VOX POPULI aneb ROZHOVOR V BRNĚNSKÉ TRAMVAJI - O ZONCNĚ, PRYGLU A SLIMÁCÍCH...

Před pár dny jsem v brněnské tramvaji potkal jednoho kamaráda, s nímž jsem kdysi pracoval v Zetoru. Pepan je čistokrevným Brňákem – tedy v tom smyslu, že jako dorozumívací prostředek používá hantec a jaksi předpokládá, že mu ostatní, např. i Nebrňáci jako já, budou rozumět. V mém případě to není problém, neboť dlouholeté dojíždění do moravské metropole mne dostatečně obeznámilo se zdejším dialektem, nevím ale, jestli náš krátký rozhovor, který se zde nyní pokusím reprodukovat, bude srozumitelný i pro Vás, moje čtenáře z Prahy, Plzně, Ostravy nebo Plané u Mariánských lázní. Nezbývá mně než doufat, že „brněnština“ není žádná maďarština...

Já: „Ahoj, Pepane!“
Pepan: „Žany, kurňa, chcél sem si s tebó už kolikrát dát scuka u Padovca, hodit řeč a vyslopnót pár škopků, ale dycky se mně do teho neco namontovalo – no, a teď na tebe natrefím ve šmirglu!“
Já: „Kam valíš?“
Pepan: „Ále, v hokně byl dneska šrumec, tak sem na to hodil salám, zoncna rumpluje a já mám čučet do komplu? Jedu na prygl!“
Já: „Jo, dneska je fakt těžká zoncna, na ten prygl bych chcél jet s tebó. Jenomže musím do Mokecu za švígrmutró, a pak se hodit do šolny a...“
Pepan: „Žany, dé si voraz, poď zapadnót nekam do knajpy a ...“
Já: „Pepane, rači si dáme scuka nekdy jindy.“
Pepan: „Tak jo. Ty, Žany, co ti slimáci?“
Já: „No, taky z teho mám fédry.“
Pepan: „S téma hnědéma lemplama, co k nám včíl furt zdrhajó, je to už fakt hustý a jak to tak gómu, nečeká nás nic fajnovýho. Dé na mý slova, dyť voni se už promenádujó né jenom v Práglu, ale před pár dňama sem je zmerčil aji ve štatlu! A nebyli to žádní vodrbaní boveráci, ale špicově vyfešákovaní řízci, plný štajtofle chechtáčů, rajcovně voháklý baby a malí pakátli, co se na každýho tlemili a měli všecko na háku. Dyť každýmu, kdo má v rychtyku gebušu, je jasný jak facka, že všeci skončíme navrch kopytama, stačí hodit čučku do rajchu, tam už se jich nakvartýrovalo hezkéch pár melónů a z té rutyky, co tam dělajó, majó včíl fašóni betálný bobky. Makrela jim nakecala, že tam néni žádná hokna, že budó akorát do sebe házet škopky a kóřit marlboráče, tak se jich tam nasomrovaly mraky a nikdo už je vocaď nevyksindluje. Jasňačka – k nám je to netáhne, tady jim z teho žádný love nečóhajó, ale za pár járů se nám aji cajzlům v Práglu budó protáčet augle. Pré beró roha před téma mlatama, co tam u nich majó, ale s takovéma kydama můžó krmit leda tak ty němčórský trubky, ty jim to možná zežeró. Nám žádný klíny do hlavy vrážet nebudó, my nésme žádný vořezávatka, aby s náma vydrbávali takovéma hláškama. Só to vyčuraní čórkaři, co cétijó špenát a táhnó se do teho svýho rajchu jako slípka za soplem. Ty zvonky vo tem, jak só v hajzlu, že se doma nechytajó a my jim musíme helfnót, tak s tým ať dó na pátý nástupiště. To ví přece každé, kemu to v řepě aspoň trochu šrotuje, a můžó si v zajtungách psát, co chcó a ty zoncnový držky jim můžó mávat na čáře fanglama před ksichtem. V bedně to samý, vymakovaný paka, co hážó řeč furt s téma saméma gumama. Je to černota jak sviňa, celý je to narafičený a jedó v tem všeci – komáři, socky, černoprdeláči, ptáci, só křiví jak klika vod polepšovny. Só vychechtaní, protože só v balíku, my máme velký kulový a eště jim u teho přicmrndáváme, protože se štengrujeme mezi sebó, místo abysme jim votevřeli vobočí. De to do kopru, tady ve štatlu se už producírujó švestky se sapikama, na Svoboďáku sem zmerčil jakýsi halózky se škorpikama... Žany, hoď čučku z vokna!“
Podíval jsem se z okna tramvaje a spatřil tři muže – jednoho policistu a dva vojáky – se samopaly, kterým jsme na vojně říkali škorpión. Stáli na Malinovského náměstí před Mahenovým divadlem a pozorně sledovali to lidské hemžení. Rozloučil jsem se s Pepanem a když jsem procházel kolem těch tří ozbrojenců, mimoděk mě napadlo, že kamarád měl nejspíš pravdu – asi to jde skutečně všechno do... jo, do kopru.

HAIKU (27)

T a x i s ů v   p ř í k o p  -

c e l o r o č n í   p ř í p r a v a

n a   p á d   z   k o n ě

BÁSNĚNÍ (14)

HOROROIDNÍ ČTYŘVERŠÍ

Poslední dobou se nemyji, neholím

nic nejím, nepiju - jsem v hrozném stavu

Jen ležím doma a nikam už nechodím

od chvíle, kdy jsem si prostřelil hlavu...

POETICKÉ KOMENTÁŘE (13)

O p r a v d u   s e   p ř e m n o ž i l i

ž i j í   u ž   i   v   p a n e l á k u

k o m u   z   v á s   j e   ž i v o t   m i l ý

v z h ů r u   n a   l o v   d i v o č á k ů !

