POETICKÉ KOMENTÁŘE (231)

 

 

Z   p ě k n ý c h   s í d l i š ť   j s o u   t e ď   s l u m y

s n a d   n á m ,  l i d i ,  j e d n o u   d o j d e

ž e   s i   z a   t o   m ů ž e m   s a m i 

k d y ž   t ě m   R o m ů m   v š e c h n o   p r o j d e . . .

SIR ARTHUR CONAN DOYLE: TAJEMSTVÍ A ZÁHADY a DOBRODRUŽSTVÍ NA MOŘI I NA SOUŠI

 

Sir Arthur Conan Doyle, to není jen Sherlock Holmes – duchovní otec slavného detektiva uměl psát i „neholmesovské“ povídky!

Skutečnost, o které se chci v úvodu této recenze ve stručnosti zmínit, je sice (jak předpokládám) všeobecně známá, ale co kdyby, že... Takže – jméno Sir Arthur Conan Doyle má snad každý spojeno s Sherlockem Holmesem a jeho brilantní logikou při vyšetřování kriminálních případů, jimž dramatičností a jedinečnou atmosférou hrůzného tajemna dominuje Pes baskervillský. Patřím k nadšeným obdivovatelům slavného detektiva a doma v knihovně mám tudíž nejen veškerou „doyleovskou“ klasiku, ale i řadu knih z tzv. alternativní holmesovské literatury. Ano – smrtí svého autora Sherlock Holmes „nezemřel“, dodnes jsme svědky pokusů (u více, tu méně úspěšných) nalézt v pozůstalosti Dr. Watsona dosud nezveřejněné případy a seznámit s nimi veřejnost!

A teď se tedy dostávám k tomu, o čem jsem psal na začátku. Jde o to, že literární ambice A. C. D. se ubíraly úplně jiným směrem než byl ten, který jej posléze tak proslavil. Záležitost s Sherlockem Holmesem bral toliko jako rozptýlení od vážné spisovatelské práce a nepřikládal jí valný význam – ovšem osud rozhodl jinak! Pouto, které spojuje tvůrce s literární postavou je v případě Sira Arthura Conana Doyla tak silné, že mnozí čtenáři nemají o jeho „neholmesovských“ knihách sebemenší tušení...

Povídkové soubory Tajemství a záhady a Dobrodružství na moři i na souši nám britského autora představují právě z této „odvrácené strany“ jeho tvorby. Přiznám se, že jsem měl trochu obavy, zda mi v nich Sherlock Holmes, Dr. Watson, paní Hudsonová, inspektor Lestrade a další „staří známí“ (na něž jsem si u A. C. D. zvykl) nebudou chybět, ovšem poté, co jsem si na webu nakladatelství Leda přečetl z obou knih krátké ukázky, veškeré pochyby zmizely a já si napsal o recenzní výtisky. Přesvědčil jsem se totiž, že i bez zmíněných postav to bude skvělá zábava!

Společným jmenovatelem většiny povídek jsou různé nadpřirozené fenomény, především spiritismus. Jak z vědeckého, tak i náboženského hlediska se pochopitelně jedná o pověru, ovšem A. C. D. jím byl velmi silně přitahován, patrně proto, že (jak vysvítá z jeho životopisu) v něm hledal útěchu po smrti milovaného syna. V každém případě je tomu však tak, že byť tématem hodně „přitažené za vlasy“, po čistě literární stránce se povídky vyznačují obrovskou vypravěčskou erudicí, skvělým navozováním mysteriózní atmosféry a psychologicky mistrným popisem anglické společnosti viktoriánské doby. 

Určitě je třeba ocenit i vynikající překladatelský výkon Věry Kláskové, která ke knihám rovněž napsala předmluvu, v níž mimo jiné zmínila některé lingvistické nuance Doyleovy literární tvorby, na něž je třeba při převodu jeho děl brát ohled.

Skončím tak trochu „meteorologicky“ – je konec listopadu, venku bývá pošmourno a brzy se stmívá. Čas jako stvořený pro posezení u knih plných tajemství, záhad a dobrodružství... Dvě takové mohu doporučit – Tajemství a záhady a Dobrodružství na moři i na souši. Obě napsal slavný Sir Arthur Conan Doyle, jehož jméno je možná tou vůbec nejlepší reklamou!

 

 

POETICKÉ KOMENTÁŘE (230)

 

S t a r t o v a c í   f á z e   

v š e   j e   O . K . , v ě ř í m

n a   o b ě ž n é   d r á z e

b u d e   z a   p á r   v t e ř i n . . .

MICHAEL CONNELLY: NOČNÍ OHEŇ

 

 

 

Connelly píše skvělé detektivky jak na běžícím pásu!

Ne, detektivky Michaela Connellyho (a že jich už napsal!) se nikdy neomrzí. Spíše se naopak zdá, že tento americký autor zraje jako víno, laťku, kterou si již na začátku své spisovatelské kariéry nasadil hodně vysoko, hravě překonává i „na stará kolena“ a vypadá to, že se ještě dlouho „nevypíše“. Pokaždé, když čtu „nového“ Bosche, si říkávám, jak to ten Connelly dělá, že jeho kriminální případy jsou všechny bez výjimky tak čtivé, napínavé a fascinující. Vždyť se v nich fakticky nic mimořádného neděje, žádné střílečky se spoustou mrtvol a litry krve, „jen“ mistrně propracovaná „policajtština“, tj. metodické postupování od jedné stopy ke druhé a zdánlivě pomalé a nudné přidávání jednotlivých kamínků do mozaiky, z níž na nás nakonec hledí zločincova tvář... 

Michael Connelly je v pozitivním slova smyslu konzervativní autor, nemění zaběhnuté a osvědčené literární postupy, píše tak, jak mu „ruka narostla“. Pokud se však k nějaké změně přece jen rozhodne, mohou si být čtenáři jistí, že to bude pořád ten „jejich“ Connelly. Před časem se např. pustil do nové série, kde do hlavní role neobsadil Harryho Bosche, ale Renée Ballardovou. A stálo to opravdu za to – kniha Noční směna se povedla na výbornou. Potom přišla Temná svatá noc, charakteristická „návratem k normálu“ při současném zachování inovativního prvku s „ženským elementem“. To zní trochu složitě, takže se pokusím o vysvětlení – Connelly zkrátka nechal oba detektivy pracovat společně. Patrně potěšen tím, jak jim to vzájemně „klapalo“, rozhodl se pokračovat v tomto trendu dál a výsledkem je Noční oheň, o němž mohu už dopředu říct, že je to opět „connellyovka“ jako řemen!

Ve stručnosti si oba detektivy připomeňme. Jak známo, Harry je složitá povaha, dalo by říct zarputilý buldok v lidské podobě, který si jde za svým a když je to nutné, nezdržuje se dodržováním nějakých stupidních předpisů. Jeho šéfové z něho byli vždycky „na prášky“ a kariéra úspěšného detektiva posléze skončila dobrovolně povinným odchodem do penze. Zaslouženého odpočinku po létech náročné služby si však Harry Bosch užívat nechtěl a podařilo se mu docílit toho, že se může věnovat starým nevyřešeným případům. U jednoho z nich se mu připletla do cesty jistá sebevědomá až mírně arogantní ženská...

Renée Ballardová je podobné „číslo“. I ona je zvyklá „chytat býka za rohy“ a nesnáší policejní hlavouny, co se pořád něčeho bojí (jednou médií, podruhé politiků) a mají hrůzu z každé „nestandardní“ akce. Copak ale může policista pokaždé jednat jen podle nalinkovaných instrukcí, není to tak, že někdy musí hodit všecko to byrokratické haraburdí za hlavu a spolehnout se pouze na svou intuici? Renée měla v této věci vždy jasno, takže si postupem doby vysloužila nálepku potížistky a když si navíc jednou nenechala líbit nevhodné chování svého šéfa, čekalo ji přeřazení na méně „exponované“ místo. A tady se jednoho dne za dosti dramatických okolností seznámila s jakýmsi podivným chlápkem...

Nyní tedy Harry Bosch a Renée Ballardová pracují na svém druhém společném případu a není jim věru co závidět. Jedná se totiž o komplikovanou a k tomu ještě hodně starou věc, o takový ten (jak se v kriminalistickém slangu říká) „pomníček“, na který už po léta padá prach zapomnění. Konkrétně jde o to, že po smrti jistého Johna Thompsona, který kdysi býval Harryho parťákem, se v jeho pozůstalosti našel vyšetřovací spis, vztahující se k nevyřešené vraždě s pravděpodobným drogovým pozadím. Otázka samozřejmě zní, proč onen detektiv přechovával zmíněný spis doma, když musel vědět, že takovéto počínání je na hraně zákona. Harry ovšem pracuje ještě na jiném případu (jde o vraždu soudce, kde se zdá být vše jasné a obviněný se k ní dokonce přiznal, ale starému zkušenému detektivovi tu něco přece jen nehraje) a rovněž Renée má práce nad hlavu, neboť vyšetřuje smrt bezdomovce, u níž sice zpočátku vše ukazovalo na nešťastnou náhodu, avšak brzy vyšly najevo nové a hrozivé skutečnosti. Pátrání po pachateli třicet let staré vraždy je tudíž pro oba detektivy jakýmsi vedlejšákem, což samozřejmě neznamená, že by mu nevěnovali náležitou pozornost. Vydejme se tedy spolu s nimi do nebezpečných ulic Los Angeles a držme jim palce...

