autorky zmíněné knihy) ji pojaly jako pohádkový příběh, tedy nekomplikovaně a nanejvýš srozumitelně.

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-sachy-skola-hry-pro-deti

pondělí 14. září 2020

GUSTAV MEYRINK: GOLEM























Komplikované a morbidní, zároveň však skvělé čtení!

Domnívám se, že málokterá jiná „neautobiografická“  kniha toho vypovídá o svém pisateli tolik, jako Golem o Gustavu Meyrinkovi. Tak temný a „nesrozumitelný“ román mohl napsat pouze někdo, jehož duchovní a duševní svět se nachází na pomyslné hranici mezi „ještě“ normalitou a „už“ psychickou poruchou. Jinak řečeno – Golem sice není výplodem chorého mozku, ovšem nebezpečně se takovémuto hodnocení blíží. Což v případě literatury zajisté nevypovídá vůbec nic o kvalitě díla, nýbrž pouze o autorově osobnostním profilu. V případě Gustava Meyrinka pak mám za to, že tento podivný a podivínský muž (jen si na Wikipedii přečtěte jeho životopis!) „vydoloval“ z hlubin své mysli fantaskní či (což není míněno nijak pejorativně) fantasmagorickou rudu a odlil z ní literární skvost té nejvyšší kvality!
Athanasius Pernath, paranoidní „hrdina“ v ich-formě psaném příběhu, se zamýšlí nad trýznivým duševním stavem, v němž se nachází a pátrá po tom, co by mohlo být jeho příčinou. S jistotou ví jen jedno – když se snaží rozpomenout se na svou minulost, na dětství a mládí, paměť ho zrazuje a on není schopen proniknout za clonu jakéhosi nepochopitelného zatmění mysli. Ať se namáhá sebevíc, vždycky nakonec narazí na nepropustnou zeď, za niž se nedostane. Není to ale tak, že vzpomínky jsou tak úzce a nerozlučně spojeny s naší osobností, že bez nich to už ani nejsme my? Jestliže je mu dnes čtyřicet let a přitom si pamatuje jen to, co prožil až od svého dvacátého roku, pak jde určitě nejen o nevinnou mozkovou anomálii, ale patrně i diagnostikovatelné psychické onemocnění. Athanasius Pernath lékařskou pomoc nehledá a chce celé věci přijít na kloub sám...
Žije v pražském židovském ghettu, v nájemním domě, jehož nuzné byty jsou domovem podobných společenských vyděděnců. Kromě občasných návštěv místní hospody a práce na zakázkách, s nimiž se na něj jako na šikovného rytce tu a tam někdo obrátí, jsou jeho dny (a často i noci) vyplněny už jen mučivými otázkami po smyslu takovéto pochmurné existence. Dá se říct, že román vlastně nemá postupný a návazný děj a skládá se spíše z fragmentů jednotlivých zážitků hlavní postavy, o nichž se navíc nedá jednoznačně říct, zda jsou reálné, nebo se odehrávají toliko ve snovém, mysteriózním světě nemocné mysli. Zajímavá je ovšem jedna věc – zatímco právě zmíněné „nedostatky“ bývají v literatuře obvykle na závadu, v případě Meyrinkova Golema je tomu přesně naopak a bizarní vyprávění, nezřídka připomínající četbu chorobopisu, je takto zahaleno do originální hororové atmosféry, působící na čtenářovu obrazotvornost přímo s magickou intenzitou...
Dlužno dodat, že kromě hlavní postavy vystupují v knize i mnohé další, neméně sugestivní. Student medicíny Charousek, s nímž se Athanasius Pernath od jisté doby přátelí, je z nich asi nejpozoruhodnější. Je to na jedné straně mladík s pokřiveným světonázorem a morbidními morálními zásadami, zároveň však čestný a poctivý idealista, ochotný ve jménu spravedlnosti k osobním obětem. Je docela dobře možné, že autor do něj přenesl něco ze svého vlastního charakteru.
Meyrinkův nejznámější a nejoceňovanější román vydalo nakladatelství Leda ve vynikajícím překladu Hanuše Karlacha. Byla to určitě dobrá volba, protože s těžkým a složitým textem originálu by si někdo méně zkušený nejspíš neporadil. Golem je skvěle ilustrován Hugo Steinerem, což je další z důvodů, proč si právem zasluhuje čestné místo v nové edici Démanty literatury, o niž Leda nedávno obohatila svou knižní nabídku.         

čtvrtek 10. září 2020

MICHAEL CONNELLY: BETONOVÁ BLONDÝNA























Číst Connellyho je literární požitek par excellence!