TAKAŠI HIRAIDE: KOČIČÍ HOST

Nechte se okouzlit nadýchanou krásou půvabného příběhu

Knih, v nichž je hlavním hrdinou nějaké zvíře, je určitě hodně a jistě každý některou takovou zná. Dá se říct, že do této literární kategorie patří i Kočičí host, byť pouze částečně – japonský spisovatel Takaši Hiraide totiž svůj příběh vystavěl na podivuhodné symbióze všeho živého, konkrétně tedy na vztahu dvojice manželů k malému koťátku, které jednoho dne vstoupí (metaforicky i doslova) do jejich života a stane se spouštěčem čehosi nečekaně krásného (či spíše krásně nečekaného). Maličká Čibi je tak „ústřední postavou“ jaksi nepřímo – vše se sice točí kolem ní, ale točilo by se patrně stejně, kdyby byla malým psíkem, ovečkou, nebo třeba želvou. Její role je zde zkrátka zprostředkující, což ji však v žádném případě nezmenšuje či nedegraduje.
Když člověk dosáhne určitého materiálního a společenského standardu, ocitá se v nebezpečí, že jeho život se stane rutinním prováděním každodenních rituálů, často ubíjejících a nudných, takže z něj postupně může vyprchávat radost a optimismus. Je pochopitelné, že v manželství to platí dvojnásob. „Naši“ románoví manželé na tom tak špatně rozhodně nejsou, spíše naopak, ovšem kdo ví, jak by se jejich společný život vyvíjel, kdyby nebylo Čibi. V každém případě je to právě toto malé kočičí stvoření, resp. zalíbení, které v něm oba nacházejí, co jim bude pro příště vítaným zpestřením sice spokojeného, ale přece jen zmíněnou latentní rutinou ohroženého vztahu.
Arthur Schopenhauer kdysi napsal: „Mezi lidmi a zvířaty je natolik silné pouto, že můžeme s jistotou říct, že ten, kdo není dobrý ke zvířatům, nemůže být dobrý ani k lidem.“ Kdybychom tento citát obrátili a řekli, že kladný vztah k „němé tváři“ je jedním z indikátorů člověkovy povahy a mravní vyspělosti, pak manželé z Kočičího hosta by obstáli na výbornou. Starost a péče o Čibi se jim ovšem bohatě vrací – koťátko se postupně stává jakýmsi spojovacím článkem jejich vztahu, právě díky němu si mnohem intenzivněji uvědomují krásu a zázračnost světa, křehkost života a vznešenost lásky.
Je jasné, že podobné příběhy se podaří dobře napsat jen zřídka, resp. že pokusy o ně končívají většinou v afektované podbízivosti a selankovité trapnosti. Takaši Hiraide je zde světlou výjimkou, nic z právě řečeného nikde v jeho knize nenajdeme, všem svodům kýčovitosti se zdaleka vyhýbá. Přitom je jeho kniha plná morálních reflexí, moudrých ponaučení a nepřímých návodů ke šťastnému životu, takže příležitosti ke „šlápnutí vedle“ číhaly na každém kroku. Jestliže tedy přesto vše plyne naprosto přirozeně, samozřejmě a nenuceně, pak je evidentní, že zde máme co do činění s velkým spisovatelem a literárním umělcem. Takaši Hiraide v sobě zkrátka nezapře básníka – jak se můžeme dočíst v jeho životopise, je jeho tvorba zaměřena především na poezii a i Kočičí host je do značné míry básní v próze.
Kdybych měl charakterizovat autorův literární styl, asi bych ho označil za „minimalistický maximalismus“. Japonský spisovatel s rozvahou váží slova, v jeho knize nejsou žádné „vycpávkové“ pasáže, celek pak působí vzácně jednolitě. Výjimečná krása textu je podle mne daná především bravurní lehkostí, s níž je psán – jsme zpět u poezie a u umění jednoduchými prostředky dosahovat maximální sdělnosti. Za samotnými slovy navíc zůstává mnoho nevyřčeného a náznakového, co nelze definovat a k čemu je nemožné přiblížit se logikou, ale toliko citem.
Na knihu Kočičí host již bylo napsáno mnoho pozitivních, ba oslavných článků, které jsou ovšem u tohoto mimořádného díla zcela na místě. Je samozřejmě možné, že se najdou čtenáři, kteří knize, v níž se „nic neděje“, nepřijdou na chuť, navíc japonský „pohled na svět“ je přece jen dost jiný než náš. Ať tak či onak, jako recenzent, na nějž kniha udělala velký dojem, ji jednoznačně doporučuji pozornosti především těch čtenářů, kteří v knihách hledají kromě zábavy a rozptýlení i literární vybroušenost, graciéznost či zrnka životní moudrosti.

POETICKÉ KOMENTÁŘE (12)

 

N e j d e   o   d v ě   h l o u p á   d e c i

s p í š   o   t o ,  ž e   s t á l e   v ě ř í m

ž e   j e   j e n o m   m o j í   v ě c í

j a k ý   z v o l í m   p i t n ý   r e ž i m

(pro lepší rozlišení klikni na obrázek)

DEUTSCHES HAIKU (8)

Q u a k e n   d e r   F r ö s c h e

w a s   f ü r   e i n e   S t i l l e

n a c h t s   b e i m   F i s c h f a n g

BÁSNĚNÍ (13)

POHŘEB NEJMENOVANÉ POMLOUVAČKY

Uprostřed chrámu pyšně leží
nebožka v drahé rakvi z dubu
uvěřit mohu jenom ztěží
že aspoň dneska drží hubu

MOJE PERLIČKY (12)

Přesýpací hodiny se natahovaly tak, že se obrátily pískem nahoru.

Můj dědeček má už třetí zuby.

Vlaštovky a jiní ptáci živí své mladé tak, že jim krmí hladové krky.

Severní pól ve skutečnosti neexistuje, protože je tam led.

Co se týká historických památek, stojí v naší zemi několik Unesek.

Vesmír je jen jeden, protože kdyby byl ještě nějaký, byl by to pořád ten samý, co je.

Pohádky by měly končit vždycky dobře, protože pohádka, která končí špatně, nemůže být dobrá.

Povinná četba je špatná, protože když čteme nějakou knihu povinně, může nám to spolu s knihou znechutit i samotnou četbu.