Pokud bych knize měl něco vytknout, pak by šlo o následující záležitost. Jak známo, pseudolidskoprávní šílenství v dnešních USA dosáhlo už takových rozměrů, že např. dělat si naděje na získání filmového Oscara může jen snímek, v němž v kladné roli vystupuje příslušník nějaké „utlačované menšiny“. Zdá se, že podobné trendy tam pronikají i do literatury a je smutné, že v tom „jede“ i spisovatel Connellyho formátu. O co konkrétně jde? Harry Bosch je klaďas se vším všudy, ale americký autor přesto cítí potřebu ho ještě „vylepšit“. Na jeho hrdinovi prostě nesmí ulpět ani stín podezření z nějaké xenofobie či dokonce tzv. „homofobie“! A tak Harry „musí“ být smutný ze smrti mladého lupiče a narkomana, protože dotyčný je gay a jako takový si zaslouží soucit a pochopení. Jindy, když homosexuální predátor zaútočí na vyhlédnutou oběť a ta jej zabije, je Harry „povinně“ znechucen poznámkou svého parťáka, že si dotyčný zvrhlík smrt zasloužil. Ačkoli všechny relevantní vědecko-medicínské poznatky dokazují opak, v knize Noční oheň je jako nezpochybnitelný fakt prezentováno politicko-korektní klišé, že gayové mají svou „orientaci“ vrozenou a za své protipřirozené sexuální praktiky nemohou... 

Jinak ovšem považuji za nutné ještě jednou vyjádřit obdiv ke spisovatelskému umění Michaela Connellyho, který v současné době nemá v detektivním žánru konkurenci.  

PETR HAMPL: CESTA Z NEVOLNICTVÍ

 

 

 

Existuje ještě naděje na změnu společenského vývoje, nebo je vítězství liberálně demokratického fašismu už jen otázkou času?

Někdy se stává, že člověk čte nějakou knížku a hlavou mu jaksi samy od sebe začnou vířit nejrůznější myšlenky, vzpomínky či asociace, které ho zavedou třeba i hodně daleko. Bývá tomu tak nejčastěji v případě poetické literatury, ovšem zmíněný efekt se může dostavit (mluvím teď z vlastní zkušenosti poté, co jsem si přečetl nový bestseller Petra Hampla) i u sociologického spisu. Asi nemusím zdůrazňovat, že Cesta z nevolnictví je opět brilantní analýzou současného liberálně demokratického marasmu, doplněnou o pátrání po příčinách, jež k této tragédii vedly, jakož i o nástin možného budoucího vývoje. Na Hamplovu knihu již byla napsána řada recenzí a přidávat další by tudíž nemělo valný smysl. Spíše se chci nad ní zamyslet po vzoru výše uvedeného „modelu“ a napsat, co mi při její četbě procházelo myslí.

Často dnes slýcháme názor, jestli jsme v listopadu 1989 nezvonili klíči na náměstí zbytečně, resp. zda „za komunistů“ nebylo líp. Je smutné, že po třiceti letech demokracie jsme to dopracovali do stavu, kdy si takovéto otázky vlastně musíme klást, protože dnešní formálně demokratický, ve skutečnosti však oligarchicko-plutokratický režim se od toho minulého odlišuje stále méně. Znovu tu máme jedinou oficiální „pravdu“, do omrzení omílanou prodejnými agitpropčíky z mainstreamových médií, opět se vede „boj s vnitřními nepřáteli“ (jimiž jsou dnes lidé se zdravým selským rozumem, nezblbnutí bláboly o stovkách pohlaví a užitečností muslimské imigrace), zase se vrátily gumové paragrafy – např. Husákovo pobuřování vystřídala Hamáčkova předsudečná nenávist a tak by se dalo pokračovat ještě hodně dlouho. 

Budiž mi dobře rozuměno – ani v nejmenším neobhajuji minulý režim a mám za nepopiratelné, že se dnes v mnoha ohledech máme lépe. Irituje mne však, že pro určité společenské skupiny se životní podmínky spíše zhoršily a není to rozhodně tím, že by tito lidé byli méně schopní či iniciativní. Jejich nezáviděníhodnou situaci má na svědomí gigantický byrokratický aparát, který je doslova dusí a nedovoluje jim svobodně realizovat své plány. Jeden příklad za všechny – žiji na vesnici a tudíž velmi dobře vím, jakým martýriem si tady musí projít každý, kdo si chce postavit rodinný dům. Stavební úřady dělají všechno možné, aby takovýmto odvážlivcům (a skoro bych řekl sebevrahům) házely pod nohy co nejvíce klacků a trestaly je... za co vlastně? Pokud se tito lidé dozví, že za komunistů stát soukromé stavebníky podporoval a dokonce jim poskytoval nenávratné půjčky až do výše poloviny ceny domu, zní jim to jako pohádka. 

Podívejme se krátce na oblast školství a proveďme i tady krátké srovnání. Když si odmyslíme jeho marxisticko-leninský charakter, pak tehdejší vzdělávací systém byl kvalitativně na mnohem vyšší úrovni než ten současný. Indoktrinace komunistickými myšlenkami se navíc vyznačovala prvoplánovou primitivností, takže jen málokoho šlo obalamutit do té míry, že by „uvěřil“. Z vlastní zkušenosti rovněž vím, že mezi učiteli bylo tenkrát nemálo jedinců, kteří si o socialismu mysleli své a nebáli se to dávat najevo. Vzpomínám si  např. na učitelku hudební výchovy (jmenovala se Jana Maderová), jež jako členka renomovaného pěveckého souboru navštívila USA a po návratu nám vyprávěla o tamější vysoké životní úrovni s takovým nadšením, že pokud snad byl ve třídě nějaký Pavlík Morozov, pak ze svého idealismu nejspíš rychle vystřízlivěl. Jiný skvělý kantor (Jiří Pernes) vyučoval svůj obor (dějepis) politicky zcela „nekorektně“ a z učebních osnov, poplatných režimní ideologii, si dělával legraci. Bylo by něco takového možné dnes? Asi sotva. Já si aspoň nedovedu představit učitele, který se netají svým protimigrantským postojem, odmítá genderismus a multikulturalismus a mluví před žáky „nevhodně“ o Evropské unii. V dnešní liberálně-demokratické době by byl takový „podvratný živel“ (tedy xenofobní extrémista) na základě udání bdělého pomocníka Veřejné bezpečnosti (aktivisty z Evropských hodnot) co nejrychleji odejit (přičemž jeho vyděšení kolegové by se ho nejenže ani slovem nezastali, ale v odsuzující petici by se od něj naopak co nejrozhodněji distancovali).

Tím se dostáváme k dalšímu společensko-morálnímu excesu, jímž liberální demokraté zasvinili náš malý český dvorek. Mediální prostor zcela ovládli exponenti všelijakých politických neziskovek a pořádají doslova hony na neevropské, proruské, homofobní a protimuslimské názory a jejich nositele. Špehování a udávání „nepřátel lidu“ (proruských dezinformátorů) dosáhlo rozměrů, za jaké by se nemusela stydět ani Státní bezpečnost. Většina lidí si uvědomuje, že otevřeně vyjadřovat své názory znamená koledovat si o problémy a tak raději mlčí (došlo to už tak daleko, že dokonce zaměstnavatelé chtějí mít ve svých firmách lidi s „uvědomělým poměrem k lidově-demokratickému zřízení“ a za tímto účelem si o nich shromažďují informace prohlížením jejich facebookových profilů atd.

Existuje nějaká šance na zvrácení vítězného postupu liberálních ultralevičáků? Tady je nejdříve nutné připomenout si jednu věc – jakkoli se komunisté snažili o vychování „nového socialistického člověka“, byli to nakonec právě tito „jejich“ studenti, kteří režim svrhli. Toto si velmi dobře uvědomují dnešní „pokrokáři“ a jdou na to jinak a ze svého zvráceného úhlu pohledu podle všeho i „úspěšněji“ – našli si spojence na MŠMT, infiltrovali se do škol, zastrašili ředitele a zřizovatele a prostřednictvím všelijakých pseudomorálních „výukových programů“ chtějí i oni vychovat nového člověka. Měl by jím být hedonistický a sexuálně zvrácený jedinec bez elementárních mravních zásad, schopný jakékoli špatnosti ve jménu budoucího multikulturního ráje (všimněme si, že právě z takto „vychovaných“ adolescentů se rekrutují facebookoví udavači, propagátoři homosexualismu, podporovatelé nelegální migrace a podobné existence). Je za takovéto situace možné, aby současným „výchovně-vzdělávacím procesem“ prošel někdo bez duševní a psychické úhony?

Tady se chci vrátit ke knize Cesta z nevolnictví, jejíž název dokazuje, že Petr Hampl je v tomto směru optimista. Jedna z kapitol má název O mladých lidech, kteří se nenechali semlít a přináší řadu důkazů o tom, že zkazit všechny děti se havloidům nedaří a že lži a demagogie se občas míjí účinkem. Ať už je to dáno dobrým rodinným zázemím (mnozí rodiče dnes děti do škol raději neposílají a učí je doma), učiteli, kteří si přes všechen nátlak a výhrůžky zachovali rovnou páteř, existencí organizací, bránících děti před „výchovnými“ predátory či ještě něčím jiným,  jisté je, že zlu liberální demokracie je možné úspěšně vzdorovat.