Harry Bosch má problém. A ne zrovna malý! Když před čtyřmi lety zastřelil chlápka, jehož považoval za brutálního sériového vraha (mezi policisty přezdívaného Panenkář), byl přesvědčený, že vykonal záslužný a chvályhodný čin. A myslí si to dodnes, ovšem...
Nyní sedí na lavici obžalovaných a musí se ze svého tehdejšího jednání zodpovídat! Manželka zastřeleného totiž od počátku tvrdila, že její muž žádným vrahem není a podařilo se jí dostat tu záležitost k soudu. Elitní právnička, kterou si najala, viní Bosche z toho, že připravil o život nevinného člověka, zatímco skutečný pachatel je stále na svobodě. Když je navíc během procesu objevena mrtvola mladé ženy, zavražděné způsobem, který nese jasný Panenkářův „rukopis“, má to Bosch náhle hodně nahnuté...
Betonová blondýna je „teprve“ třetí knihou, v níž nás Michael Connelly seznamuje s případy Harryho Bosche. Jak je to možné, když boschovská série čítá – nemýlím-li se – dvacet „kusů“? Inu, nakladatelství Domino přistoupilo k druhému vydání „connellyovek“, což je vynikající zpráva pro všechny, kdo před lety „zaspali dobu“ a nezaregistrovali, že americký autor, tehdejší vycházející hvězda detektivního žánru, se rychle stane zářivou stálicí a každá jeho nová kniha bude literární událostí a na pultech knihkupectví se po ní jen zapráší!

Celá recenze zde: 

https://www.knihcentrum.cz/recenze-betonova-blondyna

úterý 8. září 2020

SAKRÁLNÍ OBĚTI KDYSI A DNES



aneb kdo bude další, komu jeho kamarádi pomohou do rakve?

Těžko říct, kdo jako první v dějinách tuto praxi zavedl. Jisté je ovšem to, že se používala už během tzv. Velké francouzské revoluce, kdy její vůdci (Danton, Desmoulins, Hébert) byli postupně obětováni (tj. gilotinováni) za účelem rychlejšího vybudování totalitního státu.  Na popravišti ovšem nakonec skončili i hlavní strůjci teroru Robespierre a Saint-Just, takže právě z této doby pochází známé rčení „revoluce požírá své děti“.
Takřka k dokonalosti přivedl praxi sakrálních obětí Josif Stalin. Vždy, když se v bolševické straně objevil někdo, koho se pro jeho rostoucí popularitu a vliv obával (Bucharin, Zinověv, Kameněv, Kirov), nechal dotyčného zavraždit a navíc z jeho smrti obvinil třídní nepřátele, proti nimž zahájil nelítostný teror. 
U nás byl po komunistickém převratu do role sakrální oběti svými vlastními spolubojovníky vmanipulován Rudolf Slánský. Generální tajemník strany byl oběšen proto, aby bylo na koho svést neúspěchy při budování socialismu. I když věděl, že žádnou „hanebnou hlízou zrady uvnitř KSČ“ není, sehrál Slánský toto zinscenované divadlo víceméně dobrovolně – stačilo, aby mu jeho soudruzi řekli, že svou smrtí přispěje k vítězství komunismu!
Jak vidno z právě řečeného, pro zločinecké struktury je sakrální oběť mimořádně účinným prostředkem k vyvolání hněvu lidových mas a usměrnění společenského vývoje požadovaným směrem. Není se tedy co divit, že i současní liberálně-demokratičtí fašisté k této metodě čím dál častěji sahají. Klasickým příkladem je vražda Jána Kuciaka – za sakrální oběť tu byl cíleně vybrán mladý, idealistický a o morální obnovu Slovenska usilující novinář za účelem vybičování co možná nejsilnějších emocí. To se podařilo, neboť zloba národa se obrátila proti vládě, která padla, ovšem zamýšlený scénář nakonec nevyšel – nová vláda je jiná, než plánovali liberální majdanisté a urputná snaha mainstreamových sdělovacích prostředků svalit vinu na podnikatele Kočnera se rovněž minula cílem, když soud dotyčného pro nedostatek důkazů osvobodil. A není se co divit – skutečné objednavatele vraždy je třeba hledat někde úplně jinde...
No a teď otrava Alexeje Navalného (a samozřejmě zase novičokem). Průměrně inteligentní čtenář již určitě ví, kdo za tím asi tak stojí.
Na závěr bych chtěl upozornit všechny prostoduché havloidní jedince na jeden problém: Tak tedy – pokud jste zapálení eurohujeři, fanatičtí multikulturalisté, aktivističtí homosexualisté či něco podobného (a navíc mladí a mediálně známí), pak jste potenciálními kandidáty na sakrální oběť. Tak jako kdysi Danton, Kirov či Slánský, nebo dnes Kuciak a Navalnyj...    

neděle 6. září 2020

VÁCLAV KLAUS: SEBEDESTRUKCE ZÁPADU























Václav Klaus důkladně píchl do nedotknutelného liberálně-demokratického vosího hnízda!