Lhát se nemá, a když, tak jen lékař pacientovi.

Z kapra se u nás postupem doby vyvinula vánoční ryba.

POETICKÉ KOMENTÁŘE (11)

T o   j s o u   t e d y   v á ž n ě   š p í n y  -

j e n   b y c h   n e c h t ě l   z a ž í t   d o b u

k d y   n a m í s t o   k y t e k   z   h l í n y

b u d o u   t a h a t   m r t v é   z   h r o b u !

HAIKU (26)

B a l ó n  –

p l n ý   k o š

l i d s k ý c h   h l a v

RAINER MARIA RILKE

Rilke je - a myslím, že plným právem - považován za největšího básnického génia 20. století. Následující báseň jsem přeložil z knihy Rainer Maria Rilke - Frühe Gedichte - Insel Verlag Leipzig - 1928.

Já dítě tenkrát byl a snil
o čem, to nevím už
když pod okny se zastavil
s loutnou svou cizí muž.
Zachvěl jsem se a zašeptal:
„Maminko, mohu ven ..."
   pak před domem jsem náhle stál
   co se to stalo jen?

Já poznal v jeho písničce
svůj osud budoucí -
ach přestaň, přestaň, cizinče
rvát srdce tlukoucí.

Vždyť zpíváš mi ji příliš brzy
já ještě neznám svět
být dítětem - to neomrzí
pohleď jen na můj smutek, slzy
už není cesty zpět.

Zpíval. A dlouho nepostál
jen chvíli zpíval nám
mou píseň - Bože, jak ten hrál!
Mé štěstí, bolest vyzpíval
a já šel za ním, dál a dál
a nevím ani kam ...

MOJE PERLIČKY (11)

Dopravní nehody dělíme na smrtelné a nesmrtelné.

Vlak měl tak velké zpoždění, že mě to úplně vykolejilo.

V naší zemi je velká spotřeba alkoholu u lidí na hlavu.

Zdraví si nikdo za peníze nekoupí, jako je tomu u nemoci.

Jednou z disciplín v lehké atletice je i koulování.

Krokodýli žijí v Nilu a v Egyptě.

Hasiči a požárníci jsou ve skutečnosti jedni a ti samí.

V budoucnu budou lidé chodit do důchodu až po smrti.

Krmit zvířata v ZOO se nesmí a navíc je to zakázané.

ZAMYŠLENÍ KNIŽNÍHO RECENZENTA

Občas se mi při psaní recenzí stává, že jsem konfrontován s oslavnými ódami a všeobecným nadšením, které se na určitou knihu snášejí ze všech stran, přičemž já mám na ni názor úplně jiný, resp. považuji ji za literární brak či kýč. Co v takovém případě dělat? Řeším to tak, že prostě napíšu, co si myslím, v naději, že snad není trestným činem mít odlišný než většinový názor. Některým nakladatelstvím moje kritické recenze nevadí a dál mi posílají recenzní výtisky, jiné se mnou ukončují spolupráci. Neberu to nijak tragicky, spíše se ptám, zda je mou povinností psát toliko kladná hodnocení. Pak by totiž podle mne ztratilo recenzování svůj smysl a o všech knihách by se dalo napsat ono obvyklé „... byla opravdu super a dostala mě! Ze začátku mi sice chvíli trvalo, než jsem se začetla, ale potom děj pěkně ubíhal a nemohla jsem se odtrhnout! Ta knížka se čte jedním dechem, má spád a závěr je nesmírně dojemný. Při četbě jsem se často smála, nejednou ale i plakala a s hlavní hrdinkou prožívala všechny její radosti i smutky. Z četby jsem si odnesla jeden moc důležitý poznatek pro život, že nejkrásnějším lidským citem je láska! Tato krásná kniha určitě nadchne i vás! Děkuji Janě Novákové z nakladatelství Veverka za poskytnutí recenzního výtisku a věřím, že jsem ji svou recenzí nezklamala!"
Zvláštní situace nastává, když mám kritické výhrady ke knize, která obdržela nějaké literární ocenění. Tam už přestává legrace a mnohdy jsem dokonce podezírán z toho, že negativní recenze píši proto, že se chci mermomocí odlišovat od oficiálních názorů a tím na sebe strhávat pozornost. Nevím sice, proč bych měl něco takového dělat, ale opravdu jsem se s podobnými obviněními setkal.
To, co jsem dosud napsal, je však pouze úvod k jednomu recenznímu „případu“, který mě přesvědčil o tom, že je asi opravdu nejrozumnější psát tak, jak mi „narostl zobák“. O co šlo?
Ta kniha dostala hned dvě tzv. prestižní literární ceny, zaštítěné jmény slavných spisovatelů. Jistě si řeknete, že tady přece už porota nemůže jen tak střílet od boku a ocenit dílo, které si to nezaslouží, no ne? Tak přesně toto jsem si myslel taky, ovšem čím déle jsem onu knihu četl, tím více se mi stávalo zřejmějším, že tu něco nehraje. Snažil jsem se v tom chaotickém textu najít něco pozitivního, oceněníhodného, ale vše marno – nic jsem nenacházel. Třeba se to v druhé polovině zlepší, říkal jsem si – no, nezlepšilo. Tak snad aspoň konec bude dobrý – nebyl...
Co teď? Kniha se všem líbí, jsou jí nadšení, recenzenti ji vynášejí do nebes, navíc jsou tu ty dvě ceny – a já teď mám napsat, že je to blbost? Jak budu vypadat? Jako... ano, přesně tak!
A tak jsem si sedl a napsal, jak na mě ta knížka zapůsobila. Prostě tak, jak jsem to cítil. Nadpis zněl: „Literární kýč ověnčený literárními cenami!"
To nakladatelství bylo solidní, spolupráci se mnou neukončilo, čemuž jsem se dost divil. Nic to ovšem nezměnilo na mém nepříjemném pocitu, jak se mohl takový blábol všem ostatním recenzentům tak líbit! Až jednou...
Na jistém literárním webu jsem narazil na recenzi „své“ knihy, která mne zaujala tím, že byla evidentně napsána někým, kdo u četby – a následného recenzování – přemýšlí. Pročítám ji a říkám si, že konečně je tu recenzent (v tomto případě tedy recenzentka), co mi mluví z duše! Ta dívčina se nedala opít rohlíkem sborového chvalozpěvu a popsala tu slátaninu úplně přesně! A tady... co to...?
„Vzhledem k tomu, že román vyšel česky již na jaře letošního roku (a dva roky poté, co si odnesl zmíněné německé literární ceny), je možné zaznamenat i v českém tisku více ohlasů. Většinou se pohybují od vyzdvihování mnohočetnosti pohledů na osud jedné ženy a přitakávají tak oficiální anotaci, ale najdeme i kritický hlas Jana Hofírka (zvýrazněno recenzentkou), jenž hodnotu románu zpochybňuje a přirovnává jej ke kýči pro nedostatečnou vypovídací hodnotu o současné společnosti. S tímto názorem se myslím lze ztotožnit.“
Takže – už nejsem sám! Už mi nikdo nemůže předhazovat, že když se nějaká knížka všem líbí (a navíc dostala cenu), tak zkrátka musí být dobrá, i když se to někomu nelíbí! Díky, neznámá recenzentko – především tedy za krásný pocit, že ta moje recenze možná nebyla úplně blbá, když se našel někdo, komu se líbila...