Přečtěte si o tom knihu Petra Hampla – věřím, že jí budete nadšeni stejně jako já!  

HAIKU (175)

 

D o p r a v n í   z á c p a  

z a   k a ž d ý m   v o l a n t e m

s t e j n ý   o b l i č e j

ŠÁLEK DÁL HŘEJE DLANĚ

 

 

 

Jednoduchá řeč, hluboká myšlenka a silný prožitek – to (a nejen to!) je haiku...

Může někdo napsat recenzi na svou vlastní knihu? Určitě ano, ale ta otázka směřovala spíše k tomu, zda je takové počínání etické a tady už bych měl značné pochyby. Kdybychom to chtěli vyjádřit termínem z politiky, pak jde o jasný „střet zájmů“ – dá se totiž předpokládat, že taková recenze stěží bude jiná než jednoznačně kladná, třeba už jen proto, aby se kniha dobře prodávala...

Šálek dál hřeje dlaně je sborníkem haikových textů od 19 autorů. Třebaže jsem jedním z nich, domnívám se, že mne to ohledně napsání recenze nediskvalifikuje. Mám za to, že když ta knížka je „moje“ pouze z jedné devatenáctiny, nic nebrání tomu, abych ji tu ve stručnosti představil.

Krátká básnička o sedmnácti slabikách, rozdělených do tří řádků v poměru 5 – 7 – 5 (což se ovšem nevyžaduje nijak striktně), mající vyjadřovat nějaký (samozřejmě v pozitivním slova smyslu myšlený) duševní „zkrat“ – člověk (např. Petr Šulák) prostě náhle uvidí něco, co ho „trkne“ tak, že před tím zůstane stát v úžasu a hlavou mu projede třeba toto:

Je poledne –

kolem plotu

vrávorá pomlázka

Přišli jste na to, co tím chtěl básník říct? Určitě ano, že... Možná vám to ale chvilku trvalo – haiku totiž bývá často taková malá hádanka, čtenář se musí trochu zapotit, ale pak už jen žasne nad tím, co všechno lze sdělit minimalistickým textem o pouhých šesti slovech! Uvedené haiku považuji za nejlepší z celé knížečky Šálek dál hřeje dlaně, což ovšem neznamená, že ta „zbývající“ nejsou rovněž krásná – vybírali je ostatně Katka Soustružníková a Pavel Martinec, kteří u nás patří mezi  největší znalce této z Japonska pocházející poetické formy. Podívejme se na další ukázku:

Přeplula kachna –

vidím se na hladině

celý zmačkaný 

Takhle „se uviděl“ ve vodě Roman Szpuk, nestor českého haiku (snad se na mne za takovéto označení nebude zlobit). Myslím, že nejsem sám, kdo mu vděčí za cenné a nezištné rady, jak „na to“. A nyní do třetice Irena Mondeková:

dům po sousedech –

kočka sedá na prahu

u prázdné misky

Smutně nádherné (a současně nádherně smutné)!

Nedá mi to, abych nezmínil ještě Jitku Fialovou:

změna času –

teprve míchám guláš

Moravec už začal

Ze svých haiku jsem do ukázek nevybral žádné, bylo by to chlubení (byť vlastním peřím). 

Nepočítal jsem, kolik je v „Šálku“ haiku (ono se to rýmuje!) celkem, tipoval bych to asi na dvě stovky. Pokud tedy máte citlivou a přemýšlivou duši a chcete si přečíst něco, co se na pultech knihkupectví neobjevuje každý rok, neváhejte...

„NENÍ DŮLEŽITÉ, JAK KDO VOLÍ, ALE JAK SE SPOČÍTAJÍ HLASY!“ (Stalin)

Mainstreamová média oslavují Bidenův triumf, ačkoli vítězem je Trump!  

Americké volby sice vyhrál Donald Trump, ovšem novým prezidentem se možná stane Joe Biden. Jak je něco takového možné v zemi, která se honosí pověstí příkladné demokracie, kde o všem podstatném (a především tedy o tom, kdo zasedne v Bílém domě) rozhoduje jen a pouze lid?

Ne, USA nepůjdou „českou cestou“, kdy při sčítání hlasů „náhodou“ zničehonic „spadnou servery“ a po jejich opětovném „nahození“ jsou výsledky náhle úplně jiné. V Americe na to jdou tamní sluníčkáři jinak – když Trump dotahuje Bidenův náskok a navíc se ukazuje, že ve zbývajích státech má jisté vítězství, tak se prostě sčítání hlasů zastaví a čeká se... ano, na co? Na liberálně demokratický zázrak? Spíše na volební podvod...

Když se podíváme na CNN, počítání se zastavilo na výsledku 222 : 213 pro Bidena a tento stav trvá už hodiny. Fox News v těchto okamžicích operuje s ještě „lepšími“ čísly – 238 : 213 v neprospěch Trumpa! Přitom např. Pensylvánii, Michigan či Wisconsin tyto „renomované“ agentury do svých počtů dosud nezahrnuly, byť tam Trump vede na celé čáře. Zato bylo s velkou slávou ohlášeno Bidenovo vítězství na bezvýznamné Havaji!

Donald Trump už podle očekávání ohlásil své vítězství. Je ale možné, že se naplní Stalinův bonmot z úvodu – ano, když volby nevycházejí podle plánu, musí se hlasy počítat tak dlouho, až se dojde ke „správným“ číslům...   

SLOVÁCI (NE) JSOU HLUPÁCI

jenom se tak polovina z nich chová...

Na první pohled by se mohlo zdát, že být Slovák je patrně diagnóza. A to ne ledajaká, ale přímo psychiatrická – něco na způsob obsedantně covinavirové poruchy, projevující se totální ztrátou pudu sebezáchovy a patologickou tendencí k masochismu. Jak jinak si vysvětlit, že milióny lidí stojí v dešti a zimě dlouhé fronty na jakési pochybné testy, které jim mají potvrdit, že jsou zdraví, aby následně po návratu domů zjistily, že si uhnaly pořádnou chřipku a možná i ten strašidelný covid...

Ale nechci křivdit všem. Zatímco první den braly masy slovenského lidu testovací místa útokem (aniž by si mnohdy dělaly starosti s nějakými pitomými dvoumetrovými rozestupy), takže jejich mocipáni slintali blahem nad občanskou uvědomělostí národa, dnes je tomu přesně naopak. „Tyčinkáři“ marně vyhlížejí své oběti, kterým udělají z nosů cedníky a zdá se, že celá tato hororová matovičina skončí pro vládu blamáží mečiarovských rozměrů. Vypadá to totiž tak, že (řekněme to diplomaticky) intelektuálně méně disponovaní Slováci si státem řízenou ponižovací procedurou prošli v sobotu a neděle už patřila „těm druhým“ (takto je nazývá sám Matovič), kterým to myslí a nenechají ze sebe dělat blbce.

Ať tak či onak, jedno je jisté – žádná coronavirová pandemie na Slovensku neřádí. „Nakažených“ bylo zjištěno jen jediné procento, což bude mít určitě svou dohru i na naší politické scéně. Těžko je totiž možné, že by situace u nás mohla být nějak zásadně odlišná od té jejich. Ale žádné zbytečné iluze si nedělejme, spíše počítejme s třetí, čtvrtou, šestou... vlnou. A to jsem ještě zapomněl na tu pátou! 

POETICKÉ KOMENTÁŘE (229)

 

Covidová teorie a praxe na Slovensku...

 

 

 

 

 

 

U ž   v í t e ,  b r a t ř i   S l o v á c i

o   c o   j d e   v   k a u z e   „ c o v i d “ ?   

N e j d ř í v   j s t e   p ř i š l i   o   p r á c i

a   t e ď   j e š t ě   i   o   b y t . . .          

NOVÝ MINISTR ZDRAVOTNICTVÍ

aneb nechoď, Honzo, s pány na led...

Ještě se ani neujal svého úřadu a už mu Babiš naznačuje, co se od něj očekává. Jan Blatný prý nebude nijak zásadně měnit dosavadní coronavirovou strategii, udělá (aby se neřeklo) nějaké drobné úpravy v současných přemrštěných a chaotických restrikcích a jinak pojede dál v Prymulových lampasáckých kolejích (zdiskreditovaný plukovník ostatně nemizí ze scény, pouze byl uklizen na méně viditelné místo, přičemž jeho „odborností“ má být nadále využíváno). Zásadní otázka tedy zní, zda nový ministr zdravotnictví nechá ze sebe udělat nesvéprávnou loutku, řízenou šedými eminencemi v pozadí, nebo prokáže odvahu a do covidového šílenství vlády „hodí vidle“ zdravého selského rozumu.

A co bych tedy od něj konkrétně očekával? V první řadě by měl promluvit k národu, ovšem diametrálně jinak než dosud činili Babiš, Zeman, Prymula a další potentáti. Zkrátka říct to, co už beztak většina z nás ví – že se žádná hrůzostrašná pandemie nekoná, je načase přestat strašit občany a šířit paniku, odvolat všechny nesmyslné „prymuloviny“, otevřít školy a vrátit společenský život do normálu a co se týká proticovidových aktivit, ty zaměřit výlučně na domovy důchodců, eldéenky a ostatní zařízení, v nichž žijí staří a k nemocem všeho druhu nejnáchylnější lidé.