Žijeme v osudové době, kdy se rozhoduje nejen o naší budoucnosti, ale i tom, zda režim, který z tohoto zásadního střetnutí vzejde, bude znamenat definitivní stadium společensko-politického vývoje. Mnozí si to bohužel neuvědomují, ale případné vítězství liberálně demokratických fanatiků by znamenalo nástup diktatury, jakou historie ještě nepoznala, navíc bez sebemenší možnosti návratu ke svobodnému životu. Byl by to vpravdě „konec dějin“ – ovšem úplně jiný než si představoval Fukuyama. Prostředků k pacifikaci občanů by díky špičkovým technologiím měl totalitní stát tolik, že veškerý odpor by byl marný. Už teď (a to ještě nejsou u moci) můžeme dobře vidět, jaké metody liberální fašisté používají. Politická korektnost, ostrakizace lidí s „nesprávnými“ názory, cenzura sociálních sítí, protěžování aktivistů bez politického mandátu do nejrůznějších funkcí ve státních institucích, pronikání nevládních organizací a tzv. neziskovek do řízení ministerstev (např. resort školství je již prakticky úplně ovládán spolky typu Člověk v tísni a propagátory LGBT sexuální „výchovy“) – to všechno se děje již dnes a není nijak obtížné odpovědět si na otázku, jak by si noví vládci počínali po „uchopení moci“.
Určitou protiváhou těchto snah jsou knihy, které na zmíněná nebezpečí poukazují. V poslední době jich vyšla celá řada – jmenujme alespoň Prolomení hradeb Petra Hampla, Proč islám nesmí do Evropy (Klára Samková) či z němčiny přeložené bestsellery Teror ctnosti a Německo páchá sebevraždu (Thilo Sarrazin). Sebedestrukce Západu (jedná se o sborník, do něhož kromě Václava Klause přispěla celá řada dalších konzervativně a patrioticky orientovaných osobností) je další z těchto mimořádně aktuálních a přečteníhodných publikací, které by si měl prostudovat každý, kdo si nechce vytvářet vlastní názor pouze z toho, co mu naservírují mainstreamová média.
To, co vidíme v dnešní Americe (kde prakticky již probíhá hybridní občanská válka) a západoevropských zemích, je revoluce ultralevičáckých bojůvek, materiálně a mediálně podporovaných a řízených šedými eminencemi v pozadí. Skrývajíce své úmysly za hesly o svobodě a lidských právech, usilují tito lidé o pravý opak, tj. o odstranění skutečné demokracie a její nahrazení demokracií liberální, která (jak bylo uvedeno výše) má ovšem všechny atributy totalitarismu. Kniha Václava Klause je mistrnou analýzou tohoto nebezpečného vývoje a podle mého názoru jednoznačně patří k tomu nejlepšímu, co bylo u nás v posledních letech na téma sebedestrukce kdysi svobodné západní civilizace napsáno.  
Je nanejvýš chvályhodné, že tento varovný a prorocký hlas zaznívá. Utěšovat se tím, že nás se dění na současném Západě netýká, protože jsme celkem nedávno zažili komunismus a dáme si tudíž pozor na každého, kdo by do něj společnost zase rád vrátil, je mírně řečeno naivní. Vyrůstá nová generace, jež snadno sedá na vějičku „odborníků“, kteří přetvořili školní osnovy na indoktrinaci mladé generace multikulturalismem, genderismem, homosexualismem a mnoha jinými podobně úchylnými –ismy, takže školy produkují zapálené havloidní svazáky, připravené budovat liberálně demokratický ráj tím horlivěji, čím víc si neuvědomují svou roli užitečných idiotů ve službách Soroše a jim podobných. Je jen otázkou času, kdy tito eurohujeři převezmou štafetu a přetvoří naši pořád ještě obyvatelnou vlast na území zamořené jedy zvrácených ideologií.
Jakkoli podepisuji všechno, co Václav Klaus napsal, v jedné věci zastávám odlišný názor. Bývalý prezident se domnívá, že ještě stále existuje naděje na záchranu přirozeného světa, já však mám za to, že Rubikon již byl překročen a dezorientovaná a zastrašená společnost se nezmůže na účinnou obranu. Vidím sice některá pozitiva (např. ideologizace školství narazila na odpor mnoha rodičů, kteří se sdružili ve Výboru na obranu rodičovských práv či ve facebookové skupině Rodiče proti indoktrinaci dětí), ale to jsou spíše výjimky. Všude vládne lhostejnost a apatie a mlčí i Církev, od níž bychom právem očekávali jasná a nedvojsmyslná slova k současné situaci...
Když před časem vyšlo Prolomení hradeb Petra Hampla, zavládlo mezi exponenty pražské kavárny takřka zděšení a na autora se sesypala lavina nenávistných útoků. V případě Sebedestrukce Západu očekávám podobnou reakci, což je pro každého normálního člověka jasným signálem, že se jedná o výjimečnou a přelomovou knihu. Snad jsem touto recenzí alespoň trochu přispěl k tomu, aby si ji lidé přečetli.

středa 2. září 2020

JOHN HERSEY: HIROŠIMA























Kniha o prvním použití atomové bomby, po jejímž přečtení bude každému jasné, že se ta hrůza už nesmí opakovat!