HAIGA (9)

POETICKÉ KOMENTÁŘE (10)

B ý t   p i j a n ,  z a j á s á m

a   b u d u   s p o k o j e n  –

z á k a z   j e    z a k á z á n

p r o d e j   j e   p o v o l e n . . .

HAIKU (25)

K o n e c   p o u t i  –

l a b u t ě   o d t á h l i

d o   s o u s e d n í   v s i

BIBLIOFILIOLIDÉ

Bibliofilie nebo též bibliofilské výtisky - a teď se přiznávám, že přesně nevím, zda je tato moje definice správná - jsou pro mě prostě knihy nějakým způsobem vzácné, cenné, krásné... Většinou tedy svou vazbou (často filigránskou ruční prací), která člověka natolik upoutá a zaujme, že si říká, že by právě tento „kousek“ mohl být ozdobou jeho knihovny. Pak se ale podívá na cenu a smutně knihu vrátí zpátky do regálu...
Je celkem logické, že takovéto bibliofilie se vyskytují v naprosté většině případů v antikvariátech a jde tedy o knihy jednak staré a zároveň takové, kterých si kdysi jejich majitelé cenili natolik, že je oblékli - nechali obléci - do nádherných kabátů. No jo, není ale v těchto mých řádcích cítit nostalgie po starých, zašlých časech, kdy si lidé knih ještě vážili a byli ochotni jim dopřávat takovéto slušivé ošacení? Asi ano, ale co nadělám - vždyť pokaždé, když vejdu do nějakého brněnského antikvariátu, tato nostalgie na mě dýchne bez toho, abych ji nějak vědomě přivolával, prostě je tady spolu s těmi knihami, patří zkrátka k sobě jako oheň a teplo.
Chci ale psát vlastně o něčem jiném. Ano, je pravda, co jsem již zmínil, že totiž takovéto vzácné a krásné knihy bývají drahé a že si je většinou jen prohlédnu a zase se s nimi rozloučím. Jsou ovšem situace či případy, kdy ony pomyslné misky vah - koupit vs. nekoupit - se tak nějak vyrovnají či se dokonce začnou vychylovat na stranu „koupit“. Ano, někdy narazím na knihu či knihy, které si prostě „musím“ koupit, i kdyby... jak to jen říct, aby to vyznělo co nejvíc přesvědčivě a dramaticky... jo, i kdybych měl chroupat suchý chleba!
Když se tak rozhlížím po své knihovně - je taková ani velká ani malá -, takovýchto exemplářů, za něž jsem utratil peníze vskutku nekřesťanské, vidím povícero. Na druhou stranu toho ale nelituji a dokonce si s odstupem času říkám, že to tenkrát nebyla nijak špatná investice, ba naopak. Čím jsem starší, tím víc se mi zdá, že „vrazit“ peníze do knih je asi to nejlepší, co s nimi člověk může udělat. Tedy člověk, kterému knihy něco říkají... Jistě, i dnes, když se podívám na částku, kterou jsem za ně neváhal (tedy váhal, ale neuváhal - viz Jan Skácel) „vysolit“ na tvrdé dřevo antikvářova dubového stolu, mě v první chvíli napadne, zda jsem normální. Tedy - jestli jsem byl normální tenkrát. Vzápětí mne ale uklidní ono připomenutí si, že ty knihy chleba nejí, místa zabírají tak zhruba přiměřeně a že jsem určitě nepochybil, když jsem tehdy před lety nebyl tak úplně normální...
Ale dost již suché a nezáživné teorie - je čas přejít k praxi, tj. ke konkrétnímu představení několika z těchto bibliofilských skvostů, které jsem uznal za hodna odnést si domů a ozdobit si jimi obývák. Takže, Nezval - Dílo J. A. Rimbauda a Štyrský - Život J. A. Rimbauda. Tento komplet dvou knih vydalo v roce 1930 nakladatelství Družstevní práce, jsou v nádherné vazbě a dokonce v takových těch pouzdrech - nevím, jak se jim správně říká. Jedna malá zajímavost - Vítězslav Nezval zde v sonetu Mrška má dva verše, které v následujících vydáních změnil. Kolik obě ty knihy stály, o tom pomlčím, ale jsem rád, že je mám...
Krásné jsou též Básnické spisy Otokara Březiny. Vyšly v r. 1929 patrně jako jednotlivé básnické sbírky v sešitové formě a někdo si je nechal zkompletovat do tohoto jediného svazku.s pevnou a přímo umělecky provedenou vazbou. A co teprve tyto tři! Vydalo je těsně po válce (té druhé) brněnské nakladatelství Atlantis. Původně brožované byly následně někým vyvázány, ale jak! Škoda, že nemám fotoaparát, abych je čtenářům mohl ukázat „naživo“... Dvě jsou od Williama Butlera Yeatse (Tajemná růže a Essaye), třetí od Jeana Lebraua (Kraj, kde se stýská po stínu).
Mám tady také čtyři básnické sbírky, podepsané jejich autory, vydané nakladatelstvím Melantrich. Asi to nejsou bibliofilie v klasickém smyslu slova, ale to nepovažuji za podstatné. Jeřáby Jana Zahradníčka s autorovými třemi podpisy a dvěma věnováními! „Panu MUDru Ottu Mátlovi tuto knížku, za kterou bych vcelku už nestál, kromě těch několika veršů... přátelsky J. Zahradníček - V Třebíči 19. 4. 1941.“ Nabízí se otázka, o jakých „několik veršů“ se jedná - zkusíte hádat? A tady je to druhé věnování, což je pro mě trochu záhadou: „Na památku z kraje jeřábů srdečně J. Zahradníček - V Uhřínově 1. května 1944.“
Jan Dokulil - Tvým slovem a Jaroslav Seifert - Zpíváno do rotačky. A nakonec Melancholické procházky Ivana Blatného s autorovým podpisem datovaným 5. 3. 42. Jde o první vydání této vrcholné Blatného sbírky z roku 1941 - jsou v něm dvě tiskové chyby, opravené patrně samotným autorem.
No, mám jich ještě víc, těchto bibliofilií, které si hýčkám a dnes již nekupuji, jakkoli bych chtěl jejich sbírku rozšířit. Jestliže jsem před x lety koupil třeba toho Zahradníčka za 450 Kč, dnes by takovýto unikát stál nejspíš tisíce. A to je na moje finanční poměry přece jen příliš.
Nevím, zda jsou a pokud ano, kolik jich je. Myslím tím podobné bibliofanatiky (či jak se takovým lidem říká) jako jsem já. Je možná možné, že jsem jediný exemplář tohoto druhu, těžko říct. V každém případě - ve svém okolí o nikom druhém takovém nevím.