I když si stále uchovávám jiskřičku naděje, že Jan Blatný se zachová jako chlap, zkušenost s touto vládou mne naučila nedělat si přehnané iluze. Ta podivná suita absolutně neschopných individuí si nikdy nepřizná, že podlehla apokalyptické propagandě, řízené naopak velmi schopnými manipulátory NWO. Ani mainstreamová média nezačnou zničehonic psát o celé té covidové tragikomedii pravdu a budou nás nadále zásobovat fantasmagorickými čísly nakažených, mrtvých a těch, co podle tabulek a grafů umřou zítra a pozítří...

Honzo, držím ti palce, ale nediv se mým obavám, že coronavirus tu s námi bude už napořád. Není to totiž záležitost medicínská, ale politická...  

DELIA OWENSOVÁ: KDE ZPÍVAJÍ RACI

 

 

 

 

I když reklama na tuto knihu hodně přehání, určitě stojí za to si ji přečíst 

Bažina, močál – ještě nedávno jsem tato slova považoval za synonyma. Jak se však ukazuje, je mezi nimi přece jen rozdíl...

„Bažina není močál.“ To je první věta románu Kde zpívají raci, v němž nás jeho autorka Delia Owensová seznamuje s přírodou, jak ji většina z nás vůbec nezná. Alespoň tedy pro mne bylo velmi překvapivým zjištění, že v Severní Karolíně se mezi pobřežím a Atlantickým oceánem nachází obrovské území, tvořené lagunami a mokřady s jedinečnou faunou a flórou. Zmiňuji to proto, že děj knihy se odehrává právě zde a přírodní motivy v něm jednoznačně dominují.

Clarkovi obývají starou chatrč uprostřed divočiny, kde bujná vegetace a nejrůznější druhy hmyzu, ptáků a ryb žijí v nádherné symbióze a dalo by se tudíž předpokládat, že i lidem se tu bude dobře dařit. To by ovšem hlavou rodiny nesměl být opilec a násilník, terorizující svou ženu i děti. Když už stupňující se fyzické útoky nedokáže déle snášet, zoufalá matka od tyrana utíká, čímž ovšem opouští i své čtyři děti. Ty starší brzy udělají to samé, takže s otcem zůstane pouze sedmiletá Kya, se smutkem v duši přemýšlející o tom, proč se všechno takhle pokazilo a čekající na matčin návrat – vždyť ani liška přece neopouští svá mláďata! Jejímu trápení však nemá být ještě konec – poté, co zmizí i otec, se dívčin život změní na boj o holé přežití...

Kniha má ovšem ještě jeden paralelní děj, v němž se jedná o případ mladého muže z blízkého městečka, který je nalezen mrtvý pod rozhlednou, z níž se podle všeho zřítil. Vyšetřování postupuje velmi pomalu, některé indicie ukazují na nešťastnou náhodu, jiné naopak nasvědčují tomu, že došlo k promyšlené vraždě. V jednu chvíli se obě dějové linky spojí a... dál už nic prozrazovat nebudu!

Než jsem začal tuto recenzi psát, strávil jsem hodně času na Wikipedii a snažil se o Severní Karolíně, konkrétně tedy o zdejších bažinách a močálech, získat co nejvíce informací. Naštěstí nás s pozoruhodnou a do značné míry i děsivou historií této oblasti částečně seznamuje sama autorka. Naopak město Barklay Cove, do něhož situovala „civilizační“ pasáže románu, pro mne zpočátku bylo záhadou. Nemohl jsem ho najít na žádné mapě a nakonec se ukázalo, že jde o literární fikci! V této souvislosti mne napadlo, zda můžeme „věřit“ samotnému názvu knihy – není v něm tisková chyba, nemá to správně být Kde zpívají racci? Raci přece nezpívají a naopak racky se to v místech, kde malá Kya žije, jen hemží! Ne, tentokrát se o fabulaci nejedná, kniha se opravdu jmenuje Kde zpívají raci a důvod neobvyklého názvu se čtenář záhy dozví...

Knihu předchází pověst absolutního bestselleru – je ověnčena řadou literárních cen, prodalo se jí přes sedm miliónů výtisků, na spisovatelčiných autogramiádách se tvoří dlouhé fronty... Jedná se ale opravdu o tak mimořádné dílo? Já si zde dovolím být trochu zdrženlivější. Je zřejmé, že hlavní předností románu je jeho genius loci. Delia Owensová před našima užaslýma očima vykresluje takřka rajskou scenérie, je evidentní, že skvěle zúročila svá přírodovědecká studia a suverenita, s níž nám dává nahlédnout do světa severokarolínské močálové pustiny nenechává nikoho na pochybách, že lepšího průvodce tímto záhadným územím jsme si nemohli přát. Pokud se však týká samotného příběhu, jsem dost na rozpacích. Od svých sedmi let žije Kya (až na občasné cesty člunem do města) v naprosté odloučenosti od lidí a civilizace a přesto se jí podle všeho vede nadmíru dobře – obdělává zahrádku, sbírá a prodává mušle, nádherně maluje... Do školy nechodí – před sociální úřednicí se pokaždé úspěšně skryje v močále a ta posléze svou snahu o začlenění malé Robinsonky do vzdělávacího procesu vzdá. Kya nikdy neonemocní, vždy si se vším poradí a zdárně dospěje ve vzdělanou a úspěšnou ženu.  Americká spisovatelka nám vlastně vypráví pohádku o vítězství jedince nad zlou společností, neuvědomuje si však, že sklouzává do sladkobolné parodie. V závěru naštěstí mnohé z toho, co se jí nepovedlo, napravuje – napínavý soudní proces působí naprosto autenticky a konec je překvapivý a originální.

Takže – i když kniha Kde zpívají raci není taková „pecka“, jak je nám z mnoha stran namlouváno, rozhodně bych od ní nikoho neodrazoval. Klady u ní podle mého názoru jednoznačně převažují nad zápory a určitě stojí za přečtení.        

POETICKÉ KOMENTÁŘE (228)

 

N a č a p a l i   l a m p a s á k a

b e z   r o u š k y   j a k   p l a t í   ú č e t . . . 

C o p a k   n e n í   ž á d n á   p á k a

j a k   t u   g u m u   p o s l a t   b r u č e t ?       

LIOU CCH´-SIN: VĚK SUPERNOVY

 

 

 

 

Velká očekávání se bohužel nenaplnila – kniha Věk supernovy je pro obdivovatele čínského autora zklamáním...

Přečetl jsem skvělou trilogii Vzpomínka na Zemi a o něco málo slabší, ale i tak vynikající Kulový blesk, takže jsem měl hned jasno – tu knihu prostě musím mít! Čínský autor sci-fi románů Liou Cch´-Sin se v posledních letech stal v tomto literárním žánru celosvětovým fenoménem, takže jsem se pochopitelně těšil na to, čím překvapí tentokrát. Bohužel jsem nucen říct, že Věk supernovy mě velice zklamal, přičemž omluvou pro nepovedenou knihu nemůže být ani to, že zvolené téma bylo mimořádně náročné nejen na „technickou“ stránku příběhu, ale (a především) na jeho psychologicko-filosofické zvládnutí. Začnu ale trochu zeširoka.

Ze sdělovacích prostředků se tu a tam dozvíme, že kolem naší planety prolétne (či už prolétl) nějaký vesmírný objekt, stává se i to, že občas (myslím to v kosmickém měřítku, tedy jednou za desítky let!) můžeme na nočním nebi spatřit neobvyklou konjunkci planet či dokonce kometu. Dodnes si vzpomínám na tu z jara roku 1997 – její dlouhý zářící ocas dominoval nočnímu nebi, když jsem ji ale poprvé a navíc nečekaně spatřil nad střechou svého domu, skoro jsem se lekl. Ke strachu naštěstí nebyl důvod – tato pohádkově krásná návštěvnice z nedozírných prostor minula Zemi natolik velkým „obloukem“, že nám od ní nehrozilo žádné nebezpečí. To ale samozřejmě neznamená, že naše domovská planeta je nezranitelná a nic se jí (a tedy ani nám) nemůže stát. Katastrofické scénáře bohužel nelze nikdy stoprocentně vyloučit, doufejme ale, že se s nimi budeme setkávat jen na stránkách vědecko-fantastických knih...

Věk supernovy je jednou z nich a hned zkraje je třeba Liou Cch´-Sina pochválit za realistický (ve smyslu uvěřitelný) styl psaní v situaci, kdy mnozí jiní využívají (spíše tedy zneužívají) tvůrčí „svobody“ v tomto žánru k vymýšlení klišoidního braku a la´ „hvězdné války“, kde zákeřná monstra z vesmíru útočí na Zemi a rádoby hrůzostrašný příběh pravidelně končívá slavným vítězstvím pozemšťanů, vedených nějakým kosmonautickým Jamesem Bondem. Kdybych to měl říct jinak a názorněji, pak čínský spisovatel se v první řadě zaměřuje na vědeckost a teprve pak (a navíc uměřeně) u něj přichází na řadu fantazie, zatímco výše zmíněným pisálkům jde hlavně a především o fantastično (a čím více přitažené za vlasy, tím lépe), zatímco věda je nezajímá (nejspíš proto, že o ní nic nevědí).