Tuto recenzi bych chtěl začít poněkud nezvykle, totiž dvěma krátkými úvahami:

1. Svržení atomové bomby na Hirošimu (a následně též na Nagasaki) bylo válečným zločinem, který si zaslouží jednoznačné odsouzení. Hrůzná smrt desetitisíců nevinných lidí včetně žen a dětí, zaživa upálených v nepředstavitelném žáru termonukleárního výbuchu, se nedá ničím omluvit a navždy zůstane hanbou americké armády i národa. Navíc ti, kdo tu hrůzu přežili, si následky svých zranění nesli často po celý zbytek života. Hirošima se právem stala synonymem krutosti a pohrdání lidskými životy a zároveň výstražným mementem pro budoucnost – k podobnému masakru bezbranných civilistů již nesmí nikdy dojít!

2. Japonsko zahájilo agresivní válku v Tichomoří (Pearl Harbor) a jeho vojáci smutně prosluli bestialitou vůči zajatcům i civilnímu obyvatelstvu na dobytých územích. Vražedné běsnění v Číně, Hongkongu, na Filipínách, Borneu a vůbec všude, kam Japonci vkročili, dodnes rezonuje v myslích tamějších lidí. Zvrácený tzv. „válečný kodex cti“ (bušidó), podle nějž všichni, kdo nepadli v boji a nechali se zajmout, ztráceli veškerá lidská práva, vedl k systematickému mučení a zabíjení amerických zajatců, na nichž byly navíc prováděny nelidské pseudolékařské experimenty. Militarizace japonské společnosti dosáhla obludných rozměrů, když v čele vlády stanul brutální fanatik Hideki Tódžó (popraven v r. 1948 za válečné zločiny). Poté, co se karta obrátila a bylo jasné, že Říše vycházejícího slunce bude poražena, bojovali Japonci zuřivě dál, takže použití atomových zbraní se ukázalo být jedinou možností, jak je přimět ke kapitulaci.

Dá se říct, že oba tyto názory na bombardování Hirošimy a Nagasaki atomovými zbraněmi mají svým způsobem pravdu. Otázek, spojených s touto problematikou, je obrovské množství, jedna je ale zcela zásadní: Kolik vojáků a civilistů by zahynulo, kdyby Japonsko (podobně jako hitlerovské Německo) válčilo až do úplného konce? Šlo by patrně o milióny životů...

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-hirosima

sobota 29. srpna 2020

CHYTÁNÍ ZA SLOVÍČKO (4)



„Podle Kratochvílové jí přišla od „bytné“ 9. ledna 2017 textovka, že musí ihned opustit byt. To proto, že šéfovou vystrašil dotaz na ministra Chvojku, zda Valachová bydlí v jedné domácnosti se ženou. To exministryni prý vystrašilo s ohledem na spekulace o lesbickém vztahu.“

Podle Kratochvílové jí přišla od „bytné“ 9. ledna 2017 textovka, že musí ihned opustit byt. To proto, že šéfovou vystrašil dotaz na ministra Chvojku, zda Valachová bydlí v jedné domácnosti se ženou. To exministryni prý vystrašilo s ohledem na spekulace o lesbickém vztahu.

„Paní Valachová považovala svůj mediální obraz za zásadní, napsala mi přes Viber, že mám okamžitě opustit byt. Nezajímalo ji, kam se odstěhuji, navíc důsledně instruovala svého řidiče, aby mi ještě ten den odvezl věci, nakonec mi je vyložil v mé kanceláři na MŠMT,“ říká Kratochvílová.

„To si takto nepamatuju,“ řekla posléze Valachová.