POETICKÉ KOMENTÁŘE (9)

A ť   u k á ž e ,  j a k   t o   z v l á d n e

k d o   t o   t a d y   n a p s a l !

F l a š k u   z e   s k l a   n e s e š l á p n e  

k d y b y   r o k y   š l a p a l . . .

DEUTSCHES HAIKU (7)

I m   S t a u 

h i n t e r   d e n   L e n k r ä d e r

g l e i c h e   G e s i c h t e r

VLAŠTOVKY

Když koncem září odlétají do těch "svých" teplých krajin, je to předzvěst blížícího se podzimu s jeho plískanicemi, studenými severáky, padajícím listím a zkracujícími se dny. "Odlétají vlaštovice, luk a polí temné svíce..." - i Bohuslav Reynek si odlet těchto "letních" ptáků spojoval se smutkem a melancholií končícího léta...
Jak radostný je naopak jejich návrat! Přilétají s dochvilností vskutku obdivuhodnou - pokaždé mezi šestým až devátým dubnem. Ani letos tuto pravidelnost neporušily - první vlaštovku jsem viděl nad naším domem 8. dubna navečer...
I ty jejich rituály jsou vždy stejné. Nejdříve se zalétnou podívat, co se za té půlroční nepřítomnosti stalo s jejich hnízdem - v jakém je stavu, nepotřebuje opravit?! Někdy se stává, že je nevyzpytatelné "aprílové" počasí ještě na nějakou dobu zažene kousek na jih - pak se ale již definitivně vracejí a snaží se co nejdříve "založit rodinu". Když je příznivý rok a dlouhé, slunné léto, stihnou vyvést mladé i dvakrát.
Je to úplný obřad, když malé vlaštovky opouštějí hnízdo a vydávají se do velkého, neznámého světa. To se vždycky usadí někde na střeše, "provětrávají" si křidélka, rodiče je ještě chvíli přikrmují . pak se ale již o sebe musí postarat sami. Na noc se sice vracívají do hnízda, ale i toto po několika dnech končí - hnízdo je potřeba pro další "použití".
Když pak koncem září odlétají do těch "svých" teplých krajin, je to předzvěst blížícího se podzimu s jeho plískanicemi, studenými severáky...  Ale - však ony se zase vrátí! Vždycky se vracejí...
Příští rok - někdy mezi šestým a devátým dubnem - uvidím nad naším domem první "letošní" vlaštovku...

ŠKOLA HROU aneb DNES SI ZAHRAJEME NA MÍRUMILOVNÝ ISLÁM...

Škola Jana Ámose Komenského v jednom krásném českém městě. Náš velikán zastával na svou dobu revoluční názor, podle kterého by měla být škola především hrou. Někteří jeho dnešní následovníci a následovnice si tuto radu vzali k srdci:

Začátek hodiny. Děti jsou napjaté a čekají, jakou hru si zahrají dnes...

Možná nějaké kouzelnické triky, kdo ví...

Tak ne - dnes se naučíme, jak si správně dávat obklad na hlavu při migréně...

Tak změna! Přece jen budeme kouzlit. Ještě nějakou tu hůlčičku a klobouk...

Tak kdo mi přinese ty kouzelnické rekvizity? Nikdo?

No tak zkusíme jinou hru - na slepou bábu...

Ale, ale - tady nám někdo švindluje - co ty průzory?

Ano - takhle se to má hrát...

Nakonec byli žáci s dnešní hrou spokojeni. Byla to opravdu zábava, takže se na konci hodiny váleli smíchy po zemi. Ano - Jan Ámos se určitě radostí obrací v hrobě...

POETICKÉ KOMENTÁŘE (8)

M á m   z   t é   v ý z v y   z v l á š t n í   p o c i t

n e z n í   j e d n o z n a č n ě  -

M á   s n a d   p e j s e k   p ř e s t a t   m o č i t

k d y ž   u ž   j e d n o u   z a č n e ?