Bohužel, výše zmíněná pozitiva Liou Cch´-Sinovy literární tvorby platí tentokrát jen pro začátek knihy, kdy výbuch vzdálené hvězdy a následné zamoření Země smrtícím zářením vykresluje s pro sebe charakteristickou vědeckou precizností. Pak však nastane zlom a z Věku supernovy se stává jakási vědecko-fantastická červená knihovna, prokládaná absurdními hororovými sekvencemi a zdravému rozumu se vzpírajícími futurologickými pseudovizemi...

Možná, že by se snad ještě dal akceptovat nepravděpodobný scénář, kdy na následky nemoci z kosmického ozáření zemřou jen lidé od třinácti let nahoru. Těžko si však představit, že by se „v reálu“ další vývoj odehrával tak, jak to líčí čínský autor, tedy víceméně spořádaně a mírumilovně. „Předání moci“ dětem působí vysloveně komicky a čtenář se nemůže ubránit dojmu, že čte pohádku. Následující pasáže, popisující dětský svět bez dospělých, pak dílo zkázy dokonávají – zdá se mi dokonce, že ze všech možných alternativ, které se tu nabízely, si Liou Cch´-sin vybral tu nejprvoplánovější. A jakkoli si je tohoto všeho vědom a snaží se z nekontrolovatelného dějového „samospádu“ vybřednout a dát mu rozumnější směr, zůstává jen u chabých pokusů, nemajících žádný pozitivní efekt...

Nezbývá tedy nic jiného než doufat, že příště to bude jiné a že další Liou Cch´-sinova kniha nám tohoto čínského spisovatele představí v lepší „formě“...  

SONIA PURNELLOVÁ: NEVIDITELNÁ ŽENA

 

 

 

 

Příběh Virginie Hallové je fascinujícím svědectvím o „neviditelných“ formách protinacistického odboje   

Tato kniha je důkazem toho, že dějiny 2. světové války, jakkoli precizně zdokumentované a zdánlivě nepřipouštějící žádné nové „objevy“, mají ve skutečnosti stále mnoho „bílých míst“, která teprve čekají na důkladné zmapování. A malý zřejmě nebude ani počet neznámých hrdinů, jejichž statečnost a ochota k nejvyšším obětem významně přispěly k porážce fašismu. Komu např. říká něco jméno Virginia Hallová? I ona by nejspíš byla zapomenuta či v lepším případě známa jen úzkému okruhu historiků, kdyby její životní osudy nevzbudily zájem jedné britské novinářky. Neviditelná žena – tak nazvala Sonia Purnellová svou knihu o nepolapitelné agentce, která hrála jednu z klíčových rolí ve francouzském protinacistickém odboji. Díky nakladatelství Grada má nyní možnost přečíst si ji i český čtenář a určitě ani on nebude šetřit superlativy, s nimiž se její vydání setkalo v jiných zemích. Ostatně Plutarchova cena za nejlepší životopisnou knihu roku se neuděluje jen tak...

Byla to podivná válka, ta z léta 1940, kdy německá vojska obešla vychvalovanou Maginotovu linii a přehnala se Francií. Blitzkrieg trval pouhých šest týdnů, ovšem katastrofu nezpůsobila jen převaha Wehrmachtu, ale i (a kdo ví, jestli ne především) zbabělost a proradnost francouzských politických a vojenských elit, které v rozhodující chvíli nechaly národ na holičkách a posléze se staly poslušnými loutkami Hitlera. Ten rozdělil zemi na dvě části – v té severní nastolil okupační správu, jižní pak naoko ponechal Francouzům. Tamní vichystická vláda však šla Němcům ve všem na ruku a jména Pétain a Laval se stala synonymy pro bezpáteřnost, podlost a nejhrubší oportunismus. Obyvatelstvo, šokované takovýmto vývojem událostí, se stáhlo do ulity strachu a vyčkávání a jen pozvolna se objevovali jedinci, rozhodnutí nesmířit se s potupnou kapitulací. A tady začíná příběh Virginie Hallové...

Celá recenze zde: 

https://www.knihcentrum.cz/recenze-neviditelna-zena-pribeh-agentky-virginie-hallove

ХАЙКУ (61)

 

У ж е   б о ю с ь   з а   н е г о

ж д у   к о г д а   в ы й д е т

ш м е л ь   и з   т ю л ь п а н а

LJUDMILA PETRUŠEVSKÁ: NEZRALÉ BOBULE ANGREŠTU

 

 

 

 

Geniální ruská spisovatelka vypráví o svém dětství a přitom nás učí životní moudrosti! 

Tu knížečku jsem přečetl za jediný večer – její „ozvěny“ však ve mně budou doznívat hodně dlouho. Novela s názvem Holčička z hotelu Metropol a tři povídky (Nepotřebná, Sněženka a Nezralé bobule angreštu) mimo jakoukoliv pochybnost dokazují, že jejich autorka důstojně kráčí ve stopách velikánů ruské literatury a je v současnosti jednou z největších světových spisovatelek. Životní moudrost, k níž Ljudmila Petruševská dospěla navzdory útrapám, jichž si od nejútlejšího dětství užila víc než dost a jedinečná schopnost předat svědectví o „své“ době prostým, ale současně burcujícím jazykem z ní dělají fascinující a skoro bych řekl až „nadčasovou“ osobnost, které určitě stojí za to pozorně naslouchat. Jestliže jsem napsal, že mravní i literární vyzrálosti dosáhla „navzdory útrapám“ krušných dětských let, neznamená to, že tomu nemohlo být přesně naopak – jen ten, koho vedl osud po tak strastiplných cestách, je schopen pochopit, že tím hlavním v lidském životě je něco úplně jiného, než za čím se většina z nás dennodenně pachtí a štve...

Z obálky knihy se na nás dívá tvář děvčátka s trochu vystrašenýma a zároveň zvídavýma očima. Jde o fotografii z roku 1947, kdy bylo Ljudmile sice teprve devět roků, měla však již za sebou svým způsobem „dlouhý“ život (myslím tím kruté a bezútěšné přežívání ze dne na den, hlad, opuštěnost a absenci veškerých existenciálních jistot). Hrůzovláda let 1937/38, smutně proslulá „ježovština“, tenkrát již naštěstí skončila, pro miliony obyčejných Rusů se však k lepšímu nezměnilo takřka nic – tyranský Stalinův režim nadále krutě potlačoval všechny náznaky nezávislosti a svobodomyslnosti. Když k tomu připočteme válku a její následky v podobě totálně zdevastované země, pak se není co divit, že lidé živořili a bojovali o holou existenci.

Jak známo, dějiny se někdy diferencují na „velké“ a „malé“. Kniha Nezralé bobule angreštu spojuje obě tato adjektiva v jedno – Ljudmila Petruševská se v ní totiž ohlíží za svým dětstvím, kteréžto vzpomínky zároveň vypovídají o „duchu“ či společenské atmosféře oněch časů možná víc, než analýzy a studie renomovaných historiků. Jde o to, že tehdejší sovětská skutečnost, viděná a pociťovaná duší malého dítěte, je v mnohém jiná (rozumí se daleko horší), než se obvykle soudí. V údajně beztřídním socialistickém státě, v němž si jsou všichni rovni, je fakticky uzákoněna přísná hierarchizace, kdy základní selekce lidí (na komunisty a bezpartijní) se následně dělí na množství dalších skupin a podskupin a každý občan (včetně dětí) je tudíž zařazen do své „škatulky“. Poválečný chaos a dezorganizace způsobily, že někdy bylo možné se z této byrokratické svěrací kazajky vysvléct. Podařilo se to i malé Ljudmile, ovšem za cenu bezcílného toulání ulicemi Kujbyševa (kam ji za války evakuovali z ohrožené Moskvy), věčného hladovění a strachu z dopadení.

Syrový realismus, prokládaný psychologicky mistrnými skicami duševních traumat malé trpitelky – tak by se asi daly ve stručnosti charakterizovat základní „parametry“ knihy. Jestliže nám však Petruševská dává nahlédnout do „vnitřního světa“ svého dětství, pak to rozhodně nedělá s pocitem ukřivděnosti za to, že se takříkajíc ocitla v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Jakkoli podivné se to může zdát, řádky se jako příslovečná červená nit vine optimistická víra v nezničitelnost fundamentálních prazákladů lidské duše, vtištěných do ní samotným Bohem. Opuštěna matkou, přijímána a vzápětí odmítána novými „rodinami“ stává se posléze dítětem ulice, jehož psychický vývoj ustrnul na osvojení si několika základních instinktů pro přežití v nepřátelském světě – a přesto nikdy neklesne na úplné dno, vždy jí jakýsi duševní kompas udrží nad vodou. Má také štěstí – i tehdy, kdy už všichni prošli komunistickou výchovou, se lze tu a tam setkat se starou buržoazní morálkou, tedy se soucitem, laskavostí, štědrostí a ochotou pomáhat druhému v nouzi.  