Více na https://isport.blesk.cz/clanek/fotbal/383163/valachova-vs-kratochvilova-u-soudu-o-pomeru-s-peltou-i-konspiracnim-byte.html
Ahoj, Káčo,
pokud je mi známo, Tvoje strana (ČSSD) nepovažuje (na rozdíl ode mne a – jak věřím – i většiny společnosti) homosexualitu za úchylku, ale za sice odlišnou, ale jinak zcela přirozenou sexuální orientaci. Předpokládám, že stejný názor zastáváš i Ty. 
Pak je ovšem pro mne záhadou, proč ses tak vylekala a nechala svou tehdejší přítelkyni Simonu Kratochvílovou takříkajíc na hodinu vystěhovat ze společného bytu jen proto, že se začaly objevovat narážky na to, zda váš vzájemný vztah nemá sexuální konotaci. Z logiky věci mi vyplývá, že už pouhé spekulace o Tvé eventuální lesbické orientaci považuješ za pomluvy a urážky, vůči nimž se energicky ohrazuješ. To mně ovšem nejde dohromady s ideologií Tvé strany, podle níž být lesbou je úplně normální (ostatně některé Tvé parlamentní kolegyně si na tomto dokonce vystavěly politickou kariéru).
Vychází mi z toho tudíž následující: Verbálně sice v této záležitosti akceptuješ stanovy ČSSD, ve skutečnosti si ale myslíš to, co já (a – jak věřím – i většina společnosti), že totiž homosexualita je sexuální anormalita. Je-li tomu tak, chci Ti blahopřát, že sis zachovala zdravý selský rozum a nenechala si vymýt mozek stranickými sexuálními direktivami, vyprodukovanými neomarxistickými a genderovými „odborníky“. Jen nechápu, proč své názory tajíš – tedy, asi to tuším: Nechceš skončit jako svého času paní Pavlína Nytrová, kterou za její „homofobní“ výroky z ČSSD vyhodili...

středa 26. srpna 2020

EDDY DE WIND: KONEČNÁ STANICE OSVĚTIM























Ke každému svědectví o Osvětimi bychom měli přistupovat s úctou a pokorou...

Letošní 75. výročí konce druhé světové války probíhalo v podivně vyhrocené atmosféře, relativizující a mnohdy i znevažující význam porážky německého fašismu. Důvod této politováníhodné snahy o přepisování dějin je všeobecně známý – určité politické kruhy jsou dnes natolik zasaženy fanatickou rusofobií, že nedokáží přijmout ani nezpochybnitelná historická fakta a vymýšlejí všemožné pseudoteorie, mající za cíl popřít rozhodující roli Rudé armády na zničení Hitlerova režimu a osvobození naší vlasti. Odstranění sochy maršála Koněva a instalace pomníku vlasovcům jsou asi nejkřiklavějšími projevy této protiruské hysterie, která záměrně pomíjí skutečnost, že dnešní Rusko je demokratickým státem a s bývalým Sovětským svazem nemá nic společného.
Bohužel, podobné snahy o bagatelizaci zásluh sovětských vojsk jsme mohli zaregistrovat i v souvislosti s osvobozením koncentračního tábora v Osvětimi. Argumentační stupidita, která se k tomu použila (jaképak osvobození, vždyť Němci utekli dávno předtím, než přišli Rusové!), svědčí především o jednom – posuzovat historické události prizmatem aktuální ideologie a navíc s klapkami nenávistných předsudků na očích je nejen uboze tendenční, ale hlavně a především směšný podnik.
Konečná stanice Osvětim je název vzpomínkové knihy, v níž holandský lékař Eddy de Wind popisuje, co všechno zde zažil od léta 1943 až do vytouženého 27. ledna 1945. A je mimo jiné zajímavá i tím, že byla napsána během podivné několikadenní nejistoty mezi odchodem esesáků a příchodem Rudé armády. Jde o velmi cenné svědectví, protože poslední dny Osvětimi ještě nejsou definitivně zdokumentovány. Očitý svědek Eddy de Wind naproti tomu přesně vylíčil, co se tehdy dělo. Poté, co již za hřmění ruských děl byli vězni seřazeni do zástupů a hnáni na západ, zůstaly v táboře tisíce nemocných a také mnoho těch, kteří se poschovávali v různých skrýších. Tito poslední svědci nacistických zvěrstev měli být následně zlikvidováni esesáckými komandy, která však již svůj hrůzný úkol nestihla provést a v panice uprchla posledním vlakem, který z Osvětimi odjížděl. Jestliže tedy dnes všelijací pseudohistorikové tvrdí, že sovětská armáda vlastně Osvětim neosvobodila, protože když tam přišla, žádní Němci už zde nebyli, pak je to vskutku svérázná logika...