HAIKU (24)

P o m n í k   n a   n á v s i

T a t í č e k   n a   p o d s t a v c i

p o   L e n i n o v i

MOJE PERLIČKY (10)

Na hřbitovech a jiných pitevních místech bychom se měli chovat tiše.

Čína je nejlidovatější zemí na světě.

Hodně lidí se těší do důchodu, protože v důchodu je už nikdo nemůže vyhodit z důchodu.

Lidé s cukrovkou mají sklon k píchání inzulínu.

Pražský hrad je sídlem prezidenta, jakých mnoho nemáme.

Prvním člověkem na Měsíci byl ve skutečnosti kosmonaut.

Itálie má tvar boty, ale druhá do páru jí chybí.

Houby dělíme na jedlé a otrávené.

Komedie je film, jehož účelem je vyvolat v člověku pocit smíchu.

Gorila je opice, která se připravuje na vyhynutí.

Svým rodičům bychom měli pomáhat s domácími pracemi, musíme ale dávat pozor, abychom se nedopustili dětské práce.

BÁSNĚNÍ (12)

ŠÍLENÝ DIOGENES

Sedím a přemýšlím s nohama na stole
- čím je můj život? Jen čekáním na smrt...
Závidím každému, kdo jako batole
zahynul na spálu, tetan či záškrt.

Lze vůbec uniknout krutému osudu
jenž je všem předurčen - mužům i ženám?
Jakýsi starý Řek zalezl do sudu
- kam ale vlezu já, když žádný nemám?

Zbývá mi tedy jen sedět a přemýšlet
jak nejlíp vybřednout z životní nudy
kojit se nadějí na příští, lepší svět
a k tomu zpívat si "Vyvalte sudy"!

POETICKÉ KOMENTÁŘE (7)

J e n   s e   t a d y   v y m o č ,  k á m o  –

k a m e r a   t o   z a c h y t í

a   v š i c h n i   t ě   z í t r a   r á n o

b u d o u   v i d ě t   n a   s í t i !

JIŘÍ OLIČ: VY NEZNÁTE MIRKA TICHÉHO...

Netradiční vzpomínková monografie na dva velké umělce, spojené s moravským Kyjovem

Recenze zde:

http://www.knihcentrum.cz/vy-neznate-mirka-ticheho-dojemne-priblizeni-zivotu-dvou-polozapomenutych-geniu

ČÍST RECENZE NEMUSÍ BÝT ZTRÁTA ČASU...

Když jsem před pár dny po hodně dlouhé době navštívil jedno brněnské knihkupectví, procházel jsem jím s dost smíšenými pocity. Tedy, abych to uvedl na pravou míru - ty pocity byly převážně kladné a pokud jde o zápory, tak tyto pramenily spíše z faktu, že do tolika knih (byly jich určitě tisíce) člověk prostě nemá šanci nakouknout a aspoň na chvíli se začíst, jakkoli je k tomu váben. Mezi tím množstvím knih je přitom zcela určitě alespoň několik, které bych si možná i koupil, kromě dost zásadního problému financí je však zde navíc další, a to ještě závažnější - jak ty „správné“ knihy najít?
Samozřejmě, máme tady bestsellery. V jejich případě by mělo jít o literaturu, jejíž kvalita byla prověřena miliony spokojených, mnohdy i nadšených čtenářů. Z vlastní zkušenosti však vím, že některé z těchto „miliónových“ knih mě v minulosti dost zklamaly, takže argument, podle kterého „to čtou všichni“, na mě nezabírá.
Dalším marketingovým tahem, který knihkupectví často používají, je ten, že u nějaké knihy, v tomto případě tedy hlavně novinky, se upozorní na to, že jejím autorem je spisovatel, který už dříve napsal něco, co „bylo úspěšné“. Vypadá to zhruba takto: „Pozor, novinka! Další kniha od autora bestselleru Mrtvola neumí mluvit!“ Ani toto však nemá žádnou relevantní vypovídací hodnotu - jaká je záruka toho, že když někdo napíše jednu dobrou knihu, bude dobrá i ta další? V tomto směru jsem naopak dost skeptický - hodně spisovatelů totiž po výborné prvotině začalo psát bláboly.
„Kniha oceněná červenomodrobílou šerpou za nejlepší román v oblasti psychothrillerického dekadentismu!“ Oceněné knihy jsou kapitola sama pro sebe. Netvrdím, že některé nejsou oceněny právem , ale co říci třeba na letošní Magnesii Literu a vyznamenanou básnickou sbírku a na další a další „oceněniny“, které si mohou koupit snad jen literární analfabeti?
Ještě něco ke knižním obálkám, protože ty jsou také dost zrádné. Říká se, že obal prodává (nebo se to neříká a mě to teď jen tak napadlo?!) a stejně jako zboží v obchodech bývají i knihy všelijak načančané, aby se líbily, zaujaly a byly prodány, resp. zakoupeny. Bohudík jsem se naučil, že ani v případě knihy se nesmí kupovat zajíc v pytli a tak na mě knižní obálky nepůsobí tak zhoubně jako na většinu čtenářské populace.
Dá se tudíž říci, že při výběru knih jsme do značné míry odkázáni na víceméně zprostředkované informace. Možnost, jak se k nim dostat, je prakticky jediná - totiž číst knižní recenze. Právě u recenzí máme určitou naději, že se o knize něco dozvíme bez toho, aby šlo o reklamu či propagandu - recenzent má přes všechny nejrůznější klacky, které mu mohou být házeny pod nohy, přece jen určitou tvůrčí svobodu a někdy dokonce může o knize napsat to, co si skutečně myslí!
Takže dobře, recenze... ale ta mají také svá úskalí. Recenzenti totiž mohou být dobří, výborní, skvělí nebo ještě horší! Ne, to byl pokus o vtip, ale to, že recenzenti mají (řekněme to decentně) různou kvalitu písemného projevu a že najít takového nebo takovou, na jehož (jejíž) rady a doporučení je možné se spolehnout, není jednoduché - to je pravda.
Když provedeme základní roztřídění, zhruba polovina z nich vypadne. Hlavním kritériem tohoto mého základního roztřídění je následující věta: „Děj knihy se rozbíhal pomalu, ale potom nabral obrátky a bylo to super!“ Když v recenzi narazím na tuto či podobnou větu, nemusím už číst dál. 
Gramatické, stylistické chyby... To je další velký problém - kdo dělá chyby při mně a mě, jde z kola ven. Nemohu prostě věřit někomu, kdo přečte knížku, kde to vidí stokrát správně a stejně to píše pořád blbě.
Jiné recenzenty (kteří jsou třeba výborní) může zase diskvalifikovat to, že jsou tak nějak podvědomě zaujatí vůči nějakému autorovi, literárnímu směru, náboženství nebo ideologii. Znám např. recenzenta, který nenávidí křesťanství (myslím římské katolictví) do té míry, že i kdyby někdo psal jako Goethe nebo František Neužil, byl však přitom katolík, je pro něj literární nula.
Ale když provedete všechna tato třídění, roztřídění, vytřídění, utřídění a protřídění, zůstanou vám na dně síta čtyři recenzenti. Tedy - recenzenti s velkým R... ne, ještě jinak - tři recenzenti a jedna recenzentka. Není to moc, ale ani málo. Je to tak akorát, abyste jejich recenze stačili číst a byli tak neustále v obraze, co se děje v knihkupectvích.
Má to tu obrovskou výhodu, že tam pak nebudete bloumat a bloudit a loudit na někom radu, co se čte, co frčí, co se prodává, co se kupuje, kde leží novinky, kde stojí bestsellery etc., protože vy víte, že víte své a že si jdete koupit knihu Křesťanství a ateismus úplně jinak, jejímž autorem je Dinesh D´ Souza a vydalo ji nakladatelství Ideál. 
Recenze na tuto knihu se vbrzku objeví na blogu jakéhosi Jana Hofírka...