Kniha Nezralé bobule angreštu podle mého názoru nastoluje též řadu téměř filosofických otázek. V poslední době jsem například četl i další ruské autory (Anna Matvejevová, Marina Stěpnova, Pavel Sanajev) a nemohl jsem si nevšimnout, že píší jaksi „jinak“, skoro diametrálně odlišně, než jejich kolegové na Západě. Je to i případ Ljudmily Petruševské – když líčí své zdánlivě úplně obyčejné prožitky, pak v jejích slovech neustále cítíme přítomnost jakéhosi tajemného, ba metafyzického spodního proudu, jehož literárního zachycení je snad opravdu schopna jen „široká ruská duše“.

Závěrem chci poděkovat nakladatelství Pistorius-Olšanská za recenzní výtisk a skvělý čtenářský zážitek!  

HAIKU (174)

 

U ž   m á m   o   n ě j   s t r a c h

–  č e k á m   k d y   v y l e z e

č m e l á k   z   t u l i p á n u

CLIFFORD A. PICKOVER: KNIHA O VĚDĚ

 

 

 

Všechny knihy Clifforda A. Pickovera jsou vynikající – ergo i tato!

Kniha o fyzice, Matematická kniha a teď tedy do třetice Kniha o vědě. Clifford A. Pickover toho ovšem napsal mnohem víc, předchozí věta pouze informuje o recenzních výtiscích, které jsem dostal z nakladatelství Dokořán, kde jeho knihy v excelentní edici Zip vydávají. Tak se pojďme podívat, s čím zajímavým přichází známý autor populárně-naučných publikací nyní.

Musím hned zkraje říct, že to tedy Clifford A. Pickover pořádně „rozjel“. Seznamuje totiž čtenáře s celkem 250 vynálezy a objevy, jež měly mnohdy přelomový význam pro technologický vývoj lidské společnosti a s výjimečnými osobnostmi, díky jejichž géniu a píli jsme dnes tam, kde jsme. Samozřejmě, že ne všechno, na co člověk v průběhu dějin přišel, šlo využít takříkajíc „průmyslově“, pravdou je ovšem i to, že každá, tedy i pouze teoretická „novinka“ rozšiřuje naše poznání a má tudíž svůj nepopiratelný význam.

Ačkoli má kniha přes 500 stran, počet kapitol (zmíněných 250!) je tak velký (a ke každé je ještě připojena nádherná fotografie), že autorovi rozhodně nemůžeme mít za zlé, když nám vždy poví jen to nejdůležitější. Je ostatně zřejmé, že Kniha o vědě je pojata jako svého druhu encyklopedie a je tedy na čtenáři, aby si k tomu, co ho nějak zaujalo, sám vyhledal příslušnou specializovanou literaturu.

Já tak udělám např. v případě Gregora Johanna Mendela. Už tolikrát jsem v Brně procházel klášterním parkem na „Mendláku“, kolem záhonů, na nichž tento katolický kněz pěstoval hrách a na základě svých výzkumů objevil zákony dědičnosti – a nikdy mne nenapadlo se o život a dílo tohoto světově proslulého zakladatele genetiky zajímat nad rámec povšechných informací. Tak tomu je teď konec! V Knize o vědě jsou odkazy na „mendelovskou“ literaturu, takže si určitě něco vyberu a přečtu.

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-kniha-o-vede  

„MÁM RÁD LIDI STEJNÝCH TVÁŘÍ...

...a proto velím Covid!“ 

Starší spoluobčané určitě vědí, co to mají ti lidé na obrázku na sobě, těm mladším vysvětlím, že se jedná o tzv. atombordel neboli IPPCHO (individuální prostředek protichemické ochrany). Na vojně patřil k součásti tzv. plné polní a oblékal se na povel „Plyn“. Dodnes si vzpomínám na zeleného blba, který považoval za náramnou zábavu, když nám tím mohl znepříjemňovat život a ke zmíněnému povelu si ještě přidával své rádoby vtipné průpovídky, např.: „Mám rád lidi stejných tváří a proto velím plyn!“, „Teď pojedete v autobusu a všichni budete sedět u okna!“ aj. Navléct na sebe tu atomovou hrůzu byl sám o sobě horor (patřila k tomu i plynová maska, přes jejíž zamlžené průzory nebylo nic vidět) a když měl pak člověk s pětadvaceti kily na zádech a samopalem v rukách běhat oraništěm (další specialita toho lampasáckého kreténa), hořce litoval toho, že si nevyřídil modrou knížku...

Je to už naštěstí dávno, co jsem toto musel z rozkazu strany a vlády prožívat a po příchodu do vytouženého civilu jsem pevně věřil, že se to již nebude nikdy opakovat. No a podívejte se – na stará kolena si musím nasazovat masku, držet odstupy, mazat si ruce chemickým sajrajtem a od rána do večera poslouchat v rádiu a číst v novinách, že jsem tzv. riziková skupina a nemám nikam chodit, protože jestli někde ten covid chytnu, tak to mám „za pár“. Tedy ne do civilu, ale do rakve...

Vojnu a atombordel mám spojené s dobou komunistické totality, která údajně skončila v listopadu 1989. Dnes prý žijeme v časech úplně jiných, máme svobodu, pluralitu a demokracii (a to ne ledasjakou, ale přímo liberální), můžeme si říkat a psát co chceme a... musíme opět poslouchat! Změnilo se jen to, že místo zeleného hňupa nám teď velí červený Hamáček. A svoboda projevu, garantovaná ústavou? Na Facebooku dostávám bany, na i.Dnes mně zrušili blog (údajně kvůli rasismu, hoaxům, homofobii a xenofobii) a publikovat své názory mohu jen v tzv. dezinformačních médiích. V těch hodných a nedezinformačních mohou šířit hoaxy a poplašné zprávy do omrzení a všechno je v pořádku: „Umřou tisíce lidí“, „Nakazí se 3,6 miliónu“, „Dnes zemřelo v Česku na Covid 19 lidí“ – takové tam mají titulky a vypadá to, že jejich heslem je „Čím hůře – tím lépe“!

Pomalu (vlastně rychle) si začínáme zvykat na covidovou demokracii – nebo snad totalitu? Ten obrázek nahoře je zajisté myšlen jako legrace, ale abychom se nedivili! Ve skladech bývalých Lidových milicí jsou atombordelů určitě milióny a dostalo by se na každého. „Mám rád lidi stejných tváří a proto velím Covid!“ Mám obavy, že když takto (nebo nějak podobně) Hamajda zavelí, všichni pojedeme v autobusu a každý bude sedět u okna... Tedy kromě mne – já už podruhé oranicí nepoběžím.

PAVEL SANAJEV: POCHOVEJTE MĚ POD PODLAHU

 

 

 

Geniální psychologické drama – Pavel Sanajev napsal bestseller o křehkosti dětské duše a bezcitnosti dospělých 

Už jsem to zažil víckrát – anotace, mající ve stručnosti shrnout obsah knihy a informovat tak literární veřejnost o tom, co má od ní primárně očekávat, je povrchní, zmatečná, nebo dokonce zcela zavádějící. Domnívám se, že je tomu tak i v případě knihy ruského spisovatele Pavla Sanajeva Pochovejte mě pod podlahu. Podle toho, co stojí na její obálce, by mělo jít o typickou oddechovou četbu, plnou vtipných a legračních scén, u nichž se hodně nasmějeme a užijeme si ruského humoru. Ve skutečnosti je však máloco víc vzdáleno pravdě než právě takovéto hodnocení. Takže ještě jednou – nevím, kdo tu anotaci psal, ale je nepochybné, že Sanajevovu knihu vůbec nepochopil... 

V současné ruské literární produkci se orientuji natolik, že mohu zodpovědně říct následující: Aby se tam nějaká kniha po léta držela na první příčce mezi bestsellery, musí bezpodmínečně jít o výjimečné dílo (a nikoli pouze o průměrné, jak naznačuje anotace). A opravdu! Když jsem ji dočetl, bylo mi okamžitě jasné, že kniha Pochovejte mě pod podlahu je originálním (mimo jiné i protože z pozice malého chlapce psaným) „psychothrillerem“, kteréžto označení je ovšem jen orientační (proto ty uvozovky). Zde jde totiž o mnohem víc, než na co jsme u tohoto žánru zvyklí, a to o drásavé nahlédnutí do skrytých záhybů dětské duše, sužované psychickou labilitou a nepředvídatelným jednáním nejbližších osob.

Dá se říct, že je vcelku vedlejší, zda a nakolik autor vzpomíná na své vlastní dětství. Základní reálie určitě souhlasí a pokud jde o hlavní „hrdinku“, je sice nesnadné uvěřit, že měl právě takovouto babičku, nemožné to ale není. Co se pak týká vnitřního, emočního světa malého vypravěče, tak tady je zas naopak stěží představitelné, že by šlo něco takového vymyslet – to se zkrátka muselo prožít...

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-pochovejte-me-pod-podlahu

ŠACHY – škola hry pro děti

Rodiče, zpozorněte – vyšla kniha, která pohádkovou formou naučí vaše děti hrát šachy!

„Her to perla skvoucí“ – takto šachy opěvuje Svatopluk Čech v jedné své básni. Ale i méně expresivní označení „královská hra“ se k šachům výborně hodí, protože jejich krása, složitost a dá se říct i záhadnost jim propůjčují výsadní postavení mezi všemi druhy her, co jich lidé vymysleli...