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-konecna-stanice-osvetim 

Poznámka: Autor knihy Konečná stanice Osvětim si protrpěl hrůzy tábora spolu se svou ženou, která sice rovněž přežila, ale v důsledku nelidských pseudolékařských pokusů následně nemohla mít děti. Proto je pro mne šokující, že Eddy de Wind byl po válce propagátorem interrupcí a dokonce spoluzakládal první holandskou potratovou „kliniku“ (viz doslov ke knize). To, co se eufemisticky nazývá umělé přerušení těhotenství či interrupce přitom není ničím jiným než barbarským vražděním nenarozených dětí. Fakt, že se k něčemu takovému propůjčil člověk, který prošel Osvětimí, je mimo mé chápání...

středa 19. srpna 2020

HAIKU (173)


Ž i v ý   p l o t  –

v   d r á t ě n ý c h   o k á c h   s e d í

h e j n o   v r a b c ů

pátek 14. srpna 2020

HAIKU (172)


A k u t n í   p ř í p a d

v š e c h n y   v   č e k á r n ě   p ř e d b ě h l

s y n   s t a r o s t y

neděle 9. srpna 2020

SHAUN BYTHELL: ZPOVĚĎ KNIHKUPCE























Když jsem zametal chodník před obchodem, šly okolo dvě ženy. Jedna prohodila: „Nemá cenu tam chodit, jsou tam jen knihy.“

Předpokládám, že ti, kdo si před časem přečetli Deník knihkupce, s nedočkavostí vyhlíželi avizovaný druhý díl. A nyní jsme se tedy konečně dočkali! Ta první osoba množného čísla je napsána záměrně – i já jsem totiž jeden z těch, koho svérázný skotský knihomol Shaun Bythell okouzlil úsměvným literárním stylem, s nímž líčí světlé i stinné stránky svého podnikání. Humor je ovšem v jeho případě jistou ctností z nouze – kdyby se velkomyslně nepovznesl nad hloupost, naivitu a vykutálenost mnoha svých zákazníků, musel by se za ta léta už dávno zbláznit!
Prý to jeho knihkupectví je největší ve Skotsku. To se dá asi těžko zjistit, skutečností však je, že Shaun provozuje též antikvariát a rovněž se pokouší prodávat řemeslné výrobky místní provenience. Do výlohy jeho obchodu zatéká, mezi regály se proplétá starý kocour, který tam občas zkonzumuje uloveného ptáka, příchozí mu dovnitř s železnou pravidelností přinesou nejvíc bláta právě v okamžiku, kdy se pokusil o úklid a (což je nejhorší) chovají se u něj jako... ano, jako v knihkupectví. Co všechno to obnáší, o tom napsal v Deníku – a teď pokračuje ve Zpovědi!
Živit se dnes prodejem knih je nelehké podnikání a věnovat se mu může pouze idealistický nadšenec. Doba je díky všelijakým e-shopům velmi zlá – takový typický návštěvník Shaunova knižního království si od něj nejdříve zjistí informace o požadované publikaci, aby posléze odešel s tím, že si ji objedná na Amazonu.  Z četby člověk získává dojem, že návštěvníky knihkupectví jsou bez výjimky podivné a nevyzpytatelné existence, před nimiž se chudák majitel musí mít permanentně na pozoru. Za těch dvacet let, co obchod vede, se však Shaun naštěstí „otrkal“ natolik, že ho už jen máloco dokáže překvapit. Dávno třeba ví o fíglu, jímž se někteří vykukové, přinášející mu staré knihy do antikvariátu, snaží vyšroubovat jejich cenu – rádoby vlastnoruční podpis autora na první stránce jej neoklame. Podle typu lidí také dopředu tuší, jaké otázky mu budou položeny a má na ně připraveny standardizované odpovědi. Nemálo zákazníků k němu přichází s apriorním podezřením, že prodej knih je skvělý a výnosný džob a majitelé knihkupectví jsou tudíž boháči, topící se v penězích. S předsudky tohoto druhu se ale nejspíš bojovat nedá.
O Skotech se říká, že jsou národem lakomců a skrblíků a patrně na tom něco bude. U nás se např. sotva setkáme s tím, že by někdo u pokladny v knihkupectví smlouval o cenu knihy, kterou si chce koupit. Ve Skotsku je ovšem podobné jednání skoro pravidlem a na stránkách Shaunovy knihy je o tom napsáno plno nejrůznějších historek.
Nakladatelství Dybbuk mně vydáním Zpovědi knihkupce udělalo velkou radost, znásobenou navíc zasláním recenzního výtisku. Snad jsem se svého úkolu zhostil dobře a „navnadil“ milovníky anglického (tedy skotského!) humoru k přečtení této svým způsobem výjimečné knihy!   

neděle 2. srpna 2020

HAIKU (171)


S a l v y   z   p u š e k  –

l i d é   o p l a k á v a j í

v e l k é   z v í ř e

pátek 24. července 2020

KNIHY, NA KTERÉ SE TĚŠÍM (25)























Brzy vyjde další sborník českých (a slovenských) haiku!