ČLOVĚK A DAVOVOST

Člověk je (jak říká klasická definice) tvor společenský. Má tedy potřebu vyhledávat jiné lidi, vytvářet spolky, společenství, společenstva, ba i spolča... no, je toho hodně, co může člověk spolu s ostatními (kteří jsou pochopitelně také společenští tvorové) spolupromýšlet a někdy i spolupáchat. Ano - společně se dá spolupracovat třeba i na nějaké společné lumpárně. V takovém případě je ovšem jasné, že (aby to nevypadalo protispolečensky) si tento spolek spolupachatelů říká nějak společensky únosně, s ohledem na celou společnost, která si nesmí myslet, že se něco chystá, např. zespolečenštění ostatních spolků nebo společná spolupráce mezi spolky spolupachatelů za nějakým společným spolčením. Ano, až tak daleko to může dojít (a nejen může, ale i dochází), že společenstva spolupachatelů se spolčují! A tady už si musíme dávat moc velký pozor, protože spolčování nebo dokonce spolčení může někdy nabýt až politických a tedy jasně protispolečenských rysů. Chovat se za takové situace nespolečensky, tj. dělat, že se nás to netýká a nevytvářet obranná protispolečenství se spolusmýšlejícími, kteří spolu s námi cítí potřebu společné společenské spoluobrany - to by se nám mohlo pěkně škaredě vymstít! Když se totiž ty spolky spolupachatelů spolčí, mohou spolu vytvořit jeden společný Spolek a dokonce mu společně vymyslet nějaký společensky antispolečenský název - třeba KDU-LSD, HIV-ANO nebo i POL-TOP...

HAIKU (23)

K a d i b u d k a  -

n a   d v e ř í c h   p a v u č i n a

v e   t v a r u   s r d c e

MOJE PERLIČKY (9)

Karel Marx o komunismu pouze psal, takže nikomu osobně neublížil.

Muslimským ženám se říká islamice.

Že jsme ve vesmíru sami zatím nevíme, protože je to velmi složitá otázka.

Jako první přistáli na Měsíci Američané. Proto také někdy říkáme, že prvním člověkem na Měsíci byl Neil Armstrong.

Je statisticky zjištěno, že některé statistiky jsou pouhé odhady.

Kdyby Slunce zhaslo, dozvěděli bychom se o tom příliš pozdě.

Většina lidí jsou lidé nevěřící, někteří však i ano.

Pražská defenestrace se česky nazývá vyhození z okna.

Dnešní politická situace se lidem nelíbí už od dob Rakouska-Uherska.

POETICKÉ KOMENTÁŘE (6)

A   c o   k d y ž   s e   o d p o j í ?

C o   j e   p o   t o m   k o m u ?

N e c h t e   l i d i   v   p o k o j i

j í t   n a   v í k e n d   d o m ů . . .

AUFRUF AN DEUTSCHE MÄNNER!

Deutsche Männer, hört auf, Feiglinge zu sein und schützt eure Frauen und Töchter!

Glaubt ihr, dass die Ereignisse in Köln, Hamburg und anderen Städten ein Zufall sind? Nein - es war eine Probe der muslemischen Verbrecher, um festzustellen, wie und ob die Deutschen bereit sind, sich zu wehren. Und es hat sich gezeigt, dass ihr zulässt, dass eure Frauen und Mädchen misshandelt und vergewaltigt werden.
Glaubt ihr, dass diese jungen islamischen Männer „Flüchtlinge“ sind? Nein, sie sind Okkupanten, deren Aufgabe darin besteht, Deutschland zu islamisieren.
Glaubt ihr, dass sie sich integrieren wollen? Nein, sie wollen, dass die Deutschen sich integrieren, bzw. dass sie freiwillig an ihre Identität verzichten.
Glaubt ihr, dass Islam eine Religion ist? Nein - er ist eine militärische Ideologie, die dazu ausgedacht wurde, um die ganze Welt zu errobern.
Glaubt ihr, dass Merkels Naziregierung euch und eure Familienangehörigen schützen wird? Nein - ihr sieht ja, dass sie nicht beabsichtigt, das zu tun, im Gegenteil, sie macht alles für das Wohl der Eindringlinge. Und wenn ihr euch selbst wehren wollt, erklärt euch für Extremisten.
Glaubt ihr, dass der entlasssene Polizeipräzident schuldig ist? Nein - er hat ja nur so gamacht, was ihm „von oben“ befohlen worden ist, nämlich die Straftaten der Muslime geheimzuhalten. Er hat ja ausserdem diese Muslime nach Deutschland nicht eingeladen.
Warum - glaubt ihr - diese „Migranten“ gerade nur nach Deutschland kommen wollen? Sie wissen nämlich, dass ihr euch nicht wehren werdet, dass es ihnen erlauben wird, zu randallieren und zu vergewaltigen.
Glaubt ihr, dass eine so grosse Menge von agressiven Muslime Deutschland absorbieren kann? Es ist ja ganz klar, dass es nicht möglich ist. Ihr sieht ja selbst, dass Deutschland zugrunde geht. Warum lässt es euch gefallen?