Recenzi knihy Šachy – škola hry pro děti bych rád začal poněkud osobně, takže především řeknu, že šachy mne provázely prakticky celým životem. Když jsem se s nimi prostřednictvím jednoho kamaráda ve svých 8 či 9 letech seznámil, byl to pro mne (samozřejmě v pozitivním slova smyslu) šok. Zkrátka něco na způsob lásky na první pohled – šachy bych hrál nejraději pořád! Postupem doby jsem se zúčastňoval i nejrůznějších turnajů, nějakým výjimečně dobrým hráčem jsem se ale bohužel nestal. Důvod byl nejspíš ten, že jsem se se šachy seznámil příliš pozdě – ano, zní to asi podivně, ale nejlépe je s nimi začít někdy kolem čtvrtého, pátého roku věku. Je evidentní, že bez rodičovské pomoci a podpory se to neobejde, ovšem čas a úsilí, které je dítěti v tomto ohledu věnováno, se bohatě vyplatí.

Hlavní samozřejmě není vychovat budoucího mistra světa. Naučit jej hrát šachy především znamená dát svému dítěti skvělou zábavu a naučit ho logickému myšlení – v některém z šachových klubů (které jsou u nás nejen ve velkých městech, ale mnohdy i v malých vesnicích – viz: https://www.sachovespravy.eu/link.htm – a kde jej určitě s radostí přijmou) navíc najde spoustu kamarádů. Zbývá tedy jediné – pořídit si knihu Šachy – škola hra pro děti (není nijak drahá) a šachovou soupravu (i to je finančně celkem akceptovatelná záležitost) a začít svého potomka zasvěcovat do tajů královské hry. Pokud rodiče šachy neumí, nic se neděje – budou se je prostě učit spolu s dítětem! Adrianna Staniszewska a Urszula Staniszewska (autorky zmíněné knihy) ji pojaly jako pohádkový příběh, tedy nekomplikovaně a nanejvýš srozumitelně.

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-sachy-skola-hry-pro-deti

GUSTAV MEYRINK: GOLEM

Komplikované a morbidní, zároveň však skvělé čtení!

Domnívám se, že málokterá jiná „neautobiografická“  kniha toho vypovídá o svém pisateli tolik, jako Golem o Gustavu Meyrinkovi. Tak temný a „nesrozumitelný“ román mohl napsat pouze někdo, jehož duchovní a duševní svět se nachází na pomyslné hranici mezi „ještě“ normalitou a „už“ psychickou poruchou. Jinak řečeno – Golem sice není výplodem chorého mozku, ovšem nebezpečně se takovémuto hodnocení blíží. Což v případě literatury zajisté nevypovídá vůbec nic o kvalitě díla, nýbrž pouze o autorově osobnostním profilu. V případě Gustava Meyrinka pak mám za to, že tento podivný a podivínský muž (jen si na Wikipedii přečtěte jeho životopis!) „vydoloval“ z hlubin své mysli fantaskní či (což není míněno nijak pejorativně) fantasmagorickou rudu a odlil z ní literární skvost té nejvyšší kvality!

Athanasius Pernath, paranoidní „hrdina“ v ich-formě psaném příběhu, se zamýšlí nad trýznivým duševním stavem, v němž se nachází a pátrá po tom, co by mohlo být jeho příčinou. S jistotou ví jen jedno – když se snaží rozpomenout se na svou minulost, na dětství a mládí, paměť ho zrazuje a on není schopen proniknout za clonu jakéhosi nepochopitelného zatmění mysli. Ať se namáhá sebevíc, vždycky nakonec narazí na nepropustnou zeď, za niž se nedostane. Není to ale tak, že vzpomínky jsou tak úzce a nerozlučně spojeny s naší osobností, že bez nich to už ani nejsme my? Jestliže je mu dnes čtyřicet let a přitom si pamatuje jen to, co prožil až od svého dvacátého roku, pak jde určitě nejen o nevinnou mozkovou anomálii, ale patrně i diagnostikovatelné psychické onemocnění. Athanasius Pernath lékařskou pomoc nehledá a chce celé věci přijít na kloub sám...

Žije v pražském židovském ghettu, v nájemním domě, jehož nuzné byty jsou domovem podobných společenských vyděděnců. Kromě občasných návštěv místní hospody a práce na zakázkách, s nimiž se na něj jako na šikovného rytce tu a tam někdo obrátí, jsou jeho dny (a často i noci) vyplněny už jen mučivými otázkami po smyslu takovéto pochmurné existence. Dá se říct, že román vlastně nemá postupný a návazný děj a skládá se spíše z fragmentů jednotlivých zážitků hlavní postavy, o nichž se navíc nedá jednoznačně říct, zda jsou reálné, nebo se odehrávají toliko ve snovém, mysteriózním světě nemocné mysli. Zajímavá je ovšem jedna věc – zatímco právě zmíněné „nedostatky“ bývají v literatuře obvykle na závadu, v případě Meyrinkova Golema je tomu přesně naopak a bizarní vyprávění, nezřídka připomínající četbu chorobopisu, je takto zahaleno do originální hororové atmosféry, působící na čtenářovu obrazotvornost přímo s magickou intenzitou...

Dlužno dodat, že kromě hlavní postavy vystupují v knize i mnohé další, neméně sugestivní. Student medicíny Charousek, s nímž se Athanasius Pernath od jisté doby přátelí, je z nich asi nejpozoruhodnější. Je to na jedné straně mladík s pokřiveným světonázorem a morbidními morálními zásadami, zároveň však čestný a poctivý idealista, ochotný ve jménu spravedlnosti k osobním obětem. Je docela dobře možné, že autor do něj přenesl něco ze svého vlastního charakteru.

Meyrinkův nejznámější a nejoceňovanější román vydalo nakladatelství Leda ve vynikajícím překladu Hanuše Karlacha. Byla to určitě dobrá volba, protože s těžkým a složitým textem originálu by si někdo méně zkušený nejspíš neporadil. Golem je skvěle ilustrován Hugo Steinerem, což je další z důvodů, proč si právem zasluhuje čestné místo v nové edici Démanty literatury, o niž Leda nedávno obohatila svou knižní nabídku.         

MICHAEL CONNELLY: BETONOVÁ BLONDÝNA

Číst Connellyho je literární požitek par excellence!

Harry Bosch má problém. A ne zrovna malý! Když před čtyřmi lety zastřelil chlápka, jehož považoval za brutálního sériového vraha (mezi policisty přezdívaného Panenkář), byl přesvědčený, že vykonal záslužný a chvályhodný čin. A myslí si to dodnes, ovšem...

Nyní sedí na lavici obžalovaných a musí se ze svého tehdejšího jednání zodpovídat! Manželka zastřeleného totiž od počátku tvrdila, že její muž žádným vrahem není a podařilo se jí dostat tu záležitost k soudu. Elitní právnička, kterou si najala, viní Bosche z toho, že připravil o život nevinného člověka, zatímco skutečný pachatel je stále na svobodě. Když je navíc během procesu objevena mrtvola mladé ženy, zavražděné způsobem, který nese jasný Panenkářův „rukopis“, má to Bosch náhle hodně nahnuté...
Betonová blondýna je „teprve“ třetí knihou, v níž nás Michael Connelly seznamuje s případy Harryho Bosche. Jak je to možné, když boschovská série čítá – nemýlím-li se – dvacet „kusů“? Inu, nakladatelství Domino přistoupilo k druhému vydání „connellyovek“, což je vynikající zpráva pro všechny, kdo před lety „zaspali dobu“ a nezaregistrovali, že americký autor, tehdejší vycházející hvězda detektivního žánru, se rychle stane zářivou stálicí a každá jeho nová kniha bude literární událostí a na pultech knihkupectví se po ní jen zapráší!

Celá recenze zde: 

https://www.knihcentrum.cz/recenze-betonova-blondyna

SAKRÁLNÍ OBĚTI KDYSI A DNES

aneb kdo bude další, komu jeho kamarádi pomohou do rakve?

Těžko říct, kdo jako první v dějinách tuto praxi zavedl. Jisté je ovšem to, že se používala už během tzv. Velké francouzské revoluce, kdy její vůdci (Danton, Desmoulins, Hébert) byli postupně obětováni (tj. gilotinováni) za účelem rychlejšího vybudování totalitního státu.  Na popravišti ovšem nakonec skončili i hlavní strůjci teroru Robespierre a Saint-Just, takže právě z této doby pochází známé rčení „revoluce požírá své děti“.

Takřka k dokonalosti přivedl praxi sakrálních obětí Josif Stalin. Vždy, když se v bolševické straně objevil někdo, koho se pro jeho rostoucí popularitu a vliv obával (Bucharin, Zinověv, Kameněv, Kirov), nechal dotyčného zavraždit a navíc z jeho smrti obvinil třídní nepřátele, proti nimž zahájil nelítostný teror. 

U nás byl po komunistickém převratu do role sakrální oběti svými vlastními spolubojovníky vmanipulován Rudolf Slánský. Generální tajemník strany byl oběšen proto, aby bylo na koho svést neúspěchy při budování socialismu. I když věděl, že žádnou „hanebnou hlízou zrady uvnitř KSČ“ není, sehrál Slánský toto zinscenované divadlo víceméně dobrovolně – stačilo, aby mu jeho soudruzi řekli, že svou smrtí přispěje k vítězství komunismu!