Původně japonská forma poezie zvaná haiku postupem doby úspěšně expandovala do celého světa a dá se říct, že dnes zažívá svůj „boom“. Je potěšitelné, že i u nás se etablovala skupinka nadšenců, kterým se s pozoruhodným „citem pro detail“ daří v každodenním shonu nalézat střípky jedinečných okamžiků – a právě o to v haiku jde.
Se svou tvorbou před časem seznámili širší veřejnost prostřednictvím sborníku s názvem Míjím se s měsícem. A nyní v tom pokračují – knížka Šálek dál hřeje dlaně obsahuje haiku od devatenácti autorů. Kromě známých „matadorů“ (Roman Szpuk, Kateřina Soustružníková, Pavel Martinec) tu najdeme i řadu nových tváří – mezi nimi též jistého Jana Hofírka...
Sborník vyjde v nakladatelství DharmaGaia v září letošního roku.

úterý 21. července 2020

JÉROME LOUBRY: ÚTOČIŠTĚ























Vážený čtenáři, Útočiště ti dokonale zamotá hlavu!

Je listopad 1986 a mladá novinářka Sandrine je vyzvána, aby převzala dědictví po své zemřelé babičce. Ta prožila poslední léta na malém ostrůvku u normandského pobřeží, kam se tedy nyní její vnučka vydává vyřídit posmrtné formality. Sandrine předpokládá, že zdědila patrně jen nějaké drobnosti, nejspíše pár babiččiných osobních věcí, které rozdá obyvatelům ostrova a poté má v úmyslu se obratem vrátit. Ukáže se však, že tu bude muset strávit minimálně týden – člun, který udržuje jediné spojení mezi ostrovem a pevninou, totiž častěji nepřiplouvá. Sandrine se navíc dozvídá o tragédii, k níž zde kdysi došlo a jejíž ozvěny dodnes velmi silně rezonují v myslích zdejších lidí...
Příběh má zpočátku dvě dějové linky, takže se občas ocitáme v roce 1949. Tehdy se na ostrově nacházela skupinka deseti dětí, které se tu měly zotavit z prožitých válečných traumat. Ačkoli je o ně dobře postaráno, o což se snaží početný personál, dětem se evidentně nevede dvakrát dobře. Jsou unavené, nevyspalé a zjevně trpí i psychickými problémy – co se např. odehrává v mysli malého Fabiena, který kreslí podivné obrázky a zmateně mluví o jakémsi strašidle? Zdravotní sestra Suzanne (to je ta Sandrinina babička) soucítí se svými malými svěřenci natolik, že se pokusí přijít celé záhadě na kloub...
Jérome Loubry namíchal vskutku výživný psychothrillerový koktejl, mezi jehož ingrediencemi nechybí nic z toho, co mají čtenáři tohoto literárního žánru rádi. Především je zde podivný ostrov, obestřený tajemnou záhadou, která však není nějakou dávno zapomenutou historií, nýbrž má podle všeho osudově blízko k současnosti, k těm několika starousedlíkům, dožívajícím v dobrovolném vyhnanství daleko od civilizace. Co je tu drží, navíc tak silně, že ani na chvíli nepomyslí na to, že by mohli bezstarostně a v poklidu žít na pevnině? Sandrine je mezi nimi teprve pár dní a už má z jejich řečí úplně zamotanou hlavu. Začíná si nejasně uvědomovat, že jí na tomto zapomenutém skalisku daleko v oceánu hrozí nebezpečí – neznámé, nepojmenovatelné a iracionální, o to víc však děsivější. Když si posléze uvědomí, že možná i ji samotnou spojuje s oním dávným neštěstím jakési hrůzné pouto, začne Sabrine propadat panice. Pak ale nastane zásadní zlom...

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-utociste

pátek 17. července 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (227)

























V a š e k   s i c e   b ý v a l   p a k o

p r o   h u m o r   v š a k   s m y s l   m ě l

n a s m á l   b y   s e ,  k d y b y   j a k o

Č a p u b a b u   s e b e   z ř e l

středa 15. července 2020

ZYGMUNT BAUMAN: TEKUTÁ MODERNITA























Zygmunt Bauman je jako sociolog sympatický tím, že vybízí čtenáře k samostatnému myšlení!