Mit freundlichen Grüssen Claus von Stauffenberg und Sophie Scholl

 

DOPORUČENÁ ČETBA...

Stává se mi, že se mě občas někdo zeptá, jakou knihu bych mu doporučil. Souvisí to evidentně s mojí pověstí knihomila a knihomola, která ovšem není tak úplně přesná, neboť – jakkoli hrají v mém životě právě knihy důležitou a svým způsobem i zásadní roli – do podobných označení mám (bohužel či bohudík?) hodně daleko. Rozhodně bych rád četl víc než čtu, což ovšem není možné z mnoha důvodů, které zde nechci rozpitvávat a z nichž tudíž zmíním jen jeden, patrně ten nejpádnější – den má 24 hodin...
Ale zpět k tématu. Je možné, že být na mém místě někdo jiný, nedělal by s tím žádné cavyky. Na otázku, jakou knihu by tazateli doporučil, by prostě jmenoval nějaký titul, který ho v poslední době zaujal, popř. některou osvědčenou knižní klasiku, o níž je přesvědčen, že se musí líbit každému a že se tedy svým doporučením trefí do černého, tedy do literárního vkusu svého protějšku.
U mě je to ale úplně jiné. Doporučit někomu nějakou knihu považuji za cosi mimořádně odpovědného, zavazujícího a komplikovaného. Vycházím totiž z předpokladu, s nímž jsem měl možnost se již mnohokrát osobně setkat (myslím tím na vlastní kůži), že knihy mají schopnost – kladnou i zápornou – změnit člověku život, a to mnohdy zcela zásadně. Není to pochopitelně nic automatického či předem daného – jestliže si třeba někdo přečte Mein Kampf, jistě to neznamená, že se stane nacistou a obdivovatelem Hitlera. Je možné, že se jím stane, ale třeba tomu bude právě naopak a na Hitlera se od té doby bude dívat jako na blázna a hlupáka.
Ať tak či onak, i kdybychom celou věc nebrali tak dramaticky jako právě zmíněnou paralelu s Mein Kampfem, přesto zůstává i tak s knihami spojeno mnohé, co nás ovlivňuje, obohacuje a posunuje v životě někam dál. Kam? To je právě otázka! A v ní se vlastně skrývá má odpověď na to, proč je pro mě „pouhé“ doporučení „nějaké“ knihy spojeno s tolika dilematy.
Z biografií mnoha známých osobností víme, že pro jejich následnou životní dráhu mělo zásadní význam setkání s určitou knihou, resp. s jejím poselstvím. Pokud si dobře vzpomínám, Gándhí někde píše, že pro něj měla takovýto rozhodující význam kniha Johna Ruskina Tomu poslednímu. Zmiňuje se o tom, že na něj zapůsobila jako zjevení a že mu bylo od té chvíle jasné, jak má žít a co má dělat. A Edit Steinová? Z její biografie se dozvídáme, jak se život této slavné židovské filosofky v jednu chvíli zcela změnil – náhodou se jí jednou dostala do ruky kniha Terezie z Avily, po jejímž přečtení pouze řekla: „Toto je pravda“! A z ateistky a feministky se stala katolička, která svůj život skončila v Osvětimi a před časem byla Církví prohlášena za svatou.
Samozřejmě, může se namítnout, že to jsou „extrémní“ případy, ovšem s tím tak docela nesouhlasím. Domnívám se naopak, že knihy opravdu mají tuto obrovskou moc a je to vlastně logické – díky nim se totiž seznamujeme s myšlenkami lidí, na které bychom jinak sami nepřišli, díky knihám se (básnicky řečeno) rozšiřují naše obzory. A že se tak může dít jak v kladném, tak záporném slova smyslu již bylo řečeno.
Takže - co za knihu bych Ti doporučil, můj – nyní imaginární – tazateli? Nejdříve bych se Tě pochopitelně zeptal, o jaký žánr by se mělo jednat. O román? Či snad detektivku? Nebo máš zájem o literaturu faktu, náboženství, filosofii? Víš, abych Ti mohl dát „správnou“ odpověď, začal jsem – mimo jiné – psát tento svůj literární blog. V něm jsou dvě rubriky, v nichž píšu o knihách, které jsem v poslední době, ale i hodně dávno přečetl. Ty dle mého názoru nejlepší se nacházejí v rubrice Moje ex libris. Třeba tam najdeš nějakou, která se Ti bude líbit stejně jako mně.
Co však považuji za nejdůležitější – dívej se na moje i všechny ostatní knižní recenze pouze jako na osobní, subjektivní hodnocení toho kterého recenzenta a vždy si zachovej svůj vlastní, originální pohled. Mnohokrát se již totiž stalo, že do nebes vychvalovaná a všemi oslavovaná kniha se ukázala být literárním brakem a „světoznámý“ autor provinčním pisálkem...

HAIKU (22)

Z l o b n ý   p o h l e d  –

ž e b r á k o v i   j s e m   h o d i l

r y b í   š u p i n u

POETICKÉ KOMENTÁŘE (5)

T o m u   t e d y   ř í k á m   l á s k a !

D o j e t í m   s e   c h c e   a ž   p l a k a t

–  K o l i k   a s i   d ě l á   č á s t k a

z a   t a k o v ý   m e g a p l a k á t ?