Jak vidno z právě řečeného, pro zločinecké struktury je sakrální oběť mimořádně účinným prostředkem k vyvolání hněvu lidových mas a usměrnění společenského vývoje požadovaným směrem. Není se tedy co divit, že i současní liberálně-demokratičtí fašisté k této metodě čím dál častěji sahají. Klasickým příkladem je vražda Jána Kuciaka – za sakrální oběť tu byl cíleně vybrán mladý, idealistický a o morální obnovu Slovenska usilující novinář za účelem vybičování co možná nejsilnějších emocí. To se podařilo, neboť zloba národa se obrátila proti vládě, která padla, ovšem zamýšlený scénář nakonec nevyšel – nová vláda je jiná, než plánovali liberální majdanisté a urputná snaha mainstreamových sdělovacích prostředků svalit vinu na podnikatele Kočnera se rovněž minula cílem, když soud dotyčného pro nedostatek důkazů osvobodil. A není se co divit – skutečné objednavatele vraždy je třeba hledat někde úplně jinde...

No a teď otrava Alexeje Navalného (a samozřejmě zase novičokem). Průměrně inteligentní čtenář již určitě ví, kdo za tím asi tak stojí.

Na závěr bych chtěl upozornit všechny prostoduché havloidní jedince na jeden problém: Tak tedy – pokud jste zapálení eurohujeři, fanatičtí multikulturalisté, aktivističtí homosexualisté či něco podobného (a navíc mladí a mediálně známí), pak jste potenciálními kandidáty na sakrální oběť. Tak jako kdysi Danton, Kirov či Slánský, nebo dnes Kuciak a Navalnyj...    

VÁCLAV KLAUS: SEBEDESTRUKCE ZÁPADU

Václav Klaus důkladně píchl do nedotknutelného liberálně-demokratického vosího hnízda!

Žijeme v osudové době, kdy se rozhoduje nejen o naší budoucnosti, ale i tom, zda režim, který z tohoto zásadního střetnutí vzejde, bude znamenat definitivní stadium společensko-politického vývoje. Mnozí si to bohužel neuvědomují, ale případné vítězství liberálně demokratických fanatiků by znamenalo nástup diktatury, jakou historie ještě nepoznala, navíc bez sebemenší možnosti návratu ke svobodnému životu. Byl by to vpravdě „konec dějin“ – ovšem úplně jiný než si představoval Fukuyama. Prostředků k pacifikaci občanů by díky špičkovým technologiím měl totalitní stát tolik, že veškerý odpor by byl marný. Už teď (a to ještě nejsou u moci) můžeme dobře vidět, jaké metody liberální fašisté používají. Politická korektnost, ostrakizace lidí s „nesprávnými“ názory, cenzura sociálních sítí, protěžování aktivistů bez politického mandátu do nejrůznějších funkcí ve státních institucích, pronikání nevládních organizací a tzv. neziskovek do řízení ministerstev (např. resort školství je již prakticky úplně ovládán spolky typu Člověk v tísni a propagátory LGBT sexuální „výchovy“) – to všechno se děje již dnes a není nijak obtížné odpovědět si na otázku, jak by si noví vládci počínali po „uchopení moci“.

Určitou protiváhou těchto snah jsou knihy, které na zmíněná nebezpečí poukazují. V poslední době jich vyšla celá řada – jmenujme alespoň Prolomení hradeb Petra Hampla, Proč islám nesmí do Evropy (Klára Samková) či z němčiny přeložené bestsellery Teror ctnosti a Německo páchá sebevraždu (Thilo Sarrazin). Sebedestrukce Západu (jedná se o sborník, do něhož kromě Václava Klause přispěla celá řada dalších konzervativně a patrioticky orientovaných osobností) je další z těchto mimořádně aktuálních a přečteníhodných publikací, které by si měl prostudovat každý, kdo si nechce vytvářet vlastní názor pouze z toho, co mu naservírují mainstreamová média.
To, co vidíme v dnešní Americe (kde prakticky již probíhá hybridní občanská válka) a západoevropských zemích, je revoluce ultralevičáckých bojůvek, materiálně a mediálně podporovaných a řízených šedými eminencemi v pozadí. Skrývajíce své úmysly za hesly o svobodě a lidských právech, usilují tito lidé o pravý opak, tj. o odstranění skutečné demokracie a její nahrazení demokracií liberální, která (jak bylo uvedeno výše) má ovšem všechny atributy totalitarismu. Kniha Václava Klause je mistrnou analýzou tohoto nebezpečného vývoje a podle mého názoru jednoznačně patří k tomu nejlepšímu, co bylo u nás v posledních letech na téma sebedestrukce kdysi svobodné západní civilizace napsáno.  
Je nanejvýš chvályhodné, že tento varovný a prorocký hlas zaznívá. Utěšovat se tím, že nás se dění na současném Západě netýká, protože jsme celkem nedávno zažili komunismus a dáme si tudíž pozor na každého, kdo by do něj společnost zase rád vrátil, je mírně řečeno naivní. Vyrůstá nová generace, jež snadno sedá na vějičku „odborníků“, kteří přetvořili školní osnovy na indoktrinaci mladé generace multikulturalismem, genderismem, homosexualismem a mnoha jinými podobně úchylnými –ismy, takže školy produkují zapálené havloidní svazáky, připravené budovat liberálně demokratický ráj tím horlivěji, čím víc si neuvědomují svou roli užitečných idiotů ve službách Soroše a jim podobných. Je jen otázkou času, kdy tito eurohujeři převezmou štafetu a přetvoří naši pořád ještě obyvatelnou vlast na území zamořené jedy zvrácených ideologií.
Jakkoli podepisuji všechno, co Václav Klaus napsal, v jedné věci zastávám odlišný názor. Bývalý prezident se domnívá, že ještě stále existuje naděje na záchranu přirozeného světa, já však mám za to, že Rubikon již byl překročen a dezorientovaná a zastrašená společnost se nezmůže na účinnou obranu. Vidím sice některá pozitiva (např. ideologizace školství narazila na odpor mnoha rodičů, kteří se sdružili ve Výboru na obranu rodičovských práv či ve facebookové skupině Rodiče proti indoktrinaci dětí), ale to jsou spíše výjimky. Všude vládne lhostejnost a apatie a mlčí i Církev, od níž bychom právem očekávali jasná a nedvojsmyslná slova k současné situaci...
Když před časem vyšlo Prolomení hradeb Petra Hampla, zavládlo mezi exponenty pražské kavárny takřka zděšení a na autora se sesypala lavina nenávistných útoků. V případě Sebedestrukce Západu očekávám podobnou reakci, což je pro každého normálního člověka jasným signálem, že se jedná o výjimečnou a přelomovou knihu. Snad jsem touto recenzí alespoň trochu přispěl k tomu, aby si ji lidé přečetli.

JOHN HERSEY: HIROŠIMA

Kniha o prvním použití atomové bomby, po jejímž přečtení bude každému jasné, že se ta hrůza už nesmí opakovat!

Tuto recenzi bych chtěl začít poněkud nezvykle, totiž dvěma krátkými úvahami:

1. Svržení atomové bomby na Hirošimu (a následně též na Nagasaki) bylo válečným zločinem, který si zaslouží jednoznačné odsouzení. Hrůzná smrt desetitisíců nevinných lidí včetně žen a dětí, zaživa upálených v nepředstavitelném žáru termonukleárního výbuchu, se nedá ničím omluvit a navždy zůstane hanbou americké armády i národa. Navíc ti, kdo tu hrůzu přežili, si následky svých zranění nesli často po celý zbytek života. Hirošima se právem stala synonymem krutosti a pohrdání lidskými životy a zároveň výstražným mementem pro budoucnost – k podobnému masakru bezbranných civilistů již nesmí nikdy dojít!

2. Japonsko zahájilo agresivní válku v Tichomoří (Pearl Harbor) a jeho vojáci smutně prosluli bestialitou vůči zajatcům i civilnímu obyvatelstvu na dobytých územích. Vražedné běsnění v Číně, Hongkongu, na Filipínách, Borneu a vůbec všude, kam Japonci vkročili, dodnes rezonuje v myslích tamějších lidí. Zvrácený tzv. „válečný kodex cti“ (bušidó), podle nějž všichni, kdo nepadli v boji a nechali se zajmout, ztráceli veškerá lidská práva, vedl k systematickému mučení a zabíjení amerických zajatců, na nichž byly navíc prováděny nelidské pseudolékařské experimenty. Militarizace japonské společnosti dosáhla obludných rozměrů, když v čele vlády stanul brutální fanatik Hideki Tódžó (popraven v r. 1948 za válečné zločiny). Poté, co se karta obrátila a bylo jasné, že Říše vycházejícího slunce bude poražena, bojovali Japonci zuřivě dál, takže použití atomových zbraní se ukázalo být jedinou možností, jak je přimět ke kapitulaci.

Dá se říct, že oba tyto názory na bombardování Hirošimy a Nagasaki atomovými zbraněmi mají svým způsobem pravdu. Otázek, spojených s touto problematikou, je obrovské množství, jedna je ale zcela zásadní: Kolik vojáků a civilistů by zahynulo, kdyby Japonsko (podobně jako hitlerovské Německo) válčilo až do úplného konce? Šlo by patrně o milióny životů...

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-hirosima