Moderní (či postmoderní) svět se ubírá podivným a podle všeho i nebezpečným směrem, což je fakt, k jehož konstatování není třeba žádné výjimečné inteligence. Prakticky každému přemýšlivému člověku je zřejmé, že se „něco děje“ a že by se s tím mělo „něco dělat“. Racionální diskuse však bohužel absentuje a ke slovu se čím dál víc dostávají všemožní alarmisté, varující před hrůzami, které čekají naši planetu v důsledku klimatických změn, globálního oteplování a zhoršování životního prostředí, na poplach bijí i lidskoprávní aktivisté, podle nichž by se měl nastolit spravedlivý (a pokud možno celoplanetární) společenský řád, v němž by se všichni měli dobře a s dalšími nápady přicházejí nejrůznější „odborníci“, snažící se (po kolikáté už?) odbourat ve společnosti všechno staré a tradiční a vychovat „nového člověka“. 
Skutečných odborníků, kteří se na problémy současného světa a lidstva dovedou dívat střízlivě, pragmaticky a v kladném slova smyslu indiferentně (tj. bez předem zaujatých ideologických pozic) je jako šafránu. O to víc bychom si jich měli vážit a naslouchat jejich hlasu. Pokud nebude přihlíženo k názoru profesně erudovaných a současně zdravým selským rozumem disponujících lidí, pak se osudové výzvy dneška pro nás stanou osudnými...
Jedním z těch, kdo splňují právě uvedená kritéria, je Zygmunt Bauman (lépe řečeno byl, neboť v roce 2017 tento skvělý anglický sociolog polského původu zemřel). Českým čtenářům je tento bystrý analytik společenských procesů velmi dobře znám, ostatně Tekutá modernita nyní vychází ve druhém vydání. Za její hlavní přednost považuji to, že v ní nejsou vynášeny kategorické a ultimativní závěry a spíše se počítá s myšlenkovou aktivitou samotného čtenáře. Kniha je rozdělena do pěti kapitol, jejichž názvy (Emancipace, Individualita, Čas a prostor, Práce, Komunita) samy o sobě sice o ničem „zvláštním“ nevypovídají, ovšem podíváme-li se na podkapitoly, vše se rychle změní a hned je jasné, že půjde o originální četbu (Výhody a nevýhody svobody, Nákupy jako exorcistický rituál, Když cizinci potkávají cizince, Vzestup a pád pracovní síly, Komunity šaten atd.)
Svět se neuvěřitelným tempem „zmenšuje“ – díky informačním technologiím prakticky každý okamžitě ví o všem, co se „šustne“ kdekoli na zaměkouli. Globalizace, adorovaná jako cesta ke šťastným zítřkům, nabyla kolosálních rozměrů, zároveň se však ukazuje, že její stinné stránky převažují nad evidentně přemrštěnými očekáváními. Myšlenkové interakce mezi lidmi v celoplanetárním měřítku mají bohužel za následek nikoli sdílení toho dobrého a pozitivního, co jednotlivé národy a rasy mohou nabídnout ostatním, nýbrž jedni od druhých přebírají spíše to druhé... Příklad vyspělých zemí navíc potvrzuje známou pravdu, že materiální blahobyt má na duchovní stránku života destruktivní účinky. Namísto toho, aby své svobody a nezávislosti užívali k ušlechtilým aktivitám, stali se z většiny lidí konzumenti, obsedantně toužící po stále nových požitcích a zážitcích. Tento trend je dováděn ad absurdum jednak všudypřítomnou reklamou, před níž není úniku, hlavně však mocenskými elitami preferovanou ideologií hedonismu jakožto životního stylu, k němuž údajně není alternativa. Tím ovšem vzniká nikdy nekončící spirála groteskní „nabídky a poptávky“  – masy, kterým establishment kvůli zachování mocenského statu quo poskytuje po vzoru starých Římanů chléb a hry, jsou sice takto politicky neutralizovány, žádají si ale stále víc, přičemž zdroje jsou omezené a nelze uspokojit všechny. Vládnoucí kasta tedy sahá k dalšímu triku, který se (pod heslem Rozděl a panuj!) v minulosti rovněž skvěle osvědčil – ve společnosti jsou uměle rozdmýchávány konflikty mezi muži a ženami, starými a mladými, zdravými a nemocnými atd., takže si ovládaní vybíjejí svou frustraci a bezmocnost mezi sebou a zcela jim uniká, kdo je tou skutečnou „žábou na prameni“.
Samozřejmě je to tak, že mnohé názory Zygmunta Baumana, prezentované v knize Tekutá modernita, jsou diskutabilní a s některými si dovoluji i nesouhlasit. Tak třeba se na rozdíl od něj domnívám, že společenský vývoj nepostupuje samovolně a není podmíněn pouze ekonomikou, novými technologiemi a jinými „přirozenými“ faktory, ale že je i skrytě řízen a usměrňován „šedými eminencemi“ v pozadí...
V každém případě je dobře, že se kniha Tekutá modernita díky nakladatelství Portál opět dostala na pulty našich knihkupectví. A nyní už záleží na každém jejím čtenáři, co objevného a podnětného si z ní odnese. V mém případě toho nebylo málo!

pondělí 13. července 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (226)


















T o   s e   m i   s n a d   z d á   j e n   a s i

k d o   t a   ž e n s k á   m ů ž e   b ý t ?

Č e r n o š k a . . .  a   m á   b l o n d   v l a s y !

J a k   s   t o u   v a d o u   m ů ž e   ž í t ?